Dáme Pobaltí Putinovi?

Oleg Adolfovič

Zdravím vás. Jaro je ještě hodně daleko, ale první vlaštovky už přiletěly. Někdo jako David Pyne přímo na stránkách National Interest   nabídl předat Rusku vymírající Pobaltí – říká, že představuje pro NATO hrozbu, pokud nadále budou členy aliance.

Shoďme je tedy z dostavníku – a nechme Kreml rozhodnout, čím přesně, jak přesně a kde přesně začlenit Balty do euroasijského projektu.

Nutno podotknout, že pan Pyne zdaleka není hlupák – v každém případě modelu Putinových návrhů rozumí zcela jasně: Velká část analýzy Putinova návrhu se soustředila na různé způsoby, díky kterým bude pravděpodobně považován za nepřijatelný pro západní vůdce, ale velmi dobře to může být ta nejméně špatná možnost. Požadavky Putina nejsou tak nepodložená, jak mnozí západní komentátoři předkládají.

Ano, to je zatím neoficiální stanovisko, ale už samotný průběh úvah nabádá k mnohému – pokud je Amerika připravena vzdát se nejvěrnějších limitrofů* (po Polácích), pak pro Ukrajince nemá vůbec nic. 

K Ukrajincům se vrátíme později, ale nyní si povíme něco o druhé vlaštovce, která kolem proletěla.

V pondělí 3. ledna vedoucí představitelé Ruska, Británie, Spojených států, Číny a Francie – pěti zemí, které oficiálně vlastní jaderné zbraně – vydali společné prohlášení, aby zabránili jaderné válce a závodům ve zbrojení.

Nejde jen o pět zemí, které tvoří Radu bezpečnosti OSN. To je základ budoucího světového řádu, který vstoupí v platnost v příštích letech – a v něm budou zohledňovány zájmy třetích zemí pouze na základě geografie a ekonomických vztahů. Jinými slovy, Velká pětka se dohodla, že proti sobě nepoužije jaderné zbraně a bude bojovat o trhy výhradně ekonomickými, politickými a/nebo vojenskými konvenčními zástupnými metodami.

Text prohlášení byl zveřejněn na webech Kremlu, Bílého domu, Elysejského paláce a také čínského ministerstva zahraničí. Zdůrazňuje, že státy vlastnící jaderné zbraně jsou povinny zabránit jejich použití. Rovněž zopakovali svůj závazek ke „konečnému cíli vybudovat svět bez jaderných zbraní“. Jaderné mocnosti se rovněž zavázaly bránit šíření jaderných zbraní a pracovat v rámci mezinárodních dohod a úmluv.

„Závody ve zbrojení jsou nepřijatelné,“ hlasitě prohlašuje Vladimir Putin … jednou rukou něžně hladí svůj Zirkon a druhou škrábe Poseidona na břiše – pokud už bojujeme za světový mír, tak Amerika musí svůj tomahawk pohřbít hlouběji.

Abych byl upřímný, ani já jsem takový jezuitismus od Kremlu nečekal – a představte si, co si o nás teprve teď pomyslí na Západě? To je však jedno – to je pouze jejich problém.

30. prosince došlo k telefonickému rozhovoru mezi Putinem a Bidenem. Výmluvně se to stalo z iniciativy Kremlu a proklouzly velmi zajímavé zprávy, zaznamenané tiskovými službami obou zemí: Biden nám slíbil další „pekelné sankce“ v případě ruské invaze na Ukrajinu; Putin lakonicky odpověděl, že v tom případě by šlo o úplné přerušení vztahů mezi Ruskem a Spojenými státy.

A nyní několik velmi kuriózních závěrů.

Za prvé – Putina ani nenapadlo vyvracet milovanou západní tezi o invazi Ruska na Ukrajinu. Nic takového jako … „jak si to vůbec můžete myslet, takoví vůbec nejsme“ … ani nezaznělo – naopak následovala, jak je dnes módní říkat, protihrozba.

Zadruhé – přerušení vztahů mezi Moskvou a Washingtonem je to poslední, co by si Bílý dům nyní mohl přát. Rozchod znamená kategorickou a neodvolatelnou volbu Ruska druhé strany až po vojenskou, politickou a finanční (ahoj SWIFT) alianci s Pekingem – se všemi z toho vyplývajícími důsledky pro Západ.

Skutečnost, že taková aliance již de facto existuje, lze v případě potřeby vždy přehrát – mezi Ruskem a Čínou zatím nebyly podepsány žádné závazné mezinárodní dokumenty a veškerá interakce probíhá na základě ústních dohod. Včetně vojensko-technické spolupráce skryté před zvědavýma očima.

Dosavadní spolupráce s Čínou sice „zatím ještě“ neznamená ukončení spolupráce se Západem – ale pokud Západ úplně ztratí rozum, „zatím ještě“ se velice rychle změní v „bye-bye“.

„Bye-bye“ přenese současnou energetickou krizi v Evropské unii na úplně jinou úroveň – uhlovodíky jsou potřeba tam, kde se vyrábějí produkty, ne demokracie. Demokracii lze vyrábět i při svíčkách, takže bude ještě zajímavější a tajemnější – pravda, evropské obyvatelstvo pravděpodobně nebude podporovat tak rychlý střemhlavý let do středověku.

Skutečnost, že Rusko a Gazprom budou zároveň pokračovat v plnění dříve podepsaných kontraktů, situaci nezachrání – „Síla Sibiře-2“ vstupuje do fáze terénních prací, což Rusům umožní rychle a operativně změnit směr hlavního toku plynu ze západu na východ a naopak.

Již podle tradice se rozhovor mezi Bidenem a Zelenským odehrál bezprostředně po rozhovoru mezi Bidenem a Putinem. No tedy téměř okamžitě, 2. ledna pozdě večer (23:00 kyjevského času). Jestliže minule děda Joe zjevně spěchal a vytočil „pana prezidenta“ za pouhých 48 hodin, tak tady sami vidíte – Nový rok, na politiku není čas.

Jinými slovy, mezi rozhovorem s Moskvou a rozhovorem s Kyjevem uplynulo téměř 72 hodin. Abych však příliš nekřivdil – 71 hodin a 30 minut. Dialog s prezidentem Zelenským trval hodinu a půl, což je také typické – s Putinem za 50 minut nakreslíte obrysy světového řádu a „pana prezidenta“ je třeba uvést do obrazu a i vystrašit všemožnými tresty.

A musel ho vyděsit. Pro ohlas tiskové zprávy můžete psát o „neutuchající podpoře územní celistvosti“, ale ve skutečnosti šlo o dvě věci, které jsou dnes pro Washington nejdůležitější.

Bylo rozebráno téma deoligarchizace a Joe Biden se musel sarkasticky zeptat „pana prezidenta“, z jakých důvodů nebyli pánové Kolomojskij, Achmetov, Firtaš a Pinčuk dosud uznáni za oligarchy. Bručení do telefonu, že to vůbec nejsou oligarchové, ale jen velcí byznysmeni, nebylo ve Washingtonu akceptováno a poručili Zelenskému, aby urychlil proces konečného ekonomického kolapsu Ukrajiny. Dokud tito „velcí podnikatelé“ vlastní aktiva, je docela obtížné tato aktiva převzít … tak se tam snažte, „pane prezidente“. Pokud ovšem nechcete přijít o svůj osobní majetek, vydělaný „dřinou“ na ruských televizních kanálech.

Druhá otázka byla pro Kyjev velmi bolestivá – mluvilo se o bezpodmínečném splnění dohod Minsk-2.  Velcí strýcové se na tom dohodli ještě v Ženevě 16. června 2021, takže Bílý dům nyní musí přinutit Kyjev k míru na Donbasu – přičemž si nikdo nedělá iluze, „pan prezident“ toho v zásadě není schopen.

A to znamená, že brzy budou následovat organizační závěry a na podzim může být na Ukrajině velmi veselo – nové volby, nový „pan prezident“ a nová bláznivá Rada. To, co se stane samotnému Zelenskému, nikoho za hranicemi Ukrajiny vůbec netrápí – a je nepravděpodobné, že by mu bylo umožněno uprchnout, je tam příliš mnoho „ochotných úzce komunikovat“ o jeho prezidentování za posledních dva a půl roku.

Obecně alarmismus v západních médiích již začíná překračovat jakýkoliv limit:

Přízrak pronásleduje americkou žurnalistiku — přízrak sériového zkreslování informací o událostech národního významu. V jednom případě za druhým se média v posledních několika desetiletích nejen mýlila, ale prezentovala opačnou pravdu. Tento alarmující vzorec se opakoval s metronomickou pravidelností – počínajíc válkou v Iráku až po nedávné události v Rusku.

Zde často začali vzpomínat na Christophera Steelea, britského zpravodajského agenta z počátku 21. století – právě podle jeho návodu Colin Powell třepal zkumavkou s pracím práškem v Radě bezpečnosti OSN a vydával ho za zbraň hromadného ničení Saddáma Husajna.

Začali si vzpomínat na Steelea nejen proto, že Saddám byl oběšen, zbraně hromadného ničení v Iráku nebyly nikdy nalezeny a Powell se ukázal jako lhář – z amerického pohledu byl Saddám vždy zlý člověk. Pravda, Amerika zpočátku Saddáma využívala naplno, a když přišel čas, pověsila ho a zapomněla, ale nyní média začala vysílat ne o tom o čem se v západním tisku píše mnoho let, ale o tom, že záměrně zkreslovala informace, aby šla na ruku politickému momentu.

Steele se ukázal být příkladem typického chování západních médií posledních let, která své zprávy vytvářela na základě neexistujících faktů – a to vše začalo živě připomínat konec 80. let v Sovětském svazu, kdy se na hlavu obyčejného sovětského obyvatele valily laviny o jeho vlastní minulosti, ve které se ze skutečného internacionalisty stal nesmiřitelný militarista. To vše se tenkrát jen s velkými obtížemi nalévalo do hlavy průměrného obyvatele – a nyní začaly podobné procesy v Americe.

Západ ustupuje, drazí přátelé. To, co se nyní každý den objevuje v médiích, je velmi podobné nevyváženému setrvačníku, roztočenému až k nemožnosti.

Ukazuje se, že v roce 2016 Amerika utratila více než 800 miliard dolarů jen za Irák – uběhlo pět let a Amerika v tichosti z Iráku uprchla.

Trilion oficiálně vynaložený na Afghánistán upadl v zapomnění.

Blízký východ se otřásá, Rusko posiluje, Čína roste a sankční mechanismus se zlomil – nárok EU na Rusko ve WTO připomíná žalobu myši proti kočce.

Hútíové se zmocní emirátské lodi s vojenským vybavením Saúdské Arábie; Teherán požaduje, aby Amerika soudila Trumpa za atentát na generála Soleimaniho; Amerika otevřeně obviňuje korunního prince Mohammeda bin Salmána z organizování atentátu na Khashoggiho; americká prokuratura má v úmyslu stíhat britského prince Andrewa v případě sexuálního napadení (pozdrav Jejímu Veličenstvu!); v Texasu se rozhořel nový superskandál – místní recidivisté propuštění z humanitárních důvodů během pandemie již zabili 150 lidí; Západní závody na výrobu hnojiv se zavírají kvůli vysokým cenám plynu.

Naprosté selhání americké zahraniční politiky v Latinské Americe – v Chile se znovu dostali k moci socialisté. Průšvih s Venezuelou, Maduro je stále na místě, Guaidó je úplně ztracený. Po Tichanovské už nikdo neštěkne, s Běloruskem taky neúspěch.

A teď začali nabízet Rusku odevzdání Pobaltí. Zatím jen jako žížalu na háčku – jestli Kreml na tuhle návnadu skočí nebo ne. V samotném Pobaltí zatím vládne šokované ticho – Estonci a další potřebují čas, aby pochopili.

Tři kufry bez rukojetí. Téměř nové, mírně ošoupané. Žádný obsah, velmi levné.

Vezme si je?

Oleg Adolfovič
https://bit.ly/33hS5Iz

* Limitrofové – země ležící při hranici Ruské federace nebo v její blízkosti, které před pádem SSSR byly jeho součástí, nebo spojenci.

5 2 hlasy
Ohodnotit příspěvek

sdíletj na

5 2 hlasy
Ohodnotit příspěvek
2 Komentáře
nejstarší
nejnovější nejlépe hodnocené
Inline Zpětná vazba
Zobrazit všechny komentáře
Pavel
12. 1. 2022 11:20
Ohodnotit příspěvek :
     

To, že je západ v morálních a ekonomických srágorách víme všichni. My Češi se s našimi současnými eurounijními borci za chvíli povezeme na lodičce směr zapomnění a myslím, že nám to patří. Rozhodli jsme se sdílet svůj život s těmi, kteří životem opovrhují. Kdo chce zkázu, má ji mít. Použiji citát M.Twaina – Je snazší lidi oklamat, než je přesvědčit, že byli oklamáni. Myslím, že tento citát říká o tom, co se s námi stalo vše.

Michal47
12. 1. 2022 13:45
Ohodnotit příspěvek :
     

Mohu se samozřejmě mýlit, ale na ruských serverech jsem četl už mnohokrát a viděl na youtube i videa na toto téma, že v Pobaltí už má velká většina hlavně starší a naší staré generace té tzv. „eu“ plné zuby! Nejen etničtí Rusové, ale i pobaltské obyvatelstvo! Ti by jistě nebyli proti rozšíření Svazového státu RF/RB i o ně! V Pobaltí se vypráví vtip; „víte kdy bude v Pobaltí zase dobře? Už bylo v SSSR!!