Korporační mutace kapitalismu

Leninova teorie imperialismu jako klíč k pochopení dneška.

Historie a politika nemají jeden, ale dva rozměry.
První, známý ze školní lavice, je popisuje jako vzájemné působení států, mezistátních sdružení a svazů i mezinárodních organizací. Z tohoto pohledu, který je široce podporován globálními úředníky a médii, se svět skládá ze států, které jsou hlavními aktéry na mezinárodní scéně.
Koneckonců, ony uzavírají dvoustranné a mnohostranné dohody a uzavírají mezi sebou ekonomické, politické a vojenské aliance, formují mezinárodní organizace a výhradně „dobrovolně a  bez jakéhokoli nátlaku“ jim předávají některé své pravomoci, a spolu s nimi – i suverenity.

Ale při bližším zkoumání se ukazuje, že kromě států, mezistátních a mezinárodních organizací, na politiku
(a historii, jako politiku převrácenou v minulost), působí rovněž i některé nadnárodní subjekty.
To znamená sdružení elitních skupin, těsně spojené jedinými zájmy, které procházejí generacemi.
Vyjadřují postoje a zájmy již ne států, ale největších nadnárodních bank a korporací, zájmů velkého kapitálu, které se velmi rozcházejí se zájmy států.
Sem patří také zájmy „páté kolony“ = „Comprador skupin“ – vliv těchto bank a korporací v nezápadních zemích, včetně nás, celého východního bloku, Ruska a dalších bývalých sovětských republik.
A nadnárodní kapitál si při  těchto rozdílech zájmů vždy klade za cíl:

  1. ohnout státy pod své vlastní zájmy, převrátit je buď v objekt expanze, nebo v nástroje na ochranu svých zájmů.
  2. dávat veřejnosti přesně takové zájmy, jako kdyby se shodovaly se zájmy lidí a státu. (Co je dobré pro General Motors, je dobré pro Ameriku)

Tento druhý rozměr nám odhaluje jinou mapu světa, ve které je planeta rozdělena do sfér vlivu globálních bank a korporací, které se neshodují se státními hranicemi.
A v podmínkách tzv. „Globální ekonomiky“ je jenom tato druhá mapa světa, která je hlavní.
Pouze se to nepřiznává a diskuse o tomto tématu jsou tabu, jsou odmítány a prohlašovány za „spiknutí“, tedy teorie konspirací.
Nic takového! Poprvé o tom mluvil V.I. Lenin ve své teorii imperialismu.

Malá odbočka. Předhistorie této teorie je následující – v roce 1914 vyšla kniha „Imperialismus“ významného německého teoretika marxismu Karla Johanna Kautského . V ní tvrdil, že po imperialismu – kapitalismu národních monopolů – bude následovat nová etapa vývoje kapitalismu – ultraimperialismus, když nejsilnější imperialismus vyhraje nad všemi ostatními, podřídí je své vůli, a vytvoří globální imperialismus, který Kautský nazval „ultraimperialismem“.
Přesně to dnes vidíme na příkladu americké hegemonie.
Lenin s Kautským polemizoval.

, pokec24Základem Leninova grandiózního plánu byly tři teorie, včetně teorie imperialismu.
Také teorie vítězství socialistické revoluce v jedné oddělené zemi (kterou potom J.V. Stalin proměnil v teorii budování socialismu v jedné zemi), a také teorii státu diktatury proletariátu.
Všechny tři teorie byly v rozporu s dogmatem klasického evropského marxismu, ale to byl jediný způsob, jak adaptovat marxismus ruské realitě.

Ve znamenitém díle „Imperialismus jako nejvyšší stadium kapitalismu“ (1916) Lenin přibližuje šest znaků imperialismu. 
Jako předmluvu k nim je třeba zdůraznit, že nelze zaměňovat imperialismus s politikou vytváření říší.
Imperialismus není imperiální politikou, není to říše, ale zvláštní  monopolistická, rozmanitost kapitalismu, která ano, ovlivňuje politiku, ale rozšiřuje se na ni z ekonomiky.
Prioritou této politiky nejsou státní zájmy, jako u skutečné říše, ale ZISK.

První znak – koncentrace výroby a vznik monopolů.
Lenin ukazuje, jak se konkurenční kapitalismus malých, nesouvisejících výrobců, postupně prostřednictvím fúzí a akvizic, stal kapitalismem monopolů.
Konkurence v monopolním kapitalismu není podporována, ale je potlačena.
Trh je rozdělen mezi omezeným počtem hráčů, kteří na něj nepustí nikoho jiného, a mezi sebou se domlouvají a inkasují obrovské zisky díky monopolně vysokých cen svých výrobků, které mají nastaveny pomocí kartelových dohod.

Tento nový kapitalistický řád, který Lenin nazval „imperialismem“, se objevil na počátku dvacátého století = Podíl monopolů nezadržitelně roste z desetiletí na desetiletí v celkové struktuře ekonomik hlavních zemí kapitalistického světa.

Jaká je situace nyní, v podmínkách ultraimperialismu, je to už globalizace?
Celá ekonomika je monopolizována od počátku do konce.
Navíc, když se podíváte na strukturu akciového  kapitálu předních 500-1000 bank a korporací, ukazuje se, že jsou ve vlastnictví jedné a téže „správcovské společnosti“ – prostřednictvím svých dceřiných společností – „institucionálních investorů“ a „investičních fondů“. Jinými slovy, kontrola nad celou světovou ekonomikou je svedena do jedněch, nebo přesněji do několika rukou.
Mezi tyto společnosti patří:
Vanguard Group, Capital Partners, BlackRock, State Street, Citigroup, JP Morgan Chase, Fidelity Investments, Bank of New York Mellon Corporation, AXA Group, a několik dalších.
To je centrum, jádro globalizované ekonomiky a ústředí tzv. „Hlubokého státu“.
V Leninových časech se o takové úrovni koncentrace kapitálu nikomu ani nesnilo.

Druhý znak – nová, nezávislá role bank.

Lenin ukazuje, že v podmínkách imperialismu se průmyslový a finanční sektor, stejně jako monopoly, začaly sjednocovat a vytvářet finančně-průmyslové skupiny.
Postupně krok za krokem v těchto skupinách bankovní kapitál obsadil vedoucí pozice.
Je zřejmé, že tento proces byl nejen zachován, ale rozšířil se v univerzálním měřítku.

Třetí znak – sloučení bankovního kapitálu s průmyslovým a vytvoření finanční oligarchie.

Vzhledem k tomu, že finanční a bankovní kapitál se dostal na vedoucí pozice ve finančně-průmyslových skupinách, došlo ne ke sloučení, nýbrž k podřízenosti průmyslového kapitálu bankovnictví.
Průmysl, který na volném trhu, tedy v předimperialistickém období konkurenčního kapitalismu, měl všechny karty ve svých rukou, se postupně změnil v monopolech na „nevlastní dítě“, zcela závislé na financování bankovních úvěrů…..A rozvoj finančně-průmyslových skupin  začal zcela jinak než předtím.
….. jako by se Lenin díval na současnou situaci.

Čtvrtý znak – vývoz kapitálu namísto vývozu zboží.

Produkce v imperialistickém a zvláště v ultraimperialistickém období se začala stěhovat do zemí s levnějšími zdroji a prací. To je velmi jasně vidět na příkladu moderní Číny a celé jihovýchodní Asie.
Produkci světových značek dávno nikdo neexportuje, je vyráběna na místě pomocí „šroubováku“.

Donald Trump slíbil voličům, že vrátí výrobu do Spojených států.
Něco se mu daří. Ale nemusíme být vizionářem, abychom mohli s jistotou předpovídat, že nemůže zásadně změnit situaci. V nejlepším případě, i když vrátí podniky na severoamerický kontinent, bude podniky modernizovat a vybavovat je roboty – navýšení počtu pracovních míst z této akce Trump nedostane.
Alespoň ne v mírových podmínkách.
Jen v případě války, kdy zisky v reálném sektoru výroby vojenského materiálu a zbraní budou vyšší než v proslulých „finančních nástrojích“.

V nadcházející fázi technologického rozvoje se lidé pro vládnoucí kapitalistickou třídu stávají zbytečnými.

Stroje a roboti, kterým nepotřebují platit mzdu a poskytovat důchody, vynakládat peníze na jejich rekvalifikaci,  nejsou nemocní a neotravují se stávkami.
Z toho plyne ekologická naléhavost „boje proti emisím skleníkových plynů“ na celosvětové úrovni i třeba různé důchodové „reformy“.

Vývoz kapitálu dovolil Spojeným státům posadit na „jehlu“ finanční závislosti desítky států.
Připomeňme si notoricky známý „Marshallův plán“ z roku 1948.
Tehdy pod pláštíkem obnovy válkou zpustošené Evropy, Američané získali kontrolu nad svrchovaností evropských zemí a ty pak byly prakticky zcela podřízeny bloku NATO.
Proslavené zahraniční investice jsou  nástrojem zotročení.

Pátý znak – rozdělení světa mezi kapitalistické svazky.

To je firemní, korporátní mapa světa. Na papíře není narýsována, tentokrát z pochopitelných důvodů to nikdo nebude dělat – zakázka na to není. Naopak, je snaha tento stav všemožně skrýt před vlastním i mezinárodním společenstvím.
No, ve skutečnosti se však státy, s výjimkou v řádu jednotek, staly již dávno fikcí suverenity.

I na příkladu politiky je toto uspořádání zcela viditelné.
Třeba ve Francii kde jeden stoupenec Rothschildů na prezidentském postu – od Georges Pompidou a Francois Mitterranda, po Nicolase Sarkozyho, François Hollanda a Emmanuel Makrona – nahrazuje druhého.

Šestý znak – boj mezi velkými mocnostmi pro přerozdělování již rozděleného světa. To je válka.

V pátém znaku si svět rozdělily mezi sebe „svazy kapitalistů“ = nadnárodní banky a korporace, tj. finančně-průmyslové skupiny a  širší,  nadnárodní subjekty.
A pro přerozdělování tohoto světa už vyzývají státy, tedy povzbuzují je k boji mezi sebou.
V koho zájmu je toto přerozdělování, tato válka?
V zájmu států a národů? Nebo v zájmu nadnárodních bank a korporací?

Je zřejmé, že v korporátních zájmech když se to ukáže výhodné, pro válku k obraně a zajištění svých zájmů najaly a „privatizovaly“ své vlastní státy.
Přeměňují je v nástroje svých zájmů.
Jinými slovy, v tomto znaku Lenin říká, že nadnárodní korporace, které rozdělují svět na zóny svých zájmů, začnou bojovat, aby zajistily, že státní hranice nepůjdou tak, jak by vytvořeny.
Ne mezi národy, ale v souladu se zájmy korporací.

Skutečnost, že se vesměs všechny státy účastní „globálních obchodních her“, mluvit o integraci do světové ekonomiky a současně spoléhat na plnohodnotnou suverenitu, je nemožné.
To je buď dětinská naivita, nebo spíše úmyslné zavádění vlastních občanů.

Struktura akciového kapitálu a peníze Vlasti nemají. A krví nesmrdí, i když jsou jí polité.
To jsou základy geneze kapitalismu.

Kdyby Vladimír Iljič žil a psal dnes, s největší pravděpodobností by ještě uvedl, sedmý znak.
A tím je transformace samotného kapitálu  na světovou, globální velmoc.

Dnes je výraz „hluboký stát“ velmi populární. Aktivně se používá k označení vlivných sil, které konfrontují Trumpa v samotných USA.
Tento sedmý rys imperialismu – právě to je téma globální supervelmoci, rozdělené uvnitř – jenže ne na země a národy, ale korporátní sféry vlivu prostřednictvím pomoci OSN.
Je zřejmé, že za ekonomiku těchto sfér vlivu – regionů odpovídají různé hospodářské komise – např. Evropská komise. A všechny tyto komise a je jich pět, jsou součástí struktury jednoho z klíčových hlavních orgánů OSN = Hospodářské a sociální rady OSN (ECOSOC).
Tak se uzavírá kruh globálního oligarchického systému vlády.

http://www.iarex.ru/articles/59766.html

sdíletj na

6 Komentáře
nejstarší
nejnovější nejlépe hodnocené
Inline Zpětná vazba
Zobrazit všechny komentáře
Dědouch
13. 9. 2018 14:36
Odpovědět  Janinna

Řekl bych, že trochu moc záživné.

13. 9. 2018 01:31

Visitor Rating: 5 Stars

13. 9. 2018 01:32

Ale není nezáživné, je poučné. Dobře shrnuto.

Dědouch
13. 9. 2018 14:36

HURÁ!!! Už nejsem schvalovanej!

13. 9. 2018 16:03
Odpovědět  Dědouch

Už si chtěnej, už nejsi odloženej

Dědouch
14. 9. 2018 14:07

Visitor Rating: 5 Stars