NATO jako náboženství

ALFRED DE ZAYAS

NATO jako náboženství (CounterPunch, USA)

Kontroverze USA/NATO/Ukrajina/Rusko není úplně nová. Potenciál vážných problémů jsme viděli již v roce 2014, kdy se USA a evropské státy vměšovaly do vnitřních záležitostí Ukrajiny a skrytě/otevřeně se domlouvaly na státním převratu proti demokraticky zvolenému prezidentovi Ukrajiny Viktoru Janukovyčovi, protože nehrál hru, kterou mu přidělil Západ. Naše média samozřejmě puč oslavovala jako „barevnou revoluci“ se všemi znaky demokracie.

Krize 2021/22 je logickým pokračováním expanzivní politiky, kterou NATO provádělo od zániku Sovětského svazu, jak již dlouho upozorňují četní profesoři mezinárodního práva a mezinárodních vztahů – včetně Richarda Falka, Johna Mearsheimera, Stephena Kinzera a Francise Boylea.  

Přístup NATO implementuje tvrzení USA, že mají „poslání“ exportovat svůj socioekonomický model do jiných zemí, bez ohledu na preference suverénních států a sebeurčení národů.

Ačkoli se příběhy USA a NATO opakovaně ukázaly jako nepřesné a někdy i záměrně lživé, faktem zůstává, že většina občanů západního světa nekriticky věří tomu, co se jim říká. 

„Kvalitní tisk“, včetně New York Times, Washington Post, The Times, Le Monde, El Pais, NZZ a FAZ, jsou všechny efektní echo washingtonského konsensu a nadšeně podporují útok na komunikaci s veřejností a geopolitickou propagandu. 

Myslím, že lze bez obav z rozporů říci, že jediná válka, kterou kdy NATO vyhrálo, je válka informační. 

Kompatibilní korporátní média byla úspěšná v přesvědčování milionů Američanů a Evropanů, že toxické narativy ministerstva zahraničních věcí jsou skutečně pravdivé.

Často se sám sebe ptám, jak je to možné, když víme, že USA v dřívějších konfliktech záměrně lhaly, aby se agrese jevila jako „obrana“. Lhali nám v souvislosti s incidentem „Tonkinského zálivu“, údajném použití zbraní hromadného ničení v Iráku. Existuje mnoho důkazů, že CIA a M15 organizovaly akce „pod falešnou vlajkou“ na Středním východě a jinde. 

Čím to je, že se masám vzdělaných lidí nedaří zaujmout určitý odstup a více se ptát? 

Troufám si postulovat hypotézu, že nejlepší způsob, jak pochopit fenomén NATO, je vidět ho jako sekulární náboženství. Pak je nám dovoleno věřit jeho nepravděpodobným příběhům, protože je můžeme přijmout vírou.

Samozřejmě – NATO je stěží náboženstvím blahoslavenství a kázání na hoře (Matouš V., 3-10), kromě jednoho typicky západního blahoslavenství– Beati Possidetis  –požehnaní jsou ti, kdo vlastní a okupují. 

Co je moje, je moje, co je tvoje, o tom se dá smlouvat. Co okupuji, to jsem ukradl poctivě a čestně. 

Když se podíváme na NATO jako na náboženství, můžeme lépe pochopit určitý politický vývoj v Evropě a na Blízkém východě, na Ukrajině, v Jugoslávii, Libyi, Sýrii, Iráku.

Krédo NATO je poněkud kalvinistické – krédo pro „vyvolené“. A my na Západě jsme z definice „vyvolení“, to znamená „dobří hoši“. Jen my budeme spaseni. To vše lze převzít za víru. 

Jako každé náboženství má i náboženství NATO své vlastní dogma a lexikon. 

V Lexikonu NATO je „barevná revoluce“ státním převratem, demokracie je totéž co kapitalismus, humanitární intervence znamená „změnu režimu“, „vláda zákona“ znamená NAŠE pravidla.

“Satan č. 1“ je Putin a Satan č. 2 je Si Ťin-pching.

Můžeme věřit v náboženství NATO? Rozhodně. Jak napsal římsko-kartáginský filozof Tertullianus ve třetím století našeho letopočtu – credo quia absurdum. Věřím tomu, protože je to absurdní – a to vyžaduje neustálé lhaní americkému lidu, světu, OSN.

Příklady? 

Propagandistická směs podvodů o zbraních hromadného ničení v roce 2003 nebyla jen prostým „pia fraus“ – nebo bílá lež a zbožný podvod. Bylo to dobře zorganizované, zrežírované a bylo tam hodně hráčů. Smutné na tom je, že milion Iráčanů zaplatil svými životy a jejich země byla zpustošena. 

Jako Američan – jsem já a mnoho dalších křičel „ne naším jménem“. Ale kdo poslouchal? 

Generální tajemník OSN Kofi Annan opakovaně označil invazi za rozporuplnou s Chartou OSN a když byl novináři zahnán do kouta, aby objasnil, tak potvrdil, že invaze byla „ilegální válkou“. 

Bylo to horší než jen ilegální válka, bylo to nejvážnější porušení norimberských principů od Norimberského procesu – skutečná vzpoura proti mezinárodnímu právu. Nejen USA, ale i takzvaná „koalice ochotných“, 43 států, které se zdánlivě zavázaly k Chartě OSN a Mezinárodnímu paktu o občanských a politických právech, vědomě napadly mezinárodní svrchovanost práva.

Člověk by si myslel, že poté, co mu někdo lhal ve věcech života a smrti, nastoupí zdravý skepticismus, jistá míra opatrnosti, že si racionální lidé pomyslí: „Neslyšeli už jsme takovou propagandu?”

Ale ne, pokud je NATO skutečně náboženstvím, a priori přijímáme jeho prohlášení z pozice víry.  Nezpochybňujeme Jense Stoltenberga. Zdá se, že existuje tichá shoda, že lhát ve státních záležitostech je „čestné“ a že zpochybňování je „nevlastenecké“ – opět machiavelistický princip, že údajně dobrý cíl světí a ospravedlňuje zlé prostředky.

Odpadlictví je jedním z problémů každého náboženství. To se často stává, když vůdci nějakého náboženství bezostyšně lžou věřícím.  Když lidé ztratí víru v současné vedení, hledají něco jiného, ​​v co mohou věřit, např. historii, dědictví, tradici. 

Troufám si považovat se za patriota USA – a odpadlíka od náboženství NATO – protože odmítám myšlenku „moje země má, nebo nemá pravdu“. Chci, aby moje země měla pravdu a konala spravedlnost – a když je země na špatné cestě, chci, aby se vrátila k ideálům Ústavy, naší Deklaraci nezávislosti, Gettysburgskému projevu – něčemu, čemu stále mohu věřit.

NATO se ukázalo jako dokonalé náboženství pro tyrany a válečné štváče, ne nepodobné jiným expanzivním ideologiím minulosti.  Hluboko uvnitř byli Římané hrdí na své legie, francouzští granátníci umírali s radostí pro slávu Napoleona, tisíce vojáků tleskalo bombardování Vietnamu, Laosu a Kambodže.

Osobně považuji NATO v tradici vesnického tyrana. Většina Američanů ale nedokáže překročit vlastní stíny. Emocionálně většina Američanů nemá odvahu odmítnout naše vedení. Možná proto, že se NATO samo prohlašuje za pozitivní sílu v oblasti demokracie a lidských práv. Zeptal bych se obětí dronů a ochuzeného uranu v Afghánistánu, Iráku, Sýrii, Jugoslávii, co si myslí o rodokmenu NATO.

Mnohá ​​náboženství jsou solipsistická, sebechválící, založená na předpokladu, že ono a jen ono jediné má pravdu – a že ďábel tuto pravdu ohrožuje. NATO je klasické solipsistické náboženství, uzavřené, samoúčelné, založené na předpokladu, že NATO je z definice dobrá síla. Solipsista není schopen sebereflexe, sebekritiky, není schopen vidět ostatní stejnými jako je on sám – se silnými i slabými stránkami a možná i s některými pravdami.

NATO staví na „výjimečném“ dogmatu “exkluzivity”, které Spojené státy praktikují již více než dvě století. Podle doktríny „výjimečnosti“ stojí USA i NATO nad mezinárodním právem – dokonce i nad přirozeným právem. „Exkluzivita“ je jiný výraz pro římský slogan „quod licet Jovi, non licet bovi “ – to, co může dělat Jupiter – rozhodně není dovoleno běžným smrtelníkům, jako jsme my – jsme „Bovi“, skot.

Navíc – my na Západě jsme si tak zvykli na naši „kulturu klamu“ – že reagujeme překvapeně, když jiná země prostě nepřijme a nesouhlasí s tím, že jsme ji podvedli. Tato kultura podvádění se nám stala tak přirozenou, že si to ani neuvědomujeme, když podvádíme někoho jiného. Je to forma chování predátorů, kterou se civilizaci dosud nepodařilo vymýtit.

Ale upřímně, není NATO také odrazem imperialismu 21. století , podobného neokolonialismu? 

NATO nejen provokuje a ohrožuje geopolitické rivaly, ale ve skutečnosti drancuje a vykořisťuje své vlastní členské státy – nikoli pro jejich vlastní bezpečnost – ale ve prospěch vojensko-průmyslového komplexu. Každému by se mělo zdát samozřejmé – ale vůbec to samozřejmé není –, že bezpečnost Evropy spočívá v dialogu a kompromisu, v pochopení názorů všech lidských bytostí žijících na kontinentu. Bezpečnost nikdy nebyla totožná se závody ve zbrojení a s řinčením šavlí.

Podle hlavního proudu a všeobecného přesvědčení nejsou zločiny spáchané NATO za posledních 73 let zločiny, ale politováníhodné chyby. Jako historik – a nejen právník – uznávám, že možná prohráváme bitvu o pravdu. Je docela pravděpodobné, že za třicet, padesát, osmdesát let se propaganda NATO ukáže jako uznávaná historická pravda – pevně ukotvená a opakovaná v historických knihách. 

Je to částečně dáno tím, že většina historiků, stejně jako právníků, jsou pera k pronájmu. 

Zapomeňte na iluzi, že postupem času historická objektivita vzrůstá. Naopak, všechny ty fámy, které dnes mohou očití svědci vyvrátit, se nakonec stanou uznávaným historickým příběhem, jakmile budou všichni odborníci a svědci mrtví a už nebudou moci příběhy zpochybňovat. 

Zapomeňte na odtajněné dokumenty, které odporují vyprávění, protože zkušenost ukazuje, že jen velmi zřídka dokážou vyvrátit dobře zakořeněnou politickou lež. 

Politické lži skutečně nezemřou, dokud nepřestanou být politicky užitečné.

Bohužel mnoho Američanů a Evropanů nadále věří narativu NATO – možná proto, že je snadné, příjemné a uklidňující myslet si, že jsme „dobří“ a že kvůli vážným nebezpečím „tam venku“ je NATO nezbytné pro naše přežití. 

Jak napsal Julius Caesar ve svém „De bello civile “ – quae volumus, ea credimus libenter.  Čemu chceme věřit, tomu věříme – jinými slovy mundus vult decepi  – svět ve skutečnosti opravdu chce být klamán.

Objektivně vzato, expanze NATO a neustálá provokace Ruska byla a zůstává nebezpečnou geopolitickou chybou, zradou důvěry, kterou dlužíme ruskému lidu – co je ještě horší – zradou naděje na mír sdílené velkou většinou lidstva.

1989/91 jsme měli příležitost a odpovědnost zaručit celosvětový mír. Arogance a megalomanie tu naději zabily. Vojensko-průmyslově-finanční komplex se spoléhá na věčnou válku, která bude nadále vydělávat a generovat zisky v miliardách dolarů. Rok 1989 mohl zahájit éru implementace Charty OSN, respektování mezinárodního práva, transformaci vojensky orientované ekonomiky na ekonomiku lidské bezpečnosti a sociálních služeb, redukci zbytečných vojenských rozpočtů a nasměrování uvolněných prostředků k vymýcení chudoby, malárie, pandemie, přidělování více prostředků na výzkum a vývoj ve zdravotnictví, zlepšování nemocnic a infrastruktury, řešení klimatických změn, údržbu silnic a mostů…

Kdo nese odpovědnost za tuto masivní zradu světa? 

Zesnulý prezident George H.W. Bush a zesnulá britská premiérka Margaret Thatcherová spolu se svými nástupci a všemi jejich neokonzervativními poradci a zastánci „výjimečnosti“, spolu s think-tanky a učenci, kteří jim fandili a podporovali je.

Jak byla taková zrada možná? 

Pouze prostřednictvím dezinformací a propagandy. Pouze se spoluúčastí korporátních médií, která tleskala Fukuyamově myšlence „konec historie“ a „vítěz bere vše“. 

NATO si chvíli libovalo v iluzi, že je jediným hegemonem. Jak dlouho tato chiméra unipolárního světa trvala? A kolik zvěrstev spáchalo NATO, aby vnutilo světu svou hegemonii – kolik zločinů proti lidskosti bylo spácháno ve jménu „demokracie“ a „evropských hodnot“?

Korporátní média poslušně hrála tuto hru, když prohlásila Rusko a Čínu za naše zapřisáhlé nepřátele. 

Jakákoli rozumná diskuse s Rusy a Číňany byla a je odsuzována jako „uklidňování“. Neměli bychom se ale podívat do zrcadla a přiznat si, že jediný, kdo by se měl „uklidnit“, jsme my? Ve skutečnosti se musíme uklidnit a přestat s agresí proti všem ostatním – zastavit jak vojenské, tak i informační ofenzivy.

Pokud existuje země, která se jen málo stará o mezinárodní svrchovanost práva – jinak známé jako Blinkenův „mezinárodní řád založený na pravidlech“, – je to bohužel, má země, Spojené státy americké.

Mezi smlouvy, které USA neratifikovaly patří:

• Vídeňská úmluva o smluvním právu,
• Statut ICC,
• Úmluva OSN o mořském právu,
• Smlouva o otevřeném nebi,
• Opční protokol k Vídeňské úmluvě o diplomatických vztazích,
• Opční protokol k Vídeňské úmluvě o konzulárních stycích,
• Úmluva OSN o právech dítěte,
• Úmluva o migrujících pracovnících,
• Úmluva o hospodářských, sociálních a kulturních právech…

Koneckonců už jsme pochopili, že ani Huntington, ani Fukuyama neměli o 21. století pravdu – Orwell ano.

Alfred de Zayas je profesorem na Ženevské škole diplomacie a v letech 2012–18 působil jako nezávislý expert OSN pro prosazování demokratického a spravedlivého mezinárodního řádu.

https://bit.ly/3KDU8bk

sdílet na