M. K. Bhadrakumar: Pocta Ruska plynovodům Nord Stream

M. K. BHADRAKUMAR via Indian Punchline

Kdo z toho bude mít prospěch?

David Brinkley, legendární americký hlasatel s kariérou, která trvala neuvěřitelných čtyřiapadesát let od druhé světové války, jednou řekl, že úspěšný člověk je ten, kdo dokáže vybudovat pevné základy s cihlami, které na něj ostatní hodili. Zůstává pochybné, kolik amerických státníků kdy praktikovalo tuto ušlechtilou myšlenku zděděnou od Ježíše Krista.

Ohromující návrh ruského prezidenta Vladimira Putina adresovaný tureckému prezidentovi Recepu Tayyip Erdoganovi na vybudování plynovodu do Turecka za účelem vytvoření mezinárodního uzlu, ze kterého lze do Evropy dodávat ruský plyn, vdechl právě této „gándhovské“ myšlence nový život.

Putin o této myšlence diskutoval s Erdoganem na jejich schůzce v Astaně 13. října a od té doby o ní hovořil minulý týden na fóru ruského energetického týdne, kde navrhl vytvoření největšího plynového uzlu v Evropě v Turecku a přesměrování objemu plynu, jehož tranzit již není možný přes Nord Stream, do tohoto uzlu.

Putin řekl, že by to mohlo znamenat vybudování dalšího plynovodního systému, který by napájel uzel v Turecku, přes který by byl plyn dodáván třetím zemím, především evropským, „pokud budou mít zájem“.

Na první pohled je zřejmé, že Putin neočekává žádnou pozitivní reakci Berlína na jeho pokračující nabídku využít nepoškozenou větev Nord Stream 2 k dodávce 27,5 miliardy metrů krychlových plynu během zimních měsíců. Ohlušující mlčení Německa je pochopitelné. Kancléř Olaf Scholz je vyděšený z hněvu prezidenta Bidena. 

Berlín tvrdí, že ví, kdo sabotoval ropovody Nord Stream, ale neprozradí to, protože to ovlivňuje německou národní bezpečnost! Švédsko také uvádí, že tato záležitost je příliš citlivá na to, aby se o shromážděné důkazy podělilo s jakoukoli zemí, včetně Německa! 

Biden vštípil strach z Boha do myslí těchto nesmělých evropských „spojenců“, kteří nemají pochyb o tom, co je pro ně dobré! Západním médiím je také nařízeno zlehčovat ságu Nord Steam, aby veřejná paměť časem vybledla.

Rusko však svůj domácí úkol splnilo a Evropa se bez ruského plynu neobejde, nehledě na současnou bravuru sebezapření. Jednoduše řečeno, evropský průmysl je závislý na levných a spolehlivých dodávkách ruských produktů, aby zůstal konkurenceschopný na světovém trhu.

Katarský ministr energetiky Saad al-Kaabi minulý týden prohlásil, že si nedokáže představit budoucnost, ve které by do Evropy proudil „nulový tok ruského plynu“. 

Jízlivě poznamenal: „Pokud je to tak, pak si myslím, že problém bude obrovský a na velmi dlouhou dobu. Prostě nemáte dostatek objemu, který byste mohli přivést, abyste nahradili tento (ruský) plyn v dlouhodobém horizontu, pokud neřeknete: „Postavím obrovské jaderné elektrárny, povolím uhlí, budu spalovat topný olej.”

Rusko v podstatě plánuje nahradit svůj plynárenský uzel v Haidachu v Rakousku (který Rakušané obsadili v červenci). Je možné, že centrum v Turecku již má připravený trh v jižní Evropě, včetně Řecka a Itálie. Ale je v tom víc, než se na první pohled zdá. 

Stručně řečeno, Putin udělal strategický krok v geopolitice plynu. 

Jeho iniciativa anuluje lehkomyslnou myšlenku rusofobních byrokratů Evropské komise v Bruselu v čele s Ursulou von der Leyenovou uvalit cenové stropy na nákup plynu. Plány USA a EU bagatelizovat postavení Ruska jako plynárenské supervelmoci jsou v tomto světle absurdním nesmyslem.

Logicky by dalším krokem Ruska mělo být sladění se s Katarem, druhým největším světovým vývozcem plynu. Katar je také blízkým spojencem Turecka. 

Nedávno v Astaně, na okraj summitu Konference o interakci a opatřeních na budování důvěry v Asii (CICA), se Putin setkal za zavřenými dveřmi s katarským emírem šejkem Tamim bin Hamad Al Thani.  Dohodli se, že brzy uspořádají další setkání v Rusku.

Rusko již má s Íránem rámec pro spolupráci v řadě společných projektů v ropném a plynárenském průmyslu. Ruský vicepremiér Alexandr Novak nedávno zveřejnil plány na uzavření dohody o výměně ropy a plynu s Íránem do konce roku. Řekl, že “technické detaily se řeší – otázky dopravy, logistiky, ceny a tvorby tarifů.” 

Nyní Rusko, Katar a Írán společně tvoří více než polovinu všech prokázaných světových zásob plynu. Blíží se čas, aby zintenzivnily spolupráci a koordinaci podle vzoru OPEC Plus. Všechny tři země jsou zastoupeny ve Fóru zemí vyvážejících plyn (GECF). 

Putinův návrh je v souladu s dlouhodobým snem Turecka stát se energetickým centrem na prahu Evropy. Není divu, že Erdogan instinktivně sympatizoval s návrhem Putina. 

Erdogan tento týden v tureckém parlamentu v projevu k členům vládnoucí strany řekl:

„V Evropě nyní řeší, jak se v nadcházející zimě zahřát. My takový problém nemáme. S Vladimirem Putinem jsme se dohodli, že v naší zemi vytvoříme plynárenský uzel, přes který lze, jak říká, dodávat zemní plyn do Evropy. Evropa tak bude objednávat plyn z Turecka”.

Kromě posílení vlastní energetické bezpečnosti může Turecko také přispět k energetické bezpečnosti Evropy. Není pochyb o tom, že význam Turecka udělá obrovský, kvalitativní skok v kalkulu zahraniční politiky EU a zároveň posílí jeho strategickou autonomii v regionální politice. Jde o obrovský krok vpřed v Erdoganově geostrategii – geografickém směřování turecké zahraniční politiky pod jeho dohledem.  

Z ruského pohledu samozřejmě strategická autonomie Turecka a jeho odhodlání provádět nezávislou zahraniční politiku skvěle pracuje pro Moskvu za současných podmínek západních sankcí. Je možné, že ruské společnosti začnou pohlížet na Turecko jako na výrobní základnu, kde budou dostupné západní technologie. Turecko má s EU dohodu o celní unii, která zcela odstraňuje cla na veškeré průmyslové zboží tureckého původu.  (Viz můj blog Rusko-Turecký reset zmírňuje regionální napětí, 9. srpna 2022).

Z geopolitického hlediska je Moskva s členstvím Turecka v NATO spokojená. Je zřejmé, že navrhovaný plynárenský uzel přinese Turecku významný dodatečný příjem a dodá rusko-tureckým vztahům větší stabilitu a předvídatelnost. Strategické vazby, které obě země spojují, se skutečně neustále prohlubují – dohoda o S-400 ABM, spolupráce v Sýrii, jaderná elektrárna Akkuyu, plynovod Turkish Stream, abychom jmenovali alespoň některé. 

Obě země otevřeně přiznávají, že mají rozdílné názory, ale způsob, jakým Putin a Erdogan prostřednictvím konstruktivní diplomacie neustále proměňují nepříznivé okolnosti v okna příležitosti pro „win-win“ spolupráci, je prostě úžasný. 

Chce to vynalézavost, aby evropští spojenci Spojených států získali ruský plyn bez jakéhokoli nátlaku nebo ostudy dokonce i poté, co Washington pohřbil plynovody Nord Stream v hlubinách Baltského moře. Dramatická ironie je v tom, že velmoc NATO v tomto směru spolupracuje s Ruskem. 

Zahraničněpolitická elita USA oněměla nad čirou důmyslností ruské vynalézavosti obejít bez sebemenší stopy nenávisti ubohý způsob, jakým USA a jejich spojenci – Německo a Švédsko zejména – zabouchli dveře před Moskvou, aby se alespoň podívala na poškozené, víceúrovňové, miliardové plynovody, které v dobré víře vybudovala v hlubinách Baltského moře na žádost dvou německých kancléřů Gerharda Schrödera a Angely Merkelové.

Současné vedení Německa v čele s kancléřem Olafem Scholzem vypadá velmi hloupě a zbaběle – a provinčně. Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová v tom všem dostává obrovské odmítnutí, které nakonec definuje její tragický odkaz v Bruselu jako vlajkonoše amerických zájmů. 

Tato situace se pravděpodobně pro historiky stane možná prvním příkladem toho, jak bude multipolarita fungovat ve světovém řádu.

Pro Pokec24 přeložila Janinna

https://bit.ly/3CXskM2

sdílet na