To co vidíme závisí na úhlu pohledu … aneb ulov si svého komunistu

 

To co vidíme závisí na úhlu pohledu

 

 

V  říjnu 1956, vypuklo maďarské ozbrojené povstání. Jak se v takových případech často děje, zpočátku to bylo pokojné vystoupení studentů, které nakonec přešlo do tankových bitev.

Skutečnost, že během poměrně krátké doby nepřátelství (od 23. října do 9. listopadu 1956) bylo zabito více než 700 sovětských vojáků a asi 3000 maďarských občanů, hovoří o tvrdých bojích.

23. října se v Budapešti uskutečnila studentská demonstrace. Bylo to jako jiskra, která zapálila oheň kontrarevoluce, protože tuto událost využily kontrarevoluční sily k tomu, aby způsobily ozbrojený konflikt ihned po demonstraci studentů.

Dne 23. října 1956 se v Budapešti konala dvoutisícová demonstrace. K večeru se shromáždilo u budovy parlamentu až 200 tisíc lidí. Demonstranti zničili Stalinův památník. Byly zformovány ozbrojené oddíly, které se nazvaly „Bojovníci za svobodu“, bylo v nich zapojeno asi 20 tisíc lidí. „Bojovníci za svobodu“ obsadili různé čtvrti hlavního města a přejmenovali se na Národní gardu.

 

Umučinému policistovi hodili na hruď komunistické noviny

Imre Nagy, který působil jako předseda Maďarska
od 24. října 1956, se ukázal jako oportunista, nebo – když budeme mluvit jazykem propagandy – „reformátorem“, který chtěl dýchat demokracii a svobodu, kterou socialismus údajně potlačoval.

Tato propaganda byla také vrcholem anti-socialistické kampaně, bezprostředně po válce.

Imre Nagy otevřeně podpořil kroky ke svržení dělnické moci. On sám učinil opatření na posílení revolučních nálad a ve skutečnosti zabezpečil síly a zbraně ze zahraničí.

Byl to on, kdo jako premiér, kterým se stal v důsledku událostí ze dne 23. října 1956, otevřel hranice s Rakouskem a tak se mohli vrátit fašisté, kteří ztratili Maďarsko po revoluci a vítězství lidové demokracie.

Tisíce ozbrojených uprchlíků ze zahraničí se tak
v Maďarsku infiltrovalo.

To znamená, síly organizované západními zeměmi, které po revoluci opustily zemi.

Tak, se rozhořel otevřený ozbrojený převrat pro kapitalistickou obnovu. Zařízení a dodávky pro „rebely“ byly prováděny vzdušnou dopravou Vídeň-Budapešť, zejména americkými letouny.

Nagy začal provádět politiku přímé spoluúčasti na kontrarevoluci:

  • rozpustil státní bezpečnostní síly,
  • požadoval okamžité stažení sovětských vojsk,
  • propustil z vězení zločince, kriminální živly, včetně fašistických přisluhovačů odsouzených
    za trestné činy během válečných let.

V celé zemi se šířil krvavý teror. 30. října obsadili „povstalci“ městský výbor  v Budapešti.

 

Během masakru bylo zabito 26 lidí, v čele
s tajemníkem městského výboru Imre Meze.

Před očima západních korespondentů byli zavraždění komunisté pověšeni na stromech, jejich srdce byla vyříznuta.

V celém Maďarsku začaly nekontrolované popravy a soudy – Lynch.

Zabití komunisté a sovětští vojáci byli vystaveni ve výlohách s nadpisem: „Móda sezóny“.

Od 30. října do 4. listopadu 1956 bylo v Maďarsku zatčeno více než tři tisíce stoupenců socialismu.

Zvláštní roli v událostech v Maďarsku v říjnu – listopadu 1956 hrály „psychologické války“ západních služeb. Především rádiové stanice Hlas Ameriky a Svobodná Evropa.

Tyto rozhlasové stanice nejenže vyzývaly k otevřenému protestu proti vládě, slibujíc podporu zemí NATO, ale byly vlastně koordinačním orgánem povstání.

 

1. listopadu I. Nagy oznámil stažení Maďarska z organizace Varšavské smlouvy a apeloval na OSN, že počítá s otevřenou pomocí západních států.

V této situaci skupina komunistů pod vedením Jánose Kádára vystoupila s iniciativou složenou z dělníků v boji proti kontrarevoluci: 3. listopadu 1956 byla vytvořena revoluční dělnicko-rolnická vláda  vedená J. Kádárem. Nová vláda se obrátila na SSSR s žádostí o pomoc potlačit povstání.

Část sovětské armády, dočasně nasazená na území Maďarska na základě Varšavské smlouvy, pomohla maďarským revolučním silám porazit (4. listopadu) povstání.

Události 23.10 – 9.11. 1956 v Maďarsku nebyla tak úplně „barevná revoluce“ v její klasické variantě, ale pokusný čelní útok na Sovětský Svaz a Varšavskou smlouvu. Tehdy prostě zkoušeli pevnost vedoucí úlohy Sovětského Svazu a jeho ozbrojených sil.

Kalkulovalo se s tím, že J. V. Stalin zemřel teprve nedávno – v roce 1953, a  v únoru 1956 proběhl 20. sjezd KSSS, na kterém Nikita Chruščov započal proces „destalinizace“ SSSR.

Generální tajemník UV KSSS Nikita Sergejevič Chruščov, kromě toho, že z pohledu boje se stalinismem buď posadil do vězení  nebo propustil ze služby nejlepší kádry vojenské rozvědky, navíc zčistajasna rozhodl vyvést vojensky kontingent z rakouského příhraničí Maďarska, kde se nacházel v souladu s ustanoveními Postupimské a Jaltské konference.

V roce 1956 byla v ozbrojených silách SSSR značná část důstojnického sboru i déle sloužících účastníků Velké Vlastenecké Války. Jejich bohaté frontové zkušenosti, znalosti a unikátní bojové zkušenosti zjevně neušli organizátorům „maďarské revoluce“.

„Revolucionáři“, kteří se v roce 1950 šťastně vrátili domů ze sovětského zajeti (mezi kterými byli mnozí z 329.000 Maďarů, kteří bojovali v SSSR na straně hitlerovského Německa), mohli poměrně beztrestně střílet maďarské vojáky, spolupracovníky orgánů vnitřních záležitostí i statní bezpečnosti, podřezávat, věšet a zaživa upalovat členy Komunistické strany Maďarska, vedoucí představitele vlády všech úrovní i členy jejich rodin včetně novorozených dětí.

 

 

Pouze spolupracovníků vnitřních věci Maďarska bylo „povstalci“ zabito vice než 800.

V sídelní budově Komunistické strany Maďarska bylo postříleno 27 lidí.

Jejich fotografie, s tvářemi politými kyselinou zveřejnily v té době všechny světové tiskové agentury.

 

 

 

Když do bojových akcí vstoupila sovětská vojenská uskupení, dislokovaná v Maďarsku, „honvédům svobody“ (jak se oni sami – neznámo proč – nazývali) nepomohla ani moudra ani rady anglických a amerických instruktorů, ani na tu dobu nejmodernější, jak si mysleli, vyzbroj.

Převážná část „honvédů“ byla fyzicky zničena.

Někomu se podařilo dostat na území Rakouska a odtud do Spolkové republiky Německo, někdo upadl do zajeti a byl odsouzen.

Vítězství však pro sovětské vojáky nebylo snadné. Za likvidaci maďarského puče a udržení geopolitických pozic v Evropě zaplatil SSSR vysokou cenu.

Tehdy ještě Sovětsky Svaz, nacházející se v čele zemí socialistického společenství, obstál.

Nicméně nezlomné přání přehodnotit výsledky II. Světové války ve prospěch západu, oslabit pozici Sovětského svazu ve východní Evropě, zůstalo.

https://cont.ws/@matveychev/1104535
https://yandex.ru/images/search

3.7 3 hlasy
Ohodnotit příspěvek

sdíletj na

3.7 3 hlasy
Ohodnotit příspěvek
4 Komentáře
nejstarší
nejnovější nejlépe hodnocené
Inline Zpětná vazba
Zobrazit všechny komentáře
Petr
23. 10. 2021 20:51
Ohodnotit příspěvek :
     

No snad naši současní ,,demokraté,, kteří tak jásaj , že se komunisté nedostali do parlamentu nebudou jednat stejně !

Jiří
24. 10. 2021 09:29
Ohodnotit příspěvek :
     

Na maďarskou revoluci a následné potlačení by se ale mělo dívat širší optikou, jít o kousek dál a pár let nazpět.
Občanská válka v Řecku z let 1946-1949, kde proti sobě stála část řecké společnosti spolu s řeckou armádou podporovanou Británií a USA, a řečtí komunisté podporovaní Jugoslávií, Albánií a Bulharskem.
V letech 1945-1946 mnoho komunistů na venkově (2 000 osob) padlo za oběť řádění pravicových militantních skupin. Komunisti se začali sdružovat do tzv. paramilitantních obraných oddílů a vyhlásili obnovení boje proti monarchisticko-fašistickému režimu v zemi.
To byl začátek občanské války v Řecku, jehož výsledkem byla řecká ekonomika v troskách, 158 000 obětí, milion přesídlených lidí, a přes 100 000 Řeků bylo vyhnáno z Řecka.
Takže, i když neobhajuji zločiny SSSR v Maďarsku, tak dokážu pochopit důvody, čemu nejspíš chtělo SSSR předejít.

novota
24. 10. 2021 10:24
Ohodnotit příspěvek :
     

Kdo byl Imre Naď.. velitel popravčí čety co zastřelila carskou rodinu přes dřevěnou stěnu.

Andrej
25. 10. 2021 18:58
Odpovědět  novota

A kto bol cár (aj s rodinou)… Romanovec, ktorý toleroval kulakov a podobnú háveď a bol príliš slabý a nechal Rusko vtiahnuť do vojny.