Gnel Unanjan: „O pomalém uhasínání kapitalismu“ 

Gnel Unanjan – Гнэл Унанян

Moji drazí kapitalisté a monetaristé, drazí makléři a měnoví spekulanti, plus absolutně neocenitelní investoři a příjemci zisků. Vezměte si půl gramu nitroglycerinu pod jazyk, protože mám pro vás špatnou zprávu.

Kapitalismus končí. 

Ne v jedné zemi, ale na celém světě. Nejprve jako systém řízení a poté jako systém základních principů společenských vztahů.

Ten konec kapitalismu, říkám vám, nastává ne kvůli záměrně nesplaceným dluhům nebo poklesu efektivity kapitálu. A to ani kvůli globálnímu investičnímu trhu. To všechno jsou technické potíže vně kapitalistického systému a teoreticky je lze vyřešit. Za určitou cenu samozřejmě, ale jsou řešitelné. 

Skutečným problémem je, že kapitalismus končí ze dvou základních důvodů, čistě vnitřního původu. Soustřeďte se, začínáme vypočítávat.

Prvním důvodem je vyčerpání civilizačního potenciálu 

Jakýkoli vynález, objev, a zvláště v socioekonomické sféře, nutí lidstvo jít vpřed. Lidstvo prostě nedokáže využít nic zásadně nového, dokud se k tomu nevytvoří potřebné podmínky.

Například nějaký chytrák vynalezl kolo. Samotné kolo je ale k ničemu. Abyste ho mohli používat, musíte se naučit dělat slušné vozíky, pak káry a nakonec kočáry. Ale ani obyčejný vozík už není hrnec ani hrábě. Jedná se o poměrně složitý produkt, který se nejlépe vyrábí ve spolupráci: jeden pro kola, druhý pro pružiny a další pro čalounění. Což zase velmi podporuje nejen řemeslné dovednosti, ale i ekonomické vazby mezi jednotlivými řemeslníky. Zároveň musíme začít stavět silnice a na některých místech i mosty. Okamžitě se nabízí otázka: kdo je staví a za jakým účelem? Kdo to pak všechno udržuje v provozuschopném stavu, kolik a jakými penězi tomu někomu platí ti, kteří přecházejí tyto mosty? A to je jen kolo, ale představte si, jaké změny ve společensko-politickém systému vyžadovala myšlenka rozdělení nákladů na výrobní prostředky a práci! 

Aby bylo možné plně využít výhod kapitalistického systému, muselo lidstvo více než pět set let vyvíjet spoustu směrů, od forem vztahů mezi zbožím a penězi až po politickou strukturu států. 

Díky kapitalismu lidstvo nesmírně rozšířilo rozmanitost a množství sociálních interakcí a získalo tisíce dříve neznámých a nepotřebných struktur. Kapitalismus byl tedy po poměrně dlouhou dobu extrémně progresivní silou.

A na samém konci dvacátého století se kapitalismus rozšířil do celého světa, a co je nejdůležitější, obklopil se veškerou myslitelnou infrastrukturou, od institucionální až po ideologickou. Kapitalismus, který se volně povaloval uprostřed všech těchto směnárenských cen, platebních systémů, mezinárodní dělby práce a sjednocení standardů účetního výkaznictví, hlasem Francise Fukuyamy prohlásil: „To je vše, dorazili jsme. Nic už měnit nebudeme – už se cítím dobře.” 

Potíž je však v tom, že samoorganizující se systémy (a lidstvo, budete překvapeni, je samoorganizující se systém) nemohou být ve statických stavech. V takových systémech jsou i vzácné momenty rovnováhy dynamické. Proto vše, co se snaží zafixovat status quo v životě civilizace, se okamžitě mění z progresivní síly v regresivní. 

Konec dějin navrhovaný kapitalismem nenašel pochopení nikde mimo údajnou „zlatou miliardu“, což nevyhnutelně vedlo ke konfrontaci mezi touto miliardou a těmi „zbytečnými“ sedmi. Vyvíjet nátlak na zbytek světa je poměrně nákladná snaha, takže zhruba od konce 90. let se makroekonomické ukazatele G7 neúprosně vkrádají do červené zóny. Během této doby bývalé instituce pokroku a sjednocení postupně zmutovaly v mechanismy represe a segregace. V návaznosti na ně se morálka kapitalismu unáší od bezstarostného hédonismu druhé poloviny minulého století k současné morálce přeměněné v nepřirozenou pózu mortality. 

Kapitalismus, který už více než pět století září jako medaile na hrudi lidstva, se za posledních třicet let proměnil ve strohý těsný límec a nyní čím dál více připomíná blok trestanců. To, co lidstvo samo že ze sebe shodí, proto se k babce kořenářce nechodí.

Kapitalisté se tomu přirozeně brání všemi možnými způsoby, stejně jako se tomu bránili feudálové a otrokáři před nimi. Ale jak nás učí historie (alespoň ty, kdo se ji učí), osud těch, kdo těží z umírajících společenských vztahů, je tím hořčí, čím tvrdošíjněji na těchto vztazích lpí. Kdo ví, kdyby se nekonala Bartolomějská noc, je možné, že o dvě stě let později by revoluce ve Francii probíhala úplně jinak. Možná by nějaký Ludvík pětatřicátý stále seděl čistě symbolicky v Louvru a potěšil své poddané, jak se to praktikuje v Londýně. Ale historie, jak víme, netoleruje nic subjunktivního.

Kapitalismus a kapitalisty v tuto chvíli zachraňuje jen fakt, že lidstvo zatím nemá žádnou podrobnou alternativu ke kapitalismu. V souladu s tím se nevytvořila soudržná skupina zainteresovaných stran, která je připravena nejen odsoudit kapitalismus k smrti, ale také vybudovat postkapitalistický svět. 

Ke vzpouře periferních elit, která se odehrává před našima očima proti jádru světového kapitálu, mediálně nazývanému „kolektivní Západ“, dochází pod heslem: „Vy jste špatní kapitalisté a my budeme dobří“. Což je ovšem iluze. Brzy už nikdo nebude žádným kapitalistou a ti, kdo vzdorují, minimálně zbankrotují. Tedy pokud budou mít velké štěstí. 

A co se týče všech ostatních, pokud naléhavě nepřijdeme na to, co dál, vrátíme se zpět do feudalismu. V technologicky vyspělém druhu cechovního feudalismu. V literatuře sci-fi se tato věc nazývá kyberpunk, kdy se údajně korporace chovají jako středověké cechy. Ale to je samostatné téma a nyní přejdu k druhému důvodu.

Druhým důvodem je rozpad sociální základny

Produktem kapitalismu a jeho sociální základny je konzumní společnost. Ukázalo se to z jedné jednoduché, ale osudové, jak se ukázalo, záměny pojmů. Pamatujete si, že když Pán vyvedl Adama a Evu do mrazu mimo Ráj, mimo jiné jim řekl: „V potu své tváře budeš jíst chléb, dokud se nenavrátíš do země, z níž jsi byl vzat. Prach jsi a v prach se navrátíš.“ (Genesis 3:19) 

Protestanti, které italské bankovní domy speciálně vymyslely, aby svým charakteristickým způsobem zrušily katolický zákaz úroků z půjček, vzali tento verš příliš doslovně. Usoudili z toho, že pokud vás Pán odmění za vaši práci, pak pracujete pilně, a proto jste dobrý křesťan. Dalším krokem v tomto logickém řetězci bylo „špatný člověk nemůže být bohatý, protože Bůh hříšníky neodměňuje“. Dále protestanti udělali malé logické salto a odvodili slavnou formulku „Bohatí lidé jsou a priori vysoce morální a poznamenaní dobrotou Boží v podobě bohatství, které jim bylo dáno“, kterou Max Weber později nazval protestantskou pracovní etikou.  

Materiální bohatství se takovým způsobem v protestantské etice stalo mravní kategorií a znakem mravní nadřazenosti a touha po bohatství se stala hlavní formou socializace v konzumní společnosti. 

Dokud byli bankéři u kormidla kapitalismu, byla akumulace znakem bohatství. Respektovaní lidé drželi peníze v bankách a čím více jich měli na účtech, tím byli považováni za váženější. Pak se ale k moci dostaly nadnárodní korporace – tedy obchodníci, kteří z bankovních vkladů neměli žádný zisk. Spotřeba se proto brzy stala znakem bohatství. Respektovanými se nestali ti občané, kteří více šetřili, ale ti, kteří více utráceli.

V současné společnosti existuje pouze jeden způsob, jak získat společenské uznání – konzumovat. Kromě toho konzumujte tak, jak jen je to možné a veřejně. Aby každý na vlastní oči viděl, jací jste intelektuální, vysoce morální a eticky bezúhonný člověk. A protože nemluvíme o uspokojování materiálních potřeb, ale o snaze vyšplhat se výše na společenském žebříčku, pak se spotřeba mění v nepřetržitý závod marnivosti.

Co ti, kteří v tomto závodě neuspěli? Nikdo nezrušil hlavní pravidlo kapitalismu, podle kterého může zbohatnout každý, ale zdaleka ne každý. Ti samí „ne všichni“ okamžitě spadají do kategorie hloupých, líných, nemorálních, asociálních (vhodně podtrhněte). To se navíc netýká jen těch nejvíce zaostávajících, ale i těch, kteří ve spotřebě až tak nezaostávají. Jde jen o to, že různé definice jsou pro různé skupiny zdůrazňovány odlišně. Zjednodušeně řečeno, pasažéři Bentleyů a Rolls-Royců považují majitele Mercedesů za líné bafuňáře, řidiče Fordů a Opelů za nemorální a nejspíš kriminální živly a chodce za jakési druhy zvířat, podivnou shodou okolností, morfologicky podobné člověku.

V důsledku toho konzumní společnost začíná praktikovat sociální apartheid. Přečtěte si o oddělených životních podmínkách segmentů populace s různými příjmy. Pro každou sociální vrstvu existují samostatná místa k životu, vzdělávací instituce, obchody, nemocnice, letoviska, média, značky a tak dále se všemi zastávkami (dělí se pomocí cen za své služby).

V důsledku toho si každá sociální vrstva konzumní společnosti postupně rozvíjí svou vlastní oddělenou morálku, etiku a dokonce i estetiku. Žádný absolvent Princetonu by nenosil zelené vlasy a neládoval se pivem v Sam’s Clubu. A co víc, nebude horovat za zájmy „modrých límečků“. V lepším případě bude vystaven obstrukcím a v horším případě bude vyhozen ze svého společenského výklenku. No a, žebrák z Queensu si prostě fyzicky nemůže dovolit oblek od Armaniho (a ani ho nebude nosit, kdyby něco) a ještě víc studovat na slušné univerzitě. Dokonce užívají různé drogy! Tyto dvě postavy se nemohou z žádného důvodu zkřížit, ledaže by se první opilá zatoulala do ghetta a stala se obětí druhé.

Kromě horizontálního rozvrstvení roste v západní konzumní společnosti také vertikální stratifikace. Měli bychom za to poděkovat funkcionářům osvícenství, kteří, když přijali ideály humanismu z rukou myslitelů renesance, nenechali kámen na kameni. 

Dovolte mi připomenout, že muži renesance bylo nařízeno, aby se stal šťastným. A k tomu musí studovat přírodu, která je všeobecně rozprostřený Bůh, a studovat až do bodu, kdy v sobě najde božský princip. Indikátorem jeho úspěšného nalezení by mělo být, že se u člověka objeví zralá osobnost, která:

a) rozlišuje dobro od zla

b) ví, jak se vědomě rozhodnout mezi dobrem a zlem

a

c) je schopna nést odpovědnost za učiněná rozhodnutí 

V éře osvícenství, která následovala po renesanci (což by bylo vhodnější nazvat érou zjednodušování), se však rozdíly mezi dobrem a zlem, a ještě více, v „jakési odpovědnosti“, zatloukaly co nejpevněji. Místo zralé osobnosti byl moderní člověk pověřen pěstováním jedinečné individuality. Nejprve se toto střídání zdálo neškodné, ale postupem času se vyjasnila jedna nepříjemná okolnost. Jedinečnost je jednorázová záležitost. Stát se jasnou a jedinečnou osobností v kmeni čtyřiceti lidí je hračka, stačí trochu se „zatočit“ a už je z vás šaman. V zemi, kde žije několik milionů lidí, je toho mnoho co nacházet a nalézat. Ale být jednotlivcem v informační společnosti bez hranic pro všech osm miliard – to je snazší dojít pěšky na Mars a zpět. Tady nebudete chtít, ale budete muset, jíst hlínu, kopulovat s vysavačem, nebo v nejhorším případě být hlavním specialistou na metaparapsychomancii. Inu, jelikož nositelé všech ostatních variant individualizace jsou soupeři ve společenské soutěži, vztahy s nimi nejsou příliš dobré. 

V důsledku toho se ve vyspělé konzumní společnosti rozvíjí matrice znaků nepřijatelnosti, kdy bohatí vegani nemají rádi chudé vegany, protože jsou chudí, a bohaté masožravce, protože jsou masožravci. A to na pozadí velkého množství ubohých duší, které nepřišly na pohodlný důvod být jedinečnou sněhovou vločkou, a z tohoto důvodu jsou v neustálé depresi. To znamená, že vůbec nejsou nakloněni se s kým to stýkat, socializovat. 

Přirozeně, velmi brzy v takové společnosti nebudou žádné společné hodnoty a sdílené normy. Hodnoty, nazývané tradiční, se stávají předmětem boje mezi skupinami různých „nechcitaků“, opakovaně podléhají revizi a následně se znehodnocují. A ty hodnoty, které jsou vynalezeny, aby nahradily ty roztrhané na kusy, zůstávají hodnotami pouze pro malou skupinu, která je vynalezla. 

V důsledku toho se konzumní společnost rozpadá, není schopna hájit svůj jediný společný zájem – vyždímat z jiných společností co nejvíce zdrojů, aby je proměnila u sebe v bezuzdnou spotřebu. 

V důsledku tohoto smutného faktu je nutné zužovat sociální základnu a vyhazovat potenciální spotřebitele z pověstné „zlaté miliardy“ celými kontinenty, jako se to stalo v Evropě. Přibližně totéž se musí dělat nejen na územním, ale například i na rasovém základě. Poměrně velké procento Američanů je například skutečně vyloučeno z konzumní společnosti a všechny jejich výkřiky o tom, že i jejich životy jsou důležité, nepovedou k ničemu. Nucená potřeba konzumenta nadměrně konzumovat všechny ostatní vede ke koncentraci dostupných zdrojů ve stále menší sociální skupině – tedy ke kompresi konzumní společnosti. 

Když si představíte extrémní případ, posledních padesát kapitalistů by mělo odejít na luxusní orbitální stanici a létat tam v kruzích v naprosté nirváně a přitom nějak donutit zbytek populace Země, aby se pro ně hrbil a žral kravince. To už jsem někde viděl s Mattem Damonem v titulní roli. Tam to všechno skončilo velmi špatně. 

Ale to jsem odbočil. Vraťme se ke hrobu kapitalismu.

Osaměle na něm leží dvě povadlé květiny: civilizační potenciál a konzumní společnost. Obě nevyhnutelně vyschnou, takže zesnulého nelze vzkřísit. Osušte si proto slzy a zamysleme se nad tím, co se stane s těmi, kdo jsou ještě naživu.

Nic dobrého. 

Katastrofálně jsme promeškali čas na přípravu na život po kapitalismu. V tuto chvíli neexistuje žádná podrobně rozpracovaná teorie o tom, jak bychom měli žít po příchodu konce kapitalismu. Však Adam Smith nás také varoval: “Neklamte se, tento podvod nebude trvat věčně.” Ale nikdo kromě Marxe ho neslyšel a ano i jemu rychle zakryli ústa, aby nedodával nápady nikomu, komu netřeba.

Co teď? Řeknu vám upřímně – nevím. Problém není v tom, že by se světové finance hroutily mnohem rychleji, než by mohly, protože jejich současní beneficienti místo toho, aby nechali všechno plynout, zuřivě házejí dolary do pece a křičí: „Kecy, prorveme se!“ Zhruba to samé se dělo na Titaniku – a ani tam se všichni neutopili. Problém není v tom, že nikdo na celém světě neví, jak měřit přebytečný produkt bez přidané hodnoty. A nejde ani o to, že ještě nikdo nepřišel na to, jak může společnost provádět sociální stratifikaci, aniž by se spoléhala na množství majetku. 

Potíž je v tom, že lidstvo neví, jaké chce být za tisíc let. Neexistuje žádná obecná představa o tom, o co bychom se měli snažit. A klíčové slovo je zde „obecné“.

Někdo řekne: „No, ne, ne, to je problém i pro mě. Dříve to tak nebylo.“ Dříve to neexistovalo. A teď bez toho nemůžete žít. Bez obecné představy o ideálním světě se nedostaneme do dalšího civilizačního cyklu. Zůstaneme tedy chodit v kruzích ve třetí fázi předchozí, dokud zcela nevyhasneme jako inteligentní druh. 

To je však téma na samostatný a velmi dlouhý rozhovor. 

https://dzen.ru/media/

Překlad Peter 008

sdílet na