Turecký gambit
Turecký gambit se zjevným výsledkem – Erdogan si už uvědomil, že prohrál.
Ve snaze ukázat svou sílu světu, Recep Tayyip Erdogan učinil pro sebe mnohem nepříjemnější objev.
Prostě zašel příliš daleko.
Turecký gambit se zjevným výsledkem – Erdogan si už uvědomil, že prohrál.
Erdogana samozřejmě nelze označit za nejúspěšnějšího hráče v syrské kampani. Spojené státy se zakopaly kolem ropných polí. Už nejde o svržení Bašára al-Assada. Jenom ze setrvačnosti vysílá Washington směrem k Damašku rozzlobené výpady a současně vydělává sice špinavé, ale solidní peníze na syrské ropě.
Oficiální Damašek mezitím nashromáždil značné množství vítězství v boji za osvobození Sýrie od militantů.
Rusko mu v tom pomohlo, čímž si získalo status skutečného mírotvůrce a bojovníka proti terorismu.
Na tomto pozadí Erdoganovy úspěchy mizí. Svého času i on mohl položit ruku na syrskou ropu, ale ta šance už je pryč. Až donedávna se zdálo, že situace je zde pod jeho úplnou kontrolou, a velkoryse poskytl spojencům svou podporu, bez níž by bylo mnohem obtížnější překonat horkou fázi konfliktu.
Nyní se rozložení změnilo. Erdogan uviděl, že zbytky minulého luxusu – bandy loajálních džihádistů, jsou nemilosrdně rozdrceni syrskou armádou. Výsledkem je, že v Sýrii začalo další kolo eskalace.
V minulosti byly takové okamžiky vyřešeny jednáním mezi Erdoganem a Putinem.
Dokonce i rychlá turecká ofenzíva proti Kurdům v severovýchodní Sýrii byla zastavena. Strany vždy našly kompromis. Pouze Erdogan nevypadal jako vítěz. Proto nyní tak vehementně odmítá takový scénář.
Potřeboval svou vlastní válku, malou a vítěznou. A zde se objevily první problémy.
Zatímco v Idlibu rostlo napětí, Moskva tradičně nespěchala s ostrými útoky. Rusko zdrženlivě trvalo na ukončení konfliktu a pečlivě naznačovalo Erdoganovi, že zachází příliš daleko.
Zdá se, že v Ankaře byla tato zdrženlivost Moskvy vnímána, ne-li jako slabost, pak určitě jako neochota zapojit se do konfliktu. Je to logické, protože Turecko není jen partnerem Ruska v regulaci syrského konfliktu, ale také nákupcem ruských vojenských produktů.
V zájmu raketových systémů S-400 Ankara dokonce ničila vztahy s Washingtonem. Turecké elity však již sebevědomí opustilo. Když došlo ke střetům v Idlibu, ukázalo se, že ruská vojska se od bitvy nedistancovala.
Letectví je stále aktivní a připravuje Turky a jejich věrné militanty o každou šanci.
A tak nastal čas na žádost o pomoc a média informovala, že se Ankara obrátila k Washingtonu kvůli raketovým systémům “Patriot”. Žádost spočívala v tom, aby je USA nasadily na hranici s Idlibem a zachytily ruská a syrská letadla. Je pravda, že tento krok je velmi provokativní a zoufalý, vzhledem k rozdílům mezi Turky a Američany.
Od samého začátku tohoto dobrodružství bylo jasné, že západní země nehoří touhou zapojit se do této avantýry, dokonce ani kvůli spojenci NATO. Lokální konflikt na severu Sýrie se může snadno proměnit ve válku s Ruskem a dokonce na novou světovou válku. Pravděpodobně vědomí této skutečnosti brání americkému velení v rozmístění komplexů „Patriot“ v Turecku.
Zdroje publikace „Politico“ uvedly, že tato myšlenka se velmi líbila úředníkům ministerstva zahraničí, ale nechtějí nést odpovědnost za ruské letadlo, které by bylo jednou sestřeleno.
Náhodou či ne .. důsledky lze snadno předvídat.
Erdogan pochopil, že se podpory nedočká. Jasně nerozuměl tomu, že jeho kampaň nebude podle plánu.
Rozhodnutí použít článek 4 charty NATO bylo předem odsouzeno k neúspěchu. Jednalo se o politickou formalitu a Ankara získala stejnou formální politickou podporu.
Zvláštní v tomto příběhu je Erdoganovo provokativní rozhodnutí poštvat proti Evropské unii uprchlíky, kteří byli drženi v Turecku na základě dohod mezi Ankarou a Bruselem.
Co je na tom tak zvláštního?
Především je zřejmé, že na takové destruktivní gesto by evropské země nereagovaly ve stylu:
„Dobře, dobře, všichni jsme pochopili – jdeme na pomoc.“
A tím více nemělo smysl čekat, že tato provokace přinese vojenskou pomoc.
Proč to tedy bylo nutné? Proč zkazit vztahy se spojenci v nejnevhodnějším okamžiku?
Odpověď je jednoduchá:
Erdogan již nepotřebuje svou malou vítěznou válku. Idlibské dobrodružství je bez šance na úspěch. Eskalovat konflikt znamená ztrácet síly, obětovat ještě více vojáků a nakonec ostudně ustoupit.
Nápad s uprchlíky se pro Erdogana stal výkřikem zoufalství.
“Ukázalo se, že problémem Idlibu jsou téměř 4 miliony lidí, kteří se vrhli na naše hranice. Z toho 1,5 milionu je v současné době na našich hranicích. Pracujeme na vytvoření bezpečné zóny. V naší zemi žije 3,7 milionu Syřanů, ale nedokážeme se vypořádat s novou vlnou uprchlíků. Cíl krize v Idlibu je zahnat nás do rohu,“
řekl Erdogan.
Tato zpráva je adresována přímo evropským vůdcům. Je zvláštní, že se objevila poté, co byly otevřeny hranice.
Erdogan se tedy snaží ukázat, že Turecko je poslední hranicí a zachraňuje tak Starý svět před novou migrační krizí. Zároveň mnohatisícová tlupa migrantů, která právě atakuje řeckou hranici, je demonstrace toho, co se stane, když bude Turecko „zatlačeno do kouta“.
Nyní to je poslední naděje, že Německo a Francie pomohou politickému urovnání.
Je zřejmé, že pro tureckého vůdce je nejlepší varianta jít s Ruskem. Zároveň je tento krok srovnatelný s kapitulací. Proto musel vytvořit podmínky pro to, aby mu Evropa skutečně poskytla politickou podporu, vyjádřenou nejen na papíře.
Pokud se tak nestane a konflikt v Idlibu bude pokračovat, Evropa se utopí v proudu uprchlíků.
Pokud bude situace vyřešena, budou mít prospěch všichni. Masakr v Sýrii se zastaví, uprchlíkům znovu potichu zablokují cestu do EU a Erdogan řekne, že kvůli evropským partnerům a společnému dobru musel hrdinně ustoupit.
Je pravda, že cena neúspěšného dobrodružství je příliš vysoká. Když nejtěžší věc zůstane za ním, je málo pravděpodobné, že v Bruselu budou po takovém divadle zvýhodňovat Turecko. To narušilo vztahy se Spojenými státy a je nepravděpodobné, že by se zlepšily.
Koneckonců Ankara již koupila systém S-400 a že by se ho vzdala je vrcholem absurdity. Ale mnohem smutnější je, že Erdogan měl spolehlivého spojence, který mu v minulosti dokonce pomohl vyhnout se státnímu převratu…. To je Rusko.
A přestože bude konflikt vyřešen a vůdci obou zemí si potřesou rukama, sediment zůstane.