Zánik III.

David Martínek:

Po ztrátě území u Avdijivky, v pekle, v němž se ocitly ukrajinské jednotky, dané převahou ruských vojsk, masívní dělostřeleckou palbou a obrovským přečíslením začalo být evropským politikům jasné, že Ukrajina, přes obrovské transfery zbraní a peněz, pocházejících ze všech koutů světa, ve válce s Ruskem s velkou pravděpodobností utrpí porážku.

Podstatným důvodem je i změněná situace, kdy se Spojené státy načas odmítly podílet na dalším financování ukrajinské války, nad rámec již schválených výdajů. Černý Petr tak zůstal v rukou evropských politiků a iniciativy se ujal francouzský prezident Macron.

Macron nejprve před lídry evropských zemí zopakoval, že Rusko nemůže a nesmí ve válce proti Ukrajině vyhrát. A později nevyloučil ani vyslání pozemních sil zemí Severoatlantické aliance (NATO) na Ukrajinu.

Na slova Macrona zareagovaly Spojené státy odmítnutím. Podle Reuters a prohlášení z Bílého domu: „Spojené státy neplánují vyslat vojáky do bojů na Ukrajinu. A neplánují tam vyslat ani jednotky NATO.“

USA prohlásily, že posilují přítomnost jednotek NATO ve východní Evropě.

“To, co jsme jasně řekli, je, že jsme již zvýšili a zvyšujeme přítomnost jednotek NATO ve východní části aliance na území NATO.” *

Již o měsíc později, 22.3.2024, ale předseda Vojenského výboru NATO, admirál Rob Bauer prohlásil, že země NATO jsou v současnosti plně připraveny na případný ostrý konflikt s Ruskem.

Macron tvrdí, že se vytváří koalice států, které Kyjevu mohou dodat rakety středního a dlouhého doletu. Dále sdělil, že posílí kybernetickou obranu, rozšíří další dodávky zbraní a munice a zabezpečení hranic s Běloruskem. Podle spojenců může vojensky zasáhnout v zemích, ohrožených ruskou invazí, jako je Moldavsko. Polsko, Litva a další země, ústy svých představitelů vyjadřují ochotu připojit se k Macronovi.

Eskalace konfliktu na Ukrajině tak nabrala nebezpečné tempo i směr.

Velmi vážné výhružky Rusku komentoval mluvčí ruského prezidenta Dmitrij Peskov. Ruské úřady invazi na Ukrajinu dlouhodobě označovaly za „speciální vojenskou operaci“. Peskov nyní připustil, že země se nachází ve válce.

„V podstatě poté, co do toho vstoupil kolektivní Západ, změnilo se to ve válku. De iure je to speciální vojenská operace. De facto se to pro nás přeměnilo ve válku. Poté, co kolektivní Západ stále více a více přímo zvyšuje míru svého zapojení do konfliktu. Tedy změny se odehrály v podstatě, ale nikoliv v právním smyslu,“ řekl Peskov rozhlasové stanici Kommersant FM.

29.02.2024, v reakci na vyřčené, projevu, určeném západním politikům Putin varoval, že riskují vyprovokování jaderné války, pokud pošlou vojáky bojovat na Ukrajinu. Řekl, že Moskva má zbraně k úderům na cíle na Západě. Válka na Ukrajině vyvolala nejhorší krizi ve vztazích Moskvy se Západem od kubánské raketové krize v roce 1962. Putin již dříve mluvil o nebezpečí přímé konfrontace mezi NATO a Ruskem, ale jeho čtvrteční jaderné varování bylo jedním z jeho nejvýraznějších.

“(Západní politici) si musí uvědomit, že máme také zbraně, které mohou zasáhnout cíle na jejich území. To vše skutečně hrozí konfliktem s použitím jaderných zbraní a zničením civilizace. Copak to nechápou?!”

Putin, viditelně rozzlobený, připomněl západním politikům osud invaderů, jako byl Adolf Hitler z nacistického Německa a francouzský Napoleon Bonaparte, kteří v minulosti neúspěšně napadli Rusko. “Nyní ale budou následky mnohem tragičtější,” řekl Putin. “Myslí si, že (válka) je karikatura,” řekl a obvinil západní politiky, že zapomněli, co skutečná válka znamená, protože v posledních třech desetiletích nečelili stejným bezpečnostním výzvám jako Rusové.

Ruské síly pokračují v postupu pozemními operacemi a vyřazováním ukrajinské infrastruktury. Vzdušný, raketový útok a zničení Dněperské vodní elektrárny, jedné z největších ukrajinských elektráren, prakticky bez odezvy protiraketových baterií, dodaných Západem, dokladuje, že Rusko fakticky kontroluje situaci na bojišti.

𝗡𝗮𝗽𝗲̌𝘁𝗶́ 𝘃 𝗥𝘂𝘀𝗸𝘂

V Rusku, zasaženém 22. března 2024 silným teroristickým útokem a střelbou do nevinných lidí v obchodním centru Crocus City Hall v Krasnogorsku na předměstí Moskvy, bylo zabito 143 lidí a více než 360 bylo zraněno. Akt brutálního teroru bude spouštěčem veřejných nálad v Rusku.

Jestliže Putin do této doby manévroval společnost směrem od konfliktu a snažil se, aby provoz rozsáhlé ruské federace nebyl omezen dopady konfliktu, akt teroru jej staví do role, kdy bude nucen přijmout další rozsáhlá opatření.

Ruská strana prezentuje ukrajinský konflikt jako omezený, zástupný střet Ruska se západními geopolitickými protivníky Moskvy, v němž Ukrajina je vnuceným bojištěm. Podstatou rusko-ukrajinského střetu je pak etnický konflikt, jehož jádrem je ochrana etnických Rusů na Ukrajině. Vystavených kyjevským režimem a neonacistickými jednotkami mimo kontrolu kyjevského režimu rozsáhlé ostrakizaci a teroru v letech 2014-2022.

𝗣𝗿𝗼𝗯𝗹𝗲́𝗺 𝗺𝗲́𝗱𝗶𝗶́ 𝗮 𝘇𝗮́𝗽𝗮𝗱𝗻𝗶́ 𝗽𝗿𝗼𝗽𝗮𝗴𝗮𝗻𝗱𝘆

Putin se stal předmětem až patologické fascinace a obsese západních médií. Srovnání s Hitlerem, denní zprávy, stavící Putina i Rusko do role ikonického zloducha a nepřítele Západu, jsou součástí vyhraněné západní propagandy. Formují psychologická nastavení společnosti.

Dlouhodobé příčiny konfliktu západní média systematicky ignorují. Na západě existuje vyhraněný výklad událostí, které vedly k válce. Ale tento výklad systematicky pomíjí skutečnou podstatu konfliktu. A tím je kromě aktivit Ruska stejně výrazný podíl hybridních, zpravodajských a ekonomických operací západních zemí vůči Rusku.

Na Západě jsme zvyklí vnímat hrozby z Ruska, různé formy hybridní, psychologické a propagandistické války. Ale v praxi je tatáž mediální válka, propaganda, stejné formy ovlivňování uplatněna i z opačné strany. Západ se snaží udržet „názorovou jednotu“. Přičemž informace o metodách agrese vůči Rusku, hybridní, mediální, zpravodajské války, které Západ uplatňoval po celá léta vůči Rusku a Putinově administrativě jsou vystrkány do koridoru „proruské propagandy“.

Pro západní média válka na Ukrajině začala v roce 2022 ruskou invazí. Fakticky je střet na Ukrajině výsledkem dlouhodobého procesu politických aktivit a geopolitického soupeření Ruska se Západem.

Až teprve poté, co veřejnost a alternativní média svedla s mainstreamem otevřený a nerovný zápas o objektivní podstatu informování o podstatě konfliktu, média neochotně připustila jak existenci neonacistů na Ukrajině, o jejichž existenci před válkou bez problému, byť omezeně informovala. Vliv západních aktivit a pokusy o rozbíjení a oslabování Ruska. Problémy s rozsáhlou korupcí, které se promítly i do chodu ukrajinské armády. A jen velmi zřídka se objevují v médiích objektivní analýzy, snažící se pojmenovat situaci ruských menšin od roku 2013 po událostech EuroMajdanu.

Důvodem je, že objektivně zprostředkovaná data by nezapadaly do narrativu o podpoře demokratické Ukrajiny vzdorující „fašistickému“ Rusku. Pokud by byla veřejnost objektivně informována o problémech postavení ruských menšin, korupci, neblahých symbolech Ukrajiny v podobě odkazu Bandery, násilných odvodech mužů do ukrajinské armády a dalších jevech, ochota podporovat dodávky zbraní do jádra konfliktu by patrně už od počátku konfliktu poklesla na minimum. A válka by měla patrně jiný průběh.

Média mají přímý vliv na vytváření podpory konfliktu v nesmyslné válce. Budování obrazu nepřítele, což je po tisíciletí využívaný nástroj, umožňující formovat myšlení mas. Jsou přímo zodpovědná za prodlužování konfliktu. Stejně tak je evidentní, že dnes jsou napadáni lidé i politici, kteří usilují o příměří a zastavení bojů. „Chmírové“. „Ruští kolaboranti.“ Atd.

U podstatné části veřejnosti má právě tento vyhraněný, nekritický postoj médií vůči Rusku a Putinovi spíše opačný efekt. Putin se stal v podstatě symbolem kontrakultury. Veřejnosti, odmítající ohraničený diskurz veřejné debaty a monotónní agendy angažovaného a směřovaného zpravodajství.

𝗥𝘂𝘀𝗼𝘃𝗲́ 𝘀𝘁𝗼𝗷𝗶́ 𝘇𝗮 𝗣𝘂𝘁𝗶𝗻𝗲𝗺

Ruská společnost dala v nedávných volbách více než jasně najevo, že stojí jak za Putinem, tak jeho politikou hájení výsostných geopolitických ruských zájmů. Komentovat průběh ruských voleb, slabé kandidáty, jednoznačnou mediální veřejnou podporu Putinovi, praktickou neexistenci ruské politické konkurence či dohled nad volbami optikou Západu je objektivní.

Ale zároveň je o naprostém nepochopení situace. Rusko je prakticky ve válečném stavu. Nepřítel před branami znamená, že vláda přešla do režimu koncentrované moci. Změna ve vedení státu, o níž usiluje Západ od nástupu Putina k moci, je nemyslitelná. Rusové za Putinem stojí.

Teroristický útok a západní výhrůžky jen výrazně posílí veřejné nálady a podporu nekompromisního vojenského řešení konfliktu.

𝐴 𝑜𝑡𝑎́𝑧𝑘𝑢, 𝑗𝑎𝑘 𝑏𝑦 𝑣𝑒 𝑣𝑜𝑙𝑏𝑎́𝑐ℎ, 𝑧𝑎 𝑠𝑜𝑢𝑐̌𝑎𝑠𝑛𝑒́ 𝑠𝑖𝑡𝑢𝑎𝑐𝑒 𝑑𝑜𝑝𝑎𝑑𝑙 𝑉𝑜𝑙𝑜𝑚𝑦𝑑𝑦𝑟 𝑍𝑒𝑙𝑒𝑛𝑠𝑘𝑖𝑗, 𝑘𝑡𝑒𝑟𝑦́ 𝑣𝑜𝑙𝑏𝑦 𝑛𝑒𝑟𝑖𝑠𝑘𝑢𝑗𝑒 𝑎 𝑡𝑒́𝑚𝑎 𝑝𝑜𝑙𝑖𝑡𝑖𝑐𝑘𝑒́ 𝑝𝑙𝑢𝑟𝑎𝑙𝑖𝑡𝑦 𝑝𝑜 𝑣𝑦𝑝𝑢𝑘𝑛𝑢𝑡𝑖́ 𝑣𝑎́𝑙𝑘𝑦 𝑝𝑟𝑒𝑧𝑖𝑑𝑒𝑛𝑡𝑠𝑘𝑦́𝑚 𝑣𝑦́𝑛𝑜𝑠𝑒𝑚 𝑧𝑟𝑢𝑠̌𝑖𝑙, 𝑝𝑜𝑛𝑒𝑐ℎ𝑎́𝑣𝑎́𝑚 𝑧𝑐𝑒𝑙𝑎 𝑠𝑡𝑟𝑎𝑛𝑜𝑢.

Rusko eskalaci konfliktu vnímá jinak, než západní politici. Existuje velmi podstatný rozdíl v ruském chápání okolního světa a naopak, v politické kultuře západního světa. Která se pohybuje, podobně jako na někdejším francouzském dvoře Bourbonů ve světě dramatických prohlášení, mediálních poryvů, soupeření o pozornost a složitých politických piruet, jejímž cílem je udržet si kontrolu především nad myslí vlastních obyvatel.

Macron usiluje o znovuzvolení. Nedávné události v bývalých francouzských koloniích Nigeru, kde došlo k odklonu od Francie, a předtím v Mali, Burkina Faso či Gabonu znamenají, že Afrikou se šíří požár sympatií k Rusku a odmítání Západu. Macron po ztrátě Nigeru potřebuje politický úspěch v mezinárodní politice.

Macronova vyhlášení ale Rusko vnímá jiným způsobem, než Evropa.

Rusko představuje spíše svět, poměřující pečlivě pohyby a vyjádření protivníků. V šachové hře geopolitiky, kde sebemenší chyba má nedozírné následky, ani jiný přístup není možný.

Jestliže Macron vyhrožuje Rusku zbraněmi, vojenskými jednotkami, dodávkami palebných raketových systémů, Rusové řečnické Macronovy piruety pečlivě vyhodnocují. A vzápětí, suše, podle potřeby zvýší počet armád, kontingentů, raket, zabezpečení území a v očekávání útoků západních armád rozmístí adekvátní vojenskou sílu.

𝗭𝗯𝗹𝗮́𝘇𝗻𝗶𝗹𝗶 𝘀𝗲?

Evropští politici, v čele s Macronem tedy bubnují do další eskalace konfliktu.

Jediná otázka, která v této souvislosti může zaznít, zní: Zbláznili se?

Ukrajina je obrovský geopolitický průšvih. Smyslem agend v zemích na hranicích s Ruskem od Putinova nástupu do funkce bylo neustále vytvářet ohniska napětí a konfliktů, které zaměstnávaly ruskou administrativu. Které nutily Putina i Rusko reagovat, vytvářet protiopatření, posílat armády do ohniska konfliktů a čelit neustále rozsáhlé kritice západního světa. Zvyšování napětí je podstatou všech barevných revolucí ve státech, sousedících s Ruskem. Stejně tak sankcí, ostrakizací a vytěsňování Ruska z mezinárodního prostoru. Omezování obchodu, systematický mediální nátlak, eventy, poškozující kredit státu a především, přibližování NATO k hranicím Ruska. Je to pasivně agresivní politika, jejímž smyslem je neustále podvazovat kapacity, rozvoj a potenciál Ruska.

Vpád na Ukrajinu je oboustranným selháním této politiky. Jak západní, tak i ruské. Západ patrně neočekával, že Rusko vtrhne invazními vojsky na Ukrajinu a zahájí vojenský konflikt. Smyslem západní politiky bylo manévry a sledem akcí postupně vyčerpávat Rusko. Cílem nebyl samotný vojenský konflikt, ale postupné oslabování a vyčerpávání protivníka.

Invaze je selháním. Putin se v myslích podstatné části obyvatel Západu stal agresorem, proti němuž je třeba vést nesmiřitelný boj. Což je pro Rusko velký problém. Nyní i do budoucna.

Přestože dnes už menší část aktivní veřejnosti chápe podstatu jak ukrajinského konfliktu, tak i otázku dlouhodobého geopolitického soupeření Ruska a Spojených států a v závěsu Evropy, stále platí karta, kterou vládne mainstream.

Jednoduše proto, že mainstream, televize, hlavní deníky a média stále představují nejsilnější názorotvorný proud. Běžný člověk, který se o podstatné detaily konfliktu nezajímá, je dosahem i směřováním jednoznačně zformován v postojích.

𝑁𝑎 𝑝𝑟̌𝑖́𝑘𝑙𝑎𝑑𝑢: 𝑇𝑒𝑛𝑡𝑜 𝑐̌𝑙𝑎́𝑛𝑒𝑘 𝑠𝑖 𝑝𝑟̌𝑒𝑐̌𝑡𝑒 𝑚𝑎𝑥𝑖𝑚𝑎́𝑙𝑛𝑒̌ 100 𝑡𝑖𝑠𝑖́𝑐 𝑙𝑖𝑑𝑖́ 𝑣 𝑐̌𝑒𝑠̌𝑡𝑖𝑛𝑒̌. 𝐴𝑏𝑦 𝑑𝑜𝑘𝑎́𝑧𝑎𝑙 𝑛𝑒̌𝑐𝑜 𝑧𝑚𝑒̌𝑛𝑖𝑡, 𝑚𝑢𝑠𝑒𝑙𝑜 𝑏𝑦 𝑗𝑒𝑗 𝑜𝑝𝑎𝑘𝑜𝑣𝑎𝑛𝑒̌ 𝑝𝑟̌𝑒𝑐̌𝑖́𝑠𝑡 100 𝑚𝑖𝑙𝑖𝑜𝑛𝑢̊ 𝑙𝑖𝑑𝑖́ 𝑣 𝑐𝑒𝑙𝑒́ 𝐸𝑣𝑟𝑜𝑝𝑒̌. 𝑇𝑎𝑘𝑜𝑣𝑎́ 𝑗𝑒 𝑟𝑒𝑎𝑙𝑖𝑡𝑎.

𝗗𝘃𝗮 𝗿𝗼𝗸𝘆 𝘇𝗯𝘆𝘁𝗲𝗰̌𝗻𝘆́𝗰𝗵 𝗯𝗼𝗷𝘂̊

Po dvou letech bojů je evidentní, že ruská odpověď na ohrožené postavení etnických Rusů v oblastech Donbasu, Luhansku a Krymu a stejně tak na projevy neonacismu je strašlivá a zničující. Vyhlášení Zelenského v roce 2021, který prohlásil, že Ukrajina si opatří vlastní jaderné zbraně, pokud jí nebude umožněn vstup do NATO se stalo vážnou hrozbou.

Vstup ruských vojsk je zároveň nesymetrickou vojenskou odpovědí na západní politiku zastrašování, ostrakizace, vytváření konfliktů v zemích na hranicích Ruska, přibližování NATO k ruským hranicím a rozmisťování základen, ohrožujících bezpečnost Ruska. Je aktem agrese, proti němuž se přirozeně zdvihl odpor v celém světě.

I přes rozhodný a statečný boj Ukrajinců je dnes zjevné, že Ukrajinci, vehnaní do konfliktu, po dvou letech zbytečného konfliktu ochabují. Není divu. Někdejší Zelenského bojovná rétorika ve střetu s děsivou realitou bojů, odvlékáním mladých rekturů z ulic, obrovské emigrace a útěkem před válkou, doprovázená enormním růstem veřejných dluhů, kdy Ukrajině během dvou let válčení vzrostl veřejný dluh z 64% HDP na 100% HDP, stejně jako situace, kdy je evidentní, že na Ukrajině probíhá výprodej aktiv do rukou zahraničních investorů, to vše znamená, že Ukrajina je v situaci, kdy příměří a přechod k míru by umožnil zachránit jak stát, tak především obrovské počty lidí z pekla zbytečné války.

Namísto, aby se evropští politici snažili zabránit všemi silami další eskalaci konfliktu a ničení Ukrajiny, vedou vážné porady, jak obrovský průšvih na Ukrajině rozšířit o účast vlastních armád. A zakrýt tristní situaci předchozích vlastních mizerných politických rozhodnutí, snah o oslabení Ruska, dalším rozšířením konfliktu o vlastní armády.

Je to nepochopitelné. V tuto chvíli je snad poslední šance zastavit konflikt a zachránit životy vojáků ustupující ukrajinské armády. Pokusit se zprostředkovat mezi znesvářenými stranami příměří a ukončit nesmyslné zabíjení Rusů i Ukrajinců v nesmyslné válce. Ukončit krvácení veřejných rozpočtů vlastních zemí. Omezit strukturální otřesy, jak na evropské půdě, tak i ve Spojených státech.

A především, předejít konfliktu, který se má potenciál rozrůst se obrovskou silou. Nejprve na evropském kontinentu. A v řetězové reakci vtáhnout do války celý svět.

𝗖𝗲𝘀𝘁𝗮 𝗸 𝗺𝗶́𝗿𝘂

Je možné konflikt zastavit? Ano, je.

Západní politici musí překročit limity vlastního uvažování, obav i ambicí, které jsou symptomem psychologické pasti, z níž není úniku. Všestranně mediálně i politicky hecovaný ukrajinský konflikt je výrazným signálem globální proměny světa. Konfliktem na hranici civilizací.

Omezené konflikty po pádu Berlínské zdi, Jugoslávie, Libye, Irák, Afgánistán, Sýrie měly smysl v prosazování západní dominance. Amerika a její prodloužená ruka v Evropě, NATO, nejmocnější vojenský blok, plnící odstrašující roli světového četníka a importéra „demokracie“ prostřednictvím převratů, letadel a tanků měly po 34 let výsadní postavení.

Dnes je situace diametrálně odlišná. Během 34 let se na nohy postavil technologický obr Číny a obnovila se vojenská síla Ruska. Z unipolarity se stal multipolární svět. Jehož projevem jsou další rychle rostoucí a výrazné enklávy, odmítající nadvládu Západu. Arabský svět. Indie. Blízký východ. Afrika, kde jádrem se stane Niger. Latinská a střední Amerika, která se postupně vymkne americké kontrole.

Jestliže ještě během válek v Iráku, Lybii, Afgánistánu bylo možné světovou veřejnost manévrovat obvyklou směsí válečné propagandy, osvědčených psychologických postupů, za frenetické frekvence mediálního působení, dnes je diametrálně jiná situace. Žijeme v naprosto jiné dimenzi. Planeta je propojena vědomím a internetem.

Ale staré vojenské plány, strategie, mediální, zpravodajské a psychologické postupy se nezměnily. Jsou stále tytéž. Stejně jako politici, kteří se snaží pokračovat v postupech schémat unipolárního či bipolárního světa. Abychom se pochopili. Majority ve většině států světa, to znamená většiny společnosti, tento typ zastaralé politiky dávno chápe a odmítá.

Konflikt na hranicích civilizačních okruhů je ale jiného druhu.

Nejde v něm jen o lokální střet mezi Ukrajinou a Ruskem. Jde v něm o konflikt mezi civilizačními okruhy. A ten, při obrovském množství jaderných arzenálů na všech stranách nemá řešení. Myslím, že to není potřeba nikomu složitě vysvětlovat. Cesta končí.

𝗜𝗻𝗶𝗰𝗶𝗮𝘁𝗶𝘃𝘂 𝗺𝘂𝘀𝗶́ 𝗽𝗿̌𝗲𝘃𝘇𝗶́𝘁 𝘇𝗲𝗺𝗲̌ 𝘀𝘁𝗿̌𝗲𝗱𝗻𝗶́ 𝗘𝘃𝗿𝗼𝗽𝘆

Existuje z tohoto nastavení cesta?

Řešením by byla, paradoxně, iniciativa malých zemí střední Evropy. Které přímo a bezprostředně sousedí s Ukrajinou a hrozivým válečným konfliktem. Důvod je evidentní. Při zavlečení těchto zemí do konfliktu, byť i formou omezené vojenské účasti, vojenských jednotek, maskovaných a se statusem „instruktorů“, „dobrovolnických jednotek“ či čehokoliv podobného se může konflikt rozšířit, v podobě odvetných akcí bojujících stran na území jednotlivých států. A později přerůst v aktivaci článku 5 NATO. Věřím, že nikdo soudný si podobný scénář jednoduše nepřeje.

Politici Česka, Maďarska, Slovenska, Srbska, Rakouska a případně dalších zemí, Polska, nebo pobaltských zemí by měli iniciovat sled mezinárodních summitů, kde by na rozdíl od prosazované válečné linie vytvořily smysluplný scénář, vedoucí od příměří, přes návrh uspořádání poválečného uspořádání Ukrajiny, definici rusko-ukrajinských vztahů, po projekt poválečné obnovy.

I když v jednotlivých státech střední Evropy panují různé představy o průběhu konfliktu, lze pozorovat, že v jednotlivých státech existují výrazné osobnosti a politické strany, usilující o mír. Ať jde v současnosti o vládní, či opoziční proudy. Propojením těchto racionálních, k ukončení konfliktu směřujících politických uskupení, by mohla vzniknout silná mezinárodní platforma, prosazující mír.

Tato mezinárodní platforma by měla poté předložit společný plán postupu k jednání velmocem. A iniciovat jednání, pod kuratelou Spojených států a Číny, za účasti Ruska, Ukrajiny, Francie, Německa, Turecka a Izraele s cílem dosáhnout mezinárodně garantované dohody o uspořádání poměrů mezi Ukrajinou a Ruskem. S výjimkou Británie, která prostřednictvím premiéra Johnsona podstatným a podvratným způsobem přispěla k rozhoření konfliktu.

Iniciátorem by měly být právě malé sousedské státy střední Evropy, jejichž tisíciletá zkušenost života mezi hegemony, Ruskem a Německem je určující. Právě Česko a Slovensko, jejich mírová a bratrská spolupráce i po rozdělení Československa je příkladem, jak se vyhnout etnickému konfliktu.

Cílem by mělo být poskytnout oběma stranám, Ukrajině i Rusku, nevyvratitelné záruky, kdy se oba státy stanou bezpečným, partnerským státem pro svého souseda. Jak ukázalo dění kolem Minských protokolů, záruky neměly hodnotu ani papíru, na němž byly napsány.

Pokud svět nechce dospět do dalšího evropského a vzápětí světového měření sil, bude muset Ukrajina i Rusko udělat výrazné ústupky. I za cenu neutrality Ukrajiny, zákazu vstupu Ukrajiny do NATO a nebo případně, společného vstupu do západního obranného bloku obou zemí současně.

Stejně tak bude nutné najít konsensus Ruska ve vztahu k Ukrajině. Předpokládám, že Rusko nebude stát o pozici světového vyvržence, do konce věků stiženého sankcemi a odmítáním. A stejně tak je Ukrajině potřeba nabídnout cestu a smysluplné východisko z krize.

Řešením by mohl být sled kroků, vedoucích k procesu plebiscitů, referend a arbitráží, na jejichž základě by se ruský a ukrajinský stát dohodly na podmínkách míru, vymezených hranicích, postavení etnik a formách příští spolupráce. Cesta k míru existuje. A je potřeba se jí vydat. Jak?

Pojďme se na to mrknout.

𝗠𝗜́𝗥𝗢𝗩𝗬́ 𝗣𝗟𝗔́𝗡

𝗠𝗼𝘀𝗸𝘃𝗮, 𝗞𝘆𝗷𝗲𝘃, 𝗳𝗲𝗱𝗲𝗿𝗮𝗹𝗶𝘇𝗮𝗰𝗲 𝗻𝗲𝗯𝗼 𝗻𝗼𝘃𝗲́ 𝗮𝘂𝘁𝗼𝗻𝗼𝗺𝗶𝗲

Jako klíčové, pro uspořádání vztahů je 𝘀𝘃𝗼𝗯𝗼𝗱𝗻𝗮́ 𝘃𝘂̊𝗹𝗲 𝗼𝗯𝘆𝘃𝗮𝘁𝗲𝗹.

Ukrajina je hluboce rozdělená země. EuroMajdan rozdělil stát na etnickém, kulturním a společenském principu. Podobně jako u nás, nebo v západní Evropě se společnost rozpadla na velkou skupinu politicky, ekonomicky i společensky soupeřících stran. EuroMajdan vyostřil především etnický konflikt mezi ruskou a ukrajinskou populací. Je to jeho neblahý odkaz. Namísto prohloubení demokracie přišla občanská válka. A trvale konfliktní nastavení především mezi Kyjevem a Moskvou, a také Kyjevem a jižními a východními oblastmi Ukrajiny.

Válka jednou skončí. Pro její konec je ale potřeba někde začít pracovat. Vyhlášením příměří.

V opačném případě bude válka pokračovat, ale její následky, vzhledem k uvažovanému zapojení evropských armád a odvety ruské vojenské síly budou následky stokrát strašlivější, než dosud.

𝗔𝘁̌ 𝗼𝗯𝗰̌𝗮𝗻𝗲́ 𝗿𝗼𝘇𝗵𝗼𝗱𝗻𝗼𝘂 𝗼 𝘃𝗹𝗮𝘀𝘁𝗻𝗶́𝗺 𝗼𝘀𝘂𝗱𝘂

Jděme cestou míru a smíru. Jakým způsobem?

Pro příští fungování Ukrajiny je nejdůležitější princip sebeurčení a svobodné vůle samotných občanů. Myslím, že by občanům Ukrajiny měla být dána možnost prostřednictvím referend a plebiscitů svobodně se rozhodnout, k jakému státu a systému si přejí přináležet.

V zásadě se nabízí několik možných forem uspořádání Ukrajiny po vyhlášení příměří a zahájení mírových jednání.

𝗣𝗿𝗶𝗻𝗰𝗶𝗽 𝘂́𝘇𝗲𝗺𝗻𝗶́ 𝗰𝗲𝗹𝗶𝘀𝘁𝘃𝗼𝘀𝘁𝗶 𝘃𝗲𝗿𝘀𝘂𝘀 𝗶𝗺𝗽𝗲𝗿𝗶𝗮́𝗹𝗻𝗶́ 𝗮𝗺𝗯𝗶𝗰𝗲

Západ, ve snaze zjednodušit podstatu konfliktu vytrvale pléduje princip územní celistvosti státu. Je to pochopitelné, protože úspěšně završená speciální vojenská operace Ruska, s jednoznačnými územními zisky by potenciálně mohla znamenat zvýšenou apetenci Ruska k získání dalších území.

S touto hrozbou také západní politici neustále šermují. Hrozbou ruského postupu do zemí Evropy si zjednávají mandát pro zvýšené výdaje do zbrojení, stejně tak k potlačování opozičních a mírových postojů a samozřejmě k vytrvalému zastrašování veřejnosti.

Rusko, ústy některých svých představitelů, naopak pravidelně blouzní o obnově Ruska v hranicích Sovětského svazu. Je to idea, která naprosto nerespektuje realitu. O život v Ruské federaci nestojí ani Ukrajinci, ani pobaltské státy, Moldávie, jednotlivé středoasijské země, natož země střední Evropy, pevně usazené v podmínkách demokratických států.

Státy se naopak postupně formují směrem k bloku demokratických zemí a motivem je samozřejmě svoboda. Rusko trvale zápasí s hrozivým odkazem Sovětského svazu, vojenského hegemona, prosazujícího někdejší komunistický režim vojenskou silou. Jednotlivé státy střední a východní Evropy, žijící v prostředí demokracie dnes rozhodně nemají potřebu měnit kurz. I přes místy naprosto tristní průběh přechodu k demokracii, nebo i místy otřesný provoz demokracií v zemích střední a východní Evropy, naprostá většina obyvatel přirozeně spěje k demokracii jako etalonu pro vlastní existenci.

O život v asijských systémech je zde pramalý zájem.

Přesto, ani pro Rusko, Ukrajinu, Evropu, ani pro Spojené státy není politika neustálé konfrontace cestou, která někam vede. Rusko, dříve či později, zhruba po dvou generacích, přirozeně dospěje do stadia demokratických reforem. Za podmínky, kdy nebude ohroženo západní politikou vměšování, systematického zatlačování a vytváření vojenských kapacit v blízkosti svých hranic. Tento typ politiky je důvodem, proč Rusko válčí. Vojenské základny na hranicích Ruska znamenají jednoznačný nástupní prostor pro vojenskou invazi a zasahování do vnitřních poměrů státu. Rusko má dostatečnou vojenskou kapacitu na to, aby podobným věcem zabránilo.

𝗟𝗶𝗱𝘀𝗸𝘆́𝗺𝗶 𝘀𝗿𝗱𝗰𝗶 𝗿𝗼𝘇𝗱𝗲̌𝗹𝗲𝗻𝗮́ 𝗨𝗸𝗿𝗮𝗷𝗶𝗻𝗮

Ukrajinský stát je rozdělená země.

Pokusím se v několika črtách pojmenovat základní princip konstituce této těžce zkoušené země.

𝗭𝗮́𝗽𝗮𝗱𝗻𝗶́ 𝗨𝗸𝗿𝗮𝗷𝗶𝗻𝗮

Kyjevská oblast, Kyjev, srdce Ukrajiny, stejně jako Žitomyrská, Černihovská, Rivnenská, Chmelnická, Termopilská, Ivano-Frankivská, Volyňská, Lvovská, Černovická, Vinická oblast jsou Ukrajinou, která je etnicky, kulturně, jazykově kodifikována jako ukrajinská. Proevropská, prozápadní. Historicky, „zapadniky“. Jsou rozhodujícími oblastmi Ukrajiny a jádrem proevropsky orientovaného ukrajinského státu.

𝗩𝘆́𝗰𝗵𝗼𝗱𝗻𝗶́ 𝗨𝗸𝗿𝗮𝗷𝗶𝗻𝗮

Republiky Donbasu a Luhansku, Doněcká a Luhanská oblast se staví k Ukrajině a především kyjevskému režimu naopak příkře odmítavě. Svobodně by se přidaly k Rusku, pokud by jim byla nabídnuta tato možnost i před válkou. Vzájemné vztahy s Ruskou federací, provázanost na ekonomiku, silný ruský vliv a přirozené lidské vazby na Rusko, v němž obyvatelé viděli ochránce svých zájmů a postavení je dáno vzájemnou dlouhodobou historií vztahů.

𝗞𝗿𝘆𝗺𝘀𝗸𝗮́ 𝗿𝗲𝗽𝘂𝗯𝗹𝗶𝗸𝗮

Krym je v jiné situaci. Krym je na průsečíku zájmu velmocí. Spojené státy, Británie dlouhodobě usilovaly o vytěsnění námořních sil Ruské federace. Krym je klíčem k Černému moři. Černé moře klíčem k ruské vojenské nezávislosti na mořích. Otázka strategického ovládnutí Krymu je pro Rusko zásadní. Případná ztráta Krymu, ztráta přístupu do Černého moře a jeho ovládnutí geopolitickými protivníky by znamenala nástupní prostor pro invazi z moře. Zásadní ohrožení Ruské federace. Krymané po anexi a připojení k Rusku poskytují Ruské federaci jednoznačnou podporu. Důvodem je, že se Krym připojením vyhnul zničujícímu konfliktu, který se odehrával po 8 let na Donbase a Luhansku a dnes se odehrává na celé jižní Ukrajině. Krym se připojením vyhnul válce. Ruská federace zde investuje a zabezpečuje lidem stabilní životní podmínky a podporu. Krym, jako geopoliticky strategický prostor, osídlený ruským obyvatelstvem, je výsostně ruským prostorem.

𝗞𝗿𝘆𝗺𝘀𝗸𝗮́ 𝗿𝗲𝗽𝘂𝗯𝗹𝗶𝗸𝗮

Jižní a jihovýchodní oblasti, Záporožská, Dnětropetrovská, Nikolajevská, Oděská, Kirovohradská, její obyvatelé, odmítají, po zkušenosti s válkou a ruskou invazí včlenění do Ruské federace. Stejně tak Poltavská, Sumská a s otázkou, Chersonská a Charkovská oblast. Již před válkou, po Majdanu, na územích probíhala referenda o vystoupení z Ukrajiny, podobné těm na Krymu, Donbasu a Luhansku. Názor populace ale zde nebyl jednotný. Vedl k velkým konfliktům uvnitř jednotlivých oblastí.

Myslím, že otázka pokojných, korektně provedených referend, tehdejší revoluční vládou, po roce 2014, pod Jaceňukem, v otázce směřování a správy oblastí by situaci jednoznačně uklidnila situaci.

Dnes, ve válkou zasažených regionech i roky po případném ukončení konfliktu bude situace velmi napjatá. Lidé se budou zpět jen obtížně vracet. Jen do Ruska uteklo před válkou přes 3 miliony lidí. Ti budou v oblasti citelně chybět. Pro jejich návrat do pokojných poměrů bude potřeba udělat obrovské množství práce. A získat obrovské prostředky.

Navzdory válečné situaci, rozsáhlé emigraci, lidé, žijící nyní v jednotlivých evropských zemích se, odhaduji, nakonec budou chtít vrátit do původní domoviny. Válka i zde rozdělila rodiny. Bude trvat řadu let, možná i desítky let, než oblasti na jihu a východě Ukrajiny naleznou klid. Mír v duších.

𝗨𝗸𝗿𝗮𝗷𝗶𝗻𝘀𝗸𝗲́ 𝗿𝗲𝗮́𝗹𝗶𝗲

Podstatou pro budoucnost jižní a jihovýchodní Ukrajiny je spravedlivé a rovné poválečné uspořádání. Zde je klíčové v těchto rozsáhlých oblastech zavést naprosto poctivou a spravedlivou správu, respektující životní podmínky, jazyk, náboženství, občanská a politická práva jednotlivých etnik, rovným a spravedlivým způsobem.

Západní veřejnost jednoduše často netuší, za jakých podmínek lidé zde žili a žijí. Slabý výkon práva, podvázaný výkon soudů, či praktická neexistence kritických médií destruovaly základní pojetí právního státu. Oligarchizace společnosti vedla k ovlivňování politiky, ekonomiky i médií na všech úrovních státu. K oslabení demokratických principů a rozsáhlé korupci. Příjmová nerovnost, reprezentovaná ukrajinskými miliardáři a hrozivě nízkými platy pracujících na druhé straně je jejím typickým projevem. Vnitřní problémy Ukrajiny, reprezentované politiky, kteří namísto řešení vnitřních problémů směřovali napětí proti Rusku bylo standardem. Ruská karta se nakonec projevila i v dění kolem Majdanu. Incidenty jako byl masakr v Domě odborů v Oděse.

Výsledkem byla nestabilita, která se projevila nakonec v podobě občanské války na jihu a východě Ukrajiny. Kde přítomnost na vlastní pěst operujících protiruských a neonacistických jednotek typu AZOV ve střetech s oponenty, nedokázal ukončit ani prezident Zelenský. Nemluvě o činnosti separatistických milicí na straně druhé. Bojové akce měly za následek, podle OBSE, 15 tisíc zabitých lidí již před válkou. Přičemž pozorovací mise OBSE, bez mandátu zasáhnout a cokoliv změnit neumožňovala často zoufalým lidem změnit svou situaci.

Ostrakizace Rusů na Ukrajině vedla k velmi silným náladám v samotném Rusku. A volání po zásahu a ochraně Rusů na východě a jihu Ukrajiny už dlouho před ruskou invazí.

Pro obyvatele ukrajinských oblastí je klíčové žít ve státě, který jim zabezpečí rovná politická a občanská práva, příležitosti, bezpečí, práci a rozvoj. Což Kyjev nedokázal zajistit.

Naopak. Ve vztahu Kyjeva k jižním a východním oblastem je silně cítit přezíravost k osudům a postavení zde žijících lidí. A ta neskončila ani s počátkem války. Je to podobné, jako cítíme i u nás. Kdy zpovykané pseudoelity v pražské metropoli mají obdobně přezíravý pocit k regionům.

𝗡𝗮 𝗷𝗶𝗵𝘂 𝗨𝗸𝗿𝗮𝗷𝗶𝗻𝘆: 𝗔𝗻𝗶 𝗞𝘆𝗷𝗲𝘃. 𝗔𝗻𝗶 𝗠𝗼𝘀𝗸𝘃𝗮.

Válka zde zničila důvěru obyvatel v Kyjev, Západ i Rusko. Odpor k invaderu, Ruské federaci je velmi silný. Oběti války, jako v každé válkou zasažené zemi jsou mementem, které budou rozdělovat ukrajinský a ruský lid po další desetiletí. A ostatně, to byl i záměr této vyprovokované války. Postavit Rusko a Ukrajinu, na základě vyprovokovaného střetu, do vzájemně antagonistického postavení.

Na jihu země jsou ale samotní Ukrajinci zároveň ve velmi skeptickém postavení vůči Kyjevu a kyjevskému režimu. Dění pro Majdanu, pošlapávání práv etnických Rusů, osmiletá válka proti vlastnímu obyvatelstvu, teror, který lidé zažili od polovojenských jednotek a státní bezpečnosti Ukrajiny staví lidi proti Kyjevu. Stejně tak ekonomická závislost, raketově rostoucí státní dluhy či výprodej půdy, která končí v rukou zahraničních korporací. Nechtějí ani Rusko, ani Kyjev.

𝗭̌𝗶𝗱𝗲́ 𝗻𝗮 𝗨𝗸𝗿𝗮𝗷𝗶𝗻𝗲̌

Složitým hlediskem je postavení minoritní a vlivné populace Židů.

Židovský element patři k Ukrajině od nepaměti. Ale vzájemné soužití Židů s ostatními etniky není, podle Ukrajinců samotných, prosto napětí. V minulosti bylo svědkem děsivých událostí. Jejich příkladem je dění během druhé světové války. Kdy byli Židé masově vražděni banderovskými jednotkami OUN a UPA. Je nepochopitelné, že na Ukrajině jsou dnes ulice, pojmenované po Banderovi a dalších představitelích xenofobního a antisemitského nacionalistické politického hnutí. Stojí zde Banderovy sochy a na domech jsou pamětní plakety.

Stejně jako jsou zde naopak v provozu uznávaná centra holocaustu a odkazu historické paměti.

Vzájemně partnerský vztah Ukrajiny se státem Izrael by mohl uspořádat otázku židovské minority.

Za podmínky naprosté svrchovanosti rozhodnutí ukrajinských vlád a představitelů, jejímž úkolem je zastupovat primárně zájmy majorit ukrajinské společnosti.

Jako v případě ruského, či ukrajinského etnika, i zde je určujícím principem zajištění veškerých základních občanských, politických, náboženských práv a svobod na demokratickém principu a principu rovnosti a spravedlnosti.

𝗭𝗮𝗸𝗮𝗿𝗽𝗮𝘁𝘀𝗸𝗮́ 𝗨𝗸𝗿𝗮𝗷𝗶𝗻𝗮

Posledním, složitým bodem je Zakarpatská Ukrajina. Po staletí těžce zkoušená země, etnický kotel velkého počtu národností, Rusínů, Maďarů, Ukrajinců, Poláků, Lemků, Bojků, Židů a Romů. Krajina, která po století usilovala o vlastní autonomii. Už v době, kdy byla součástí Československa. Českoslovenští politici první republiky nebyli autonomii příliš nakloněni. Náš stát investoval do rozvoje vzdálené oblasti, kde dodnes najdeme správní budovy, které vznikly za první republiky. Naši spisovatelé, Karel Čapek, (Hordubal), Ivan Olbracht (Nikola Šuhaj Loupežník) a řada dalších psali o Ukrajině krásné knihy. Jsou součástí našeho společného kulturního dědictví a spojení kulturním poutem.

Po anexi maďarského Horthyho režimem v roce 1939, stejně jako po druhé světové válce pod sovětskou správou (od 1945; potvrzeno v rámci Pařížské mírové smlouvy s Maďarskem v roce 1947) se stala rusínská autonomie pouhým a vzdáleným snem. Sovětská tajná služba NKVD si dala důslednou práci vymýtit myšlenky na autonomii této krásné krajiny. Po roce 1991, při vzniku samostatné Ukrajiny Rusíni vznesli požadavek na autonomii, prostřednictvím referenda o “zvláštní samosprávě”. V němž se většina obyvatel Zakarpatska vyslovila pro autonomii. Kyjev autonomii Zakarpatsku nikdy nepřiznal a Rusíny dál považuje za Ukrajince. A naopak, prohlásil tento požadavek za maskovanou akci Ruska. Rusíni touží po autonomii po staletí. Jsou samostatným etnikem. Beze zbraní a bez opory v mezinárodních institucích. Autonomie, nebo i samostatný nový stát by těžil z výhodné polohy mezi Slovenskem, Maďarskem, Ukrajinou a Polskem. Mohl by být prvním státem, nově přijatým do Evropské unie.

𝗠𝗼𝘇̌𝗻𝗼𝘀𝘁𝗶 𝗽𝗿𝗼 𝘀𝗽𝗿𝗮𝘃𝗲𝗱𝗹𝗶𝘃𝗲́ 𝘂𝘀𝗽𝗼𝗿̌𝗮́𝗱𝗮́𝗻𝗶́ 𝗨𝗸𝗿𝗮𝗷𝗶𝗻𝘆

Čínský plán rozdělit Ukrajinu na dva celky, oddělené Dněprem je čarou na mapě, která nerespektuje životní postoje obyvatel.

Řešením, navrhovaným už během Majdanu 2014 byla federalizace Ukrajiny. Formu federativního uspořádání pro Ukrajinu navrhoval tehdejší viceprezident Spojených států Joe Biden a dnešní americký prezident. Návrh měl za cíl řešit hluboké politické a etnické rozdíly v zemi, zejména situaci v postavení autonomie regionů a ochrany práv menšin.

Podle tehdejšího 𝗕𝗶𝗱𝗲𝗻𝗼𝘃𝗮 𝗻𝗮́𝘃𝗿𝗵𝘂 by se Ukrajina stala 𝗳𝗲𝗱𝗲𝗿𝗮𝗰𝗶́, ve které by regiony měly větší míru autonomie a pravomocí. Tato forma uspořádání by umožnila regionům, jako je Doněcká oblast nebo Luhanská oblast na východě země, mít větší kontrolu nad svými záležitostmi a přispěla by k uklidnění napětí mezi různými etnickými a jazykovými skupinami v zemi.

Bidenův návrh však narážel na různé názory a odpor jak uvnitř Ukrajiny, tak i ze strany Ruska, které bylo znepokojeno možností posílení vlivu Spojených států v regionu. Navzdory snahám o uspořádání federace nebyl plán realizován a Ukrajina se vydala cestou rozporů, které přerostly v ozbrojený konflikt. Byla to kardinální chyba.

Dnes jsou všechny rozumné návrhy dávno zapomenuty ve vřavě války. Ale je potřeba se vrátit až ke kořenu problémů a umožnit Ukrajině i Rusku nabídnout smysluplné řešení.

Jakési rezolutní požadavky ve stylu, ať Putin stáhne vojska a vypadne z Ukrajiny, obvykle prezentují lidé, kteří nemají v nejmenším ponětí o skutečných podmínkách života lidí na Ukrajině.

Federalizace Ukrajiny by umožnila vypořádat se s obrovskými vnitřními problémy státu. Problémy zde žijících etnik, uměle vyvolaných a živených ze všech stran. Přenesla by rozhodování na místní úroveň. Kde místní politické reprezentace, gubernátoři a jejich volené týmy mají lepší přehled o potřebách občanů. Lepší orientaci a vazbu na region. Navíc, příslušnost místních lidí, politiků, představitelů veřejného života k problému, viděná z více stran konfliktu by postupně mohla, při dobrém směřování k mírnění konfliktů, vést postupně k obnově chodu oblastí i země.

𝗙𝗘𝗗𝗘𝗥𝗔𝗖𝗘 𝗷𝗮𝗸𝗼 𝗺𝗼𝘇̌𝗻𝗲́ 𝗿̌𝗲𝘀̌𝗲𝗻𝗶́ 𝗽𝗿𝗼𝗯𝗹𝗲́𝗺𝘂.

𝗠𝗼𝘇̌𝗻𝗼𝘀𝘁𝗶 𝘂𝘀𝗽𝗼𝗿̌𝗮́𝗱𝗮́𝗻𝗶́.

Pojďme si probrat jednotlivé možnosti.

S tím, že o konkrétní možné podobě uspořádání státu rozhodnou aktéři jednání v budoucnu.

𝗗𝗲𝗰𝗲𝗻𝘁𝗿𝗮𝗹𝗶𝘇𝗼𝘃𝗮𝗻𝗮́ 𝗳𝗲𝗱𝗲𝗿𝗮𝗰𝗲:

V modelu decentralizované federace by Ukrajina byla uspořádána jako federace s větším důrazem na decentralizaci moci a pravomocí. Regionální vlády na jihu, východě, ale i severu státu by měly větší samosprávné pravomoci v oblastech jako je daně, sociální politika, školství, zdravotnictví, zemědělství či kultura. Kyjev, Dněpr, Užhorod, Doněck. Tento model by mohl uspokojit potřeby různých regionů a etnických skupin a pomoci zabránit centrálnímu konfliktu.

Rolí kyjevské vlády by pochopitelně zůstávala rozhodnutí o mezinárodní politice, obraně státu, řízení ministerstev financí, hospodářství, v rozhodování o budování páteřní infrastruktury, vnitra, obchodu a pochopitelně zastupování v otázkách jednání s EU a obdobnými hospodářskými, celními a ekonomickými správními organizacemi v Asii či na Blízkém východě. Například BRICS.

Pro centrální kyjevskou vládu bude největším úkolem a výzvou vyřešení obrovských válečných dluhů a obnovy Ukrajiny. Ochrana domácího prostředí před západními finančními invadery po ukončení procesu „kreativní destrukce Ukrajiny“. Vytvoření politického rámce, umožňujícího začlenit Ukrajinu do EU a zároveň navázat a budovat naprosto korektní vztahy jak s Ruskem, tak i ostatními zeměmi bývalého SNS – Běloruska, Kazachstánu, Arménie, Ázerbájdžánu, Kyrgyzstánu, Moldavska, Tádžikistánu, Turkmenistánu, Uzbekistánu a Gruzie. Ukrajina má možnost stát se rozvíjející, tranzitní zemí pro mezinárodní obchod a spolupráci na ose Paříž-Berlín-Moskva, a také se stát cílovou destinací projektů Číny prostřednictvím Hedvábné stezky. Ale to bude potřeba mít v čele Ukrajiny vládu, která uvažuje v měřítcích budoucnosti, rozvoje, spolupráce a nikoliv válečného avanturismu.

Jinými formami uspořádání** jsou 𝗮𝘀𝘆𝗺𝗲𝘁𝗿𝗶𝗰𝗸𝗮́ 𝗳𝗲𝗱𝗲𝗿𝗮𝗰𝗲, 𝗸𝗼𝗻𝗳𝗲𝗱𝗲𝗿𝗮𝗰𝗲, 𝗸𝗼𝗻𝗳𝗲𝗱𝗲𝗿𝗮𝗰𝗲 𝘀 𝘃𝘆́𝗷𝗶𝗺𝗸𝗮𝗺𝗶, 𝗰̌𝗶 𝗻𝗮𝗽𝗿̌𝗶́𝗸𝗹𝗮𝗱 𝘀𝘆𝗺𝗲𝘁𝗿𝗶𝗰𝗸𝗮́ 𝗳𝗲𝗱𝗲𝗿𝗮𝗰𝗲 𝘀 𝗽𝗼𝘀𝗶́𝗹𝗲𝗻𝗼𝘂 𝘂́𝗹𝗼𝗵𝗼𝘂 𝗿𝗲𝗴𝗶𝗼𝗻𝘂̊. Každý z těchto modelů má své výhody a nevýhody a vhodnost konkrétního uspořádání závisí na historických, kulturních a politických faktorech dané země. Je otázkou detailního zkoumání a následných jednání určit, který model by byl pro Ukrajinu nejvíce vhodný. S ohledem především na přání samotných Ukrajinců a budoucnost země.

Je to práce pro zkušené politology, diplomaty, ekonomy s detailní znalostí podmínek státu, regionu, mezinárodních vztahů.

𝗢𝗱𝘁𝗿𝘇̌𝗲𝗻𝗶́ 𝗷𝗶𝘇̌𝗻𝗶́ 𝗰̌𝗮́𝘀𝘁𝗶 𝗨𝗸𝗿𝗮𝗷𝗶𝗻𝘆 𝗮 𝘃𝘆𝗵𝗹𝗮́𝘀̌𝗲𝗻𝗶́ 𝘀𝗮𝗺𝗼𝘀𝘁𝗮𝘁𝗻𝗲́𝗵𝗼 𝘀𝘁𝗮́𝘁𝘂

Je nutné také zvážit objektivně i možnost vytvoření samostatného a nového státu. Jakým by v případě jižních a východních částí Ukrajiny mohl být vznik samostatné jižní Ukrajiny.

Existují zde politici, jejichž myšlenkou a politickým programem je fungující stát, který uchovává přátelské vztahy jak k Západu, tak k Ukrajině, tak k Rusku. Jak k zemím na jihu, Turecku, k zemím střední Asie, tak k evropským zemím. Kteří neodmítají Spojené státy, za podmínky, že USA se přestanou vměšovat do jejich vnitřních záležitostí. Přejí si mír, obchodní spolupráci s evropskými zeměmi, Ruskem i jižními sousedy. Kulturní výměnu, technologický rozvoj vlastní země a dobrou správu, zaručující obyvatelům perspektivu a kvalitní život.

Ekonomiku ve vlastních rukou a nikoliv v držení zahraničních korporací. Během ukrajinských voleb posledních let byli tito politici pokaždé vytlačeni na okraj veřejného zájmu. Ale Ukrajinci samotní v soukromí preferují přesně tento typ politiků.

Možnost vzniku samostatné jižní Ukrajiny, při nemožnosti prosazení jiných vhodných způsobů řešení politické situace, jako jsou různé formy federace, či konfederace pro jih a východ Ukrajiny je řešením, které by regionům a oblastem umožnilo vytvořit stát, který zahrnuje rozhodující pravomoci.

Tzn. vládu, plně řídící mezinárodní vztahy. Vnitřní bezpečnost, armádu, policii a ministerstvo vnitra Ekonomiku země, finanční a monetární politiku. Vlastní nezávislou centrální banku. Nezávislé a spravedlivé soudnictví. Řízení strategických investic. Spolupráci a začlenění do EU. Obranný status a dohody o mírovém uspořádání vztahů s Ruskem.

Lze očekávat, že napětí mezi Kyjevem a Moskvou přetrvá i několik generací. A stejně tak mezi Kyjevem a jihem Ukrajiny. Napjatý vztah by v praxi znemožňoval obnovu a rozvoj oblastí v ukrajinské režii.

Jižní a především jihovýchodní části Ukrajiny těží z úzké provázanosti na Rusko. V etnickém složení populace má výrazný podíl ruská menšina. Pro Rusko samotné je rozhodující mít ve svém okolí stabilní a prosperující státy. Než nestabilní státy s obrovskými vnitřními problémy a rozpory, kde politici, ve snaze vyhnout se odpovědnosti za vlastní chyby vládnutí označují Rusko za zdroj problémů.

Správa formou fungující federace je možná nejlepším řešením. Se schopnými gubernátory, odpovědnými týmy, budující systematicky prosperující oblasti a takto úspěšnou Ukrajinu.

Ukrajinu po válce čekají velmi krušné časy. V souboji s těmi, kdo jí nyní ochotně poskytují půjčky a ženou do prodlužování konfliktu. S obrovským vlivem oligarchů. S podvázanými aktivy v držení korporací. Požadavek na vznik samostatné jižní Ukrajiny by novému státu umožnil nastavit nově pravidla pro politiku i ekonomiku země.

Je neveřejným tajemstvím, že podíly na poválečnou obnovu Ukrajiny jsou už nyní doménou amerických kapitálových společností typu Black Rock. Jsou jich desítky, a těžce poškozená a zadlužená Ukrajina se tak může stát v podstatě ovládaným dominiem těchto společností. Podobně, jako se tomu stalo v otázce držení ukrajinské půdy prostřednictvím ovládání ukrajinských agrárních společností.

Samostatně operující jižní Ukrajina by mohla získat podstatně silnější manévrovací prostor pro vyjednávání o podmínkách rozvoje vlastního území. Při dobré správě by se zde mohl setkávat a také utkávat kapitál a vliv západní, ruský, čínský. Z konkurence přístupů a zdrojů by mohla těžit samotná země. Zelenskyj, který za Ukrajinu se svými americkými partnery dohodl rámec spolupráce v hodnotě stovek miliard dolarů v podstatě nominoval jasně definovanou strukturu příštích správců země.

Myslím, že Ukrajina samotná a její příští vlády by měly silně zvažovat, nakolik je tento vliv pro samotnou Ukrajinu přínosný.

𝗠𝗶́𝗿 𝘇𝗻𝗮𝗺𝗲𝗻𝗮́ 𝗻𝗮𝗯𝗶́𝗱𝗻𝗼𝘂𝘁 𝗽𝗿𝗼𝘃𝗲𝗱𝗶𝘁𝗲𝗹𝗻𝗮́ 𝗿̌𝗲𝘀̌𝗲𝗻𝗶́

Různé formy politického uspořádání, poskytnuté obyvatelům Ukrajiny, by pomohly najít cestu z hrozivého střetu.

O životě národů by neměly rozhodovat zbraně. Neměly by o nich rozhodovat válčící strany. A neměly by o životě lidí na Ukrajině rozhodovat mocnosti v pozadí konfliktu. Natož dravé finanční struktury, parcelující si s předstihem svá příští dominia.

Pouze obyvatelé samotní.

Vznik federace, konfederace nebo samostatných nových států by umožnil otupit ostří mezi kyjevským režimem a Ruskem, mezi Kyjevem a jižními a východními oblastmi Ukrajiny a umožnil by Ukrajincům udržet si vlastní stát. Základním axiomem je pravidlo, že při uspořádání Ukrajiny bude potřeba přistupovat k hranicím státu především z pohledu zde žijících lidí.

Je to jejich země, jejich krajina a jejich osud.

𝗣𝗹𝗲𝗯𝗶𝘀𝗰𝗶𝘁, 𝗿𝗲𝗳𝗲𝗿𝗲𝗻𝗱𝘂𝗺, 𝗮𝗿𝗯𝗶𝘁𝗿𝗮́𝘇̌𝗲

Historie ukazuje, že poté, co je rozhodnuto o rámci příštího uspořádání, přijdou na řadu referenda, volby a plebiscity. Období plebiscitů, referend a jednání o státoprávním uspořádání je velmi citlivě vnímané obyvateli, napjaté a provázené velkými spory. V žádném případě nesmí být zájmy a názory lidí z procesu jakýmkoliv způsobem vytlačeny, potlačovány, nebo směřovány. Klíčem k rozhodnutím na generace dopředu jsou vždy svobodné volby. Jejichž výsledek musí být mezinárodně respektován.

Kvůli bezpečnosti by na územích Ukrajiny měly bezpečnost po několik let střežit vojáci z neutrálních států, za přímého dohledu médií. Nikoliv vojska mocností.

Výsledek plebiscitů, vzniklý ze svobodné vůle občanů, by byly povinny státy respektovat.

Výsledek plebiscitů by měl být závazný především pro bojující strany. Tam, kde lidé svobodně zvolí možnost federace, konfederace je nucen Kyjev vyhovět volbě občanů. Tam, kde lidé svobodně zvolí přistoupení k Rusku, je Kyjev povinen vyhovět jejich volbě. Tam, kde lidé odmítnou volbou žít pod ruskou správou, je Rusko povinno zabezpečit stažení okupačních vojsk a předání i obsazených území do správy Ukrajiny.

Férové, objektivní a poctivé řešení je jedinou cestou, jak do budoucna zabezpečit stabilitu jak Ukrajiny, tak i Ruska.

Budoucnost spočívá také v tom, že dnes bojující státy se stanou součástí společného evropského prostoru. Pro budoucnost Evropy je začlenění jak Ukrajiny, tak Ruska zásadní věcí. Spolupráce Evropy a těchto dvou silných a významných zemí může otevřít Evropě cestu k obrovskému rozvoji.

Musí se ale odehrávat pouze na principu vyrovnaných parit a win-win strategií přínosných pro strany.

𝗡𝗼𝘃𝗮́ 𝘀𝗽𝗿𝗮́𝘃𝗮 𝗻𝗮 𝗻𝗼𝘃𝗲̌ 𝗿𝗲𝗸𝗼𝗻𝘀𝘁𝗿𝘂𝗼𝘃𝗮𝗻𝗲́ 𝗨𝗸𝗿𝗮𝗷𝗶𝗻𝗲̌

Oblasti by poté postupně přešly pod správu centrálních vlád v Kyjevě, či v případě jednoznačně prorusky orientovaných oblastí, Moskvě.

Nebo, v případě federativního, či konfederativního uspořádání, či v případě vzniku nových ukrajinských států, do nových správních sídel. Například v Dněpru (dříve Dnětropetrovsk) pro jižní Ukrajinu a Užhorodu pro Zakarpatskou Ukrajinu

Moskva, Kyjev či případné nové správní metropole by občanům zajistily potřebná práva a ochranu, zmírnily by napětí a umožnily místním vládám na svěřených územích obnovit důvěru v politický i ekonomický systém. Vlády by obnovily chod infrastruktury. Na troskách poničených měst by zahájily obnovu a novou výstavbu. V režii nikoliv zahraničních investorů a dravců finančního světa, ale soustředěně, v režii ruského, ukrajinského nebo autonomního státu. Tak aby benefity z růstu a nového rozvoje oblastí plynuly do státních pokladen Ruska, Ukrajiny či nových autonomních států. A nikoliv do zisků západních korporací. Je obrovským rizikem, když o budoucím ekonomickém modelu Ukrajiny nyní rozhoduje současná vláda bez parlamentních nebo participativně-demokratických konzultací a voleb.

𝗭𝗮𝗯𝗿𝗮́𝗻𝗶𝘁 𝘃𝗮́𝗹𝗰𝗲 𝘃 𝗘𝘃𝗿𝗼𝗽𝗲̌ 𝗶 𝘃𝗲 𝘀𝘃𝗲̌𝘁𝗲̌

Zde, tedy, v kostce a značném předstihu před příštími událostmi, v dobré víře, ve víře v dobrý život lidí na Ukrajině, s úctou k jednotlivým zemím a lidem, kteří zde žijí, pro inspiraci politiků, předkládám myšlenky, souvislosti a řešení.

Smyslem není v žádném případě zasahovat do vnitřních záležitostí Ukrajiny nebo Ruska.

V textu opakovaně hájím postavení ukrajinského lidu. A stejně tak hájím rovné postavení ruského lidu. Nemám jiný, než neutrální a věcný pohled, směřující k jádru věci.

Tato úvaha má jiný smysl. Jejím jádrem je snaha oslovit západní politiky, politiky a veřejnost ve vlastní zemi, v zemích střední a východní Evropy, s cílem otevřít vážnou debatu o cestě, vedoucí k míru.

Je to čistě inspirativní text člověka, který vnímá, že k eskalaci konfliktu v evropském měřítku, podobně jako v roce 1914 stačí špatné rozhodnutí několika málo vrcholných představitelů moci. Následovaly dvě zničující světové války. Ukrajinský konflikt na pomezí civilizačních okruhů se může stát přesně tímto typem otevřené Pandořiny skříňky.

Obávám se ale, že jakkoliv budou spravedliví lidé hledat cestu k míru, válečné běsnění nebude možné zadržet. O budoucnosti Ukrajiny, Ruska, Evropy i světa rozhodne zuřivý střet zbraní.

Politikům, kteří mají v tuto chvíli hlavách jedinou neodbytnou myšlenku, prodlužovat a prohlubovat konflikt a riskovat jeho další eskalaci, s nepředvídatelnými následky řeknu pak jen jediné.

Jdete cestou, která vede k rozsáhlé válce.

Válka nakonec přijde i vašim dveřím. Vaše vlastní děti vás za to proklejí.

dm | 29.03.2024

Přečtete si také

Zánik. Part I., prolog | Řím.

Zánik. Part II. Zvěst o jiné civilizaci

příště: Jak rozbít Rusko. Plány a realita

sdílet na