Když dojde na věc…

Nora Hoppe, Al Mayadeen, Libanon

Úsvit tohoto nového roku prorazila brutální jasnozřivost. Nad Hlubokým státem Barbarské říše se nadzvedlo víko a neodhalilo bezedné spiknutí, ale něco mnohem nebezpečnějšího: povrchní, zjevnou realitu, kterou již není třeba skrývat. Ti, kteří byli oklamáni a věřili, že darebák „vysuší bažinu“, nyní čelí pravdě: on si ji pouze přivlastnil.

Císař stojí nahý; stejně tak Impérium a jeho agenda. Předstírání bylo odloženo – „pláštík“ ústavy, diplomacie, slušnosti a práva. Dokonce i zdání lidskosti je odhozeno. Tohle je syrová dravá touha po přivlastnění… čas uchvátit všechno. Západní kolonialismus ve své konečné fázi zrychluje k svému vyvrcholení.

Barbaři administrativy se obešli bez jemností. Invaze do Venezuely a únos jejího legitimního prezidenta Nicoláse Madura je pouze prvním dílem plánované série drancování. Seznam je sestaven bezostyšně: Kuba, Nikaragua, Bolívie, Mexiko, dokonce i Grónsko – a to jsou jen „předkrmy“. Je to jen reklamní prospekt na lup.

Ačkoli konzervativní komentátor Glenn Beck neprozradil nic nového, odhalil imperiální prvotní instinkt, když venezuelskou operaci označil za „nejvíce ‚Amerika na prvním místě‘, jakou jsem kdy viděl“. Jeho přiznání je stručné a dokonalé. Neboť tohle je skutečná agenda: nejen ovládnout jednu polokouli, ale zajistit si totální planetární primát. Trajektorie je jasná: ochromit Írán, omezit Čínu, rozbít Rusko a zničit BRICS jako soupeřící konstelace. Venezuela není anomálií; je prototypem.

Západní imperialismus a jeho pomocník sionismus – koloniální projekt zrozený a vyzbrojený Západem

Ovládnutí západní polokoule je pouze počáteční fází. Západní Asie musí být také dobyta a Írán je považován za hlavní velkou a konečnou cenu. Sionistické dvojče, “non-entita”, neúprosná ve své ambici podnítit „Bellum Judaica“ (židovskou válku), již dosáhla významných vítězství: zajistila plytkou normalizaci „Abrahamových dohod“ a podpořila geopolitickou fantazii Somalilandu – kukaččí země, která existuje pouze proto, aby roztříštila Africký roh.

Barbarská říše operuje nejen za hranicemi, ale i uvnitř nich. Jak potvrdila nedávná odhalení, Císařova vlastní domácí milice, ICE, funguje jako tajná operace sionistického dvojčete. Její mandát, pod dohledem Anti-Defamation League – ADL (americká židovská organizace založená v roce 1913, jejímž cílem je bojovat proti antisemitismu), sahá i za hranice migrace a konkrétně se zaměřuje na protiizraelské aktivisty uvnitř samotné Barbarské říše, přičemž jako její agenti jsou nasazeny stovky vojáků IDF (izraelská armáda). Aparát vnitřní bezpečnosti byl naverbován do zahraniční kampaně.

Maska spadla, protože musela. Barbaria se dusí pod dluhem, který roste jako kosmologická pohroma, finanční černá díra hrozící pohltit vlastní základy. Zároveň se dáví nepopiratelným, suverénním vzestupem Číny a Ruska a globální podívanou na státy, které lámou svá koloniální jha. 

Rok 2026 tak zastihuje Impérium v ​​kritickém bodě, zahnané do kouta vlastním rozkladem a probouzením se světa. Kalkulace Impéria, nyní nahá a zoufalá, je křišťálově jasná: Všechno nebo nic.

Velká hádanka: Jak zadržet zuřícího psychopata

Tváří v tvář tomuto plánu na bezprostřední globální ovládnutí visí nad světem důležitá otázka: jak zorganizovat efektivní geopolitickou protiofenzívu, aniž by došlo k jadernému Armagedonu? To je přesně ta paralyzující situace, která nyní pohlcuje hlavní opoziční mocnosti, Rusko a Čínu. Cena za akci i cena za nečinnost jsou potenciálně apokalyptické.

Na alternativních fórech se ozývá odsouzení, které se opírá o jejich vnímané váhání. Kde je okamžitá a rozhodná reakce na drzost ve Venezuele? Tato kritika však, jakkoli pochopitelná, přehlíží osudovou propast. Nebyla by konvenční odvetná opatření – blokáda za námořní blokádu, zajatý diplomat za zajatého diplomata – tou pravou jiskrou, kterou Impérium ve své smrtelné aroganci potřebuje k ospravedlnění finální eskalace? Není moudřejší, i když bolestnější, strategií nechat chřadnoucí, umírající Impérium pokračovat ve svých zběsilých výpadech a vyčerpávat se tak k implozi?

Státníci v Moskvě a Pekingu nejsou pouhými pozorovateli; jsou to provazochodci na laně nataženém nad propastí, kdy proti nepříteli, který si libuje v třesení provazem, musí být každý pohyb propočítán s milimetrovou přesností. Jejich potřebné vyvažování dosáhlo historického extrému. Musí projevovat neochvějné odstrašování a zároveň nabízet cesty k deeskalaci; musí posilovat šlachy multipolárního světa – BRICS, ŠOS, strategická partnerství – aniž by poskytovali záminku k preventivní válce. Je to velká a děsivá hra, v níž jsou v sázce celé civilizace.

„Osa odporu“: Globální jednota, nebo krach

V rozhovoru z června 2022 venezuelský prezident Nicolás Maduro formuloval základní krédo odboje: „Všichni, kdo bojujeme za dekolonizaci našich myslí a našich lidí, jsme součástí Osy odporu, která se staví proti metodám imperialistů, kteří vnucují světu hegemonii.“ Prohlásil 21. století za století osvobozených národů, spravedlnosti a pravdy a trval na tom, že „říše upadají a projekty lidí na dosažení blahobytu, rozvoje a velikosti teprve začaly“.

Tato vize byla potvrzena v Teheránu, kde ajatolláh Chameneí označil odpor za jediný protiargument americké hybridní válce. To bylo v roce 2022. Od té doby se spolupráce mezi státy prohloubila a stále více národů se zbavilo koloniálního jha. Svět byl svědkem ohromující, duchovně zhmotňující odvahy: v troskách Gazy, v zákopech Donbasu, v horách Jemenu a na polích speciální vojenské operace. Tento odpor inspiruje, ale rozhodný, systémový protiúder proti Impériu zůstává pozastaven a Osa zůstává v hrozném stavu nejistoty.

Proč toto pozastavení? Organizace spojených národů je odhalena jako divadlo bezmocných. Soudržná globální alternativa se ještě nezrodila. BRICS+, navzdory všem svým slibům, je rozpolcena vnitřními konflikty a členy – jako jsou Spojené arabské emiráty – jejichž loajalita spočívá v kapitálu, nikoli ve společné věci. V jiných zemích jsou populace zrazeny s nelítostným odhodláním kompradorskými elitami. A jak se ukázalo, velmoci, strážci multipolarity, Rusko a Čína, jsou v pasti, kde by chybný krok mohl znamenat Apokalypsu.

Institucionální cesty jsou zablokovány. Diplomatické cesty jsou zaminovány. Co tedy zbývá?

Řešení, jak se nyní zdá, nespočívá v rukou státníků ani institucí. Spočívá v jediné síle, kterou Impérium nedokáže zcela ovládnout ani zkorumpovat: v samotném Lidu. Globálním Lidu. Neboť skutečným, existencionálním nepřítelem imperiální elity není soupeřící stát, ale probuzené masy, jejichž práci vykořisťují a jejichž suverenitu popírají. Vedení zemí je buď svázáno, nebo je spolupachatelem. Lid nikoli.

Byl to Lidový odpor, který vyhnal impérium z Vietnamu. Je to Lidový odpor, který zůstává nezlomný v Gaze, neústupný v Jemenu a sílí po celém Sahelu. Jejich síla nepramení z neviditelných stíhaček ani z finančních sankcí. Jejich zbraně jsou silnější, odolnější a nakonec nevymýtitelné. A co jsou to za mocné zbraně?

Revoluční optimismus Ho Či Mina nebyl ani naivitou, ani pouhým sentimentem. Byla to disciplinovaná síla, ukovaná hlubokou vírou v lid, v národní jednotu a v globální protikoloniální boj. Považoval těžkosti za dočasné, vítězství za nevyhnutelné skrze vytrvalost a čerpal svou sílu z hluboké morální oddanosti – ochoty žít jednoduše a osobně se obětovat pro kolektivní ideál. Tento optimismus měl také duchovní rozměr: sjednocující víru v něco vznešenějšího a ušlechtilejšího než materiální nadřazenost a individuální uspokojení – pravý opak kréda agresora. 

Dnes se boj vystupňoval do planetárního měřítka. Hrozbou už není jen koloniální podmanění, ale potenciální zničení. Jak prohlásil kolumbijský prezident Gustavo Petro, současný okamžik vyžaduje spíše činy než slova a trvá na tom, že genocidní logika rozpoutaná v Gaze a Karibiku se zaměřuje na „celé lidstvo, které požaduje svobodu“. Potřeba již není jen národní osvobození, ale globální povstání – koordinovaná obrana globální většiny.

To nám klade zásadní otázku: jak se má taková mezinárodní fronta vybudovat? Vůdci musí organicky vzejít z lidu. Musí být propojeny sítě – mezi místními aktivisty, antiimperialistickými hnutími, nezávislými novináři a alternativními médii – které překračují hranice a tvoří novou digitální a morální geografii. Zbraně jsou po ruce: solidarita, odmítnutí kolaboracionismu, generální stávky a neúnavné říkání pravdy, která boří imperiální narativy.

Přesto zůstává velká neznámá. Jak daleko lze svět dotlačit, než nejednota ustoupí sjednocení? Jak mohou národy, záměrně izolované, proplést svá oddělená vlákna odporu do nerozbitné kolektivní fronty? Osa odporu se musí stát globální, jinak přestane existovat. Imperativ je jasný. Cesta k jeho realizaci není vepsána zde, ale v odvaze, která teprve musí být ukována. Poslední otázka visí ve vzduchu a čeká na svou odpověď v historii: Když dojde na věc, kdo se nakonec – společně – postaví na odpor?

https://1url.cz/6Jykc
Původní článek

sdílet na