… a teď je to to nejhorší v našich dějinách, co se děje!

… a teď je to to nejhorší v našich dějinách, co se děje!

Nikdy jsem neměl jako dítě problém naslouchat, když se bavili starší a zkušenější. Považoval jsem to za něco normálního. Tehdy sice byla již televize běžná, ale u babičky s dědou se občas v malé kuchyňce pořádaly „černé hodinky naší rodinky“. Zřejmě tehdy neměl nikdo zrovna chuť se dívat na televizi a ještě bývalo brzy na spaní. Nebo si chtěli jen tak popovídat. Kamna na kterých se přes den vařilo, smažilo, ohřívalo i peklo se v nich, ještě sálala teplo, občas se v nich opékaly špekáčky nabodnuté na dlouhé vidlici, správně naříznuté a po vytažení z dvířek kamen, kde hořelo dřevo a občas i uhlí, skoro na uhel spálené, ale na chlebu … s krémžskou hořčicí, nebo když byla doba, děda přinesl čerstvé uzené a silný plátek ještě teplého uzeného skvělé chuti (děda používal víc než pět druhů dřeva k uzení) na chlebu chutnal v tu chvíli báječně s okurkou, a v setmělé místnosti jsem poslouchal, co si starší povídali. Jako každé dítě, i přesto, že jsem o některých věcech neměl vědět ani jim rozumět, hned jsem je chápal jakýmsi „nedospěláckým“ smyslem, snad jako každé dítě. Mluvili o všem možném, i jen si povídali příběhy, co kdo zažil v poslední době, co se dozvěděl, smáli se tomu, co jim připadalo směšné. Někdy se i řešily problémy. A často až do úplné tmy i v létě. Tehdy jsem nechápal jednu věc, že tady a teď poslouchám nejen obyčejné záležitosti, ale také pohledy na věci a události a jejich řešení,  část školy života, což mne nakonec ovlivnilo mnohem více, než kdyby mi řekli – tohle si napiš a zapamatuj! Všechno to byli docela obyčejní lidé.

Čtu často nejen pláč a nářek pro to, kolik lidí je lhostejných, kolik jich nechápe jednoduché věci a nejen v politice. A “.. teď je to to nejhorší v našich dějinách, co se děje!“

Víte kolik bylo ve skutečnosti národních buditelů? Všude nám vždycky říkali, že český národ …

Ano, ale přesto chyba lávky. Ve skutečnosti těch aktivních obrozenců nebylo tolik a umíte si představit, kolik bylo naopak těch, co podporovali rakousko-uherskou politiku? Za těch tři sta let mnoho lidí změnilo své příjmení na německy znějící, mnoho jich podlehlo a odevzdalo se osudu a zapomínalo nejen na řeč svých předků, ale i na víru kterou ti následovali. Katolictví rodilo fanatiky tam, kde bylo kdysi pevné a pro naše předky svaté jiné náboženství. I když ani to už nebylo původní vírou ve slovanské Bohy. Tlak nových pánů zemí českých, ano byť jsme byli porobeni, stále to byly české země, kromě jiného to dodávalo lesk koruně rakouských panovníků.

Těch tři sta let započalo předtím neschopností českého panstva dohodnout se na skutečně vhodném a silném nástupci na post českého krále a to jen a pouze – a to je to smutné – pro moc a sílu jednoho každého „velkého“ šlechtického pána samojediného. Každý chtěl být tím nejsilnějším, každý chtěl moc, každý chtěl být první, ale hlavně nechtěl, aby jím byl ten druhý. Nešlo jim o blaho českých zemí, ani o blaho těch, které měli i pro svou moc a slávu chránit, nešlo jim o blaho poddaných, kteří jim svbou prací vydělávali peníze. Nechápali, že tak oslabují především sebe sama. Tehdy dosud silná a slavná česká zem jejich vinou, a to i vinou i těch, co byli popraveni po porážce u Bílé hory, bez ohledu na to, co si o nich myslíme, nebo co o nich píší historici, ztratila svou sílu a slávu. Nebyli jednotní PRO zemi. A ta ztratila na tři sta let sebe sama.

A přitom stačilo málo. Vždyť i Husité byli poraženi ne zvenku, ale především zradou z vlastních řad, odštěpenci, která umožnila i pád obnovy a očisty již tehdy neuvěřitelně nabobtnalé, zkorumpované, hamižné křesťanské církve. Padli ti, kterých se bál – a právem – celý tehdejší evropský prostor a stejně je nebyl schopen porazit v přímých a „poctivých“ bojích. Stejně tak i během posledních třiatřiceti let Česká zem úpěla a úpí pod tlakem především  zrádců zevnitř. Stejně tak dříve za První republiky zrada značné části těch „našich horních deseti tisíc“ umožnila Němcům zabrat nejdříve Sudety a pak i samotnou likvidaci Československa a proměnu „zbytkového“ území na Protektorát. Ne, že by mnozí zradili třeba přímo, ale nedokázali se postavit za zájmy země. Dali přednost své šrajtofli. Prostě ať se jim to líbilo nebo ne, měli odpovědnost! A tak podporovali i přímé zrádce.

Když se započalo znova probouzet kdysi národní sebeuvědomování, nebylo to z ničeho. Po celá staletí žila  česká řeč, zbavena nejvyšších sfér politiky, víry, vzdělanosti, vědy a kultury, mezi obyčejnými lidmi, a to přesto, že vrchnost, ta nová, a je třeba si vždy uvědomit že už vůbec ne česká, je nutila používat jako úřední řeč němčinu. Přesto většina prostých lidí dál ctila svou řeč a zvyky svých otců a dědů i pradědů, pokud to jen malinko šlo.

Ti z „Čechů“, kteří se dostali na významná místa se až s obdivuhodnou pravidelností proměňovali na „rozené“ Němce, Rakušany, často s novým, německy znějícím, jménem. Samozřejmě tím ztratili své kořeny, svou podstatu, stali se němými, stali se skutečnými Němci. Toto označení je jen ve slovanských jazycích, jinak se jim říká Germáni, Alemani, a dnes i Deutcher, Deutche. Slovanské jazyky, pokud znáte jejich skutečnou podstatu, jsou neuvěřitelně přesné a výstižné. Jen jsme už „jen“ často „hluchými“. Začtěte se do příběhů těch, co šli cestou trnitou, ale nakonec slavnou a jedinou cestou, kterou může jít každý člověk na Zemi, cestou skutečného hájení zájmů svého národa. Já vám to ulehčovat nebudu. To musí každý chápat sám.

Nikdy nebylo žádným tajemstvím, že darebáci, zloději, hlupáci a podvodníci, se vždy a všude snadno našli. Stejně tak to bylo, je a bude s těmi, kteří hájí, hájili a budou hájit zájmy svých národů. Ty skutečné, zcela obyčejné až „k uzoufání nudné a šedivé“, to je klidný mírový život, rozvoj společnosti, svou rodinu, hledání cest k pravdě života. Bohužel v každé době se do takových svazků vloudili špiclové, zaprodanci. Zájmem národa nikdy a nikde po celém světě nebyly války pro získávání zisku, růst moci a vlivu, to bylo, je a bude vždy zájmem jen hrstky de facto duševně nemocných lidí, jejichž „odrůdou“ jsou ti, kterým říkáme politici. Většiny dnešních politiků „naší civilizace“. Skuteční vlastenci, to nejsou ti, kteří haraší zbraněmi či výhružkami, a sejí jen rozkol, zmar, degradaci a neštěstí po celé Zemi. Ti vlastenci dobře ví, kdy vzít do ruky zbraň a kdy ne.

Naši národní buditelé počínali z mála těch, kteří se věnovali jen probouzení vědomí svého národa a vystupovali veřejně na jeho obranu. Jedním z neuvěřitelných a možná unikátních kroků byla reforma českého jazyka, která navzdory všemu posílila jeho možnosti a ukázala sílu toho „pozapomenutého“ zázraku řeči slovanské, „verze“ české, uchovávaného „sprostými lidmi“. Česká řeč vyšla ze staletého zátiší nejen obrozena, ale i posílena, stejně jako se započal zvedat duch českého národa, těch, kteří svůj národ nezradili.

Mnozí „Čecháčkové“, kteří si prostě na češství hráli, ale při první příležitosti se jej i občas rádi „zbavili“ nebo jej „odložili na čas“, stejně jako ti dnešní „naši politici“, se cítili být něčím více. A mnozí vzpomínali jen na slávu dob, kdy Praha bylo sídelním městem českého panovníka a snažili se porovnávat s Vídní.

A tak těch skutečných poctivých obrozenců bylo celkem málo. Ano, občas se jim dostalo i podpory z lépe zajištěných „vlasteneckých míst“, ale když si budete porovnávat osudy těchto obdivuhodných lidí, uvidíte, kolik prožili zklamání, hoře, často chudoby, kolik obtíží. Pravda, ne všichni, možná tak půl na půl to bylo mezi těmi, co neměli štěstí a co byli finančně i jinak aspoň trošku zajištěni. Ale ani to by nebylo možné, pokud by Rakousko-Uhersko naše země nepotřebovalo. Vždyť na našem území byly stavěny továrny, tady byla i pro Rakousko levnější pracovní síla a hlavně šikovné ruce a chytré hlavy. I díky zakazované a diskriminované české řeči, českému myšlení.

I proto nás po „listopadu“ začali zbavovat postupně průmyslu, výroby, umělci „najednou“ poztráceli své schopnosti a zbavovali nás všeho, co nás dělalo nezávislými, soběstačnými. Pravda neměli jsme rajčata každý den v roce, ostatně nejen mimo sezónu jsou dnes rajčata v obchodech stejně taková hadrová, bez té správné chuti, kterou si můžete dnes připomenout jen tehdy, pokud si je sami vypěstujete.

Celá historie nejen českého národa, ale vlastně mnoha národů ukazuje, že vždy většina lidí šla s hlavním  proudem. Jen málo bylo výjimek. Ale jednou bylo období, které předcházelo, doprovázelo a následovalo kolem data vzniku První republiky. Dnes už jen  málo historiků i jen tak lidí, je ochotno si uvědomit, jaké nálady tehdy panovaly mezi lidmi, těmi obyčejnými. Český národ chtěl žít naprosto jinak, než žil za monarchie. A co dostal?

Dostal další zradu svých myšlenek a snů. Dost stran mělo v názvu socialistická nebo sociální, ale to byla v drtivé většině jen kamufláž a manipulace de facto pravicových politiků, kteří vždy dávali na první místo svou peněženku a zájmy bank a soukromých podnikatelů. Československo té doby beze změny přejalo velmi mnohé z rakousko-uherské monarchie, i politickou cenzuru, a i to je třeba si uvědomit.

Určitým zlomem bylo chování vládnoucích stran za První republiky v období Velké krize po roce 1929. Ta u nás započala s menším opožděním, oproti USA, ale nebyla o nic mírnější. Hlad, bída,  nezaměstnaným byl nejméně každý jeden z patnácti obyvatel, včetně starých lidí i dětí. Mezi práceschopnými byl poměr samozřejmě mnohem nepříznivější. Milion nezaměstnaných však vládu moc nezajímal a ani ten hlad. Ničili se všemi způsoby nadbytečné i „příliš“ levné potraviny, které se neprodaly, jen aby nemusely klesnout ceny, či se chudí nemohli najíst. Proč taky? Vládla korupce. Vnucoval se pohled – jsi nezaměstnaný a nemáš peníze? – můžeš si za to jen a pouze ty sám!

Toto chování a pak k tomu ještě přibylo chování a častá kolaborace politiků a podnikatelů nad přijatelný a nutný rámec, za okupace Němci, a normální lidé našeho národa si po válce vybrali tehdy svou cestu a vrátili jim to i s úroky.

Dá se psát dlouho a nejen o tomto období. Každá doba měla své potíže. Většina se vždy nechala koupit za pár stříbrných i k jen lhostejnosti, ale splácí se vždy ve zlaťácích.

Přesně tytéž cíle, co dnes, měli mocní Země neustále, v každé době, už Napoleon, už Alexander „Veliký“, už César, už Hitler, už Anglie a mnozí další se pokoušeli uskutečnit jejich sen – ovládnout a podrobit přísné disciplíně všechny, kromě nich samých osobně. Jejich tehdejší „Nový divný svět“. Dnešní stav věcí je výsledkem všech podobných pokusů v minulosti, je plně v jejich tradicích. Dříve se našlo „něco“ nebo „někdo“, kdo tyto pokusy anuloval, zastavil, zlikvidoval.

Naše dnešní politická scéna je plně srovnatelná s tou, co byla za První republiky. I tou fašizací. S jednou výjimkou. Dnes tu však – minimálně prozatím – není žádná velká a rozhodná síla, která by šla za všech podmínek do boje spolu s obyčejnými lidmi a poskytovala jim prostor pro sice hned překřičené, ale přesto veřejně a nahlas vyslovené požadavky a přitom by neuhnula z vytyčené cesty. Dnešek se zdá horším proto, že není žádná pozitivní – a vlastně vůbec žádná – vize budoucnosti, která by umožnila normálním lidem bojovat. Těžko budete účinně bojovat, když se vlastně půjdete jen vyřvat a budete si maximálně otloukat pěsti. Těžko půjdete bojovat za svá práva, když nemáte za sebou a vedle sebe podobně smýšlející a bojující. Protože chápete, že sám voják v poli toho proti armádě špiclů, zrádců, vlezdoprdelistů a mnoha dalších druhů parazitů, darmožráčů neobstojí.

A na to zešílevší politici zemí „Západu“ a Ameriky vsadili. Na tu naši rozdrobenost. Nejen u nás, ale po celém Západě. Protože si docela obyčejně a  normálně nepovídáme a nesmějeme tomu, čemu se smát máme. Každý je sám se svými starostmi a obavami a nemůže se pořádně seznámit s tím, jak se na to dívají druzí bez přetvářky jich nebo své. Prostě si neříkáme pravdu a hlavně ji nechceme jako celek slyšet.

Je to paradox doby, kdy máme možnost se spojit ihned s kýmkoliv, kdekoliv a kdykoliv. Výsledek je přesně opačný, ač máte v mobilu třeba sto čísel, nemáte možnost ty lidi vidět, mluvit s nimi i řečí „těla“, gest a pohledů. Přicházíme o náhodná setkání a známosti, která dříve byla naprosto běžná, i třeba během cesty vlakem, a rozšiřovala i ten rozhled i pohled na svět a život.

Ale naši předci měli jednu výhodu oproti nám, ze které se můžeme poučit. Měli vůli. Skuteční vlastenci se nikdy nevzdávali a byla-li nejmenší příležitost, národ český vystrkoval ke zděšení německy mluvícího „panstva a panských slouhů“ své růžky. Vždy, jak se tedy ukazuje, bojovali. Mnohokráte prohrávali, tvrdě platili za své postoje a názory. Ale nevzdali se, bojovali i jen tím, že mysleli česky. Zdá se vám to málo? Proč asi nám do řeči neustále vnášejí germanismy a anglicismy? Proč tak nahrazují česká slova – například slovem parazit místo jednoznačného a plného „buketu – vůně“ slova – darmožráč? To české slovo staví hned a nekompromisně všechno na svá místa. A teď si představte, že řeknete nějakému politikovi, že je darmožráč! A nebo že mu řeknete, že je parazit. Že to je zastaralé slovo? Co je jasnější? Takových příkladů jsou nejméně stovky, ne-li tisíce.

Naši předkové se i ve zdánlivě beznadějných situacích nevzdávali. To, že velká část naší společnosti zradila dědictví předků není náhoda, ale na nich se nikdy žádný národ nikde nestavěl, byli jen do počtu, ale stavěl se na těch, co se v případě nouze sice nuceně sklonili, ale jak mohli –  napřímili se a šlehli. Přesně tak, jak to říkal sám velký nepřítel našeho národa Adolf Hitler.

Dnešní doba je unikátní tím, že „vládci prstenů moci“ vsadili na mladé a podařilo se jim to. A tak paradoxně dnes mladí ve své většině zastávají tu funkci tupé opory stávající moci, kterou dříve plnila střední třída, která je odsouvána do pozadí a její nástupci – ti mladí – jsou proměňováni v tupé stádo.

My dnes bojujeme zase jednou téměř ztracený boj,. Řeknete-li to „gaučovým a sportovním Čechům“,  zvláště těm pod čtyřicet, ve většině případů si poklepají na čelo a odejdou od vás. Jsou ztraceni. Ne pro nás, nás už nemusí zajímat, ale ztratili sebe sama, svoje kořeny, a to svou pohodlností, svou podlostí a leností, jsou ztraceni pro národ. Stávají se z nich němí lidé, Němci bez německého pasu, oni nikdy neuslyší zpěv české řeči, i když umí jen tu a žádnou jinou. Proto nebuďte pesimisty, na to stačí „jejich“ média. Věnujte se nenápadně vnukům, bývají vnímatelnější, než se zdá. A často si vzpomenou po čase, kdy jim podvědo

mí „vyplaví“ vzpomínku, když ji potřebují …

Proto, a právě jen proto, je to dnes mnohem horší, než kdykoliv předtím.

Víra hory přenáší a můžete si vzpomenout na všechny ty, kteří zdánlivě prohrávali, ale nikdy se ve skutečnosti nevzdali. Pousmějte se, možná máte tu nepatrnou čest stát v tuto chvíli po jejich pomyslném boku. A to by nebyla nikdy špatná společnost, že ne? Naše jména nikdy v budoucnu nezazní v učebnicích, nikdo si je nebude ani pamatovat, bude na nás zákonitě zapomenuto, ale to by zrovna mně vadilo ze všeho nejméně. Drtivá většina lidí může tak jako tak vnést do takového boje vklad třeba jen „malé tečky v čárce nad písmenkem v poznámce pod čarou“, ale znáte to – „Stokrát nic umořilo slona“. Z hlediska současného světa by se dalo parafrázovat toto české přísloví jako např.: „Stokrát nic, umoří každého osla i slona …“

Že jsem naivní? Kdo by kdy řekl, že po 300 letech získá český národ svou nezávislost. A nevěřte těm, co říkají, že to zařídilo pár lidí. Národ se tehdy v roce 1918 vzbouřil sám a bez nich, oni jen využili situaci, když už se to nedalo změnit …

Za naše muka, za naše bezesné noci

Našim dětem se za nás pomstí naši vnuci.

 Na motivy slov pronesených satirikem M. Zadornovem

Peter 008

sdílet na