“Gorbačovovy sny nám nenahradí NATO.”…. Jak Západ porušil své sliby
Přesně před dvaceti lety vstoupily do Severoatlantické aliance Polsko, Maďarsko a Česko.
V roce 2004 se k nim přidalo dalších sedm států včetně pobaltských zemí.
Slib neznamená záruku
Otázka zapojení zemí socialistického tábora do NATO vznikla již koncem 80. let. Tehdy ale všechny nejvíce znepokojoval osud sjednoceného Německa. Po pádu berlínské zdi v roce 1989 bylo jasné, že země se nebude moci rozvíjet, dokud jedna její část patří do Severoatlantické aliance a druhá do Organizace Varšavské smlouvy, píše v úvodu svého komentáře Galija Ibragimova.
Michail Gorbačov neurychloval chod událostí, protože si myslel, že po sjednocení Německa už nebudou žádné vojenské svazky potřebné. Věřil, že je nahradí Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě.
Události nechtěli urychlovat ani mnozí předáci západních zemí.
Ministr zahraničí SRN Hans-Dietrich Genscher ve svém programovém projevu v německém Tutzing řekl:
“Ať se již události v zemích Varšavské smlouvy vyvíjejí jakkoli,
k expanzi Severoatlantické aliance na východ nedojde. Pro další politiku Moskvy je to z naší strany velmi důležitá záruka.”
Sovětské vedení později poukazovalo na tento slib. Západ se však od Genscherova výroku distancoval
a poukazoval na to, že jeho projev nebyl koordinován s německým kancléřem Helmutem Kohlem.
Ten byl právě proti jakýmkoli závazkům vůči Sovětům.
“NATO se nebude rozšiřovat na východ”
Kohl koordinoval své akce s USA a předložil Spolkovému sněmu plán sjednocení Německa v deseti bodech. Jeden z nich předpokládal vytvoření konfederace struktur mezi SRN a NDR s cílem vytvoření federace. Moskvu to znepokojilo.
“Konfederace předpokládá společnou obranu a společnou zahraniční politiku.
Kde se pak ocitne SRN – v NATO nebo ve Varšavské smlouvě?
Nebo bude možná neutrální?
A co bude znamenat NATO bez SRN?
Promysleli jste to všechno?
A co bude s dohodami, které mezi námi platí?”
Pokusil se namítnout Gorbačov (citát podle knihy Williama Taubmana Gorbačov. Jeho život a doba).
Nehledě na jistotu Helmuta Kohla nejen Evropa, ale i USA se obávaly, že reakcí Moskvy může být zamítnutí samotné myšlenky sjednocení Německa.
“Kvůli nerozšíření Severoatlantické aliance ke svým hranicím mohou Sověti použít sílu.
Gorbačov je schopen sehrát roli ničitele a upevnit tím své politické postavení ve vlasti.
Kdyby se zachoval takhle, stáli by Němci před dilematem:
buď členství v NATO, nebo sjednocení, nikoli však obojí najednou,”
vyslovil své obavy poradce prezidenta USA pro národní bezpečnost Brent Scowcroft.
Pak ale zaujalo americké vedení dvojí pozici. Ministr zahraničí James Baker Gorbačova přemlouval:
“Schválil bych takový krok: SSSR dostane záruky toho, že se vojenská jurisdikce aliance nerozšíří ani o píď východním směrem. Přesněji řečeno, sjednocení Německa nebude mít za následek rozšíření NATO na východ.”
V konečném důsledku následoval Kohl příklad Američanů. Svých deset bodů zmírnil zárukami nezaměření NATO proti jiným zemím východního bloku.
“Pro nás je to zákon: aliance se nebude rozšiřovat na východ,”
ujistil Kohl sovětské vedení.
“Žádné ústupky!”
Nicméně George Bush, který se stal prezidentem USA v roce 1989, se nechtěl zavazovat žádnými zárukami.
“Odmítnout další rozšiřování NATO by nebylo rozumné, protože to je jediná organizace schopná zaručit bezpečnost západního světa. Žádné sny Gorbačova o celoevropském domě nám nenahradí alianci, “prohlásil v rozhovoru s Mitterandem.
V besedě s Kohlem se americký prezident vyjádřil ještě upřímněji:
“Všechno k čertu! Žádné ústupky. To my jsme zvítězili, ne oni.
Nemůžeme připustit, aby nám Sověti ukradli vítězství, když už byli poraženi. “
Sám Gorbačov nejednou vysvětlil, že by bylo hloupé žádat o písemné záruky v podmínkách, kde ještě existovaly SSSR a Varšavská smlouva.
“Kdybychom se o tom tehdy zmínili, obvinili by nás hned z toho, že jsme sami podstrčili západním partnerům myšlenku rozšiřování NATO a navíc, tím urychlili i rozpad Varšavské smlouvy,” odůvodnil svou pozici Gorbačov v knize “V měnícím se světě”.
Přítel Bill
Rozšiřování NATO na východ zůstalo nadále bolestivým tématem v rusko-amerických vztazích také za prezidentování Borise Jelcina a Billa Clintona.
Nehledě na ochotu Moskvy upevňovat spolupráci se Západem, úplná důvěra neexistovala.
Neporozumění sílilo s podporou plánů bývalých sovětských republik zapojit se do aliance.
Názor Ruska se zpravidla ignoroval.
Loni na podzim zveřejnila Prezidentova knihovna Billa Clintona korespondenci prezidentů Ruska a USA, kterou měli v průběhu devadesátých let. Z listů je vidět, jak přátelský tón v kontaktech předáků obou zemí mizel, stačilo se jen zmínit o otázce rozšiřování Severoatlantické aliance.
“NATO, NATO, NATO – to je jedna z nejsložitějších otázek, kterou musíme posoudit,” psal Jelcin Clintonovi v roce 1995. Stejně jako sovětské vedení se pokoušel ruský prezident získat záruky. Aby nebyly zopakovány chyby z minulosti, trval Jelcin na písemných závazcích.
Zpočátku se Clinton odpovědi vyhýbal. Pak se pokoušel vysvětlit, že záruky nejsou nutné, protože se NATO brzy změní z vojenské struktury na politickou organizaci. Nevylučoval přitom, že po proměnách bude Moskvě dokonce nabídnuto členství v alianci. Hledat nové odůvodnění aktivní spolupráce NATO se zeměmi postsovětského prostoru bylo ale pokaždé stále složitější.
Přátelské vztahy, které si oba prezidenti přece jen snažili zachovat, neměly ale žádné praktické výsledky.
Jelcin chápal, že se záruk nedočká a pokusil se, alespoň tu nepříjemnost odročit.
Avšak i tyto pokusy byly marné.
“Chtěl bych dostat jasnou představu o vaší myšlence rozšiřování NATO, protože nevidím nic kromě ponižování Ruska v případě, když v tom budete pokračovat. Co si myslíte, jak to pro nás vypadá, když jeden blok existuje i nadále a Varšavská smlouva je zrušena?” Psal znovu a znovu Jelcin Clintonovi.
Na rozdíl od svých západních partnerů byl ruský prezident ochoten poskytnout záruky toho, že Moskva nebude ohrožovat bezpečnost východní Evropy nebo jakékoli jiné země. To ale také nezapůsobilo.
“Dokonce, když vám dám mezi čtyřmi očima záruky nešíření NATO, Kongres je odmítne uznat. Ze své strany mohou kongresmani nastolit otázku účelnosti smlouvy Rusko-NATO, “vysvětloval Clinton.
“Souhlasit s rozšířením hranic NATO směrem k Rusku by bylo z mé strany zradou Rusů,” odpověděl na to Jelcin.
To, že aliance zůstává vojensko-politickým blokem a o žádné transformaci na mírové struktuře nemůže být ani řeč, se přišlo v roce 1999. Bombardování Jugoslávie letectvem NATO už nenechalo Moskvu na pochybách. V onom roce se začalo také rozšiřování Severoatlantické aliance na východ.
https://www.hlavnespravy.sk/gorbacove-sny-nam-nenahradia-nato-zapad-porusil-svoje-sluby/169538
Já k tomu jenom zopakuji a doplním:
Dne 10. února 1990, mezi 4 a 6:30 PM., Gencher mluvil se Ševarnadzem.
Podle Německého zápisu této konverzace, která byla před nedávnem deklasifikovaná, Gencher řekl:
“My víme že členství v NATO ohledně sjednoceného Německa vyzvedává komplikované otázky. Pro nás je ale jedna věc jistá: NATO se nebude dále rozpínat na východ”
A protože tato konverzace se odehrávala hlavně ohledně východního Německa, Gencher výslovně dodal:
“Co se týká ne-rozpínání NATO, toto platí všeobecně.”
Ševarnadze odpověděl, že věří “všemu co ministr (Genscher) řekl”
(Americký ministr zahraničí James Baker to samé zopakoval na návštěvě v Kremlu 9. února 1990.
A řekl že když Sověti souhlasí s tím, že sjednocené Německo bude v NATO, NATO se na oplátku nepřiblíží “ani o jeden píď na východ”).
Pro ty, kterým nestačí konverzace mezi Genscherem a Ševarnadzem, zde je dobový videozáznam z německých zpráv, ve kterém Genscher při své návštěvě ve Washingtonu (s americkým ministrem zahraničí Jamesem Bakerem po boku) přímo do televizních kamer celého světa prohlašuje, cituji:
“Dohodli jsme se, že nemáme v úmyslu rozšiřovat bezpečnostní zónu NATO dále na východ.
Tohle platí všeobecně a nevztahuje se to jen na Německou Demokratickou Republiku”