Zánik

David Martínek: Prolog. Řím. | Part I.

Římská říše se začíná rozpadat.

Je to nepostřehnutelný okamžik.

Čas, kdy se konstrukt, mýtus i víra, na jehož základě byla říše vystavěna a udržována, změní v amfiteátru světa v pouhé obskurní divadlo.

Hodnoty, na kterých stála římská civilizace po staletí, se rozpustily v prachu Kolosea.

V amfiteátru, v němž davům pomáhá zapomenout na bídu civilizace, dluhy, obtíže, obavy a hlad krvavý zápas gladiátorů. Mužů, uloupených, od rodin, vesnic, příbuzných. Podobně, jako dnes, násilím odváděných na ulicích, v supermarketu, v čekárně u lékaře. Ve jménu války.

Žijeme v podobném monstrózním Koloseu světa jako naši předkové. V atrakci s nepřetržitým provozem. V matrixu digitální arény, v níž se plebejci i particiové mohou dosytosti realizovat v křiku.

Nenávist, zlost i vztek. Smích, výsměch, plané naděje a občasné, instantní chvilky dojetí.

Dav vzrušeně debatuje nad výkony zápasníků v cirku. Roztleskávačů davu. Prostitutů a zrůd. Poklesky mocných. Každý může fandit v ochozech. Tehdy, před staletími, i teď.

Je potřeba písek Kolosea neustále zaplňovat vzrušením. Masa musí zůstat u vytržení. Jedna atrakce proto rychle střídá druhou. Je nutné udržovat davy v napětí a strachu. Za cenu armády otroků, kteří se pro potěšení davu a za obrovských nákladů navzájem zabíjejí.

Řím za Dominitiána trpěl. Senát ovládli zdegenerovaní a poslušní. Už nikoliv budovatelé, vojevůdci, stavitelé. Někdejších 300 senátorů řídících rozsáhlý svět od Judee po Hispánii. Od britských ostrovů po města v písku, v horkém slunci pouště Sahelu, za nimiž následují jen karavany. Aristokracii nahradila bohatá, ale přízemní nobilita. V Senátu se hašteří bezcenní hlupáci, které si Řím, ukojený bohatstvím a nadbytkem zvolil dobrovolně. Císař Dominitián je na konci své éry pouze k smíchu. Vládce se stal lhářem, manipulátorem a nakonec tyranem, dštícím nenávist. Řím je prolezlý udavači.

Každý může lhát dle libosti. Vítězí nejprotřelejší intrikáni, kterým jejich úřady v tichosti sponzorují zločinci a ultrabohatí. A Senát? Je přehlídkou demiurgů, pro které je sebeprezentace smyslem života. Nezajímá je Řím. Jen vlastní moc, prebendy a pocty. Kteří se více než o budování státu starají o pikantní pomluvy, kterými častují v Senátu jeden druhého.

Římané vědí, že Koloseum, tato monstrózní stavba, div světa, je ve skutečnosti ztělesněním říše. Krev, meč, aréna, hédonismus. Provází je neustálý strach o život. Když se znelíbíš, dlužíš, máš nepřátele, špatnou víru, můžeš skončit v písku mezi otroky. Dav ječí a dupe v ochozech. Ale tuší, že ta nákladná a monstrózní show bude mít strašný konec.

𝗕𝗹𝗶́𝘇̌𝗶́ 𝘀𝗲 𝘃𝗮́𝗹𝗸𝗮.

Války mají po staletí týž průběh. Jako za Skythů, říše na východě, oplývající zlatem, mědí, obilím a levnými otroky, která se nepoddala ani Médům, ani Řekům, ani Sarmatům. Která Řím strašila ve snech po staletí. Obrazem nezkrotných jezdců na koních, kteří o světě věděli více, než Římané.

Válka má pro říši hluboký smysl. Nepřítel, 𝑜𝑏𝑟𝑎𝑧 𝑛𝑒𝑝𝑟̌𝑖́𝑡𝑒𝑙𝑒, je základem všeho. Válka spojuje nepokojný římský lid. Ochotný kdykoliv ke vzpouře. Řím je tak postaven na dobývání, válce a neustálé expanzi.

Z každého dobytého území plynou do Říma obrovské zdroje. Obilí z Egypta, Numibie, Pergamonu, Syrakus. Vzácné dřeviny, fíky, datle, zlato z Judeje. Otroci ze severu Afriky. Hospodářská zvířata, obilí a potraviny z Hispánie a Germánie. Frumentum a cibari.

Celý tehdejší svět krmí Řím. A Řím ochotně polyká.

Obraz barbarského nepřítele je nezbytný. Jsou to vzbouření Batavové v Germánii. Divocí a nezkrotní Briganti, Silurové a Ordovici na ostrovech, se svými temnými božstvy. Silní, nepoddajní, jak napsal Tacitus: 𝑁𝑜𝑛 𝑎𝑡𝑟𝑜𝑐𝑖𝑡𝑎𝑡𝑒, 𝑛𝑜𝑛 𝑐𝑙𝑒𝑚𝑒𝑛𝑡𝑖𝑎 𝑚𝑢𝑡𝑎𝑏𝑎𝑡𝑢𝑟. Ani krutost, ani shovívavost nepomůže.

A teď, pro změnu, Dákové.

Ta špinavá sběř, vedená Decebalusem, barbarem a šílencem, žijícím kdesi na východě říše, zdecimovala posádku u Dunaje. Podle přeživšího zvěda římští legionáři odolávali do posledního muže. Vysmáli se i veliteli Dáků, nabízející jim život v zajetí. Jejich výkřik, jdi do pekla, je nyní na praporech legií.

Císař může konečně vytáhnout do boje. Řím je na nohou a vojáci odcházejí za potlesku.

Kohorty a setniny se valí po římských silnicích. Římská armáda, vycvičená, s vynikajícími veliteli i vojáky, zásobovaná zbraněmi ze všech koutů říše, ve formacích, střídavých útvarech, s rychlými přesuny vojsk, katapulty i ohněm, schopná přemostit i Dunaj či Rýn, míří do Panonie.

Armáda. Jedna za druhou je ale poražena na hlavu.

𝗥̌𝗶́𝗺 𝗼𝗰̌𝗲𝗸𝗮́𝘃𝗮𝗹 𝘀𝗻𝗮𝗱𝗻𝗲́ 𝘃𝗶́𝘁𝗲̌𝘇𝘀𝘁𝘃𝗶́.

Však se také všemožní trubači, herci, řečníci, stratégové předháněli v oslavných řečech.

Řím je přeci na vrcholu. Vrcholu všech vrcholů. Jak by jej mohli ohrozit hloupí, nízcí, nevzdělaní Dákové, žijící s ovcemi.

Přivedeme vzbouřence jako pokaždé. Procesí zajatců, přivlečených do Kolosea, kde budou obřadně roztrháni lvy. Jejich hlavy napíchnuty na kůly. Popraveni. Rozčtvrceni. Decebalus bude postaven před soud. Aby Řím viděl, že platí právo. Naše právo.

𝗥̌𝗶́𝗺 𝗽𝗿𝗼𝗵𝗿𝗮́𝘃𝗮́ 𝗮 𝘃𝗹𝗮́𝗱𝗰𝗲 𝗺𝘂𝘀𝗶́ 𝗹𝗵𝗮́𝘁 𝘃𝗹𝗮𝘀𝘁𝗻𝗶́𝗺 𝗹𝗶𝗱𝗲𝗺

Někde v dálce vojska ale prohrávají jednu bitvu za druhou. Aby nakonec Řím byl nucen přijmout potupný mír. Vládce navíc musí platit i tribut. 𝐽𝑎𝑘 𝑝𝑜𝑛𝑖𝑧̌𝑢𝑗𝑖́𝑐𝑖́. A poslat řemeslníky, stavitele a velitele, které si odbojný Decebalus vyžádal. Aby mohl budovat vlastní stát.

Jak se to mohlo přihodit?

Armáda je prolezlá korupcí. Císař honí vojska pro vlastní slávu, a ne z potřeby. Vojáci bojují bez zájmu a z donucení. Velitelé kšeftují se zbraněmi a proviantem. Vědí, že vítězství je lépe uplatit, ale Dákové odmítají římské úplatky. V Římě je válka předmětem obchodů s vojskem a salónních debat, kde se demiurgové předhánějí v ódách na statečnost armád a císaře.

Nikdo těm žvástům nevěří. Nikoho nezajímá utrpení lidí z vesnic, prchajících před římskou armádou. Jsou to přeci jen špinaví a zaostalí podlidé. Stačí jim vypálit vesnice, uplatit nebo popravit předáky.

Celý tehdejší svět tu hru zná. Velmi dobře.

Všechny národy, žijící „pod ochranou Říma“ byli Římem dříve poraženy. Říše je konglomerát podrobených národů. I Galové a Germáni byli nuceni nakonec podřídit se římskému právu. Moci římských legií. Organizaci a správě římské administrativy. Platí daně a odvádí velké tributy, poplatky a zásobují Řím. Vydržují římské armády. O jejich životech rozhodují vzdálení císařové. Děti podrobených vůdců kmene drží v Římě. A učí je římským pořádkům.

Otřesy v Římě, války, daně, násilí, převraty, boje o moc se promítají do celého tehdejšího civilizovaného světa.

𝗖𝗵𝗹𝗲́𝗯, 𝗵𝗿𝘆 𝗮 𝗽𝗿𝗼𝗽𝗮𝗴𝗮𝗻𝗱𝗮

Císař prohrál a přesto uspořádá oslavy. Do Říma se musí vrátit jako vítěz. Co na tom, že po válce v celé říši panuje hlad a odpor. Řečníci a glorifikátoři musí nyní ukázat své kvality. Najatí herci objímají despotu, zachránce, a s hysterickým pláčem mu děkují za záchranu Říma. Despota předvádí cvičení s mečem a štítem. Do Říma se stahují armády. Půjdou znovu na Dáky. Bude jich stokrát více.

Ulice ale lemují lidé, svírající pěsti. Despota se nechá prohlásit doživotním censorem, neomezeným pánem Senátu. Rozdá peníze armádě, jak jinak, aby si pojistil vlastní krk.

Bouřlivé nálady Římanů je třeba ukonejšit. Davy dostanou další nevšední podívanou. Chléb a hry.

Krev v aréně, fascinující dravé šelmy, nádherné otrokyně, gladiátoři ze všech provincií. Extatický řev davu, kterému jsou každodenně předkládány masakry.

Protože pohled na krev dá zapomenout na vlastní mizernou existenci. Uvolní vášeň, vztek a vzdor. Který by se jinak promítnul do bouří v ulicích Říma. Krev otroků si zároveň podrobuje dav.

Nikdo se nechce stát další obětí. Dav reptá, ale jen potichu. A doufá, že toho parchanta, který všechno způsobil, zabijí spiklenci.

Císař nechá rozdat jídlo, ze zásob a skladišť, čert vem, co bude za čtyři roky. Dav mu provolá slávu a na chvíli se může zdát, že Řím je stále slavný, nezničitelný a mocný.

𝗩𝗮́𝗹𝗸𝗮 𝗮𝗹𝗲 𝗽𝗿̌𝗶𝗻𝗲𝘀𝗲 𝗷𝗲𝗻 𝘂𝘁𝗿𝗽𝗲𝗻𝗶́ 𝗮 𝘇𝗹𝗼.

Šíří se hlad. Nemoci. Rostou daně, vybírané nemilosrdně ze všech koutů říše. Roste drahota. Ceny obilí, potravin, vína. Zatímco odměna za práci klesá. Po ulicích se potloukají vojáci, zmrzačení, slabí, někdejší hrdinové bitev a žebrají.

Náklady na dvůr a výdaje císaře strmě rostou. Výdaje na armádu, poplatky špiclům, hetérám a pochlebovačům, kteří okázale velebí tyrana. Koloseum, monstrum smrti, postavené z peněz, zlata a vzácných předmětů z vypleněného židovského Chrámu je nyní v provozu každodenně.

Je počátkem zkázy.

Řím se stal pouhým spektáklem. Koloseem. Divadlem pro masy. Kulisou k bytí.

Přestal být státem, vzniklým z potřeby chránit občany. Domovem. Řádem.

Odkaz Dáků, kteří úspěšně, alespoň na čas, dokázali vzdorovat mocnému impériu zažehne ohně napříč celým tehdejším světem. V každém koutu světa si lidé šeptají. Proč živit Řím. K čemu je dobrý. Dokážeme žít bez něj. A bude nám lépe.

Když Domitianus zahyne dýkou spiklenců, jeho obrazy jsou zničeny, sochy rozbity na padrť a památka prokleta.

Řím je ale už na cestě, vedoucí k postupnému zániku.

𝑃𝑟̌𝑖́𝑠̌𝑡𝑒̌, 𝑐̌𝑎́𝑠𝑡 𝐼𝐼., 𝑍𝑣𝑒̌𝑠𝑡 𝑜 𝑗𝑖𝑛𝑒́ 𝑐𝑖𝑣𝑖𝑙𝑖𝑧𝑎𝑐𝑖

sdílet na