Jaroslav Štefec: „Zhroucení ruské armády a konec.

Podle mladého „vojensko-bezpečnostního analytika“ Lukáše VIsingra, jehož názory zveřejnil pod názvem „Zhroucení ruské armády a konec. Pokud vydržíme dovede Ukrajina válku k vítězství, věří analytik Visingr“ server Parlamentní Listy, západ zásadně přeceňuje schopnosti ruské armády, která je de facto na pokraji zhroucení. Ač jsem to původně neměl v úmyslu, rozhodl jsem se na tento článek reagovat. Prezentovaná hodnocení stavu a schopností ruské armády na počátku roku 2023, vycházející zřejmě ze zkušeností prvních měsíců konfliktu po ruské invazi 24. 2. 2022, jsou totiž na hony vzdálena realitě, což může představovat významné riziko například z hlediska případných dopadů na rozhodování vrcholných politických představitelů ČR.

Visingrovy vývody a konstrukce mají jednu zásadní chybu – podcenění skutečných schopností Ruska jako strany jakéhokoliv konfliktu. Na smrtící realitu této chyby svého času doplatila jak (v podstatě celoevropská) Velká armáda Napoleona Bonaparteho, tak vojska hitlerovského Německa. Ani jedné z těchto obrovských vojenských mašinerií, ne nepodobných současným „spojeným silám západu“, se nepodařilo ruského „obra na hliněných nohách“ zničit a porazit. A je velmi málo pravděpodobné, že se to podaří „spojenému úsilí Západu“ v čele se „statečnou šestkou“, s jejíž pochvalou se v médiích chlubil premiér Fiala.

Nebudu zde rozebírat utopické představy o „zhroucení ruské armády na Ukrajině“, rádoby strategické úvahy „co by, kdyby …“, nebo dokonce naprosté sci-fi na téma uplatnění sankcí podobných protiruským i vůči Číně. Sice rozumím zásadě „koho chleba jíš, toho píseň zpívej“, ale alfou a omegou každé analýzy, zejména v tak exponované a rizikové oblasti, jako je bezpečnost ČR, je práce s fakty a reálnými informacemi, ne víra a ohýbání reality, aby vyhovovala oficiální, aktuálně platné „pravdě“.

Ve válce neplatí věř, a víra tvá tě uzdraví. Dokud se Lukáš Visingr vyjadřoval k čistě technickým věcem, zveřejňoval překlady a kompilace zahraničních materiálů o zbraňových systémech a věnoval se tomuto tématu, mělo to hlavu a patu. Záležitosti válečného umění, vojenské strategie a geopolitických souvislostí jsou mu viditelně na hony vzdáleny. Zejména když využívá jen omezené soubory informací, podávané navíc tak, aby nenarušily vládou schválený narativ situace na Ukrajině a jejího vývoje.

Z primárně technického zaměření zřejmě také plyne jeho až přílišné zahledění do „převahy“ západních zbraní a technologií a jejich až nekritické přecenění ve srovnání se zbraňovými systémy a technologiemi, kterými disponuje armáda Ruské federace. To se může ukázat jako velmi ošemetné, zejména pokud by skutečně došlo k reálnému střetu sil NATO s armádou RF a jejích spojenců, doprovázené hromadným nasazením dosud nepoužitých zbraňových systémů, případně k použití taktických jaderných zbraní.

Podcenění jakéhokoliv potenciálního soupeře, kterého se svými vývody nejen Visingr, ale naprostá většina vládou angažovaných a médii tolerovaných analytiků dopouští, se nám ve svém důsledku může tvrdě vymstít. Dopady tohoto podcenění ostatně pociťujeme už nyní, jako „zpětný ráz“ protiruských sankcí, které v mnoha ohledech tvrdě postihují spíše než Rusko zhýčkanou a z hlediska závislosti na vnějších zdrojích velmi zranitelnou západní společnost.

Stejně tomu je i v případě (médii absolutně zamlčovaného) propadu obranyschopnosti ČR díky „zbavení se“ významného (už předtím zoufale poddimenzovaného) množství klíčových zbraňových systémů a zásob celoevropsky nedostatkové munice. Navíc v okamžiku, kdy i podle vývodů nejvyšších představitelů resortu obrany, nebo slov budoucího nejvyššího velitele ozbrojených sil ČR, bezprostředně hrozí náš vstup do probíhající války. Pokud budou podobným analýzám nekriticky naslouchat lidé, kterým jsme svou volbou dali schopnost a možnost formálně rozhodovat doslova a do písmene o životě a smrti desítek tisíc českých občanů, potenciálních vojáků, může se nám to velmi tvrdě vymstít.

Na závěr snad ještě pár slov k Visingrem zmiňované Číně. Její čtyři tisíce let pilovaná diplomacie velmi citlivě vnímá situaci a čínské vedení si je dobře vědomo faktu, že případný pád Ruska povede z geopolitického hlediska k jejímu výraznému oslabení a zvýšené zranitelnosti. A o to určitě zájem nemá. Takže stahování čínských firem z Ruska sice možná ano, ale určitě ne politické a vojenské odtahování se Číny od Ruska.

Triáda Rusko-Čína-Irán se stále méně skrývanou podporou stále většího počtu afrických a jihoamerických států mění paradigma světové politiky a Amerikou vedený západ si stále více uvědomuje svou bezmoc vůči tomuto procesu. USA si jen velmi těžce zvykají na otevřenost čínské politiky, na okamžité zveřejňování obsahu všech jednání s jejich představiteli, na otevřené odmítání výhrůžek a návrhů, které se jí nelíbí a na nastolování čínských variant řešení problémů podobně, jako to učinil prezident Si v případě dvanáctibodového plánu na mírové urovnání války na Ukrajině. A osobně se obávám, že tento návrh není jen tak nějakým „alternativním řešením“, ale ultimátem, určeným oběma bojujícím stranám. Čím dříve to Západ pochopí, tím lépe pro nás všechny.

zdroj: sítě

sdílet na