Konec dalšího impéria se blíží …  (část první)

Konec dalšího impéria se blíží …  (část první)

Dějiny nás učí, že každá kultura, každý národ a každý stát projde obdobím sjednocení a    vzniku, rozkvětu, vrcholu, úpadku a většinou i zániku. Některé etapy – rozkvět a úpadek –  se mohou několikrát opakovat, ale žádná netrvá věčně.

Impérium je stát, který postupem času zmohutněl více než ostatní státy v jeho sousedství, stal se dominantním a dlouhodobě přímo či nepřímo ovládal a ovlivňoval kultury a státy v širokém i vzdáleném okolí, případně většinu ve své době známého světa.. Z hlediska geografického můžeme rozlišit impéria na pevninská, ostrovní a smíšená.

K zániku impéria dojde:

a) odtržením jednoho či více dříve podrobených území s následným rozpadem na menší státy – takto se rozpadla Mongolská říše, po druhé světové válce koloniální Britské impérium a na konci 20. století Sovětský svaz a dopadne tak zřejmě i Evropská unie;

b) dobytím a podmaněním jiným impériem nebo silným státem – podmanění Egypta říší Římskou;

c) zničením ve válkách s vnějším protivníkem – zánik Kartága.

d) společensko-ekonomickým kolapsem z důvodu vyčerpání zdrojů, přílivu imigrantů a klimatických změn – zánik říše Římské;

e) kombinací více uvedených faktorů.

Impérií existovalo v lidských dějinách celá řada a většina z nich z nich už zanikla. Není tedy důvod se domnívat, že dnes nebo v budoucnosti tomu bude jinak. Připomeňme si ta nejznámější.

I. Egyptská říše.

 Vznikla přibližně kolem r. 3150 př.n.l. sjednocením Horního a Dolního Egypta, trvala více než 3000 let, prošla obdobím Staré říše, Střední říše a Nové říše a vládlo v ní celkem třicet dynastií faraonů. Zažila několik období rozkvětu, úpadku a chaosu, několikrát byla rozdělena a znovu sjednocena a v době faraona Ramesse II. (mimochodem dožil se neuvěřitelných 90 let) dosáhla svého největšího územního rozmachu a politického vlivu na tehdejší středomořský a blízkovýchodní svět. Ramesse II. podnikl dvě výpravy proti říši Chetitů, svému největšímu konkurentovi, a v r. 1269 př.n.l. uzavřel s králem Chattušilišem mírovou smlouvu, která se dochovala až dodnes. Obě strany se v ní dohodly na neútočení, vzájemné spolupráci a pomoci při obraně, v oblasti práva a při potírání zločinnosti.

Ve 4. století př.n.l. dobyl Egypt Alexander Veliký a po jeho smrti jej ovládl jeden z jeho vojevůdců, který založil dynastii Ptolemaiovců. Ta vládla v Egyptské říši až do jejího  zániku v r. 30 př.n.l., kdy ji dobyli Římané. V dobách největších územních zisků Egypt ovládal Súdán, Lybii, Malou Asii a téměř celou Mezopotámii. Po dlouhé období byl vůdčí silou na rozhraní Afriky a Asie a konkuroval říši Mezopotámské, Babylonské, Asyrské, Chetitské a dalším velkým kulturám a státům své doby.

Babylon, Asýrie, Chattuš

Tři říše na Blízkém a Středním východě z období zhruba 2000 – 700 př.n.l. Nebyly velkými impérii, i když prošly podobným, ale časově výrazně kratším vývojem než Egypt, s nímž také soupeřily, a jejich existence a odkaz znatelně ovlivnily pozdější kultury celého regionu.

Perská říše

Podobně jako Egypt prošla třemi vývojovými etapami, které se označují jako:

Achaimenovská říše (550 – 330 př. n. l.)

Parthská říše (247 př. n. l. – 224 n. l.)

Sásánovská říše (224 n. l. – 651), (Novoperská říše).

Achaimenovská říše (550 – 330 př. n. l.), tj. původní Perská říše, byla založena Kýrem Velikým a na počátku 5. století př.n.l. byla  největší říší na pomezí Evropy, Asie a Afriky, neboť sahala od Egypta a Bosporu až k hranicím Indie. R. 330 př. n.l. byla dobyta a rozvrácena Alexandrem Velikým. Po necelých sto letech chaosu, zmatků a bojů sjednotil  Peršany (v Římě nazývané Parthy) skytský náčelník Arsaka I. a vybudoval novou silnou říši, která sahala od Sýrie až do Střední Asie a dnešní Saudské Arábie. Parthové po dlouhé roky ohrožovali Řím a omezovali jeho výboje na východ, přestože byli Římany několikrát poraženi. Roku 224 sesadil vládnoucí dynastii Ardašír I. z rodu Sasánovců  a vybudoval novou Perskou říší, která padla r. 651 za oběť výbojům Arabů a jejich rychle rostoucímu chalífátu. Jako celek trvala Perská říše téměř 1200 let a několikrát ve své historii byla nejmocnějším státem v oblasti Středního Východu, svou silou a významem rovnocenným Egyptu a později říši Římské.

Dnes je perský stát – Írán – regionální mocností, která zahajuje další etapu svého rozvoje.

Říše Alexandra Velikého

Alexander III. Makedonský, zvaný Veliký, vstoupil do dějin jako největší vojevůdce všech dob. Za krátkou dobu své vlády (336 – 323 př.n.l.) dobyl celé východní Středomoří, Blízký a střední Východ a Střední Asii a jen předčasná smrt mu zabránila ovládnout tehdy známý svět (kromě Číny, Indie a subsaharské Afriky). Stal se vzorem pro všechny pozdější velké vojevůdce a dobyvatele, Juliem Caesarem počínaje, přes Čingischána, Napoleona až po nechvalně známého A. Hitlera. Jeho říše nebyla pravým impériem, protože se po jeho smrti rozpadla, ale následnické státy založené jeho nejvýznamnějšími veliteli existovaly po řadu století jako silné státy a zanikly až pod náporem nových impérií. Alexandrovy výpravy znamenaly expanzi helenismu, tj. řecké kultury na jím dobytá území, a jeho smísení s místními kulturami ve všech oblastech života společnosti. Dominance helenismu přetrvala dlouhá staletí a byl jím ovlivněn i nastupující Řím a pozdější arabská civilizace o tisíc let později.

Římské císařství – první impérium v Evropě

Impériem se Římská říše stala v na přelomu letopočtu, kdy k ní římský vojevůdce Julius Caesar svými výboji připojil mnoho nových území zejména na západě Evropy a první císař Octavianus Augustus zreformoval a upevnil státní moc takovým způsobem, že republikánské zřízení zaniklo. V dalších stoletích římské impérium prožilo několik krátkých období rozkvětu, stability a dokonce došlo k dalšímu rozšíření území, ale vnitřní rozpory mezi armádou a vládnoucí vrstvou, nárůst počtu původem neřímského obyvatelstva do většiny, náboženské rozpory, které skončily vítězstvím křesťanství, a útoky vnějších protivníků, zejména Germánů na severu a Parthů na východě, nakonec vedly v r. 395 k rozdělení impéria  na východní a západní část. V průběhu dalších let potom západní část slábla, až v r. 476 došlo k sesazení posledního (západo)římského císaře a říše Římská zanikla. Římské impérium tedy trvalo necelých 500 let

Jeho východní část se stala řadovým státem, se střídavými úspěchy bojovala o své přežití a zanikla s pádem Cařihradu v r. 1453, kdy jej dobyli osmanští Turci.

Arabský chalífát znamená vládu chalífy, hlavy ummy, muslimské obce. Původně to byla nejen náboženská instituce, ale i státní útvar zahrnující prakticky veškerá území ovládaná muslimy. Vznikl v r. 632, když se Abú Bakr stal prvním chalífou. Zanikl v r. 1258 dobytím Bagdádu Čingischánovými vojsky. Jako duchovní instituce byl obnoven v r. 1261 v Egyptě a zrušen 3. března 1924 v Turecku poté, co dynastie Osmanů, na kterou  funkce chalífy přešla v r. 1517, ztratila svou politickou moc.

V polovině 8. století, kdy dosáhl svého největšího územního rozmachu, sahal chalífát od Pyrenejského poloostrova přes severní Afriku a Blízký východ až k řece Indu. Už v prvních letech své existence dokázal zcela dobýt Sasánovskou říši v Persii a Byzantskou říši připravil o většinu jejích území v Africe a Asii. Zanikl v r. 1517, kdy jej dobyli osmanští Turci.

Čínské císařství

Území Číny je jedním z nejdéle nepřetržitě osídlených území v Asii i na celém světě. Nejstarší doklady o zemědělské kultuře Pchej-li-kang v povodí řeky Luo pocházejí z doby 7000–5000 př. n. l. z dnešní provincie Che-nan.

Prvním státem objevujícím se ve starověkých čínských kronikách je stát dynastie Sia, který existoval v letech přibližně 2200 – 1600 př.n.l. Čínští archeologové jej spojují s kulturou Er-li-tchou doby bronzové, doloženou nálezy z let 1900–1500 př. n. l.

Stát Šang (Jin) vznikl koncem 17. století př. n. l. na středním toku řeky Chuang-che a byl prvním kulturním vrcholem v rozvoji čínské civilazace.  Šangové disponovali silným vojskem, znali kalendář, písmo, používali bronzové nástroje a zbraně a dál rozvíjeli zemědělskou výrobu i obchod..

V 11. století př. n. l. po dobytí státu Šang státem Čou nastalo období válek rozdrobených území, které trvalo až do konce 3. století př.n.l.   V této době došlo ke vzniku konfucianismu a taoismu; tato učení se spolu s buddhismem rozhodující měrou podílela na dalším směřování a vývoji čínské civilizace.

V r. 202 př.n.l. došlo k definitivnímu sjednocení všech království, jeden z vojevůdců –  Liou Pang se prohlásil císařem a založil dynastii Chan, která vládla až do r. 220 n.l. Období říše Chan se nazývá zlatým věkem čínské civilizace a Čínská říše v té době dosáhla dalšího z vrcholů svého rozkvětu. Dodnes si většina Číňanů říká Chanové – potomci říše Chan. Nejznámější památkou z tohoto období jsou zbytky první Velké čínské zdi.V té době už měla Čína více než 50 mil obyvatel a jejich počet, navzdory pozdějším válkám, dál pomalu narůstal.

V letech 220 – 618 byla Čína znovu rozdělena na několik navzájem soupeřících států. Toto období ukončil generál Li Jüan vzpourou proti říši Suej. Vznikla velká říše Tchang, která přetrvala téměř  tři sta let.

Říše Tchang je považována za jednu z nejúspěšnějších říší čínské historie, která se v rozkvětu civilizace i vojenských úspěších vyrovnala starověké říši Chan. Tchangská éra byla obdobím pokroku a stability a velikost populace v 10. století je odhadována na 80 milionů obyvatel. Vláda disponovala statisícovou armádou, která bojovala s kočovnickými říšemi ve vnitřní Asii a pomáhala upevnit vliv říše Tchang v širokém okolí, zejména v Koreji, Japonsku a Vietnamu. Čínská kultura v 7.–9. století vzkvétala a tchangská éra je považována za vrcholné období čínského umění, zejména poezie a malířství. Z této doby pochází také vynález knihtisku a z něho plynoucí rozvoj vzdělanosti.

Na počátku 10. století došlo znovu k válkám generálů a a rodových klanů a novému rozdrobení Číny. Po zhruba padesátiletém období nestability se říše opět sjednotila a pod názvem Sung pokračovala v dalším rozvoji. Byla prvním státem světa, který tiskl papírové peníze a prvním čínským státem, který vybudoval stálé námořnictvo. Armáda používala střelné zbraně a námořníci se orientovali podle kompasu.

Ve 13. století postupně Čínu dobyli a následně ovládli Mongolové. Čingischánův vnuk Kublaj se r. 1271 prohlásil císařem a založil dynastii Jüan, která v Číně vládla až do r. 1368, kdy ji svrhlo povstání. Nový císař  Chung-wu založil dynastii Ming, která vládla Číně až do r. 1662. Její vláda byla dosud největším a nejúspěšnějším obdobím rozkvětu čínské říše, která se na několik století stala nejlidnatějším a nejvyspělejším státem světa.

Za vlády dynastie Ming byly postaveny dnešní Velká čínská zeď, Zakázané město v Pekingu, námořní loďstvo podniklo řadu dalekých výprav, včetně dosažení Afriky, ale zejména došlo k rozvinutí obchodních vztahů s tehdejšími evropskými námořními velmocemi – Portugalskem, Španělskem a Holandskem.

Na konci 16. století však v důsledku vymizení státní půdy, klimatických změn, přírodních katastrof a epidemií došlo k úbytku obyvatelstva a tím k celkovému oslabení říše.

Této slabosti využil stát Mandžuů na východě dnešní Číny k útoku na říši Ming. Mandžuové postupně dobyli a ovládli většinu mingského území, ale zahájili tím dlouhé období nestability, válek a povstání. Mandžuové také dobyli další území ve vnitřní Asii, ale správa země ustrnula a hospodářství víceméně stagnovalo. Nestability říše postupně využily evropské země, s nimiž Čína obchodovala, a začaly získávat jednostranné obchodní výhody i jistý politický vliv na dění v zemi. Po několika válkách a povstáních došlo k poklesu počtu obyvatelstva, ztrátě některých území a v 19. století se Čína zmítala v chaosu a úpadku,

který vyvrcholil v r. 1912 rezignací císaře a vyhlášením republiky. Jejím prvním prezidentem se stal Sunjatsen z tehdy jednotného hnutí Kuomintang, ale brzy byl bývalým generálem dynastie Čching Jüan Š’-kchajem donucen k odstoupení. Po  jeho smrti generál Čankajšek znovu sjednotil Kuomintang i celou Čínu.

V r. 1927 se od Kuomintangu odtrhli komunisté pod vedením Mao Ce-tunga, kteří v r. 1949 zvítězili v občanské válce, definitivně ovládli celou pevninskou Čínu a začali v zemi budovat socialismus s čínskými specifiky. Čankajšek se stáhl na ostrov Tchaj-wan, který dodnes existuje jako samostatná Čínská republika.

Čínská lidová republika prošla v 60. letech 20. století obdobím „velkého skoku“ a kulturní revoluce, přičemž tyto experimenty znamenaly miliony ztracených životů a velké ekonomické problémy. Teng Siao-pchingovy reformy, zahájené po Maově smrti,  přinesly v 80. letech obrat v čínské politice a zejména ekonomice a Čína zahájila další etapu svého rozvoje.

Od přelomu tisíciletí Čína vykazuje permanentní ekonomický růst, v letech 2010-2015 ve většině ukazatelů předhonila nejvyspělejší země světa a stala se světovou ekonomickou velmocí č. 1. Nastartování projektu Nové hedvábné stezky znamená další posilování Číny a jejich partnerů na úkor bývalých západních velmocí v čele s USA, jejichž politický a ekonomický význam od té doby stále klesá.

Konec dalšího impéria se blíží …  (část druhá)

Mongolská říše

Mongolskou říši založil roku 1206 Temüdžin, když sjednotil rozdrobené mongolské kmeny a stal se Čingischánem (“nejvyšším vládcem”). Ihned po svém nástupu zahájil Čingischán expanzi do okolních zemí a postupně dobyl Čínu, Střední Asii, Persii, Kavkaz a východní Evropu. V roce 1241 prošla mongolská vojska z Polska přes Moravou do Uher. Mongolové se pokusili dobýt i Indii, Japonsko, Jávu, Vietnam a Egypt, ale neúspěšně. Jejich loďstvo bylo opakovaně protivníky zničeno. Přesto se Čingischánova říše stala největším pevninským impériem všech dob – jeho rozloha činila cca 33 mil. km2 a žilo v něm kolem 100 milionů obyvatel.

Po necelých 100 letech existence se však říše v bojích o dědictví mezi Čingischánovými potomky rozpadla na čtyři samostatné říše (chanáty), které postupně také zanikly. Přičinil se o to zejména Tímúr Lenk, další středoasijský dobyvatel, ale také vzájemné boje dědiců i války s Kyjevskou Rusí. Zlatá horda, jeden z nástupnických států Čingischánovy říše, dlouhodobě svými výboji do ruských knížectví ovlivnil jejich historický a zejména ekonomický vývoj tím, že opakovaně docházelo k drancování ruských území a odvlékání jejich obyvatelstva do otroctví.

První invazi provedl Čingischán do Číny a nastolil tam mongolskou dynastii Jüan, která vládla v Číně až do r. 1368, kdy Číňané povstali, mongolskou dynastii svrhli a založili vlastní dynastii Ming. Rok 1368 je tak považován za rok definitivního zániku Mongolské říše.

Osmanská říše

Osmanskou říši založil jeden z kmenových náčelníků turkických kmenů, které přišly do malé Asie ze svých původních sídel po vyhnání mongolskými vojsky ve druhé polovině 13. století. Malá Asie a přilehlá území byly po dlouhá staletí místem střetů různých kultur, ve 12. a 13. století zejména mezi Byzancí a okolními muslimskými sultanáty. Ten náčelník se jmenoval Osman Ghází, území, jež získal za odměnu v bojích proti Byzanci, začal rychle rozšiřovat a r. 1299 se prohlásil za samostaného vládce. Během dalších desetiletí si Osmanská říše podrobila Byzanc, jejíž existence skončila definitivně r. 1453 pádem Cařihradu, a postupně většinu Balkánu.  Turecká vojska pokračovala ve výbojích dále na západ a i přes jednu porážku od Zikmunda Lucemburského pomalu ukrajovala další a další území z jeho římského císařství. Na počátku 15. století byla Osmanská říše zpustošena vojsky Tímura Lenka, ale křesťanská Evropa nevyužila této příležitosti k zastavení osmanské rozpínavosti a v polovině 15. století už byla Osmanská říše opět sjednocena a v plné síle. Do r. 1520 dobyli Osmani Egypt, Libyi, Alžírsko a  pobřeží Rudého moře. Dalším významným datem byla rok 1526, kdy v bitvě u Moháče porazil turecký sultán habsburská vojska a získal dnešní Maďarsko. V této době již byla Osmanská říše největším impériem na rozhraní Evropy, Asie a Afriky a téměř kopírovala někdejší arabský chalifát. V r. 1517, po dobytí Egypta, Sýrie a Palestiny se  Selim I. prohlásil Chalífou, vládcem muslimského světa. V 17. století však osmanská říše začala ekonomicky zaostávat a vnitřní rozbroje ji oslabily. Momentem zvratu se stala prohraná bitva u Vídně r. 1683, po které následovaly další vojenské porážky, úpadek se prohloubil a ani snahy některých vládců o reformy nepřinesly významné výsledky. V 18. a 19. století prošla celá oblast východního Středomoří  a Blízkého východu řadou válek od Napoleonova vpádu do Egypta přes souboje Ruska, Velké Británie, Francie i Německa  o vliv na jednotlivých územích, ale Turecko dále oslabovalo a postupně přicházelo o další území. Na počátku 1. světové války už drželo kromě Malé Asie jen pobřeží Rudého moře. Na konci I. světové války se Osmanská říše de facto zhroutila, Amal Ketaturk zrušil chalifát a vyhlásil republiku. Dnes je  Turecko jedním z mnoha muslimských států na Blízkém východě, které mezi sebou soupeří o pozici regionální velmoci.

Ruské impérium.

Rusko prošlo ve svých dějinách několika proměnami. Z původně relativně malého státu ve východní Evropě se postupně vyvinulo do největšího státu světa  se silným vlivem na evropskou, asijskou i světovou politiku a ekonomiku. Jeho vývoj probíhal klasicky – postupným rozšiřováním území a vlivu, ale paradoxně velmi pomalým růstem ekonomiky i rozvojem společnosti, dušené nejprve podřízeností chanátu Zlatá horda a poté strnulým samoděržavím.

Dvě revoluce v r. 1917 znamenaly zásadní změnu ve vývoji Ruska: po občanské válce vznikl Sovětský svaz a jeho vývoj se vydal zcela jiným směrem, než bylo do té doby možné předpokládat. Ve zrychleném běhu prošel SSSR všemi fázemi vývoje impéria, aby se nakonec rozpadl. Nástupnické Rusko prošlo těžkou politickou a ekonomickou krizí, ale dnes je to opět jedno ze světových impérií, které je ve fázi rozvoje směrem k budoucímu rozkvětu, avšak jiným směrem, než bylo u impéria dosud obvyklé. Jeho současní představitelé totiž,  poučeni z minulosti, odmítají klasický model rozšiřování území, podmaňování států a národů a rozvoj imperiálních znaků a krizí svého státu, ale usilují o vnitřní rozvoj společnosti a ekonomiky a o mírovou koexistenci a spolupráci se všemi státy, které o to projeví zájem. 

Britské impérium.

Počátky britského impéria sahají do doby zámořských objevů na přelomu 15. a 16. století. Angličané se brzy vydali ve šlépějích Španělů a Portugalců na výzkumné výpravy a začali kolonizovat objevené oblasti. Po jednom století soupeření se Španělskem o nadvládu na světových mořích Velká Británie za vlády Alžběty I. v r. 1588 Španělsko porazila, zlomila jeho moc v Atlantiku a v Karibské oblasti a zahájila kolonizaci Nového světa. Námořní výpravy do Tichomoří a ovládnutí Indie jí přineslo ekonomický rozvoj a s ním spojenou dominanci ve světovém obchodu.

Britské impérium existovalo necelých 400 let a rozpadlo se po 2. světové válce, když většina jeho kolonií získala politickou samostatnost. I dnes je však Velká Británie silným státem, neboť zejména ekonomické vazby na bývalé kolonie stále přetrvávají.

USA – Americké impérium

Spojené státy americké vznikly ve druhé polovině 18. století odtržením zámořských území od již existujícího Britského impéria. Obyvatelé amerických kolonií si v letech 1775 – 1783 vybojovali samostatnost v přímé válce s Velkou Británií a vydali se na cestu za vlastním impériem. Necelých sto let po osamostatnění došlo pod záminkou boje za  zrušení otroctví k občanské válce a následné vítězství Severu znamenalo sjednocení území obou znepřátelených stran, vznik silného státu a jeho další expanzi na území Severní Ameriky i jejího okolí. Posledními územími, která se stala oficiálními členy USA, jsou Aljaška a Havaj od r. 1959.

Od samého počátku se u nového amerického státu projevovaly silné imperiální tendence a množství válek, převratů, „revolucí“, anexí cizích území a politických a ekonomických podmanění, které za dobu své krátké existence vedly  a provedly, žádný jiný novodobý stát nepřekonal. Dnes je to politicky a vojensky nejsilnější impérium v dějinách.

Jeho konec bude složitý a nebezpečný pro celý svět. Současná politická, ekonomická a sociální situace v USA , či spíše krize,  je signálem, že zánik impéria se blíží.  Válka s vnějším protivníkem by znamenala celosvětový jaderný konflikt a následné zničení planety Země.  Jako možné vyústění  krize se jeví spíše odtržení jednoho nebo několika států z Unie a následná dlouhotrvající občanská válka s více či méně zastřeným rasovým a náboženským podtextem.

Úpadek a následný zánik amerického impéria nenastane ze dne na den, bude trvat několik desetiletí, ale nakonec k němu dojde a USA, pokud zůstanou existovat, budou zcela jiné. V prvé řadě v nich budou potomci původních evopských „bílých“ přistěhovalců ve výrazné menšině oproti obyvatelstvu černošského a latinoamerického původu. Tímto faktorem bude ovlivněna i vojenská a ekonomická síla, sociální podmínky a kultura nového státu.

Změna USA se tak bude do jisté míry podobat zániku říše Římské (příliv imigrantů, vyčerpání zdrojů, zastaralá a strnulá sociálně-ekonomická struktura společnosti, vyvolávající opakované sociální nepokoje a vzpoury proti vládnoucí vrstvě), která bude mít dopad na celý svět; jen následná doba temna nebude, doufejme, trvat tři století jako kdysi v Evropě.

Evropská unie.

Evropská unie vznikla z původně obchodního sdružení „Evropské společenství uhlí a ocele“, založeného v r. 1952 na podporu obchodu s vybranými surovinami. Postupně se tyto podmínky rozšířily na další komodity a název se po podpisu Římských smluv změnil na „Evropské hospodářské společenství“. Přidávaly se další státy a společenství se proměnilo na bezcelní unii s volným pohybem zboží, kapitálu a osob. Vyvrcholením byl vznik měnové unie a přechod na společnou „evropskou“ měnu v r. 2002.

Evropská unie není pravým impériem, neboť je to sdružení stále částečně samostatných států, svázaných řadou smluv a vzájemných závazků, podle nichž předaly část svých pravomocí a kompetencí společnému centru. Jeho vliv postupně zesílil a dnes, pod tlakem nejsilnějšího člena a jeho několika spojenců, směřuje Evropská unie k federalizaci. Opačná tendence – uvolnění vazeb – zesílila po odchodu Velké Británie z EU v r. 2020.

V Evropě je současná situace kombinací kumulovaných problémů podobných jako před první světovou válkou, vyhroceného mezinárodního napětí mezi NATO a Ruskem stejně jako před německou agresí proti SSSR v r. 1941, a vnitřních politických, ekonomických a sociálních problémů podobných jako ve východní Evropě na sklonku 80. let 20. století. Čtvrtým faktorem, který výrazně komplikuje řešení probíhající krize, je příliv ilegálních migrantů z Blízkého a Středního východu a z Afriky do Evropy, jejichž počet  mnohonásobně převyšuje množství lidí v pohybu při posledním velkém stěhování národů před více než 1500 lety.

Zda se EU transformuje, zmenší nebo rozpadne, bude záviset na výsledku války na Ukrajině a na pokračování ekonomické krize, vyvolané nejen touto válkou, ale také soupeřením USA s Čínou o pozici světové velmoci č. 1. Musíme však být připraveni na všechny možnosti.

Poznámka:  Velkoněmecká říše a Japonské císařství by se staly impérii, pokud by uskutečnily většinu svých plánů na podmanění okolního světa, ale jejich rychlá porážka ve 2. světové válce tomu zabránila.

Shrnutí:

Jak vidíme, Evropa byla za posledních cca 5.000 let „pupkem světa“ pouze dvakrát a jen po velmi krátkou dobu. Poprvé to bylo římské císařství, (trvalo necelých 500 let) a po více než tisíci letech Britské impérium a Evropská unie (trvaly dohromady cca 400 let). Po všechnu ostatní dobu určovaly směr světových dějin jiné, často mocnější a déle trvající státy a impéria. Není důvod si myslet, že v budoucnosti tomu bude jinak.

V současném světě existuje v různých fázích vývoje několik impérií a velmocí a celá řada politických, ekonomických a vojenských uskupení států, které v nich spojují stejné nebo podobné zájmy. Svět se jen za posledních sto let několikrát výrazně změnil a tyto změny nabírají stále vyšší rychlost. Můžeme pouze odhadovat, jak bude svět vypadat za dalších deset, dvacet či třicet let, ale musíme se všichni pokusit udělat vše, co je v našich silách, aby byl pro lidstvo bezpečnější a přívětivější než dnes. Pokud to necháme jen na politicích, nemáme žádnou záruku, že k tomu skutečně dojde.

Pro pokec: pokec24.cz. J.Bradávka.

sdílet na