To co vidíme závisí na úhlu pohledu

Od vstupu vojsk zemí Varšavské smlouvy do Československa přešlo již skoro 50 let.
Do současnosti není jednoznačné oficiální odpovědi na – zdálo by se – prostou otázku:
Proč bylo nutné, aby vojska Varšavské smlouvy v roce 1968 vstoupila do Československa?
Tím více, čím dále se tyto události propadají do historie, stále častěji je při této příležitosti slyšet názory, aby si národy Ruska posypaly hlavu popelem a kály se za své činy…….Vlastně teď už jenom Rusko.

V roce 1968 proběhly události, které v mnohém určily osudy dnešního světa, ekonomického i politického uspořádání Evropy.
Jde o to, že v té době v Československu proběhla první skutečná „barevná revoluce“ (i když se tak tenkrát nenazývala), cílem které bylo přehodnotit výsledky II.SV, rozhodnuti Postupimské a Jaltské konference o položení poválečných hranic v Evropě a v konečném důsledku vytrhnout naši zemi ze socialistického společenství.

Dříve byl podobný pokus uskutečněn 23.10 – 9.11. 1956 v Maďarsku. To ovšem nebyla tak úplně „barevná revoluce“  v její klasické variantě, ale pokusný čelní útok na Sovětský Svaz a Varšavskou smlouvu. Tehdy prostě zkoušeli pevnost vedoucí úlohy Sovětského Svazu a jeho ozbrojených sil. Kalkulovalo se s tím, že J. V. Stalin zemřel teprve nedávno – v roce 1953, a  v únoru 1956 proběhl 20. sjezd KSSS, na kterém Nikita Alexejevič Chruščov započal proces „destabilizace“  SSSR.
Generální tajemník UV KSSS Nikita Sergejevič Chruščov, kromě toho, že z pohledu boje se stalinismem buď posadil do vězení  nebo propustil ze služby nejlepší kádry vojenské rozvědky, navíc zčistajasna rozhodl vyvést vojensky kontingent z rakouského příhraničí Maďarska, kde se nacházel v souladu s ustanoveními Postupimské a Jaltské konference.
V roce 1956 byla v ozbrojených silách SSSR značná část důstojnického sboru i déle sloužících účastníků Velké Vlastenecké Války. Jejich bohaté frontové zkušenosti, znalosti a unikátní bojové zkušenosti zjevně neušli organizátorům „maďarské revoluce“.

„Revolucionáři“, kteří se v roce 1950 šťastně vrátili domů ze sovětského zajeti (mezi kterými byli mnozí z 329.000 Maďarů, kteří bojovali v SSSR na straně hitlerovského Německa), mohli poměrně beztrestně střílet maďarské vojáky, spolupracovníky orgánů vnitřních záležitostí i statní bezpečnosti, podřezávat, věšet a zaživa upalovat členy Komunistické strany Maďarska, vedoucí představitele vlády všech úrovní i členy jejich rodin včetně novorozených dětí. Pouze spolupracovníků vnitřních věci Maďarska bylo „povstalci“ zabito vice než 800.
V sídelní budově Komunistické strany Maďarska bylo postříleno 27 lidí.
Jejich fotografie, s tvářemi politými kyselinou zveřejnily v té době všechny světové tiskové agentury.

Když do bojových akcí vstoupila sovětská vojenská uskupení, dislokovaná v Maďarsku, „honvédům svobody“
(jak se oni sami – neznámo proč – nazývali) nepomohla ani moudra ani rady anglických a amerických instruktorů, ani na tu dobu nejmodernější, jak si mysleli, vyzbroj.
Převážná část „honvédů“ byla fyzicky zničena. Někomu se podařilo dostat na území Rakouska a odtud do Spolkové republiky Německo, někdo upadl do zajeti a byl odsouzen.
Vítězství však pro sovětské vojáky nebylo snadné.
Za likvidaci maďarského puče a udržení geopolitických pozic v Evropě zaplatil SSSR vysokou cenu.
Tehdy ještě Sovětsky Svaz, nacházející se v čele zemí socialistického společenství, obstál. Nicméně nezlomné přání přehodnotit výsledky II.SV ve svůj prospěch, oslabit pozici SSSR ve východní Evropě, zůstalo.
Speciální služby Velké Británie a USA zahájily masivní, nyní již dobře promyšlenou, strategicky prokalkulovanou ideologickou, informační a kádrovou přípravu Pražského jara roku 1968.

……mnozí si mylně myslí, že se projekt „nenásilných událostí“ zrodil v bývalé Jugoslávii, kde se prostřednictvím maďarského žida Sórose najednou objevila organizace „Odpor“.
Specialisté „Odporu“, připravovaní na různých kurzech a srazech, organizovali na shromážděních a demonstracích potyčky s policii a když se letectvo NATO připravovalo k bombardovaní Srbska, stavěli radiomajáky, aby mohli piloti NATO z hraničních výšek přesněji a bezpečněji bombardovat v Bělehradě mosty přes Dunaj, budovy federálních ministerstev, průmyslové závody, telefonní ústředny a budovy Jugoslávské národní armády.

Přesně takové organizace začaly vznikat, jak mávnutím kouzelného proutku, na Ukrajině („Doba“), v Gruzii („Chmura“), Bělorusku („Zubr“).
Znakem „Odporu“ je sevřená pěst.
Název organizace dával najevo, že se jedná o mladé, odhodlané, pokrokové a „kreativní lidi“.
Cílem organizace bylo svržení tyranie, despotismu a nastoleni „plné demokracie“.
Pro dosaženi tohoto „blahobytu“  se používá jediná – svou efektivitu už prokázavší – technologie, umožňující měnit stávající režimy a ničit státy bez jediného výstřelu.
Výsledkem této technologie jsou lídři země, proti které byla použita (tzn. pokud speciální služby včas nepřerušily konaní „technologů“), démonizováni uvnitř i vně země – na mezinárodní aréně, ztráta kontroly
nad systémy státního řízeni. Poté, nastupuje politický, ekonomický a často i vojenský kolaps.

Ty samé znaky „Odporu“ jsme viděli u „žádajících svobodu“  v Tunisu, Egyptě i Libyi, tj. u všech zemi, kterými prošlo Arabské jaro. Co se stalo s těmito zeměmi  je dobře známo a jaká a pro koho se tam zabydlela ultra islámská demokracie, také není žádné tajemství.
Přeci jen Arabskému jaru očividně předcházelo Pražské jaro, i když tam ještě nebylo znaku “Odporu”, přesto se činy bojovníků za „vše dobré proti všemu špatnému“  ve středu Evropy v roce 1968 – 1969 a v severní Africe v letech 2010 – 2011 proti stávajícímu státnímu zřízení, podobají jako vejce vejci.
Kurátoři Arabského jara, a ano i všelijakých jiných „revolucí“ po celém světě, v zemích kolem Ruska i v Rusku samém, jen jednoduše udělali jakés-takés závěry ze svých chyb v Praze.
Smysl a matrice „revolucionářů“  byly ovšem jak přes kopírák…….

Vše bylo uděláno správně a operativně, jen za Pražským jarem nikdo – bohužel – neudělal konečnou tečku.
Myslím tím, že nebylo jednoznačně veřejně (ne v tajných dokumentech) sděleno, proč vojska Varšavské smlouvy – skutečně – přišla do Československa.

(Jurij Andrejevič Galuško)

 

 

 

sdílet na