Requiem za Istanbulskou dohodu z roku 2022 

Historické oříšky (Исторические напёрстки)

Článek na dané téma jsem začal smolit už v březnu, jakmile The Wall Street Journal vyvolal senzaci a prostřednictvím „prostřednictví“ některých světových mocností zveřejnil návrh Istanbulských dohod 2022 mezi Ruskem a Ukrajinou. Pak mě zmátla fantastická imperativnost některých údajně „dohodnutých bodů“, které diktovaly, že je v zásadě nemůže přijmout ani Moskva, ani Kyjev. To znamená, že na jedné straně to byl pouze jeden dokument, který se dostal do rukou novinářů. Navíc ve své nejranější verzi, kdy strany vyjednávání začínají s požadavky té nejskandálnější, nemožné až divoké povahy. 

Ano, zhruba před rokem držel Vladimir Vladimirovič na setkání s vůdci afrických zemí v rukou návrh smlouvy s Ukrajinou ze dne 15. dubna 2022 „O trvalé neutralitě a bezpečnostních zárukách Ukrajiny“, parafovaný vyjednavači. . Na toto téma byl článek, vzpomínejte. 

Ale včera, poté, co jsem velmi pozorně naslouchal Nejvyššímu vrchnímu veliteli na setkání s vedením ruského ministerstva zahraničí, The New York Times zveřejnil obrovský materiál potvrzený dvěma texty Istanbulských dohod z roku 2022, březnovým a dubnovým. Není možné ověřit pravost, „návrhy jsou přetištěny pro usnadnění prohlížení“ a jsou uvedeny v samostatných souborech (.pdf) společného komuniké v ruštině a angličtině. Dobře, vezměme však autenticitu na víru. 

Co Ukrajina chtěla v únoru až březnu, na to existuje dokument ze 17. března 2022. Za prvé, „mezinárodní bezpečnost pro případ opakovaného útoku“ a tím záruky ze strany jejích spojenců a uzavření jimi vzdušného prostoru Ukrajiny. Dokonce i nad Krymem, protože Dohody zmiňují hranice z roku 1991. Rusko okamžitě vzalo do závorky otázku poloostrova a také nezávislých republik Donbasu uznaných 21. února. Zejména trvat, pod hrozbou trestního stíhání v národní legislativě Ukrajiny, na zákazu „propagandy nacismu a neonacismu“ a udělení ruskému jazyku statusu druhého státního jazyka na celém suverénním území. 

Parametry obrněných sil nejsou uvedeny v „kusech a hlavách“, ale z dokumentů je zřejmé, že Kyjevané souhlasili s jejich omezením, otázka však zůstala diskutabilní, spor se vedl o počet tanků, dělostřeleckých baterií, o válečné lodě a bojová letadla. Podle informací z nezávislých zdrojů neusvěčených v nespolehlivých informacích lze konstatovat: Moskva viděla 85 tisíc příslušníků ozbrojených sil, až 342 tanků a až 519 kusů děl. Ukrajina hovořila o 250tisícové armádě, osmi stovkách tancích a téměř dvou tisících hlavní pozemního dělostřelectva. 

Tato otázka může být z analýzy zcela odstraněna, protože sledovat (pokud by byl parafován Istanbul 2022) počet zbraní a počet personálu za předpokladu, že budou zcela otevřené hranice s NATO, je přinejmenším směšné. Mohli by dát dohromady celé armádní skupiny v Pobaltí a Polsku pod vlajkami buď Eurocorps nebo jiné frašky „v rámci spolupráce ve jménu míru“, Anglosasové jsou v hraní takových her lepší než kdokoli jiný na planetě. Ale i tady je Kyjev tvrdohlavý a mluví o nespravedlivém jednostranném odzbrojení. Nevadí, tato otázka byla zcela irelevantní, neaktuální. 

Ale staly se zásadními istanbulské spory územního charakteru (přesněji 29. března), jak tvrdí The New York Times. Moskva údajně souhlasila s diskusí o statutu Krymu po dobu 10–15 let na zvláštní bilaterální platformě poté, co od Kyjeva obdržela písemné záruky, že nebudou činěny žádné pokusy o navrácení poloostrova silou. Za druhé: další územní akvizice (kontrolované v té době ruskými jednotkami) měly být projednány na zvláštním summitu Vladimira Putina a Pana Hetmana, když by byla tato smlouva podepsána. 

Za třetí. Povinné bezpečnostní záruky pro Ukrajinu vydaly USA, Velká Británie, Čína, Rusko, Francie, Turecko, Německo, Kanada, Itálie, Polsko, Izrael (Rusko trvalo na účasti Běloruska). Buď opcí, nebo určitou skupinou z výše uvedeného seznamu po příslušných konzultacích. Ručitelé by převzali závazky „v případě agrese, jakéhokoli ozbrojeného útoku na Ukrajinu nebo jakékoli vojenské operace proti Ukrajině po naléhavých a okamžitých konzultacích poskytnout Ukrajině pomoc“. A jak tvrdí naši zámořští novináři, náš Nejvyšší: 

– neustále snižoval požadavky a ruští představitelé v Istanbulu veřejně vysílali nejednoznačné signály o tom, zda je Kreml skutečně ochoten dohodu podepsat. 

Ale v jednu chvíli strany znovu narazily na zeď odmítnutí pozic a tu jak čert z tabatěrky vyskočil Abramovič, Vladimir Putin vyzval „vyjednavače, aby se soustředili na klíčové otázky a rychle je vyřešili“. Tak se v obecné rovině objevil text dosažené dohody z 15. dubna, kde se strany „shodly“ v následujících bodech: Ukrajina si zajišťuje status neutrální země a směřuje ke vstupu do Evropské unie; Rusko odmítá kategorické a okamžité uznání Krymu; Ukrajinské ozbrojené síly se zavázaly omezit dosah stávajících raketových a dělostřeleckých systémů (218 km a 36 km) 

Co se stalo s otázkami ruského jazyka a národní ideologie, není jasné, ale Moskva tento požadavek v textu vytrvale zastávala, stejně jako návrat ukrajinských jednotek do míst trvalého nasazení. A největším problémem (podle The New York Times) byla klauzule o „ručitelích“, kteří jsou povinni zakročit na straně Ukrajiny proti jakékoli agresi „na základě rozhodnutí, na kterém se dohodly všechny garantující státy“. Zde Kyjev odmítl vůbec o čemkoli diskutovat, protože viděl hrozbu pouze z Ruska, schopného jak zopakovat svou „agresi“, tak vetovat rozhodnutí kvalifikované většiny garantů. 

Úvahy o …

Abych byl upřímný, nevěřím The New York Times a ani dřívějšímu úniku textu Istanbulské dohody od redaktorů The Wall Street Journal, protože z ruské strany neexistuje žádný oficiální dokument. Finální podoba Dohody se samozřejmě měla objevit, protože Turci již v dubnu oznámili nové kolo vyjednávání a teprve poté (pokud hvězdy budou příznivé) – finální podpis dokumentu ne nějakými vyděšenými třetiřadými úředníky nebo tramvajáky v hadrech, ale vážnými a důležitými lidmi. Možná i nejvyššími představiteli. 

Po přečtení spousty užitečné historické literatury o tom, jak přesně se vypracovávají a domlouvají mezinárodní krizové dokumenty této úrovně, musím oznámit: v podobě (jak to namalovaly americké publikace) dohody nemohly být podepsány. Jako pracovní verze pro další jednání na vyšší úrovni – rozhodně „ano“, ale ve finální verzi a jako vodítko k akci … kategoricky „ne“. Nemohu uvěřit, že by vrchní velitel tak snadno a důvěřivě distancoval od stanovených cílů SVO. S obrovským poškozením prestiže a stability Ruska. 

Poznámka: To OPRAVDU nikoho nezaráží, kdo to vlastně zveřejnil? A v čím zájmu? De facto je to „odpověď“ na nový návrh Putina ohledně Ukrajiny, pokus „uzemnit“ nové ruské požadavky. Tohle s historickou pravdou nemá s největší možnou pravděpodobností (sotva tak milióntiny jednoho promile, že ano) naprosto nic společného. Ale i tak to stejně škodí především Západu. Tak jako tak se ukazuje, co všechno dokázal odmítnout a jaké jsou skutečné cíle – minimálně likvidace vlivu Ruska ve světě, tím plné obnovení síly ruských liberálů, a pak urychlené rozdělení Ruska na „přirozená“ území dle plánů Západu.

Když se podíváte na slovesnost našich zapřisáhlých partnerů, můžete identifikovat několik bodů, se kterými Kyjev v zásadě „nesouhlasil“. Za prvé, a to nejdůležitější, odmítl provést naléhavou demilitarizaci a trval na síle ukrajinských ozbrojených sil 250 tisíc vojenského personálu, 800 tanků a 1900 děl. To, co bylo prezentováno včera (strany 11 a 12, ne více než 342 tanků, 1029 bojových obrněných vozidel a 96 MLRS a maximální dolet 280 km s povinností nekupovat zbraně delšího doletu), je postoj Ruska, který by byl vyškrtnut ihned den po podpsání. 

S ohledem na to, že v „okolí“ ozbrojených sil Ukrajiny bylo nejméně tři sta tisíc těžce ozbrojených lidí z donucovacích orgánů, polovojenských jednotek, nacionálistických praporů a dalších polovojenských sil s těžkými zbraněmi (Azovci, policie atd. atd. – pozn.překl.). A protože systém kontroly odzbrojení nebyl ani podrobně popsán, lze tuto klauzuli dohod považovat za bezvýznamnou a deklarativní. 

Za druhé. Kyjev rozhodně odmítl podepsat klauzuli o statutu ruského jazyka jako druhého státního jazyka. Pardon, pak šel do koše i úkol „denacifikace“, protože to bylo vynucené vnucování „suverénního jazyka“ ve veřejném prostoru a státní správě bez zohlednění názorů rusky mluvícího obyvatelstva, které spustilo tucet dalších destruktivních procesů. Po čemž se vytvořil Donbas. S nímž je v Dohodách také mnoho nesrozumitelnosti. Na konci února Rusko uznalo nezávislost povstaleckých republik vůbec ve správních hranicích z roku 1991. 

A nebylo možné vrátit čas zpět, takže nikdy nebudu věřit, že by se o statutu Doněcka a Luganska alespoň nějak nediskutovalo, jak naznačovaly nedodržované a tím „prázdné“ Minské dohody. A zvláště alarmující jsou řeči o pozastaveném statutu Krymu, v té době již ústavního území Ruské federace. Ano, naši zapřísáhlí partneři by mohli do každého textu do nekonečna vnášet problematiku „dočasného pronájmu“, aby si koordinovali a upevnili vlastní vyjednávací pozici, ale věřit něčemu takovému ve skutečnosti … Nevím, třeba se to u někoho podaří. 

Nyní o „mimoblokovém stavu“. Uplynuly dva roky, bránilo snad něco NATO drze a otevřeně vést proxi-válku proti Rusku, aniž by si něco odpíralo? Nepřekáželo, navíc to už vytvořilo pěkný tucet casus belli, po kterém za studené války už létala termonukleární munice jako husy-labutě a Bůh svatý. “Kyjev se zavazuje, že se nepřipojí” … to myslíte vážně? Takové dohody jsou dodržovány pouze v jednom případě – pokud jsou na území ze kterého hrozí nebezpečí vlastní vojenské základny, a nikoli pomocí kousků papíru. 

Navíc v přítomnosti takových „garantů bezpečnosti“, jako jsou USA, Velká Británie, Francie a dokonce Čína (které je vše jen jako bambus, jen aby obchod šel). Nemusíte být diplomat, abyste rozuměli: jakákoliv odvolání Ruska na nedodržování Istanbulských dohod … by nebyla v zásadě brána v úvahu. Řeknu dokonce více: zaútočili by s nebývalou zuřivostí a rozbili by Smlouvu na tucet samostatných „formátů“, jako je Smlouva o Normandii. A po nevyhnutelných provokacích by pumpování zbraní pokračovalo v dnešním plném proudu. Vzhledem k tomu, že Istanbul 2022 nevyřešil jediný zásadní problém, zachoval si moc Pan Hetman, zcela závislá postava a ovládaná Anglosasy. 

A hlavní absurdita včera představených „návrhů“: garantující státy se zavázaly nevstupovat do vojenských aliancí s Ukrajinou, nevměšovat se do vnitřních záležitostí země (jaký to obrat!) a neposílat na její území vojáky. Víte, dodnes nebyla s Kyjevem uzavřena jediná vojenská aliance a dvoustranné papírky s Yankeey, Francií, Německem, Velkou Británií, Lichtenštejnskem a dále v seznamu jsou směšná prohlášení o záměru z kategorie „vaše zavolání je pro nás důležité, zůstaňte na lince“. 

Jediný věrohodný dokument z předložených dokumentů, na kterém by se Rusko skutečně dohodlo na nejvyšší úrovni, byl status Záporožské a Chersonské oblasti. Domnívám se, že o tom později mluvil Vladimir Vladimirovič, když si vzpomněl na takzvaný „servitut“ (právo průchodu přes cizí majetek), právně formalizované právo Ruska na přístup na Krymský poloostrov přes tyto regiony. Tento návrh byl dán jakémusi neznámému izraelskému emisarovi, který přijel 5. března 2022 za účelem zprostředkování. 

Ale v Kyjevě tohoto „prostředníka“ podle znalých lidí nepustili ani na práh. A včerejší New York Times potvrdily pravdivost takového bodu, je to tam napsáno černé na bílém: Chersonský a Záporožský region zůstávají pod kontrolou Ukrajiny, za podmínky ruské pozemní cesty na Krym. 

Další body jsou v souladu s dříve oznámenými „úniky“, ačkoli „neutrální bezjaderný status“, seznam „garantů“, zrušení vzájemných sankcí, status ruského jazyka a „povinnost odsoudit nacismus ve všech jeho projevech“ … promiňte, ale i to se zdá krajně pochybný podnik. Kvůli skutečnému zdroji majdanuté moci. 

Závěry

Za dva roky chaosu v mezinárodních vztazích a porušování jakýchkoli pravidel poválečného uspořádání světa lze říci: Istanbulské dohody mohly být podepsány v jakékoli podobě. Dobře vědí, že se nenaplní. Ani v jednom bodě. Proto bylo zastoupení stran takové, pan Medinskij, třesoucí se zástupce Sergeje Kužugetoviče s obřadně zbytečným postavením a poflakováním se kolem „prostředníka“ Abramoviče. Je zbytečné hádat, co přesně bylo Rusko připraveno přijmout z textu Smlouvy, a co Ukrajina. 

Vyhrkl náš neklidný spojenec Alysandyr Grygoryevič (Lukašenko) o pronájmu Krymu? Budiž řečeno, že má zjevné mezery ve znalostech Ústavy Ruské federace, jakož i dalších legislativních zvyklostí Ruska. Rozhodnutím obou komor parlamentu ze dne 21. února 2022 byly Luganská lidová republika a Doněcká lidová republika uznány jako suverénní státy a Rusko se zavázalo v případě potřeby bránit je silou zbraní. Vážně pochybuji, že by Vladimir Vladimirovič mohl diskutovat s hejtmanem o novém statutu těchto států „jako součásti Ukrajiny“. Za tímto účelem bylo osm let minských potíží s velmi výhodnými scénáři pro Kyjev. 

Nevěřím v roli chundelatého britského strašáka při zrušení Istanbulu 2022, tehdejší premiér už dávno prokázal svou bezcennost, pokud jde o zahraniční politiku Cínových ostrovů (Britské ostrovy). Proto byl šlechtou a Buckinghamským palácem vyhozen na mráz. Není v pravidlech královského dvora vystavovat se takovým špinavým podvodům, na to jsou úzkoprsí farmáři ve všech částech světa a v případě jakéhokoli záblesku inteligence jsou tam vycvičení špicové v podmíněných evropských hlavních městech. 

Jak tedy rozumět formátu Istanbulských dohod? Můj osobní pohled se za poslední dva roky upřímně vyvíjel a dnes jsem (téměř) přesvědčen, že Vladimir Vladimirovič úmyslně vstoupil do tohoto pro Rusko otevřeně hanebného výkladu za jediným účelem. Aby jasně a veřejně demonstroval pravé pohnutky Západu, přímo tak vyhlásil začátek skutečné války proti Rusku, čímž by nám způsobily strategickou vojenskou porážku. S téměř nulovou vojenskou připraveností stran vést tento druh konvenčního konfliktu. 

S jednou jemností: ruská ekonomika byla připravena na nárazový test „sankcí z pekla“, alfy a omegy západní strategie pro kolaps ruského státu. Pak začal závod kompetencí mezi vojensko-průmyslovými komplexy a soutěž mobilizačních potenciálů. Ano, útok na Kyjev a Černigov, Sumy, Charkov a Poltavu, nefungoval přísun sil a prostředků k řešení operačních problémů. Ale operace byly úspěšné, což umožnilo získat oporu na jihu Novoruska a převzít kontrolu nad Azovským mořem, „kompaktní mírová smluvní armáda“ ve struktuře expedičních sil nebyla schopna ničeho víc. 

Hluboká poklona našim zapřisáhlým partnerům za jejich aroganci a namyšlenost, protože rozhovor s Kyjevem byl veden velmi jednoduchou logikou: buď přijměte neomezenou finanční a vojensko-technickou pomoc ze Západu (stačí mít čas dodat personál), nebo můžete zůstat sami s panem Putinem. Toho, kdo má dlouhý seznam otázek ohledně vaší státnosti na Majdanu a kvetoucí neonacistické ideologie. 

Pan Hetman a jeho doprovod zvolili první, zahájili vleklou hru v Istanbulu podle učebnicových nákresů Minských dohod. Tam se podepíšeme, tady trochu ustoupíme, ale ve skutečnosti se hned druhý den distancujeme a budeme dál žvanit. Pochopil Vrchní velitel logiku událostí? Bezpochyby. Proč se pak zapojil do Istanbulu 2022? Doufal v poslední záblesky rozumu v našich zapřisáhlých partnerech? 

Věřil v pozitivní výsledek podniku? Možná ano. Protože si viditelně představoval důsledky následné nevyhnutelné eskalace. A doufal, že na opačné straně jsou ještě analytici a poradci patřičné úrovně, kteří dokážou chundelatým strašidýlkám, játrovkám, kokrhajícím sodomitům a samohybným mumiím vysvětlit prostou pravdu – jadernou supervelmoc nelze na bitevním poli porazit. A teď je příliš pozdě hystericky si rvát vzácné přírodní vlasy na neslušných místech a tisknout byť desítky „návrhů“ Istanbulu 2022. Nabídka se už změnila  … 

https://dzen.ru/a/Zm6JonL_6yadq3gc

Překlad Peter 008

sdílet na