Izrael zevnitř. Črty k portrétu

Alexandr Dubrovskij

Samozřejmě, že nejsem Žirinovskij, ale v roce 2005 jsem napsal :

„Blízký východ je Izrael a Palestina se zbytkem arabsko-islámského světa. V tomto konfliktu je bohužel jasně patrná perspektiva nezvratné eskalace lokálního konfliktu v další globální blízkovýchodní válku. Výsledek této nové války však bude přesně opačný než všechny předchozí. Zřejmě již v první polovině 21. století přestane Izrael jako samostatný stát existovat a Židé se opět rozprchnou do celého světa.“

Mimochodem, konec je 8 let před Kissingerem. Před 18 lety tam bylo něco i o USA:

„… skutečnost je taková, že Spojené státy jsou tak zaslepeny svým supervelmocenstvím, že jsou připraveny kvůli tomu zničit zbytek světa. A Amerika takový potenciál bohužel má. Existuje pouze jeden dodatek – Amerika nejprve sama zahyne a teprve potom s sebou stáhne tu část světa, která prohlédne později než ostatní.“

Vraťme se však do Izraele.

Tady musím říct, že jsem tenkrát vůbec netušil, co je to „země zaslíbená“, ani jak se tam žije, jak se má a „zažívají“ dobro. Pamatuji si pouze jeden televizní pořad z 90. let (někde v polovině 90. let) s účastí Michaila Kozakova a některých jeho hostů (jméno si už nepamatuji). Oba přirozeně Židé a oba se vrátili z Izraele, kde v té době nezapustili kořeny. Jako obvykle diskutovali o životě tam a host řekl totéž (doslova):

„Židé v Rusku jsou lidé, Židé v Izraeli jsou hovno“ (mimochodem v 90. letech se z obrazovky dalo říct všechno, nebo skoro všechno).

Tato fráze se vřezala do mé paměti a často jsem na ni vzpomínal později v letech 2000 a 2010, protože jsem Izrael několikrát navštívil, o čemž vám teď povím.

Jedeme (po paměti, to nejdůležitější).

První výlet.

Nebudu popisovat hraniční přechod, vše je zde standardní, jako u všech ostatních (v tom smyslu, že nikde jinde na světě více než to není, kromě zatčení): otevírání kufrů, prohrabování oblečení a dámského spodního prádla a další libůstky žánru po dobu 30-40 minut. Pak nás vzali stranou k nějakému okénku, byly tam otázky, třeba co je potřeba v Izraeli, vyplnění nějakých papírů … Ach, ano mimochodem, zhruba to samé se stalo v roce 2015 v Kyjevě. Páni!

Zkrátka jsme se tam nějak dostali, pak na letadlo a vnitrostátní let do Eilatu. Hotel (5*, pro případ, nepamatuji si název) na břehu, první linie, ubytujeme se a jdeme k moři. Díváme se a je tam všude nějaký svinstvo: lidí tam jako sleďů v sudu, pořád něco křičí, na břehu nejsou místa, všude kolem je bordel.

Voláme do Moskvy: „kam jste nás, k čertu, nasunuli? Urychleně vyměňte toto smetiště za normální bezodpadkové ne smetiště! Cena nezajímá!“

Nějak jsme se přesunuli do hotelu Princess na okraji, taky 5*, kousek od hranic s Egyptem.

Všechno se zdálo v pořádku, ale pak to začalo.

11. patro a najednou se od 22 hodin začnou třást okna: ukázalo se, že dorazila židovská svatba, která kašlala na rekreanty. A tak až do rána.

Ráno se plazíme na snídani. „Obrázek jak od Mánesa“: parta pestrobarevných Židů s dětmi (mnoho marockých Židů), kteří neustále něco křičí (Číňané nervózně kouří stranou), sbírají hory jídla, nic nedojí a zanechávají za sebou hory nakousnutých zbytků. Děsivý pohled. Jediná útěcha: pláž, víceméně dobrá, voda čistá, spousta různých ryb – přeci jenom Rudé moře. Obecně jsme si na to trochu zvykli a dokonce jsme zašli do klenotnictví – to je samostatný příběh: snad poprvé jsme nekoupili prakticky nic, přestože se nám celou dobu snažili prodat nějaké harampádí za nesmyslné ceny.

Dobře, to jsou maličkosti. Zajímavé bylo to, co následovalo.

Jedeme mikrobusem pro čtyři do Jeruzaléma. Přijíždí řidič – náš bývalý (myšleno z Ruska nebo SSSR), celou cestu chrlí historky o tom, jak zde úspěšně získal práci (zřejmě asi jako řidič), a předtím žil na Ukrajině a pracoval tam v nějakém rozpočtovém podniku „jen“ jako inženýr. Nyní se ale dokonce zaregistroval na Wikipedii a plní ji svými texty. Cestou pořád křičel, jak je tady v Izraeli všechno cool, kibuce, „Železná kupole“ (viděli jsme ji sem a tam, zhruba stejně jako naše „Pancíře“ jsou nyní podél dálnic). No dobře, nehádali jsme se. Nebylo to otravné, ale jeho hovory přes hlasitý odposlech, někdy takové, které slušní lidé před cizími lidmi neříkají.

Pak zavolá průvodci a domluví se přes reproduktor, jak ho vyzvednou z domova. Klademe otázku: co je to za obchod? Toto je 40minutová zajížďka! K nikomu nepojedeme domů, ať se průvodce dostane na místo sám, jak to má být. Řidič z toho „zcvoknul“ (a zase nahlas!): oni jakoby nikam nechtěli …

Obecně jsme se s průvodcem setkali až v Jeruzalémě. Starší Žid, také jeden z bývalých, s něčím velmi nespokojený (je jasné s čím – musel přijet za své a ne zadarmiko).

Začalo to tím, že na vyhlídkové terase průvodce ukazoval výhledy a říkal: hle, tam jsou zelené čtvrti, tam žijí Židé a tam kde není zeleň, tam jsou Arabové. Musel jsem si položit otázku: koho zajímá zelený prostor v městském prostoru? Nejsou to náhodou obecní úřady?

Obecně jsme se prošli, podívali všude téměř sami, pak jsme si na konec sedli do kavárny. Zavolali řidiče ke stolu (tohle děláme vždy všude), ale on hrdě odmítl. U stolu začal průvodce bez zvláštního důvodu žvanit o jakýchsi černosotnících a židovských pogromech v Rusku před 100 lety. Po mé poznámce, že se to dělo na periferii a nejmasovější pogromy byly v Besarábii, on vyskočil od stolu a utekl.

Cestou zpět řidič dlouho mlčel a pak se náhle zeptal: „Opravdu si myslíte, že jste neměli volat průvodce?“ Po naší „logické“ odpovědi už neřekl ani slovo.

Druhý výlet.

Okamžitě jsme se ubytovali v „Princess“, protože jsme tam nenašli nic slušnějšího. Opět podnikáme individuální exkurzi a také mikrobus, už je nás 6. Přijede, otevře boční dveře a tam je žena s dítětem, také z našeho hotelu.

– Co je to sakra?

– Co se děje, jsou na cestě, na stejné místo jako vy, a je tu místo …

Obecně jsme dali řidiči 5 minut na vyřešení problému, jinak …

Tenhle zkrátka po popichování a přednášení o tom, co je to individuální exkurze a proč je drahá, úplně mlčel. A dobře udělal.

Zkrátka jedeme k Mrtvému moři, cílem je nejlepší pláž. Přijíždíme a je tam doslova „namalovaný obrázek“: na písku je všechno – kosti, tašky, nedopalky. Ptáme se v pobřežním obchodě prodavačky, která je Ukrajinka: proč tomu tak je? Odpověď: Židé říkají, že odhazují odpadky a tím dávají práci jiným, kteří vše večer uklidí. Toto je nejlepší židovská „mrtvá“ pláž.

Šli jsme do vody, plavaly tam i pytle, museli jsme je vylovit. Nějak jen tak na ukázku jsme si zaplavali a šli dál. Zdá se, že už žádná dobrodružství nebyla.

Po druhé cestě jsme si slíbili: už nikdy nepoletíme do Izraele, to stačí, máme toho dost.

Třetí výlet.

Jelikož jsme si slíbili, že v Izraeli už Mrtvé moře nebude, odletěli jsme do Ammánu (Jordánsko), které je na stejném moři, ale na opačném břehu, perfektní čistota a luxusní hotely. Bahno (léčivé) ve velkých džbánech na břehu. A mimochodem zdarma. Pak jsme jeli přes hranice do Izraele, abychom navštívili slavné Šalamounovy sloupy v poušti. Hned po překročení hranic jsme si pronajali auto, řidič byl opět upovídaný, sám byl také z Tomska. Všechno by bylo v pořádku, ale v určité chvíli řekne něco neobvyklého a s neskrývanou závistí:

– Moje matka se dobře usadila, zařídila se v pečovatelském domě a nyní nemá žádné starosti …

Bylo to řečeno tak, že mě to dále odrazovalo od toho, abych s ním vůbec mluvil. No, zmlkl, zřejmě si něco uvědomil …

Čtvrtý výlet.

Následovala další cesta, ale tentokrát přes hranice s Egyptem. A také k Šalamounovým sloupům, to místo je příliš tajemné a Židé jsou daleko, zkřížili jsme se s nimi jen na hranici a nikde jinde. I řidič byl normální, protože byl Egypťan.

PS

V Rusku mám známé a dokonce i židovské přátele. Jeden z nich po návštěvě Izraele řekl: Země je moje, lidé nejsou moji.

Možná ano, ale Palestinci mají na zemi možná dokonce jiný názor. Mají na to právo.

Alexandr Dubrovskij 

https://cont.ws/@alex581210/2649161

sdílet na