Země se nám rozpíná pod nohama

Země se nám rozpíná pod nohama: Jsou plovoucí desky mylnou teorií? Hydridová teorie vzniku kontinentů. Ropa a zemní plyn nejsou fosilie! Jejich zdroje jsou nevyčerpatelné.
Naučíme se využívat vodík?

IGOR DABACHOV uvádí nové důkazy na podporu tzv. hydridové hypotézy o vzniku kontinentů, uhlovodíků
i vody na naší planetě, a je přesvědčen, že budoucím zdrojem čisté energie pro lidstvo bude vodík.

Čím blíže je teorie pravdě, tím více faktů objasňuje.

Rozžhavené jádro, vznik magnetického pole, syntéza vody a uhlovodíků, energie sopek, zemské propadliny, korekce kalendáře a zpomalení rotace naší planety – všechny tyto procesy jsou vzájemně provázány a vysvětlitelné z hlediska teorie „hydridové podstaty Země“. (Všechny přírodní procesy na Zemi by měly být považovány za součást vodíkového dechu planety, tj. uvolňování vodíku z hydridů – pozn. PP)

Chceme čtenáře seznámit s dalším empirickým důkazem správnosti teorie hydridové Země, který umožňuje vypočítat průměrnou roční změnu délky rovníku.

Co rozdělilo kontinenty?                         

Nejednou se lidské představy o stavbě naší planety roztavily jako sníh v jarním slunci. A jak se ukazuje, dokonce i dnes, ve věku vědeckých úspěchů  technologické rvoleuce, nevíme ani zdaleka vše o našem společném domě plujícím po obrovských “pláních” vesmíru. Teorie rozpínání Země je dost možná právě tím základem, na kterém vyroste nová konstrukce předstvy o naší planetě.

Jak je to s pokrokem doopravdy, vyjadřuje bonmot, že všechno nové je dobře zapomenuté staré. Před více než sto lety, v roce 1889, dospěl inženýr Ivan Jarkovskij k závěru, že se Země zvětšuje. Podle jeho názoru jsou některé druhy etheru absorbovány zemí a přeměněny na nové chemické prvky, které vedou k expanzi Země.

Alfred Wegener si ve třicátých letech minulého století zase všiml podobné linie obrysů kontinentů Ameriky, Afriky a evropského kontinentu. Ctihodný polární badatel se rozhodl, že si pohraje s jejich vystřiženými maketami. Přiložil je k sobě podél pobřežní linie Atlantiku a obdržel jedinou pevninu – Pangeu. Pangea znamená v řečtině „všezem“ – lépe to říci nelze. Jeho pozorování bylo základem teorie pohybu litosférických desek a kontinentálního driftu, uznávaného dnes vědeckým světem.

Jeho následovník Ott Christoph Hilgenberg se rozhodl hru zkomplikovat a dát jí obsah. Přenesl makety kontinentů z mapy na globus. Výsledné modely dynamiky rozpínání Země seřazené jako ruská matrjoška byly úspěšně vystavovány v berlínském polytechnickém muzeu v roce 1933. Na jejich základě bylo možné učinit ohromující závěr – pokud se objem Země zmenší na velikost Marsu, pak kontinenty zapadnou do sebe podobně jako puzzle na 94% přesně! 

Nicméně v době váženého Hilgenberga se tato teorie uznání nedočkala. Předpokládalo se totiž, že takové zvýšení objemu by muselo být nutně doprovázeno proporcionálním zvýšením hmotnosti. A to nebylo pozorováno. Jenže později v procesu studia oceánského dna se ukázalo, že sestává z hornin, které jsou mnohem mladší než horniny kontinentální, což naši teorii potvrzuje, protože v procesu rozpínání Země nenarůstá její hmotnost, ale pouze objem! 

Hypotéza „hydridového vzniku Země“ V. N. Larina 

Téměř 150 let uplynulo od doby, kdy ruský chemický génius Dmitrij Mendělejev pokročil v teorii anorganického původu ropy a plynu a dospěl k závěru, že vznikají v útrobách planety v oblasti ohromujících teplot a tlaků, kde pro to jsou všechny podmínky. Po mnoha desetiletích se ukázalo, že tato hypotéza má společné vodíkové kořeny s teorií rozpínání Země. 

Představy o termodynamických a chemických podmínkách nitra naší planety nás přivádějí k tomu, abychom v nich rozpoznali prostředí příznivé pro přítomnost těles na bázi vodíku. Zde aktivita chemických reakcí klesá, kyslík rychle mizí, začínají převládat kovy typu železa a množství vodíku se zvyšuje. Současně se zvyšuje teplota a tlak. To by v těchto hloubkách mělo vést k uchování vodíkových sloučenin, včetně vodíku vázaného v kovech,“ napsal svého času Vladimír Ivanovič Vernadskij, člen Akademie věd SSSR. 

V osmdesátých letech minulého století se objevila „hypotéza složení zemského jádra z hydridových kovů“ známého sovětského geologa Vladimíra Larina. 

Podle této teorie se jádro skládá ze sloučenin vodíku a kovů. V tomto prostředí se nejlehčí plyn ve vysoce stlačeném stavu nachází rozpuštěný v krystalických mřížkách kovů. Molekuly vodíku, které unikají z tohoto zajetí, zaujímají 550 krát větší objem, přitom se uvolňuje teplo potřebné k ohřevu naší planety.
Následuje protlačení vodíku pláštěm a téměř nepřetržité vyvěrání vodíku vzhůru přes mnoho kilometrů hornin do atmosféry. Současně se pod zemí vytvářejí dutiny, které jsou naplněné uvolněným vodíkem a jeho sloučeninami.

V plášti část vodíku, která působí na uhlík, vytváří metan, z něhož se působením teploty a tlaku syntetizuje zemní plyn (CH4), nafta a asfalt. V horních vrstvách hornin a na povrchu Země se vodík slučuje s kyslíkem. Zřejmě proto až 80% plynu vyvěrajícího z jakékoli sopky tvoří vodní pára a ve zbytku je přítomen vodík (například ve slavné sicilské Etně je ho 16,5%). Kvůli tomuto procesu se neustále zvyšuje množství vody
na planetě a zvedá se úroveň světových oceánů.

Nejlehčí plyn unikající z podzemního zajetí rychle těká vzhůru a v horních částech atmosféry reaguje s ozónovou vrstvou, částečně ji ničí a vytváří molekuly vody, které krystalizují ve formě nádherných perlivých
a stříbřitých oblaků.

Hydridový původ vody, ropy a zemního plynu

Od dob dinosaurů se podíl kyslíku ve vzduchu snížil téměř dvojnásobně. Důkazem je solární kámen, který kdysi býval běžnou pryskyřicí pravěkých stromů. Analýza vzduchových bublin uzavřených v jantaru ukázala,
že tehdy bylo v atmosféře asi 40% kyslíku.

Na obloze se tehdy vznášely obří vážky, jejichž křídla měla rozpětím téměř metr. Protože hmyz dýchá povrchem těla, jejich velikost závisí na množství inhalovaného kyslíku. Snížení jeho obsahu v atmosféře vedlo
k odumření celého jednoho království hmyzu. Příčinou těchto globálních změn mohl být stejný vodík, který se uvolňuje z hlubin, reaguje s kyslíkem, vyčerpává ho z atmosféry a zároveň doplňuje vodní zásoby planety.

Představy o složení Země byly do značné míry nabourány hlubinným vrtem prováděným v sedmdesátých letech minulého století na poloostrově Kola. Horniny se ukázaly být méně hutné, než se původně předpokládalo, a s výrazným počtem trhlin. V hloubce přes 9 kilometrů byl nalezen asfalt, což potvrzuje Mendělejevovu myšlenku anorganického původu uhlovodíků v útrobách Země.

Tyto ideje našly brilantní potvrzení na vietnamském šelfu. Pod mohutnou vrstvou čediče v hloubce více než 3000 metrů pod povrchem bylo nalezeno ropné pole „Bílý tygr“, které je dosud úspěšně vytěžováno.
Navíc mnoho opuštěných ropných polí po několika letech začalo znovu dávat ropu.
Proces vytváření „černého zlata“ v nich stále probíhá. Dnes už je možné s jistotou říci, že pojem „fosilní paliva“ ukazující na vznik ropy z fosílií (organických usazenin) je naprostý omyl.

Na povrchu Země, zejména v zónách tektonických trhlin, se vyskytují výrony čistého vodíku, jehož lze využívat v podobě nerostného bohatství. Podobná naleziště jsou součástí krymsko-kavkazské geologické struktury, kde se vedle známých plynových a ropných polí nacházejí i tyto výrony vodíku. Není daleko doba, kdy se stanou cenným zdrojem ekologicky šetrného paliva, které oživí nejednu ekonomiku.

Nejnovější argumenty

Jako hezká ilustrace rozpínání Země může posloužit analogie s výkonem krasobruslařů. Když provádějí piruety, připažují nebo rozpažují ruce, čímž urychlují nebo zpomalují svůj pohyb. Země je podřízena stejným fyzikálním zákonům. Rozpínáním se zpomaluje zemská rotace a při zákoně zachování hybnosti musí Země během jednoho oběhu kolem Slunce udělat méně otáček kolem své osy. A to nevyhnutelně vede k nesouhlasu kalendářního času se slunečním!

Od roku 1972 Mezinárodní služba pro sledování rotace Země pravidelně přidává sekundu pro koordinaci, což je rozdíl mezi časem vypočteným z atomových hodin a slunečním rokem. Od okamžiku pozorování bylo přidáno 27 vteřin, což znamená, že rok měřený otáčkami Země se za pouhé jedno uplynulé století prodloužil přibližně o minutu! Takové zpomalení rotace nelze vysvětlit vlivem Měsíce, na jehož konto lze přičíst pouze 0,19 sekundy za století, ale dokonale zapadá do teorie rozpínání Země coby fyzické koule. Podle takových výpočtů v důsledku nárůstu objemu planety vzrůstá délka rovníku v průměru o 38 cm za rok.

Ještě jeden nový důkaz ve prospěch hydridové teorie zemského jádra byl nevědomky objeven americkými vědci. Při studiu žuly našli malé izolované dutiny naplněné vodou, v nichž byly objeveny nápadní mikrobi. Žili tam bez slunce a kyslíku a získávali nezbytnou energii pouze z vodíku, který prolíná tvrdou skálou. Bez takovéto potravy by mikroorganismy po absorbování veškerého zbytkového vodíku v dutině už dávno zahynuly. Ale jádro naší planety bude nadále vyrábět vodík i příští miliony let, tudíž těmto bakteriím nehrozí vyhladovění, stejně jako lidstvu nehrozí, že v budoucnu zůstane bez ropy a plynu.

Budoucnost je ve vodíkové energetice

Navzdory přesvědčivým a dobře podloženým důkazům se Larinova teorie dosud nesetkala se všeobecným uznáním. Zdá se, že tato působivá hypotéza zůstala pohřbena pod mnohakilometrovou vrstvou těžkého čediče sestávajícího z převažujících doktrín. 

Na podzim roku 2015 akademik a doktor geologických a mineralogických věd Vladimír Polevanov vystoupil na podporu Larinovy teorie. Prokázal četné projevy unikání vodíku z hlubin viditelné na snímcích z vesmíru: nově vznikající jezera a krátery dokonale kruhového tvaru, někdy doprovázené výbuchy; kruhové stopy na ledu a v půdě, které by jinak nebylo možné vysvětlit. Když dále rozvíjel svá pozorování, hovořil o obnovování ropy a zemního plynu v dříve vytěžených oblastech a rovněž o podpoře státních programů pro výzkum v oblasti vodíkové energetiky.

Tyto argumenty nezůstaly bez povšimnutí. Poradce ruského prezidenta, akademik Sergej Glazjev zdůraznil revoluční význam Larinovy teorie pro světovou ekonomiku. Poznamenal, že každý cyklus hospodářského rozvoje měl svůj vlastní dominantní zdroj energie: nejprve to bylo palivové dřevo, potom uhlí (uhlík), ropa a mazut (těžké uhlovodíky), následně benzín a petrolej (střední uhlovodíky) a dnes plyn (lehké uhlovodíky). 

Hlavním zdrojem energie budoucnosti na naším rozpínající se planetě bude nevyčerpatelný zdroj – čistý vodík.

http://www.protiproud.cz/politika/4347-zeme-se-nam-rozpina-pod-nohama-jsou-plovouci-desky-mylnou-teorii-hydridova-teorie-vzniku-kontinentu-ropa-a-zemni-plyn-nejsou-fosilie-jejich-zdroje-jsou-nevycerpatelne-naucime-se-vyuzivat-vodik.htm
http://www.tart-aria.info/zemlja-pod-nami-rasshirjaetsja/

Jenom dodám, s touhle zajímavou teorií o vodíkové budoucnosti lidstva doktora geologických věd Vladimira Larina jsem setkala už před lety na Leva-netu. Zaujalo mě to už tehdy. Jednalo se o zasedání Vědecké rady Ruské akademie věd, podrobně rozebráno.

http://leva-net.webnode.cz/products/vodikova-budoucnost-lidstva-prevratne-zasedani-vedecke-rady-ruske-akademie-ved-exkluzivne/

Video v RJ:

sdílet na