Jak jsme zničili Republiku. ČR není právním státem

Jedním z důvodů proč byl Václav Havel ,,prolobován” po převratu na pozici prezidenta ČSFR bylo, že byl garantem právní kontinuálnosti, což je jeden z největších podvodů tzv. Sametové revoluce.

Dnes se hovoří o režimu před rokem 1989 jako o zločinné totalitě, přičemž se poukazuje na její oběti. Nejenže ale nebyli potrestáni ti, jenž bezpráví páchali, ale v zásadě byly ponechány v platnosti i zákony, které toto umožňují. Přijetí Listiny základních práv a svobod do Ústavy ČR i ratifikace Úmluvy o ochraně základních práv a svobod, byly v tomto ohledu jen kosmetické akce zakrývající shnilost našeho vnitrostátního práva. V reálu se více než čtvrt století buduje, soustavně a organizovaně, protiústavní koncept, založený na strukturální deviaci ( dysfunkci ) právního řádu, českými vládami za součinnosti organizačních složek ČR jako celku. Tyto věci v souhrnu znamenají snahu zcela eliminovat práva jedince, pokud jde o odpovědnost orgánů státu a společnosti, pokud jde o rozhodování o  celospolečensky důležitých věcech.  Formálně byla federací ,,Československá socialistická republika“ už od roku 1969. K jejímu ustavení došlo až po sovětské invazi. Československá ústava, zděděná z tohoto režimu, vedla za nové situace ke slepé uličce, když hlasy 31 federálních poslanců ( z 350 ) stačily k zablokování jakékoli ústavní změny! Rozpad federace byl připraven dopředu.

Stát ustavený předáním moci v roce 1989 postrádal minimální právní a institucionální rámec pro další vývoj a změny. Do nejvyšších funkcí ve státní správě byly navíc dosazeny nekompetentní osoby, zejména z umělého projektu ,,Charta 77″, o němž je dnes dostatečně známo, že byl financován CIA a řízen STB a KGB.Výsledkem byl ,,právní kolonialismus“ uskutečňovaný těmito voluntaristy a jejich ,,experty“ neznalými práva a historie země, opírajícími se více o amerikanizaci evropského práva za pomoci masové kultury a zavedení tržního hospodářství do ,,výkonu spravedlnosti“, než o vytvoření skutečného právního státu, založeného na jasných pravidlech. Příklady jejich legislativní činnosti jsou strašné. Veškerou odbornou opozici odstranili. Nejprve zlikvidovali ,,osmašedesátníky“ – tj. politické protagonisty Pražského jara. Jak konstatoval Josef Banáš ve své knize ,,Zastavte Dubčeka!“ : ,,Pro tehdejší dvacátníky účastnící se na revoltách roku

1968 od Paříže přes Berlín až po Varšavu byl Dubček a socialismus s lidskou tváří stejnou nadějí jako pro Čechy a Slováky… Francouzský premiér poslal na jaře 68 tanky na studenty Sorbonny, kdy protestovali s portréty Dubčeka nad hlavami…“. Dubček zemřel v roce 1992 při záhadné autonehodě, místopředseda tehdejší vlády a pozdější politický vězeň Ing. Václav Valeš se po roce 1990 stal terčem útoků ,,politických prostitutek“, když proti němu zneužili tzv. Lustrační zákon, ačkoliv byl ve vztahu k STB prokazatelně negativní. Zastal se jej prezident Havel, který přímo v parlamentě před kamerou Čst 1 odsoudil toto ,,hrubé zneužití lustračního zákona“. Totalitní Československá televize ale prezidentův projev odvysílala až po 22. hodině, kdy je sledovanost kolem 10 procent. A ještě dezinformovala ,,vysvětlením“ ministra Němce, že ,,pan prezident nebyl informován“. Bývalý spoluvězeň Václava Valeše disident Vladimír Liberda poslal protestní dopis do Lidových novin, nebyl zveřejněn. Další poslal do Mnichova do rozhlasové stanice ,,Svobodná evropa“. Nebyl odvysílán. Když zajel do pražské redakce této stanice a žádal vysvětlení, odpověděli mu ironicky ,,Klause nám nesmíte kritizovat. Ten je pro američany tabu. Víte, jaký zisk má celý západ z našeho podhodnoceného kurzu koruny“. Ano takové metody a přístupy byly a jsou v České republice zcela běžné.

Stavidla pro drogy se otevírala tiše a systematicky. Roku 1990 došlo k novele trestního zákona, podle níž přestalo být trestné držení drog pro ,,vlastní potřebu“. Nebyla však stanovena hranice, jaké množství je možno považovat za ,,vlastní potřebu“ a u jakého je již zřejmé, že se jedná o obchodovanou komoditu.

Klíčový zákon o investičních společnostech a investičních fondech z roku 1992, byl i podle Tomáše Ježka ( jeden z protagonistů kuponovky ), úmyslně pokažen tak, aby díky němu vedení fondů ovládlo majetek kuponových akcionářů a začalo s ním nakládat jako s vlastním… Výsledek byly Harvardské fondy, H-systém a mnoho dalších.  Zatímco stovky miliard mizely skrze off-shore společnosti tunelářů a stát sanoval desítkami miliard z veřejných peněz rozkradené banky, tak bylo učiněno vše, aby běžnému občanovi nebyl prominut ani haléř a jeho dluhy se různým ,,příslušenstvím” deseti, dvaceti i třiceti-násobily.

V roce 2003 bylo exekucí něco přes sto tisíc. Minulý rok už pět milionů na skoro milion občanů. Lze hovořit o státem organizované a umožněné lichvě, kde se usídlili právně zdatné společnosti, jenž si utváří vlastní pravidla, která pochopitelně nejsou v zájmu většiny občanů. Od roku 2008 stouplo zadlužení českých domácností z 875 miliard na současných 1, 7 bilionu, což je ekvivalent státního dluhu. Zatímco před 20 lety z částky, kterou jsme tehdy ročně vydělali, činil dluh 8 procent, podle analýzy EOS KSI v současnosti jde na splátky dluhů průměrně celých 40% příjmů. V exekuci jsou dokonce tisíce dětí. Exekuční řízení navíc podléhá občanskému soudnímu řádu z roku 1963 a exekuční řád ( z. č. 120/2001Sb.) připravil statisíce lidí o základní lidská práva, kdy je dlužník pomalu, nemilosrdně a perverzně mordován a vycucáván na kost bez časového omezení, jsou mu odepřeny základní lidská práva, je poškozena jeho lidská důstojnost a z dluhové pasti není úniku až do smrti (která je navíc často uspíšená poškozeným zdravím).

Pokrytecké české vlády se přitom zavázaly uvést české právo do souladu s evropskými standardy. Status Úmluvy o ochraně základních práv a svobod a dalších mezinárodních smluv je v právním řádu definován článkem 10 Ústavy, podle něhož ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy, jimiž je ČR vázána, jsou bezprostředně závazné a mají přednost před zákonem. Stát na sebe vzal závazek z mezinárodních smluv, což samo o sobě předpokládá, že buď je jeho právní řád již v souladu s nimi, anebo že tento soulad dadatečně zabezpečí adaptací svého vnitrostátního práva. Stát ale v reálu dělá pravý opak:

Česká vláda dne 4. května 2006, ve svém stanovisku, slibovala Radě Evropy a Evropskému soudu pro lidská práva (,,ESLP“), že české orgány budou respektovat standardy ESLP, jakož i konkrétně, že ,,bude možno aplikovat standard z rozsudku ESLP ve věci Apicella vs. Itálie ze dne 29. března 2006″. Ten stanovuje, že Úmluva o ochraně základních práv a svobod a protokoly k ní, společně s judikáty ESLP, tvoří nedělitelný celek a vnitrostátní soudy v rámci EU musí být schopné aplikovat evropskou judikaturu přímo a její znalost musí být soudům státem usnadněna. O 4 roky později, dne 19. května 2010 v nálezu sp. zn. II ÚS 862/10 v bodu 16, Ústavní soud ČR upozornil na ,,Alarmující skutečnost, že obecné soudy neznají ( ignorují ) judikaturu ESLP, čímž nejenže negují vnitrostátní prostředky nápravy porušení úmluvy… ale též vystavují ČR riziku nastoupení mezinárodněprávní odpovědnosti za porušování závazků plynoucích z úmluvy…“. Realita je však daleko horší, neboť nejde jen o obecné soudy, ale i o činnost moci výkonné ( např. Ministerstva spravedlnosti ČR – viz. nález Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 1531/11 ze dne 5. října 2011, bod 22 ,,Ministerstvo spravedlnosti, resp. jeho odbor odškodňování, tak i přes opakovaná upozornění ze strany ústavního soudu… evidentně i nadále neguje účel institutu náhrady škody způsobené státem ) či dokonce moci zákonodárné a lži vlád, které jsou předkládány Radě Evropy v rámci jednotlivých stanovisek vlád ke stížnostem před ESLP.

Základní prostředek řešení občanských sporů ( mimo basebalové pálky a střelce z Uherského brodu ) – občanský soudní řád je z roku 1963 a vůbec nezná Evropské standardy. Je podroben pravidlům s ,,horizontálním účinkem práva“ a silnému formalismu, přičemž je mimo jiné využíván i k řešení sporů občan – stát – dle zákona č. 82/1998Sb. ( O odpovědnosti veřejné moci za škodu způsobenou rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem ) , tedy sporům s ,,vertikálním vzestupným konfliktním účinkem práva“. Stát využívá svého údajně rovného postavení a je tedy na úrovni vašeho souseda, který vás ruší hlukem: vůbec se nebe v potaz nerovnost postavení mezi státem, coby rušitelem práva a občanem, coby poškozeným. Režim se navíc rozhodl vydělávat na svých obětech. Zákonem č. 296/2017Sb. bylo zrušeno osvobození od soudních poplatků.

sdílet na