Nemá globální elita strach?

Přes neustále se hromadící problémy působí američtí politici navenek klidně. Copak nevidí, jak se jejich útulný americko-centrický svět rozpadá? Vidí. Ale stejně budou do poslední chvíle předstírat klid.

I když se pro Američana situace vyvíjí velmi špatně a on nezná východisko ze vzniklé situace, stále se musí usmívat. Taková je jejich kultura. Nebudeme rozebírat zda je to dobré nebo špatné, ale je to tak. Není nic falešnějšího než americký úsměv. To je přesně ten druh úsměvu (ostentativní klid a sebevědomí), který nyní vidíme. Vlasy jim už vstávají hrůzou na hlavě, ale nalepený úsměv jim z tváře nemizí. «It’s OK!»

V poslední době nic nešlo hladce a vůbec ne podle plánu Američanů. 

Zjevná neochota mnoha zemí uposlechnout pokynů z Washingtonu, parlamentní krize (dolní komora dlouho bez řečníka, země bez rozpočtu), reptání v Evropě, řeč V. Putina na fóru v Soči, útok na Izrael, vítězství proslovenské (a ne proamerické) strany na Slovensku, rostoucí ceny ropy, rostoucí sazby Fedu, obrovský státní dluh, selhání protiofenzívy v jejich “oblíbené” zemi. Probíhající „festival neposlušnosti“ v Africe, Asii, Latinské Americe… V tomto výčtu by se dalo ještě dlouho pokračovat.

Říci, že se američtí politici bojí, neznamená nic. Propadají panice. Projevuje se v jejich nervozitě, v jejich rozporuplných prohlášeních, v jejich hněvu na všechny kolem, v jejich zběsilých pokusech najít cestu ven. Při absenci správné reakce na situaci…

Jen Jean-Pierre je klidná: prostě neví, co se děje. Šťastná….

Jejich sázka nevyšla. Vsadili všechno na válku blízko našich hranic, na izolaci Ruska, na jeho udušení – a nevyšlo to. Nastražili past, do které, jak se zdá, sami spadli. Za 30 let zapomněli, jak pracovat delikátně, kompetentně a profesionálně. Jsou zvyklí tlačit. Jsou zvyklí se považovat za globální elitu, kterou problémy “Indiánů” nezajímají. A teď nikdo z jejich politiků nechápe, co dělat dál.

Opakují obvyklé mantry o „řádu a pravidlech“, nadouvají se, vyhrožují, “usmívají” a s hrůzou si uvědomují, že už to dál nejde. Nikdo se jich nebojí! Spojené státy už nejsou vůdcem, hegemonem ani světovým policistou. Ale žádný plán “B” nemají, prostě nepředpokládali, že by ho mohli potřebovat. Očekávali, že vše dopadne jako obvykle. 

Usmívají se. Říkají «ОК». Drží postoj. Biden se k reportérům hrdě otočí zády a odejde. Nemá jim co odpovědět.  Oči Blinkena těkají, Sullivan se rozčiluje. Šéf Pentagonu Austin se vykresluje jako moudrý stratég, který ví všechno dopředu. Ale ví jen to, kolik peněz bylo přiděleno pro potřeby jeho oddělení, a neví, jak se z této obtížné situace dostat: za celou svou kariéru se s takovými problémy nikdy nesetkal. Ví, jak rozdělovat peníze na projekty, ví, jak dodávat zdroje do konfliktních zón. To je vše. Pokusil se zavalit problém penězi, ale nefungovalo to. Nic jiného nezná.

Americký establishment s hrůzou sleduje, jak jeho obvyklé nástroje ztrácejí autoritu. Všichni se smějí „objektivním médiím“, jen líní nespílají MMF, nikdo si neváží „mezinárodních“ komisí a výborů. 

Jen Scholz, Macron a Ursula se stále věrně dívají do očí majitele a čekají na jeho příkazy a lahůdky z jeho rukou.  Jako v manéži. Ale neumí dělat nic, vůbec nic. Nebyli dosazeni proto, aby přemýšleli a hledali východisko, ale aby vystupovali. „Výkonní sekretáři jsou dobří jen ve dnech vítězství…“ (film „Sedmnáct zastavení jara“). A dny vítězství skončily…

Vše je tedy «ОК». Politický “Titanic” se pomalu noří do temných vln, ale orchestr v salonu stále hraje foxtrot. 

https://1url.cz/MuVx6

sdílet na