Ideologický boj už všichni prohráli

Po nevelké přestávce přišli v USA znovu k moci ideologizovaní invalidé, kteří aktivně skládají pozice na vnější aréně a ztrácejí rezervy odolnosti na vnitřním trhu.

Bylo to, bylo …

Ke konci roku 1998 byly USA jedinou velmocí na světě. Kromě rozsáhlých, v tom okamžiku nejmohutnějších ozbrojených sil ve světě, se opíraly o největší ekonomiku světa, o právo emise světové měny, o rozvětvený systém spojenců v Evropě a Asijsko-tichooceánském regionu, o úplnou dominanci v Africe a Latinské Americe. Dynamicky rozvíjející se Čína a Indie byly pevně spojeny se západními (americkým a evropským) trhy. Mimo to, disponovaly USA ve světě nepopiratelnou autoritou. Ještě neproběhla operace Spojenecká síla (bombardování SFRJ), nezačala irácká válka, obě tyto události vážně podlomily víru v “nepředpojaté prostřednictví” USA. Američané byli absolutními pány světa a držiteli seriózní morální autority.

Rusko právě prodělalo default, jeho ekonomika byla v ruinách, obyvatelstvo žilo v bídě, ve snaze přežít a prudce se redukovalo, u moci se nacházela klika proamerických politiků, nedávno skončila chasavjurtskou zradou první čečenská válka a už bylo zřetelně cítil přibližování druhé (basajevci už naplno “řádili” v Dagestánu a neskrývali záměry odtrhnout ho od Ruska).

V Tadžikistánu se osamoceně tyčila, zahlcovaná vlnami místní občanské války, 201. Gatčinská motostřelecká divize – poslední stopa bývalé sovětského vojenské přítomnosti ve Střední Asii, pokud nebudeme počítat Bajkonur a polygon Emba v Kazachstánu. Ty, stejně jako Gabalinska RLS v Ázerbajdžánu, využívaná Ruskem do roku 2012, byly spíše svědectvím závislosti Ruska na velmi relativních spojencích, než mechanismem jeho vlivu.

Jakousi projekci síly na Kavkazu ještě mohly zabezpečovat základny v Achalkalaki, Batumi, Vaziani a Gudaute. Na Ukrajině se podařilo zachovat základnu loďstva v Sevastopolu. Plus zůstávali ruští mírotvůrci v Podněstří, Abcházii a Jižní Osetii.

Jako by nominálně a ne málo. Ale vzhledem k nevěře spojenců, orientujících se na USA, ohromným vzdálenostem a příšernému stavu ozbrojených sil, z nichž se ztěžka sbírala seskupení pro bojové operace v Čečensku, to spíše byla demonstrace vlajky, než reálná projekce síly.

Kdokoli z ruských posádek mohl být kdykoliv blokovaný místní mocí, a k jeho deblokaci by Moskva musela napínat všechny své silové možnosti. Stačí si vzpomenout, jak posměšně urážela v této době Ukrajina Černomořskou flotilu a zakazovala jí obnovovat lodní sestavu, omezovala možnosti provádění cvičení, blokovala přesun na Krym letadel náhradou za vyřazená z činnosti nebo prostě morálně zastaralá.

Ostatně, Rusko ani nedisponovalo technickými možnostmi pro rozsáhlou obnovu flotily. Státní pokladna byl chronicky prázdná. Mnohé výrobní kompetence se zdály být nenávratně ztraceny. Kyjevské úřady klidně čekaly, až loďstvo na Krymu odumře přirozenou cestou, až vyčerpá životnost všech svých lodí.

Čtvrt století poté

Uběhlo téměř 25 let. Lidé, nežijící v 90tých, narození v onom 98. plus/minus rok, nyní prostě nevěří živým svědkům těch dob. Říkají: “zveličujete, tak špatně být nemohlo, země by nepřežila”. Ve skutečnosti bylo ještě hůře, jelikož na konci tunelu nebyly vidět dokonce ani záblesky světla. Není známo, co bylo tehdy těžší – přežít materiálně nebo zhroutit se morálně. Mnozí se hroutili, souhlasili s tím, že je to navždy, že není východisko a pokoušeli se zařadit se do nové reality (jak ji oni chápali).

17. srpna bude 24. výročí defaultu roku 1998 – nejnižšího bodu pádu Ruska po rozpadu SSSR. Uplynulo pouze 24 roků, a Rusko je jednou z hlavních ekonomických a politických sil planety, americký globální finančný systém je zbouraný samotnými Američany, vojenská síla USA je minulostí.

Ještě mohou vést cizíma rukama konvenční válku, ale v atomových zbraních zaostali o celou epochu, a k samostatným operacím velkého rozsahu není jejich armáda připravena dokonce ne až tak v technickém smyslu (zde ještě není všechno tak špatné), nakolik v morálním.

Kontrolu nad Afrikou a Latinskou Amerikou USA se svými spojenci ztratily ve prospěch Ruska a Číny. V Evropě euroatlantická solidarita ještě nějak funguje, ale za podporu amerických politických iniciativ musí státy EU a NATO platit svou ekonomikou. V důsledku se stává aktuální otázka: rozpadnou se evropské svazy, kontrolované USA, nebo upadnou do naprosté nicoty ty země, které je tvoří. V Jihovýchodní Asii mají američtí spojenci rovněž výdaje, i když ne tak katastrofické jako v Evropě. Celkově však Čína vede efektivní ekonomickou a politickou ofenzivu na pozice USA v regionu. Vlna ruské ekonomické (za lepším životem) emigrace, započatá právě v 90tých, začala plynout zpět do Ruska, a zbytky proamerické politické a kulturní elity naopak, ve spěchu Rusko opustily.

Rusko, které před 24 roky nemohlo žít bez západních úvěrů a humanitární pomoci, se klidně rozvíjí pod masivními sankcemi kolektivního Západu. Tak mocný a koordinovaný ekonomický tlak nikdy nebyl činěn dokonce ani na ideologicky inkompatibilní Sovětský svaz. Ve výsledku Západ trpí vlastními sankcemi, a Rusko si jich nevšímá.

Co takového se stalo, co v tak sevřeném historickém období natolik změnilo svět? Jak se podařilo Američanům ztratit svou hegemonii doslova nečekaně?

Čí, oligarchové, budete?

V roce 2000 se prezidentem Ruska stal Putin a spustil sérii ekonomických a politických reforem, které vytáhly zemi z permanentní krize a které jí daly mocný impuls rozvoje.

Ale problém je v tom, že jeden člověk nic nezmůže, dokonce i když je prezidentem. Je možné se náhodou stát prezidentem, ale nelze se náhodou udržet. Požadavek změn nemůže být jenom v národu, který podpoří reformátora a jeho politickou sílu při dalších volbách, ale především v elitách, jelikož z nich se formuje vládní tým, umožňující nejen zvítězit ve volbách, ale pro začátek dožít se těch voleb. Připomenu, že Chodorkovský, Berezovský, Gusinský, když vystupovali jako oponenti putinských přeměn, nepočítali až tak s podporou Západu, jako s oligarchickým konsensem uvnitř Ruska, který blokuje prezidenta, zbaví ho reálné moci, a potom odešle do nucené rezignace, když předá při nových volbách moc prominentovi oligarchie. Pročpak jejich třídní soudruzi (oligarchové) provedli volbu ve prospěch pro ně cizího Putina, nikoli ve prospěch Chodorkovského, Berezovského, Gusinského? Vždyť i tomu Abramovičovi jsou jejich názory, zájmy a způsob života očividně blíže, než putinské zvyklosti, a gubernátorování na Čukotce, které ho odpoutávalo od rytmického londýnského života, mu bylo k ničemu.

Vítězství Putina i uvnitř země, i na mezinárodní scéně bylo předurčeno jedním nenápadným, ale důležitým rozhodnutím. Putin nezačal ideologizovat svou moc. SSSR byl ideologizovaným státem a v něm se stigmatizovaly “buržoazní přežitky”, počínaje soukromým vlastnictvím a konče pravoslavnou církví. Jelcinské Rusko bylo stejně ideologizovaným státem, jenom v něm se už stigmatizovali komunisté a ostatní leví, na piedestal byla vyzvednuta pravicově liberální idea.

Opium pro národy

Ale lidé nemohou myslet stejně. Tvrdé ideologické rámce brání duchovnímu rozvoji, jak jednotlivého člověka, tak i celé společnosti. Právě proto, bez ohledu na to, kdo se pokoušel zavést jednomyslnost (v různých obdobích se tím zabývaly tu katolická církev, tu buržoazní revoluční radikálové (Cromwell, Robespierre), tu totalitní ideologizované státy, jak levé, tak i pravé), ve společnosti rychle narůstala opozičnost, která rychle vyústila buď v povstání, nebo ve státní převrat, či (pokud byl totalitní stát příliš silný) v totální sabotáž vlastního státu společností, jako v pozdním SSSR, který v okamžiku rozpadu nešel bránit nikdo z 16 milionů členů KSSS.

Slabost ideologizovaného státu spočívá v tom, že se pokouší spojit všechny jednomyslností, rozděluje společnost samotným faktem povinné státní ideologie. Ve společnosti zaniká politická diskuse, vadne filosofické a politické myšlení, samotná politika se ideologizuje, když se zříká pragmatiky a dokonce ji pranýřuje, jako měšťácký přežitek.

Je příznačné, že fašisté neměli rádi komunisty a západní liberály (jak levicové, tak i pravicové), komunisté neměli rádi liberály a fašisty, a liberálové neměli rádi fašisty a komunisty, ale jakmile se někdo z nich pokoušel vybudovat ideologizovaný totalitní stát, ihned začínal především pranýřovat pragmatiku jako měšťácký přežitek.

Ideologové vůbec nemají vůbec rádi rovnoměrný, normální, přiměřeně bohatý život, který je vrcholem snů většiny obyvatelstva. Oni určitě potřebují, aby všichni věřili jimi vymyšlené koncepci, dávali své životy, zdraví a majetek na její oltář a dodržovali příslušné rituály (křičeli “heil”, demolovali chrámy nebo líbali boty černochům).

Zatím ideologové zajišťují jimi pobouřené společnosti možnost loupit “nepřátele národa” (Židy, buržousty, “proruské oligarchy”, “bílé suprematisty”), společnost družně křičí “heil”, boří chrámy, skáče na majdanu a líbá černochům boty (získávané bonusy uhradí drobné komplikace). Ale skuteční nepřátelé národa rychle končí a je nutno začít lov na stále nové a nové (na katolíky, sociální demokraty, samostatné zemědělce, různé stranické opozice, na ty černochy, kteří nesouhlasí, že genderů může být několik desítek nebo stovek, a na ty tranvestity, kteří nesouhlasí s tím, že pouze černé životy mají význam).

Holt, ideologizovaný stát plodí rozkol ve vlastní společnosti a vede ji k občanské válce. Když intuitivně cítí nebezpečí rozkolu a ve snaze sjednotit společnost vnější hrozbou, začíná ideologizovaný stát provádět agresivní zahraniční politiku. Hesla také mohou být nejrůznější (“celosvětové lidské žití”, “tisíciletá říše”, “liberální globalizace, kvůli toleranci a zelenému programu”). Totalitní společnosti se tvoří dokonce na základě tradičních hodnot, když se tradice stává povinnou a kontrolovanou shora (mimochodem, každý fašismus se částečně opírá o ideu výzvy k tradičním hodnotám, až po renesanci pohanských kultů).

Holt, jakákoliv (nejlidštější a nejprogresivnější) ideologie se stává okovy na šíji společnosti, jakmile ji prohlašuji za všeobecně povinnou a státní. Na ochranu státní ideologie ihned vystoupí omezení kývalové, hlídači překonaných formulací. Přesto myslící svobodně, vytvářející nové, jdoucí vpřed společenské vědy odcházejí od takového státu do osobního života.

Filozofovat je přece možné i sám se sebou, a psát (pokud se nemůžeme dočkat) do šuplíku. Stát chřadne a začíná prohrávat vůči oponentům ve všech sférách ekonomického, politického a společenského života.

Na rozdíl od jiných totalitních států život SSSR nebyl přerušen zvenčí. A copak? Svaz absolvoval cestu od zlých, ale géniů Lenina a Stalina, k tuctovému charizmatu Chruščova i zcela omezeným Brežněvovi a Gorbačovovi. Poslední pokolení sovětské elity ztratilo zemi, jelikož svými schopnostmi prostě neodpovídalo úkolům, jež byly před státem. Reformování SSSR na konci 80ých bylo úlohou řádově jednodušší, než reformování Ruska po 90ých, ale přestavbový tým, jehož zbytky ještě dosud blikají v koutech na scéně ruské politiky, tuto úlohu nezvládl. Doslova se rozhodli, že když se zřeknou výstavby komunismu a napodobí západní názvy funkcí, tak ostatní přijde samo, ale tím hlavní práce teprve začínala.

Existují podobné příklady i z historie pravého totalitarismu. Frankistické Španělsko a salazarovské Portugalsko (fašistické totalitní režimy) se udržely do poloviny 70ých let. Nástupce Salazara Marcelo Caetano byl svržen karafiátovou revolucí, aniž by stihl dovést do konce zahájenou liberalizaci, liberalizace ve Španělsku byla provedena po smrti Franca obnovenou monarchií. Ke konci své existence byly oba režimy vnitřně (ideově) natolik oslabeny, že totální politický dozor a v principu obstojná hospodářská situace jim nepomohla. Když došlo ke změnám, ukázalo se, že jak dílo Franca, tak i dílo Salazara nemá kdo bránit. Nic to nepřipomíná?

Zánik Ameriky: prequel 

Pak i Amerika se, od nultých let, právě od toho okamžiku, kdy v Rusku začínají putinské reformy, sesouvá do bažin ideologizace. Tři administrativy (Clintona, Bushe mladšího a Obamy) šest prezidentských období za sebou na základě dvoustranického konsensu provádějí politiku vysazení v USA levoliberálních globalistických hodnot. Své vlastní spolustraníky, vystupující s alternativních pozic, pokoušejících se uchovat pragmatický pohled na politiku, i republikánští, i demokratičtí globalisté dusí, prostřednictvím pravd a nepravd je odvolávají z prezidentských primárek a marginalizují je.

Když se nesystémovému Trumpovi náhodou podaří prodrat se k prezidentování, demokrati, aby neumožnili jeho znovuzvolení, de facto začínají občanskou válku. Pro zachování ideologické čistoty a ideologizovaného státu k moci přivádějí tým invalidů v čele s Bidenem.

Analogický program USA vnucují Evropě. Pro kolektivní Západ se práva transsexuálů, zelený program, myšlenka “pozitivní diskriminace” bílých ve prospěch potomků bývalých barevných utlačených (dokonce i když jimi nebyli, zatím co mnozí bílí Irové v USA jsou potomky otroků – bílých otroků) stává důležitější než politická pragmatika. Kdyby Biden, aby se zavděčil zelenému programu, neblokoval rozvoj ropného odvětví USA, a v EU by z tohoto důvodu nezavírali uhelné a jaderné elektrárny, bylo by pro Západ nesrovnatelně snadnější přežít energetickou krizi, vyvolanou protiruskými sankcemi. Kdyby místo hodně prdících a tím ničících ozonovou vrstvu (podle úvah zelených sektářů) krav na Západě neučili jíst šváby (v nichž je také hodně bílkovin), měl by nyní nesrovnatelně  míň problémů s potravinami.

Kdyby Západ prováděl pragmatickou politiku, vůbec by nebyl v konfrontaci s Ruskem, ale zadusil by ho v objetí, jak to udělal s SSSR v 70ých-80ých letech minulého století. Ale ideologický program zbavil Západ pružnosti. Odmítal uzavírat výhodné smlouvy, pořádal skandály se zcela loajálními vládami vůči němu a dokonce jejich svržení prostě proto, že konkrétní politik v konkrétní zemi nesdílel všechny aspekty západního programu. Tehdy, kdy Rusko sílilo, Západ sám sebe oslaboval zevnitř.

Barva kočky není důležitá, když dobře chytá myši

Všech těch 24 roků se Rusko postupně deideologizovalo. Úřady klidně pracovaly i s komunisty, i s liberály, i s konzervativci, i s monarchisty – jen aby byl konkrétní člověk připravený bránit státní zájmy a disponoval potřebnými znalostmi a dovednostmi. Úřadům se podařilo shromáždit unikátní tým, v němž “každý pes jiná ves” a zdaleka ne všichni se navzájem mají rádi, ale fungují docela sladěně a každý odpovídá zaujímanému místu.

V USA však naopak – stále větší prostor dostávaly ideologické kvóty (rasové, genderové, jiné). Víra člověka ať v komunismus, ať v liberalismus, ho sama o sobě nedělá chytrým, nepřidává vědomostí a kompetence. Tím spíše není dostačujícím svědectvím souladu s funkcí příslušnost k nějaké menšině. Je jedno, zda je jmenován vedoucí podle výšky a váhy nebo podle barvy očí a vlasů.

Ideologizovaný stát je schopen úderně mobilizovat masy a zdroje pro nějakou obecnou věc, ale už jim rozumně nařídit často nemůže, jelikož vyzývat a řídit jsou různé věc. Přitom normální stát, když se potřebuje mobilizovat, prostě zavádí válečný nebo mimořádný stav, který přináší do politického systému na určitou dobu prvky totalitarismu. Přitom zachovává i značnou část tradiční pružnosti. Ideologizovaný stát vždy prohrává v průměrném (50-100 let) časovém intervalu, jelikož jeho elity prudce ztrácejí kompetentnost, jeho věda degeneruje do scholastiky, a jednota jeho společnosti se nenapravitelně hroutí.

Není náhoda, že Teng Siao ping začal reformy v Číně tím, že oznámil, že barva kočky není důležitá, když dobře chytá myší, načež čínští komunisté začali čile budovat rozvinutý kapitalismus. Do té doby, dokud se  ruské vedení chová k přičinlivé kočce podle odkazu čínského reformátora, předstihující vývoj Ruska bude těžké zastavit. Nu, a zánik Ameriky se zdá už být nevyhnutelný, jelikož když se jednou ideologové prodrali k moci, jen tak ji pragmatikům nepředají (možná za tři generace), bude nutno je svrhnout, ale USA nemají ani rezervy soudržnosti, ani rezervy času na vnitřní válku. Vnější konflikt už prohrály, třebaže si to zatím nechtějí přiznat.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

sdílet na