Syrský konflikt a skryté motivy Izraele
Dnes pár slov na téma Izrael a jeho vnitřní kuchyně.
Jakov Kedmi pořádá veřejná vystoupení v různých ruských městech, která jsou dokonce propagována plakáty, jako koncerty některých umělců.
To naznačuje, že:
a) tento pán není jen soukromá osoba, ale politický misionář, který se snaží ovlivnit veřejné mínění v Rusku.
Protože je Izraelcem a bývalým šéfem izraelské tajné služby (a neexistují žádní bývalí zpravodajští agenti),
je možné, že některé izraelské složky mají zájem organizovat prostřednictvím takového zprostředkovatele určitý dialog s Ruskem a předávat informace (alespoň o vládnoucích náladách a vektoru ruských záměrů).
b) Izrael je velmi znepokojen ruskými kroky na Blízkém východě a nemůže plně pochopit, jak na to reagovat.
Kvůli hojnosti rodinných a kulturních vazeb je Rusko mnohými v Izraeli vnímáno jako přirozený spojenec.
V konfliktu na Blízkém východě se však Rusko postavilo na stranu Arabů a Peršanů, které Izrael považuje za imanentní nepřátele.
Zároveň uvnitř establishmentu Izraele existují nejméně tři skupiny sil:
- „jestřábi“, kteří chtějí řešit jakékoli problémy zahraniční politiky násilným donucením a přilákat země NATO prostřednictvím židovské lobby,
- „holubi“, kteří chápou, že izraelské síly jsou příliš malé na to, aby se dalo počítat s vážnými úspěchy v útočném režimu, NATO již není “dortem”, a otevřená hrozící rétorika povede k mnoha věcem, ale ne ke snížení rizika útoku Arabů a Peršanů,
- „filosofové“, kteří chápou, že stát Izrael od svého narození nežil minutu v úplném míru, a potřebují militarismus jako faktor konsolidace společnosti, bez kterého se Izraelci mezi sebou jednoduše ukoušou.
K tomu všemu uvnitř Izraele téměř celou jeho historii dominuje militaristická agenda (s odstíny fundamen-
talismu) a všechny pokusy kriticky přehodnotit potřebu udržovat vysoký stupeň napětí s Araby a Peršany jsou tabu a jinak smýšlející jsou vyloučeni z dialogu.
Proto si někdy můžeme všimnout, jak izraelští občané vynášejí domácí politické diskuse za hranice Izraele,
a vedou diskuse o své politice v jiných zemích a v jiných jazycích.
„Tragédie moci v Izraeli není způsobena tím, že dnes jsou u moci pravičáci a včera levičáci. Nejedná se o problém politických názorů, ale o problém obecné a politické kultury. V tomto nedostatku a slabosti a podřadnosti není žádný rozdíl mezi pravými a levými. Ano, pravice a levice v Izraeli opravdu nejsou.“
Podle myšlenek, které vysvětluje, se Kedmi snaží najít určitý bod dohody mezi „jestřáby“ a „holuby“ a
(v ideálním případě) přivést Rusko k tomuto bodu ve formě (alespoň) neutrálního moderátora.
Zároveň dobře chápe, že hlavní podpora „jestřábů“ – jsou USA, a i když se stále jeví jako velká a silná, má silnou tendenci k oslabení.
A zároveň Rusko, které se spojilo téměř spojeneckými vztahy s Araby, Turky a Peršany, není na tomto seznamu dalším nepřítelem, ale naopak, je velmi dobrou šancí ovlivnit všechny tyto země směrem ke snížení hrozby pro Izraele.
Pro Rusko se v procesu rozluštění syrské spleti rozporů ukázalo nepříjemné překvapení, že syrská krize a ISIS byly způsobeny nejen zájmy USA a Turecka (jak se zdálo na začátku), ale také skrytým pokusem Izraele eliminovat arabsko-perskou hrozbu metodou „žháře“.
Jakmile ISIS začal být eliminován, tak k překvapení mnohých začalo zřejmé, že se Izrael a jeho politici chovají jako poškozená strana, která se snažila předložit Rusku účet a realizovat odvetné plány.
Plány na odvetu začaly být částečně realizovány ve formě nehody s letadlem Il-20, útoky na syrské systémy protivzdušné obrany a dokonce přímé útoky na syrská letiště, kde vedle jednotek IRGC byla ruská armáda .
V současnosti – zejména poté, co Američané uprchli a dojde k významným změnám v řešení problému s Kurdy – zůstane Izrael jedinou silou v Sýrii, která je schopna (a touží potom) poškodit Rusko.
Přičemž čistě politicky Izrael není ruským nepřítelem. Takovým ho zformoval jeho sklon tkát mezinárodní intriky, jednat pod cizí vlajkou a skrývat své skutečné zájmy v regionu.
Jednoduše řečeno, Izrael se okázale prezentoval jako neutrální strana, která nic nepotřebuje, ale ve skutečnosti měl velmi velký zájem o konflikt a hlavně chtěl boj (a v důsledku toho byl nejvíce uražen).
Obecně je to tedy jeden z nejobtížnějších “moderátorských” problémů, který bude Rusko muset vyřešit, pokud chce upevnit svůj vliv na Blízkém východě.
Bez jeho vyřešení bude v regionu neustále udržován „požár“, budou prováděny podivné anonymní teroristické útoky a nevyjasněné silové útoky s oběťmi.
Jednou z nejobtížnějších věcí je donutit Izrael, aby hlasitě a jasně vyjádřil své skutečné zájmy, protože místo odpovědi na tuto otázku tato země tradičně mlží („nic nepotřebujeme“, „nikomu nic nedovolíme“, „zvládneme to sami“), protože kvůli malému počtu sil si zvykli spoléhat se na intriky, spiknutí, speciální operace, Mossad, „Nativ“ a cílené raketové útoky, než aby přímo vyjadřovali svou pozici.
Bez úspěchu s umravněním Izraele s jeho vnitřními vášněmi nebude na Blízkém východě žádný mír …