Putin dal zelenou: druhá „nabídka Lavrova“ možná nebude. Ruští diplomaté přešli do útoku

Ruští diplomaté ve vztazích se Západem začali nazývat věci pravými jmény a přešli do útoku. 

Politická vůle „první osoby“ Ruské federace je zcela zřetelná.

Myslím, že si již mnozí uvědomují, že dnes proběhl obrovský rozhovor Sergeje Lavrova s ​​Vladimírem Solovjovem (video na konci článku), ve kterém šéf ruského ministerstva zahraničí přímo a jednoznačně uvedl, že Rusko je připraveno odmítnout spolupráci s Evropskou unií. Není to první prohlášení ruského ministra v podobném duchu, ale poprvé to znělo jako přímá a neskrývaná hrozba.

Není to však jediná významná událost za poslední dva dny. Včera se konalo zasedání Rady bezpečnosti OSN, které se časově shodovalo s šestým výročím „Minsk-2“ – a na to, co se tam dělo, je nutno upozornit. 

Byla to vlastně epická akce – nejprve Vasilij Nebenzja přečetl Minské dohody, které byla Ukrajina povinna plnit během těchto šesti let, poté se hořce zeptal přítomných kolegů ať mu ukáží statě v dohodách, které by vysvětlovaly ruské závazky, a nakonec přímo obvinil Francii a Německo ze spoluúčasti na zločinech Ukrajinců na Donbasu.

Pokud jsou Němci a Francouzi přímo nazýváni spolupachateli zločinů, právě tato skutečnost hovoří o radikální změně postoje Moskvy k Evropské unii v její současné podobě.

Dále Rostislav Iščenko

Druhá „nabídka Lavrova“ možná nebude.

V pořadu Vladimira Solovjova učinil Sergej Lavrov prohlášení, připustil možnost přerušení vztahů s EU.

Tón ruské diplomacie se prudce zpřísnil, Západu je nabídnuto, aby se vážně zamyslel.

To není náhoda. Prohlášení Sergeje Lavrova, který připustil hypotetickou možnost přerušení vztahů s EU, je opravdu extrémně ostré. 

Navíc to zaznělo téměř současně s ikonickým vystoupením Vasilije Nebenzji v Radě bezpečnosti OSN, který naprosto bezohledně a bez tradičních diplomatických kliček vymáchal nosy našich evropských partnerů v Minských dohodách a požadoval – ukázat, kde tam jsou napsány nějaké „závazky“ Ruska, vysvětlit co přesně Moskva „musí splnit“, když nikomu nic není dlužná.

Stejně ostře Nebenzja obvinil Francii a Německo ze spoluúčasti na zločinech spáchaných ukrajinským teroristickým režimem na Donbasu a dodal, že na tomto základě jim nenáleží postavení zprostředkovatelů.

„Vy, pánové, jste spíše spolupachateli zločinů spáchaných Kyjevem na populaci Donbasu. Vaši pozici nelze nazvat zprostředkováním“, nebral si servítky Nebenzja.

Tyto věci se nestávají náhodou. 

Tón ruské diplomacie prudce zpřísnil. Ve skutečnosti tento proces probíhal již nějakou dobu. Od zahalených náznaků, … že manévry Západu nikoho neoklamou, a Rusko dokonale rozumí tomu, kdo a proti komu ve skutečnosti organizuje barevné puče v post-sovětském prostoru a kdo destabilizuje situaci ve světě jako celku,… se Kreml a Smolenské náměstí pohnuly k přímějším a jednoznačnějším obviněním ze dvojího metru Západu. Vždy však byl kladen důraz na přání Ruska udržovat pracovní vztah se Západem.

Bodem obratu byl davoský projev Putina, ve kterém bylo Západu elegantně naznačeno, že přestal být tradičním Západem, protože se změnil v jakéhosi křížence afrického bantustanu s gay bordelem,
a že Rusko pochybuje o vhodnosti udržování vztahů s takovým partnerem. 

Západ tradičně předstíral, že tomuto náznaku nerozumí. 

Do Ruska přijel vysoký představitel EU pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku Josep Borrell, který měl nasměrovat Kreml „na správnou cestu“. Lavrov již Borrella přímo upozornil, že cesta do Moskvy mu byla jasná, a současně se polští, švédští a němečtí diplomaté nuceně vydali do své vlasti, protože poněkud rozšířeným způsobem interpretovali svá práva a povinnosti spojené s jejich postavením.

Lavrovovo prohlášení v rozhovoru u Solovjova jednoduše pokračuje v informační kampani, jejímž cílem je vysvětlit Západu, který těžce přijímá zprávy, které jsou pro něj nepříjemné, že Rusko upustilo od teze, že neexistuje žádná alternativa ke spolupráci se Západem a stále více inklinuje k alternativním možnostem. 
Od Západu se požaduje, aby se vážně zamyslel a postavil za Rusko.

K tomuto zpřísnění zahraničněpolitických pozic došlo současně se zpřísněním vnitřní politiky Ruska. 

Již v roce 2014 jsem v jednom ze svých článků varoval ruské liberály, že země vstoupila do války a že zachování jejich prozápadního postoje dříve či později povede k tomu, že budou odstraněni z národní politiky. 

Od té doby uplynulo více než šest let. Po celou tu dobu se ruští liberálové nadále orientovali na Západ, vycházeli ze skutečnosti, že Západ zvítězí, a po vítězství Západu budou „ruskými Volksdeutsche“. 

Konec roku 2020 – začátek roku 2021 se však vyznačoval masivním přechodem liberálních bohémů na stranu dobra. Zřekli se svého dříve milovaného Navalného a začali se stávat vlastenečtějšími než nejzarytější vlastenci. Ne proto, že Ljoša veřejně zradil svou vlast a ne proto, že Ljoša urazil veterána a neomluvil se. Kdo je Ljoša a co je zač, věděli i dříve. Je to jen o tom, že většina liberálních bohémů má vynikající nos na politické vítěze, jinak by nebyli schopni prodávat své zbytečné služby měnícím se politickým režimům po celá desetiletí.

A tak jejich citlivé nosy zachytily pach porážky Západu. A oni, jak zpíval mladý Konstantin Rajkin v luxusním sovětském muzikálu Truffaldino iz Bergamo,… „jsou vždy pro ty, kdo vyhrává“.

Nebylo náhodou, že k tomuto „prozření“ liberálů – „ruských Volksdeutsche“, kteří se připravovali na roli Bürgermeisterů a policistů okupačního režimu, došlo současně s prudkým zpřísněním tónu ruské diplomacie a ne náhodou se shodovalo s coup d’état – státním převratem – ve Spojených státech, během kterého se chopila moci skupina clintonidů-bidenidů, která zahájila budování amerického korporátního totalitarismu. 

Převrat americké finanční oligarchie, kterým svrhli Trumpa a tradicionalisty, kteří ho podporovali, stejně jako zbytky průmyslového kapitálu, byl jen nejjasnějším důkazem porážky Spojených států a kolektivního Západu ve čtvrté (po studené) světové válce. 

Zákony a pravidla jsou odmítány, a vládnoucí skupina přechází k teroristickému řízení tehdy, když si již nemůže udržet moc prostřednictvím mechanismů demokratického státu.

Vládnoucí skupina ve Spojených státech, která si již nemůže udržet moc prostřednictvím mechanismů demokratického státu, přechází k teroristické kontrole.

Americký model, který již dávno ztratil zdrojovou základnu, ztratil také civilizační přitažlivost. 

Tyto ztráty byly tak nenahraditelné a tak bolestivé, že se finanční oligarchie, která ovládala USA, v křečovitém pokusu o udržení moci rozhodla obětovat mezinárodní autoritu Spojených států. 

Důsledkem je, že USA a Západ zůstaly bez mechanismu boje za zachování jejich politické, ekonomické a kulturní nadvlády. Rusko, včetně ruské diplomacie, sklízí plody prakticky vyhrané, i když dosud neskončené války (situace jako v únoru 1945, kdy se konala Jaltská konference).

Evropská unie se nyní nachází v postavení Rumunska a Finska na konci druhé světové války, které jako nejvěrnější spojenci Hitlera, v roce 1944 přešly na vítěznou stranu, na stranu dobra a vyhnuly se územním ztrátám (kromě malé oblasti Pečenga (Pechenga) zabavené Finsku, která dříve poskytovala Helsinkám přístup do Barentsova moře). 

Politický režim ve Finsku se vůbec nezměnil a v Rumunsku se změnil až na samém konci roku 1947, a ne tolik pro vůli SSSR, ale v důsledku aktuální vnitropolitické situace. 

Je zřejmé, že se nikdo s Rumuny a Finy, kteří stáli na špatné straně, nemazlil a podmínky jim byly diktovány drsným tónem.

Stejným tónem nyní Rusko hovoří s EU a vysvětluje jí, že na správnou volbu není příliš pozdě, ale nikdo nebude Evropu přemlouvat a násilím tlačit ke štěstí. Pokud EU nepřejde na stranu vítězů, byť na poslední chvíli, pak … „běda poraženým“.

Mnoho lidí položí rozumnou otázku: nebylo možné mluvit se Západem stejným způsobem v letech 2004, 2008, 2012, 2014,..? Ne, nebylo. Tehdy jsme ještě nevyhráli a byli jsme velmi daleko od vítězství a nepřítel byl silný. 

Abychom řekli Evropě: „Je nám to jedno“, trvalo roky a to nejen na vytváření moderních efektivních ozbrojených sil, ale také hledání a rozvíjení nových prodejních trhů, budování nové logistiky, budování a ochrana nových obchodních cest, zabezpečení finančních prostředků, ekonomická a technologická nejen nezávislost, ale také bezpečnost země. 

Kdybychom s Evropou začali mluvit v ultimátu před dvaceti lety, byla by jednota Západu v úmyslu rozdrtit Rusko mnohem silnější a museli bychom se bránit v mnohem horších podmínkách.

Všechno musí být provedeno včas. 

Rusku se daří, ale Západ má nad čím přemýšlet: druhý „návrh Lavrova“ možná nebude.

Více:
Rostislav Iščenko


0 0 hlasy
Ohodnotit příspěvek

sdíletj na

0 0 hlasy
Ohodnotit příspěvek
2 Komentáře
nejstarší
nejnovější nejlépe hodnocené
Inline Zpětná vazba
Zobrazit všechny komentáře
Editor
scipio(@scipio)
13. 2. 2021 12:51
Ohodnotit příspěvek :
     

Lavrov fakt není hlupák. Bohužel ale stárne a nevydrží fyzicky tak dlouho, jak by bylo třeba.