Putorana – trochu jinak

K začátku tak zvaného středověku slovanskou starou kulturní tradici si zachovali pouze Rusové-Veneti a Rusové-Skandinávci. Ve střední Evropě a ve Skandinávii až do XII. století bylo vše jinak, tam nejen zněla ruská řeč, ale zachovala se i stará kultura. To znamená, že se stavěly ruské domy, roztápěly se ruské pece a báně, můžeme sem zahrnout i severní loďařství, i opevňování měst, a i rodinný způsob života.

V té době tam ležela Vagria, neboli Západní Rus.

Na západě se tváří, že Pomořské a Skandinávské Rusi vůbec nebylo, i když vedle Berlína dodnes žijí Rusiči – Lužičtí Srbové, kteří pamatují svůj jazyk, a zpívají ruské písně.
A co bylo se Skandinávií, je vůbec nepochopitelné. Jsou-li to Germáni, tak proč mají minimálně 20% slov ruských. Odkud vzali tato slova? Přebíráním to vysvětlit nelze.
Antropologicky pak střední a východní Němci jsou také Skandinávci – fakticky jedna malá rasa.
Rozdíly jsou tak malé, že na ně není nutno brát ohled.

Západní Slovany přemohli. Nejdříve zorganizovali bratrovražedné války a potom použili nejmocnější zbraň
té doby – křižácké pochody……. Se Skandinávií skončili rychle.
První se zlomili Dánové, po nich Švédové, neboli Sveji.
Pouze Norové kladli odpor.
Jejich jarlové se nechtěli poněmčovat, přesněji latinizovat, proměnit se v lokaje Vatikánu, proto se stěhovali
na Island. Nejdříve chtěli na Rus, ale tam v X. stol. začalo totéž, co v Norsku, takže odešli na sever.
Vagria, čili pobaltská Rus bojovala do posledního, ale už bylo pozdě.
Po všech bratrovražedných válkách síly nestačily…

Ale přece jen se západní Rusí se jim to úplně nezdařilo – Obodrity, Lužičany a kmeny Luticů a Pomořanů,
či spíše, co z nich zůstalo, poněmčili, o tom není sporu, ale nedokázali získat jejich duchovní dědictví!
Právě kvůli němu temní vyvolali válku s védskou Rusí.
Vládce západních civilizací zajímalo staré jednotné vědění, to vědění, které v Evropě ovládali druidi Keltů
a volchvové Rusů…… A tak začali likvidovat druidy. 

První se do toho pustil Cézar, ale nedařilo se mu. V Galii institut druidů přetrval ještě tři století po jeho smrti… – druidové a žreci Rusů – volchvové – se do určité míry odlišují.

Kelti byli Rusiči jen napolovic. Pravda, mluvili staroruským dialektem, jako jejich předci Kimerijci, ale když prošli Evropou, pohltili ještě kmeny paleoevropanů – Kartvelů, blízkých příbuzných současných Basků.
Z těchto dvou duchovních kultur se zrodil input druidů.
Tak řečeno, slily se dvě tradice v jednu:…. vikkánská a védická…

Vikkánská tradice je náboženství starého obyvatelstva Evropy. Jsou v něm jen dva bohové – Bůh a Bohyně.
Zato byla vyvinuta magie, a ta se stala mystickou základnou institutu druidů.
Jakmile začali pronásledovat keltské žrece, ti pochopili, že nastal čas pro záchranu starých vědomostí,
a na mnoha lodích začali přepravovat své knihy a cenné svitky do úschoven Rusů.

V době expanze Říma a likvidace keltské civilizace jediným spolehlivým místem, kde bylo možné skrýt nejednu knihovnu, bylo současné Německo, Pobaltí a Východní Rus. V Západním Rusku se pro to nejlépe hodily tajné sklady chrámu Světlovida v Arkoně, ve Východní Rusi chrámové komplexy Smolenska.

Tam byly také přepraveny nejcennější písemné poklady druidů, odcházejících na onen svět, ale velké neštěstí se valilo i k hradbám měst Západní Rusi.
Nejdříve se na ni vrhla říše Franků, kterou později vystřídala novopečená Římská říše Otty I.
A před žreci-ochránci znovu vyvstala otázka, kam ukrýt před útočícími křesťany nejen knihovny druidů,
ale i vlastní? Situaci zkomplikovalo to, že Východní Rus byla zachvácena „smutou“ – bratrovražednými válkami.
Probíhala skutečná válka mezi védickým svazem a západním křesťanským, a navíc se k náboženským rozbrojům přidala i knížectví, kdy si začali dělit moc mezi sebou početní synové Velikého knížete.

Slovem, doba byla složitá, ale přesto rada žreců se usnesla, že knihovny Arkony, Retry, Tornova a Štětína se přestěhují na sever Ruska:…. na Dvinu a Piněgu, a to nejcennější – na Ob a Taz.

To nejcennější – do podzemních pokladnic plata Putorana…
Například, zlatou sochu Lady z jejího ústředního chrámu, který kdysi stál na jižním břehu Ladožského jezera…
Existují legendy o Sorni Ekve Vogulů, nebo Sorni Naj Chantů, o zlatém idolu obských Uhrů….
To znamená, že všechny legendy o Jumale u Zyrjanů, zlaté bábě u Osťaků a Vogulů jsou jen vzpomínky
na stěhování sochy ruské bohyně lásky Lady na východ, do samotného Jeniseje a za něj.

A nejen Lady, ale i malého Lelje. Oba dva, zlatou bohyni i její dítě, a nejcennější knihy několik století přenášeli na východ naši ochránci. Od svatyně ke svatyni. Nejdříve po zemi Permjaků, potom tajgou Vogulů a Chantů…
Dokud se Lada konečně neocitla v jednom z podzemních měst plató Putorana.
Tam, odkud byla kdysi vyzvednuta pro chrám na Ladoze…

***

Teď, zdálo by se, odbočím od podstaty.
Měli bychom chápat, že studium Stalina v duchovním semináři také nebylo náhodné, mladý Soso brzy poznal podstatu Bible a pochopil, za jakým účelem byla napsána…
Stalin byl velmi chytrý a výklady židovsko-křesťanského Písma svatého se nedal oklamat.
Ne náhodou se mladý Soso objevil v observatoři. Názorně studoval zákony nebeské mechaniky, pozoroval oběh Měsíce kolem Země, oběh Jupitera kolem Slunce, a mnoho jiného.
Hvězdný řád mu ukázal, že v kosmu vládne řád, v němž není nic chaotického.

Zato ve společnosti panuje chaos. Tento sociální chaos je na Zemi vytvářen uměle, hlavně prostřednictvím zákonů, které lidem vnucují draví vládci, kteří se domohli moci.

S mladým Soso Džugašvili se seznámili lidé, kteří pochopili, že Rusko je odsouzeno, že slabý car neudrží vládu, a zemi zaplaví vlna krvavého chaosu.
Kdo byli ti lidé, není důležité. Někdo myslí, že to byl někdo z policejních špiček, někdo to popírá.
Důležité je, že mladému Sosovi ukázali podstatu toho viditelného zednářství druhého řádu, které koncem
19. století bouřlivě rostlo v celé ruské říši.

Navíc, odhalili Sosovi tajemství „bohem vyvolených“.
Mnohé on sám pochopil ještě v semináři, když studoval Bibli. S obsahem Talmudu ho seznámili tajně.
Ruský překlad „Šulkan Aruch“ tehdy ještě neexistoval, ale někdo ho přesto přeložil.
Ne pro veřejnost, ale pro tajné služby.
Stalin znal Talmud dobře, protože později, v besedách se členy své vlády jej citoval. To jen mimochodem.
To ho donutilo přijmout jméno Josif.
Podle legendy se teď mladý Džugašvili měl stát původem jedním z vyvolených.
Sám Stalin o svém „židovství“ nemluvil, ale vypustili pověst, a ta zabrala:
„plamenní revolucionáři“ brzy začali Stalina-Josifa považovat za téměř svého, o což on sám usiloval.
Jiné cesty nebylo. Celé revoluční hnutí v Rusku řídili Židé, kteří cizí mezi sebe nepouštěli…

Druhým zasvěcení Soso Džugašvili prošel v době svého prvního vyhnanství v Solvyčegotsku. Tam se setkal s jedním ochráncem, Alexadrem Bělovem. Přirozeně, místo vyhnanství mladého Stalina nebylo náhodné.

.…… V roce 989, kdy vojska Puťaty dobyla Starou Ladogu, křesťanští zabijáci se hned vrhli
na chrám Veliké Lady, který stál na jižním břehu jezera.
Avšak během obléhání města žreci stihli chrám přestěhovat.
Jeho stěny sice zůstaly, ale vše, co bylo uvnitř, zmizelo.
Především zmizela hlavní relikvie chrámu, zlatá socha Lady s maličkým Leljem v náručí.
Kam to vše zmizelo?
Na východ, do oblasti dnešního Solvyčegodska. Tak začal bezpříkladný pochod zlaté oriánské Lady
do jedné z podzemních úschoven, zanechaných Rusy-Oriany na platu Putorana……

Tak tedy, Alexandr Bělov během vyhnanství Soso Džugašvili v Solvyčegotsku právě odpovídal za svaté místo, kde se po určitou dobu nacházel druhý chrám bohyně, a když se setkal se Stalinem, přivedl jej na místo starého chrámu. To stačilo. V mladém Stalinovi se probudila jeho rodová paměť. Ne po gruzínské linii, ale po ruské. Podle slov Bělova, Stalin dokonce poznal místo, kde stál chrám. Chodil vzrušený po trávou zarostlých zemních náspech a v očích měl slzy.

A zde, na místě bývalého druhého chrámu Lady, Alexandr Bělov vypravoval mladému gruzínskému chlapci, duchovnímu potomku ruského žrece-ochránce, o veliké Orianě-Hyperboreji, o jejím dědictví v podobě sociální nerovnosti, která dovolila po tisíciletí odsévat pryč od tří nejvyšších stavů jak nevolníky-sluhy, tak psychopaty-nedotknutelné.

Mnohé se dozvěděl a ještě více pochopil budoucí vůdce díky Bělovovi. Často se setkávali na ruinách chrámu
a beze svědků vedli dlouhé a plodné besedy. Bělov se nepokoušel Stalina učit.
Jeho posláním bylo pouze v tom, aby svému svěřenci pomohl vzpomenout si na vše zapomenuté.
To se mu skvěle podařilo.
Stalin se vrátil z vyhnanství jako vyměněný. Teď to byl revolucionář jen vnějškově, vnitřně byl daleko ne marxistou, spíše jeho protikladem, ale to pociťoval jen on sám.

V Solvyčegotsku se dověděl o tajemstvích Uralu, podzemních úkrytech plata Putoranu ve Východní Sibiři. Doslechl se o stovkách pokrytých tajemstvím mrtvých ruských měst prvé popotopní říše, záhadné Arratě.
Když Stalinovi znovu hrozilo vyhnanství, bez váhání si zvolil Západní Sibiř. V Narymském kraji Soso Džugašvili byl krátce, ne víc než měsíc, což potřeboval, aby navštívil ruiny jednoho z hlavních měst Arraty.
Toto mrtvé město se zbytky dvou chrámů leží kousek od řeky Tym v Tomské oblasti.
Je tam východiště nebývalé síly.

Mimochodem, se svými narymskými přáteli, těmi, kdo mu ukázali toto staré město, si Stalin dopisoval celý zbytek života, ale ne jako hlava státu, ale prostě jako člověk.

Nejproduktivnější a nejzajímavější bylo jeho třetí vyhnanství do Turuchanska. Pochopitelně, Kurejku si vybral sám. A žil tam celé čtyři roky, celou lhůtu vyhnanství.
Aby se zbavil možného sledování, ne policejného, ale zednářského, začal intenzivně lovit.

Mizel na lov v předhůří Putoranu celé měsíce. Žil v chalupách u mnoha lovců, spřátelil se s chovateli sobů Kety a severními Evenky. Znal se s jejich šamany.
A nikdo neviděl na pozadí bouřlivé činnosti tuláka v tajze to hlavní: …..Stalin se celé čtyři roky učil.
Úporně a vytrvale.
Učil se u ochránce Kurejky, člověka s nejvyšším védickým zasvěcením Jaroslava Čerdynceva (přezdívka)

Čtyři roky se Stalin učil u Čerdynceva psychologii, zákony řízení, a také všechny druhy okultních ochran
v přírodě. Bez takového vzdělání by se budoucím zachráncem ruské země stát nemohl.

Později, v době velkého soupeření Stalina a celé jejich ráčkující smečky, mágové z okultních oddělení zednářských loží i silní židovští mágové bezmocně rozhazovali rukama. Všechny jejich kouzelné konstrukce, namířené na fyzickou likvidaci nenáviděného protivníka, končily silnými protiakcemi, které krutě postihovaly
je samotné. Stalin přes všechnu jejich snahu zůstával nezraněn.
Ano, ze Soso Džugašvili vyrostl dobrý mág, nebo lépe, dobrý psycholog a odborník na řízení.
Ale to vše bylo jen základem, minimem, bez něhož Josif Vissarionovič by nemohl uspět.

(G. A. Sidorov, Chronologicko-ezoterická analýza vývoje současné civilizace)