Mír na Ukrajině

MUDr. Ivan David fb

Finále na Ukrajině začalo – Brusel a Berlín nehrají žádnou roli

Washington a Moskva jednají o poválečném uspořádání – zatímco Berlín a Brusel selhávají. Evropa nečinně přihlíží, jak ostatní rozhodují o její budoucnosti.

Tak začíná komentář Haralda Neubera pro Berliner Zeitung. A pokračuje:

Projev ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského nenechává nikoho na pochybách: Závěrečná fáze války na Ukrajině začala. Evropa se dívá. Berlín mlčí.

„V současné době se nacházíme v jedné z nejtěžších fází naší historie,“ řekl Zelenskyj ve svém projevu k národu. Balancování na provaze je zřejmé: Je to částečná kapitulace, která se jako taková nesmí jevit – a tedy přímý důsledek války, jejíž konečné cíle nebyly nikdy dosažitelné.

V červnu 1940, krátce po Dunkerque, se Winston Churchill v britské sněmovně odvolal na vůli svého národa vytrvat. Jeho slova, že by to mohla být „jejich nejslavnější hodina“, se stala symbolem odvahy a neochvějnosti během nejtemnějšího válečného období Británie.

Zamýšlená paralela mezi Zelenským a Churchillem je zřejmá. Výsledek bude značně odlišný – stejně jako důvody a předpoklady obou válek.

Zrození mírového plánu

Ve čtvrtek Berliner Zeitung poprvé informoval o tajných plánech na mír na Ukrajině. Jeden z těchto plánů, návrh vypracovaný v Istanbulu na ukončení války na Ukrajině, má redakce k dispozici.

Přispěly k němu pracovní skupiny z Kyjeva, Moskvy a Washingtonu. Zapojeni byli i vysocí představitelé Zelenského strany a ukrajinští obchodní lídři. Dokument prosazoval „cestu k vyřešení rusko-ukrajinského konfliktu“ a rozdělil řešení do čtyř oblastí: územní otázky, bezpečnostní otázky, humanitární záležitosti a rekonstrukce a sankce.

Pragmatismus v územních otázkách

Tajný plán navrhoval pozoruhodné řešení: Ozbrojený konflikt by skončil de facto existencí „sporných území“. Každá strana by prohlásila, že části jejího území jsou „dočasně“ pod kontrolou druhé strany. Obě strany by se zavázaly, že nikdy nepoužijí vojenskou sílu k získání kontroly nad těmito územími.

Dokument konkrétně jmenoval Chersonskou, Záporožskou, Charkovskou a Sumskou oblast. Státy třetích stran, jednající jako garanti bezpečnosti, by mohly tato území uznat za ruská nebo ukrajinská, ale nikdy by nepodporovaly žádné vojenské pokusy o násilnou změnu kontroly. Toto uspořádání umožnilo oběma stranám zachránit si tvář. Dalo by se říci, že je to diplomatické mistrovské dílo.

Zastavení NATO a neutralita: Bezpečnostní architektura

Plán také stanovil, že Ukrajina by obdržela bezpečnostní záruky podobné článku 5 Smlouvy o NATO – ale mimo alianci. Ukrajina by se rozhodla pro ozbrojenou neutralitu a vzdala by se členství v NATO. Její armáda by sice mohla zůstat silná, ale orientovaná na obranu. Zahraniční vojenská přítomnost by byla zakázána.

Klíčové je, že NATO by se trvale zavázalo k tomu, že nebude expandovat na východ. Alternativně by se členské státy NATO mohly právně zavázat hlasovat proti jakékoli expanzi na východ. Ukrajina by si tak upevnila status státu bez zbraní hromadného ničení.

Dohoda o rekonstrukci: Rusko platí dobrovolně

Finanční řešení bylo obzvláště důmyslné. Ruský majetek v zahraničí by byl uvolněn. Rusko by pak tímto majetkem – zcela nebo zčásti – „dobrovolně“ přispělo – do fondu rekonstrukce, čímž by se stalo největším dárcem. Fond by fungoval transparentně a pod mezinárodním dohledem. Sankce by byly zrušeny, jakmile by Rusko splnilo své závazky.

Ukrajina by se zavázala k plnému provádění legislativy EU o národnostních a jazykových menšinách a k zaručení práv ruského a rusky mluvícího obyvatelstva.

Ukrajina by se zřekla diskriminace a zrušila by veškerá omezení týkající se Ukrajinské pravoslavné církve Moskevského patriarchátu.

28bodový plán: Tvrdší přístup Washingtonu

Nyní Financial Times zveřejnily 28bodový plán Bílého domu. Tento plán je konkrétnější a pro Ukrajinu výrazně méně příznivý: Krym, Lugansk a Doněck by byly de facto uznány za ruské území.

Ukrajinské ozbrojené síly by byly omezeny na 600 000 vojáků. USA by poskytly záruky, ale na oplátku by dostaly kompenzaci. V případě ruské invaze by byly všechny sankce zrušeny.

Tento plán také předpokládá, že 100 miliard dolarů ze zmrazených ruských aktiv bude nasměrováno do úsilí o rekonstrukci, ale toto úsilí povedou USA. USA by obdržely 50 procent zisku. Rusko by se znovu připojilo ke G8. Společná americko-ruská pracovní skupina by monitorovala dodržování plánů. Trump osobně by předsedal „Mírové radě“.

O Evropě se již nemluví.

Selhání kanceláře kancléře: Téměř tři týdny mlčení

Německý tisk do značné míry mlčí o tom, co je možná skutečným skandálem: Kancelář kancléře údajně obdržela Istanbulský plán již 4. listopadu. Téměř tři týdny – nic. Žádná reakce, žádná iniciativa, žádný pokus o intervenci do jednání.

Zatímco v Istanbulu probíhala jednání o budoucnosti Evropy, Berlín se schovával. Výsledek by nyní mohl být pro Kyjev zničující, poté, co byl v roce 2022 evropskými státy dohnán do ozbrojeného konfliktu s Ruskem.

Tato pasivita je o to nepochopitelnější vzhledem k historicky klíčové roli Německa ve vztazích s Ruskem. Od Brandtovy Ostpolitik přes jednání o znovusjednocení Helmuta Kohla až po energetické partnerství Gerharda Schrödera, němečtí kancléři vždy věděli, jak s Moskvou mluvit.

Washington vnímá Berlín jako „ideologické riziko“

Podle Berliner Zeitung nyní Washington považuje Brusel i Berlín za „největší rizika“ pro mírové řešení.

Obvinění: Jednají příliš ideologicky, nikoli pragmaticky. Izrael a opoziční síly byly proto sjednány jako alternativní komunikační kanály k obcházení oficiálních evropských struktur.

Německá diplomacie je v Moskvě považována za rozkladnou. Usvědčující detail: Současný německý velvyslanec nemluví rusky – poprvé v historii německo-ruských vztahů. V Moskvě je to soukromě interpretováno jako symbol nezájmu Německa o vážné vztahy.

Historický rozměr: Gorbačovovo trauma je zahojeno

Současná jednání napravují historický klam. 9. února 1990 americký ministr zahraničí James Baker třikrát ujistil Gorbačova: „Ani o píď se současná vojenská jurisdikce NATO nerozšíří na východ.“ Podobná ujištění vydali Hans-Dietrich Genscher, Helmut Kohl, François Mitterrand, Margaret Thatcherová a John Major.

Historické dokumenty to dokazují nade vší pochybnost. Baker se Gorbačova zeptal: „Dal byste přednost sjednocenému Německu mimo NATO, nezávislému a bez amerických vojsk, nebo byste dal přednost sjednocenému Německu s vazbami na NATO a se zárukami, že se sféra vlivu NATO neposune ani o píď na východ?“ Gorbačov odpověděl, že rozšíření zóny NATO je „nepřijatelné“. Baker potvrdil: „Souhlasíme.“

Genscher to již 31. ledna 1990 v Tutzingu jasně uvedl: NATO nesmí rozšiřovat své území na východ. 10. února 1990 Kohl ujistil Gorbačova: „Domníváme se, že NATO by nemělo rozšiřovat svou sféru působnosti.“

Porušený slib a jeho důsledky

Tato ujištění byla cenou, kterou Gorbačov zaplatil za svůj souhlas se znovusjednocením Německa a setrváním Německa v NATO. Jejich rozchod trvale otrávil vztahy mezi Ruskem a Západem. Putin se na to odvolává dodnes.

Ještě v červenci 1991 generální tajemník NATO Manfred Wörner ujistil ruskou delegaci: „Neměli bychom dovolit izolaci SSSR od Evropského společenství.“ Zdůraznil, že Rada NATO a on osobně jsou proti rozšíření – „Tento názor sdílí 13 ze 16 členů NATO.“

Nová realita: Washington a Moskva rozhodují

Současná jednání brutálně ukazují, že když se věci chovají vážně, Washington a Moskva spolu mluví. Evropa, geograficky a ekonomicky nejvíce postižená, byla odsunuta na roli diváka. EU, která se považuje za geopolitického aktéra, je vnímána jako ideologická překážka a je obcházena.

To je ponížení, zejména pro Německo. Spolková republika, která se vnímala jako stavitel mostů, prostředník mezi Východem a Západem, se stala irelevantní vedlejší akcí. Zatímco se vyjednává o budoucnosti Evropy, kancelář kancléře mlčí.

Merzova sporná reakce

Reakce Friedricha Merze na odhalené plány odhaluje plný rozsah žalostného stavu německé zahraniční politiky. Místo aby využil příležitosti a vrátil Německo do hry, zůstává uvězněn v ideologických reflexech. CDU, kdysi strana uvolnění napětí pod Kohlem, zapomněla, co znamená reálpolitika.

Současné plány nabízejí realistickou šanci na ukončení války. Vytvořili by nový evropský bezpečnostní řád, který by napravil historické chyby. Expanze NATO na východ by byla zastavena, Rusko by bylo znovu integrováno a Ukrajina by byla neutralizována, ale zajištěna.

Cena pro Evropu je však vysoká: Rozhodnutí se činí bez jejího dohledu. Jednání v Istanbulu ukazují, že multipolární světový řád je již realitou – a že Evropa v něm nehraje žádnou samostatnou roli.

Historické selhání Německa

Mlčení kanceláře kancléře ohledně istanbulského plánu je více než diplomatické selhání. Je to kapitulace před vlastní bezvýznamností. Země, jejíž velvyslanec nemluví rusky, jejíž vláda mlčí tři týdny o mírovém plánu, se fakticky sama vyřadila ze hry. Navíc, pokud se frontová linie použije jako měřítko pro budoucí územní kontrolu, Ukrajina denně ztrácí půdu pod nohama.

Historie se zeptá: Kde bylo Německo, když se vyjednávalo o budoucnosti Evropy? Odpověď je ostudná. Schovalo se do úkrytu, uvězněné v ideologické zákopové válce, neschopné reálpolitiky, irelevantní v očích Washingtonu a Moskvy.

sdílet na