Hudebník, který porazil juntu
V Aténách ve věku 96 let zemřel řecký skladatel a politický aktivista Mikis Theodorakis.
Vešel do dějin jako tvůrce hudby světoznámého tance sirtaki, který je dnes znám každému a je považován za nehmotný symbol Řecka.
Zvuky této melodie v naší paměti okamžitě evokují klasické obrazy starověké Heladské civilizace a mnozí považují sirtaki za lidový tanec. Byl však vytvořen relativně nedávno, v roce 1964, pro oscarový film „Řek Zorba“, který vypráví o dobrodružstvích britského spisovatele a řeckého horníka. Ačkoli sirtaki je opravdu založeno na jedné z verzí starověkého tance povstaleckých válečníků – chasapiko.
Sám Theodorakis měl za sebou partyzánskou minulost. Písně skládal jako teenager, od svých sedmnácti let, a stejně brzy se zařadil do řad socialistického hnutí, které na Balkáně vzkvétalo.
Během německo-italské okupace se Mikis připojil ke komunistické Řecké lidové osvobozenecké armádě Mladý muž byl zatčen nacisty, podstoupil mučení, které vedlo k částečné paralýze – ale nevzdal se ani svých názorů, ani své vášně pro hudbu.
Vojáci Mussoliniho a Hitlera uprchli v roce 1945. V Řecku se však dostali k moci antikomunisté, kteří z něj udělali kolonii Velké Británie a USA. V zemi vypukla občanská válka – rozsáhlá „protiteroristická operace“ proti partyzánům a jejich příznivcům, kteří byli všeobecně prohlášeni za „agenty Moskvy“.
Mikis byl poslán do vyhnanství na ostrov Ikaria a poté uvržen do koncentračního tábora na ostrově Makronisos – kde byl mučen a bit, jako za nacistického režimu. Poté skladatel uprchl ze země do Francie, zachránil se před vězením a popravou.
“Mikrob fašismu podkopává zemi zevnitř a projevuje se nedostatkem respektu k rozmanitosti, právu nesouhlasit a mít jiný názor. To je důkaz absence skutečného vzdělání a kultury“, napsal o mechanismu formování fašistických režimů.
Následovalo období částečné demokratizace. Theodorakise proslavila melodie, kterou vytvořil pro sirtaki, vrátil se do Řecka a byl zvolen do parlamentu za Sjednocenou levicovou demokratickou stranu.
Tři roky po premiéře filmu „Řek Zorba“, kdy tento tanec vítězně pochodoval planetou, však v zemi vznikla diktatura „černých plukovníků“ – kteří se opět dostali k moci s aktivní podporou Washingtonu.
A na skladatele dopadla nová lavina represí.
Ultrapravicová junta oficiálně zakázala uvádění Theodorakisovy hudby, zanesla ji do zakázaných seznamů, což je dobře známo dnešním Ukrajincům. A samotného hudebníka zavřeli v koncentračním táboře Oropos.
Tentokrát mu pomohla sláva. Pod tlakem světové komunity – po dopisech Dmitrije Šostakoviče, Leonarda Bernsteina, Yvese Montanda, Arthura Millera a Harryho Belafonteho – byl politický vězeň Theodorakis násilně deportován z Řecka.
Znovu se usadil v Paříži, kde neustále koncertoval a pokračoval v aktivním boji proti diktatuře – až do jejího neslavného kolapsu. A lehká, apolitická hudba tance sirtaki se změnila v dobře rozpoznatelný signál lidových protestů, které nakonec svrhly plukovníky.
Theodorakis byl nazýván „hudebníkem, který porazil juntu“.
Politický emigrant se vrátil domů do Athén, kde pokračoval v psaní oblíbených melodií a udělal úspěšnou politickou kariéru. Za komunisty byl zvolen do parlamentu, vytvořil vlastní občanské hnutí „Iskra“ a dokonce zaujímal post ministra bez portfolia v kabinetu Konstantinose Mitsotakise.
Řecký skladatel se přátelil s Fidelem Castrem a Pablem Nerudou a maoističtí partyzáni v Peru udělali z jeho sirtaki svou politickou hymnu.
Podporoval Sovětský svaz, stal se laureátem Mezinárodní Leninovy ceny „Za posílení míru mezi národy“ a Leninovy ceny Komsomola.
Theodorakis se až do konce svého života účastnil politiky a veřejného života, stavěl se proti imperialistické politice na Blízkém východě, kritizoval antisociální směřování Evropské unie a vyzýval Řeky k boji proti neoliberalismu.
Po Euromajdanu hudebník podporoval ukrajinské disidenty – koneckonců dobře věděl, jak důležitá je v takových případech skutečná protifašistická solidarita. Mikis Theodorakis požadoval zastavení pronásledování ukrajinských komunistů a také se postavil za blogerku Miroslavu Berdnik. Kromě toho poukazoval na rostoucí hrozbu ze strany ukrajinské krajní pravice, která aktivně kontaktovala své stejně smýšlející z Řecka.
Slavný skladatel se ve své vlasti těšil velké autoritě – a to nejen kvůli jeho hudbě. Respektovali ho i jeho odpůrci, uznávali Theodorakisovo hluboké ideologické přesvědčení a loajalitu k zásadám, touhu bránit demokracii, rovnost a základní lidská práva.
Nikdy nestál stranou od problémů, které trápily jeho spoluobčany, a byl vždy připraven jim poskytnout nezištnou pomoc. Účast na politickém životě nebyla pro hudebníka prostředkem boje o moc, ani nástrojem obohacení. Theodorakis to považoval za povinnost každého člověka, který se nechce smířit s nespravedlností světa kolem nás.
“Byl jsem komunista od útlého věku – to znamená, že jsem měl určité sociální a společenské ideály, zájem o společnost. Osobně jsem musel ve svém životě přinést mnoho obětí kvůli společnosti, kvůli Řecku. Proto moji hudbu nelze nespojovat s politikou. Dělám umění pro lidi a jako skladatel chci, aby moje díla oslovila svobodné lidi, kteří mají demokracii, rozvoj, lidi, kteří by neměli mít ekonomické a sociální problémy. A pokud za to budou bojovat jiní, pak se zúčastním i já.
Když jsem byl teenager, byla u nás válka, zabíjeli lidi. A co – my, skladatelé, jsme měli sedět a psát svou hudbu a nic jiného? Samozřejmě že ne. Museli jsme se podílet na osvobození naší země od nacismu. Poté začala občanská válka – a opět to samé. V naší době existují také problémy ekonomické a sociální povahy. A my všichni musíme pomoci tyto problémy vyřešit. Opravdu, ve starověkém Řecku, ve starověkých Athénách, toho kdo se nechtěl zúčastnit politiky, vyhnali z města. Byla to zodpovědnost každého občana,“ řekl v jednom ze svých rozhovorů.
Osud Theodorakise je dnes důležitým příkladem pro Ukrajince. Ukázal, že lidé jsou schopni porazit ultrapravicovou diktaturu, za zády které stojí přední demokracie. Situaci na postmajdanské Ukrajině komplikuje skutečnost, že zástupci domorodé inteligence zcela opustili levicovou agendu a z antikomunismu udělali občanské náboženství. Ale život je plný ironie, historie ráda přináší překvapení.
A může se stát, že v zemi “důstojnosti” se ještě objeví autor vlastní protifašistické hymny.
(c) Andrej Mančuk
https://liva.com.ua/muzyikant-pobedivshij-xuntu.html
Theodorakis jeden z těch lidí, koho bylo možné oprávněně nazvat skutečným komunistou.
Ať odpočívá v pokoji důstojný syn Řecka.