Začal Mossad hrát za Asada?
Tel Aviv a monarchie Perského zálivu začaly znovu rozdělovat Blízký východ, ale bez Spojených států.
Slova vikomta Henry Temple Palmerstona, která vyslovil 1. března 1858 v britské Dolní sněmovně, se stala okřídlenými. ….. “Nemáme žádné věčné spojence a nemáme žádné stálé nepřátele, naše zájmy jsou věčné
a trvalé. Naším úkolem je chránit tyto zájmy.”
Jsou obvykle připomínány jako důkaz čistě britského nedostatku principu, ale ve skutečnosti bývalý ministr zahraničí Jejího Veličenstva jen naznačoval zřejmé:
– základem jakékoliv vládní politiky jsou v první řadě zájmy státu a jsou obvykle neměnné.
Zatímco vnější okolnosti se mohou vážně změnit, což někdy může vést k velmi nečekaným “roztržkám”.
Příběh Izraele je nejjasnějším příkladem.
Zdá se, že židovský stát na Blízkém východě existuje v oficiálně trvalém (dokonce i věčném) nepřátelském arabském prostředí. Přičemž válka je údajně klíčem k jeho národní bezpečnosti.
Zvláštní místo zaujímá konfrontace se Sýrií, jedná se o část suverénního území na Golanských výšinách,
které Izraelci okupují již od války v roce 1967.
V tomto ohledu je pokus o destabilizaci syrské státnosti, podporou občanské války, bezesporu velmi cynický, avšak zcela logický krok.
Teoreticky měl v této hře Damašek prohrát s úplným územním rozpadem státu.
Proces následné “normalizace” a rozdělení země na nové formace podle jugoslávské varianty by otevřel dveře oficiální legalizaci izraelské anexe Golanských výšin a možná i něco jiného.
To znamená nárůst území státu, což je v zájmu Izraele.
Tím více překvapivé jsou informace o zásadním obratu zahraniční politiky Tel Avivu.
Formálně jeho letadla stále zasahují cíle v Sýrii, ale v zákulisí se Mossad již chová tak, jako by Izrael úplně vzdal všechny výhrady proti Asadovi, uznal legitimitu jeho moci a aktivně obnovuje „přátelství mezi arabskými zeměmi“ přerušené v roce 2011.
Jakže? …..Izraelská bezpečnostní služba jedná proti zájmům státu a v rozporu s postavením vlády?
Ne, to opravdu ne. Všechno je mnohem jednodušší a perfektně padne na definici vikomta Palmerstona.
Po téměř sedm desetiletí byla konfigurace událostí na Blízkém východě určována americkou geopolitickou dominancí.
- Za prvé ve formě konfrontace mezi sovětským a západním blokem,
- pak úplnou americkou hegemonií.
A bez ohledu na to, co Trump nyní říká o “nepochopení stažení vojsk”, ve skutečnosti Spojené státy z Blízkého východu neodchází, ony už odešly.
I když na východním břehu Eufratu, v Afghánistánu a v Iráku jsou americké, a některé britské a francouzské, jednotky stále fyzicky umístěné, události posledních tří týdnů se vyvíjejí, jako kdyby poslední západní voják blízkovýchodní písky a kameny opustil.
A region?…. ten zůstal, a teď se musí nějakým způsobem znovu uspořádat.
A pokud budete i nadále protlačovat starou linii, existuje příliš vysoké riziko vytvoření takového uspořádání nových spojenectví, kterým Izrael nebude schopen odolávat.
Po rezoluci OSN z roku 1947 byla situace na Blízkém východě určena rovnováhou čtyř globálních sil:
sunnitů (monarchie v Zálivu), šíitů (Írán), Turků a Izraelců.
I když ve skutečnosti bylo schéma mnohem komplikovanější.
Jednota monarchie se nijak nelišila od reálií dnešních dnů.
Saúdská Arábie, Spojené arabské emiráty, Katar, Omán a Bahrajn mají své vlastní vážné a velké třecí plochy.
Pokud je všechny přikrýval mohutný stín USA, za rámec malinkých bojů na svých pískovištích nešly.
Odchod Spojených států zásadně mění vše.
Porážka Američanů a jejich spojenců hrozí vznikem nejnepříjemnějšího geopolitického uspořádání pro Izrael:
– Írán-Sýrie-Libanon, a v tom případě vstup íránských tanků na okraj Naharije.
A toto je nejhorší noční můra pro Izrael.
Co je ještě děsivější – pro vytvoření kritické hrozby, Teherán ani nemusí přemístit své mechanizované jednotky do údolí Bekaa. Stačí když rozšíří vojensko-technickou pomoc Hizballáhu a samotný Israel Defense Forces bude nucen zahájit invazi do Libanonu, jehož území udržet pod kontrolou jinak nemůže.
Ukazuje se tedy, že dostat Damašek z iránské aliance se pro Izrael stává záležitostí národní bezpečnosti.
To lze provést pouze vrácením Sýrie v sestavu Ligy arabských států, která sjednocuje 22 arabských, většinou sunnitských zemí regionu.
Lze se tedy divit urychlenému tempu, s jakým se vedoucí představitelé Ligy od prosince loňského roku vrhli
k obnovení diplomatických vztahů s Damaškem??
27. prosince oficiálně zahájilo velvyslanectví Spojených arabských emirátů. Saúdská Arábie oficiálně připravuje návrat diplomatické mise. Do Sýrie se vrací Katar, Kuvajt a Bahrajn.
Na první pohled to vypadá, že arabské země jednají samy o sobě, ale jak vyplývá z publikace MME (Middle East Eye, internetový portál Kataru se sídlem v Londýně), ve skutečnosti je to otázka koordinovaných akcí Saudské Arábie, Spojených arabských emirátů, Egypta a … Izraele….. podle plánu, dohodnutého na uzavřeném zasedání vedoucích zvláštních služeb těchto zemí.
Tel Aviv na tomto zasedání zastupoval vedoucí Mossadu, Yossi Cohen.
Účelem akce bylo podpořit “jemné, ale definitivní stažení amerických vojsk z regionu (včetně Afghánistánu)”
a následnou stimulaci Damašku k návratu do Ligy arabských států.
To je důležité jak pro samotný Izrael (přetrhat klíčové logistické spojení mezi Íránem a Libanonem), tak i pro stále ještě partnery USA na Blízkém východě (především Saudskou Arábii).
Teoreticky se odkrývá možnost trochu převzít “výsledek války v Sýrii”, i když nepřímo, prostřednictvím závazků vůči Lize arabských národů, a v tomto smyslu vrátit Asada do sunnitského vlivu, lépe řečeno zahrnout tento faktor do hry, která je dnes v Sýrii zcela ztracena.
Ale jak je známo, nelze do téže řeky vstoupit dvakrát.
Ústup Washingtonu v žádném případě neznamená automatický návrat geopolitického ustanovení regionu k podmínkám konce 40. let XX. století ……. Svět se od té doby hodně změnil.
Za prvé, s tímto sblížením silně nesouhlasí Turecko, kterému se daří tlačit na Kurdy v pohraničních oblastech.
Navíc, Saúdové s Katarem jsou na nože, zatímco Turci se ukázali hlavními strategickými spojenci Dauhá.
Za druhé, vznikající nejistoty se snaží využít Londýn, jehož geopolitický význam taje před našima očima.
Její Veličenstvo nabízí Dauhá alternativní kanál interakce se Západem, přes který se ještě snaží vytvořit
si speciální vztah s Erdoganem. V tomto případě by se mezinárodní hodnota Británie, momentálně oslabená Brexitem, výrazně posunula, měla by “vzrůst”.
Ve skutečnosti proto internetový portál MME “náhle zveřejnil” tajné setkání zástupců speciálních služeb.
V naději na vytvoření obtížného procesu, aby se mohli podílet na přípravě “konečných rozhodnutí”.
Nicméně situace má důležitou třetí linii – ani ne samotného Asada, ale pozici Moskvy, která do značné míry vyrovnává všechny aspekty procesu. Může se stát, že ve výsledku Rusko ještě získá vliv na Ligu arabských států. Ačkoli to určitě není otázka urychlených kroků..
Jak vidíme, Izrael začal velmi operativně přehodnocovat svou politiku ve vztahu k Asadovi, aby nevypadl
z Velké hry. Tato reakce, lépe než cokoliv jiného naznačuje, že se uskutečňuje Velká dohoda mezi Ruskem
a Spojenými státy, o níž někteří odborníci mluví, a Izrael je součástí těchto pracovních plánů.