Virus pije „modrou krev“

Koronavirus … nový virus moru XXI. století?

Čím dále se události vyvíjejí, tím více vzrůstá jistota, že porovnání současné pandemie s periodickými morovými invazemi není zveličování.

Nevím, jak moc lidí nakonec zemře na koronavirus, čísla jsou již srovnatelná s morovými epidemiemi 18. století. V prvním čtvrtletí, po propuknutí moru v Provence, zahynulo až 100 tisíc lidí. 

V roce 1771, když Moskvu zasáhl mor, který přišel z Turecka, každý den ve městě zemřelo až tisíc lidí. Epidemie začala v březnu a utichla ke konci října. Počet obětí by tedy měl být srovnatelný s Provence. 

Téměř 25 tisíc již zemřelo na koronavirus, ačkoli pandemie nedosáhla vrcholu – číslo, které naznačuje, že konečný výsledek úmrtí bude také srovnatelný s morovými ranami v XVIII. století.

Můžeme se utěšovat, že počet nedosáhne hodnot 25 milionů obětí moru XIV. století, kdy vymřela třetina evropské populace (některá města a regiony zůstaly zcela prázdné). 

A už vůbec ne hodnot 100 milionů obětí Justiniánského moru (v letech 551–580), který zachvátil celý v té době známý svět (nerozšířil se pouze do Afriky jižně od Sahary, Austrálie, Nového Zélandu a amerického kontinentu). 

Pokud však procento úmrtnosti vypočítáte správně, porovnáte-li počet úmrtí nikoli s počtem případů nemocných, ale s počtem lidí, kteří se zotavili, pak například v Itálii to bude přibližně 40%, což je hodně. 

Na celém světě je číslo samozřejmě nižší, ale průměrná hodnota je nyní 16% a je nepravděpodobné, že by klesla na čínské 4%. Takže hodně nakažených umírá, existuje jen naděje, že v porovnání s morovými roky minulosti onemocní relativně málo lidí.

Ale mnohem větší podobenství morovým rokům vidíme v absolutní nejistotě nejvyšších elit společnosti téměř ve všech zemích světa, která není chráněna před koronavirovou invazí. 

Od XVIII. století, vyšší třídy společnosti dostávaly výrazně lepší lékařskou péči než nižší třídy. Pokud dříve, umíraly proporcionálně v poměru k obecné populaci, pak v období 18. až 20. století úmrtnost elit během epidemií byla velmi nízká a inklinovala k nule. 

V případě koronaviru je výskyt onemocnění věrchušky společnosti zřetelně vyšší v procentuálním vyjádření, než je průměr v jedno jaké zemi. 

Toto pravidlo se nevztahuje pouze na Čínu (kde virus porazili díky železné kázni), ani na země, kde onemocněli pouze jedinci.

Zastánci konspirační teorie se mohou domnívat, že důvodem tohoto dopuštění je to, že virus vypěstovali reptiliáni z planety Nibiru konkrétně proto, aby zničil pozemskou elitu. 

Nebo, jako možnost – byl vynalezen „v domácím prostředí“ některými „mstiteli“, kteří chtěli zbavit pozemšťany nadvlády levicových liberalistů. 

Ve skutečnosti však má každý jev, který nezapadá do obvyklého rámce, svůj vlastní důvod.

Pokud každý den slyšíme,… že princ Charles onemocněl, zemřel známý francouzský filozof, onemocněli ruští politici, ukrajinští poslanci, sportovní a showbusinessové hvězdy z celého světa jsou nemocní, virus se vplížil i do rodin „kapitánů byznysu“ různých zemí,… pak by to mělo mít nějaké zdůvodnění – předtím tak masivně nemocní nebyli, a nyní se i vůdci „dvacítky“ (G20) bojí shromáždit v jedné místnosti, aby jeden nenakazil všechny ostatní.

Položme si tedy otázku: co spojuje všechny tyto lidi? 

Odpověď je jednoduchá – jedná se o jeden globální „kroužek“, sociální kruh. 
A většina z nich jsou profesionální návštěvníci večírků.

I ten nejuzavřenější politik se po práci setkává s kolegy a předními podnikateli své země (taková setkání jsou zvláště častá v době krize). 

Na firemních, korporátních schůzkách těchto podnikatelů se to jenom hemží hvězdami showbusinessu, novináři, předními sociology, sportovci a politiky. 

Všichni létají, někteří do Courchevelu, jiní do Itálie a po mnoho desetiletí spokojeného života úplně ztratili strach. Jsou zvyklí na to, že se na ně nevztahují žádná omezení, žádné epidemie se k nim nepřibližují a před jakýmikoli problémy je chrání status a ochranka. Žijí ve svém uzavřeném světě.

Nyní se však to, co je vždy chránilo, stalo příčinou jejich problémů. 

Uzamčení před zbytkem světa, ohraničený počet komunity elit by se i tentokrát mohl vyhnout problémům, pokud by striktně dodržoval pravidla karantény a nedopustil proniknutí viru do svého středu.

Byli si však tak jistí, že jim nic nehrozí, že budou žít v klidu, tak jak žili, ani si dělali starosti s absolvováním testů, když se vraceli z ohnisek infekce. Úzce spolu komunikují, setkávají se navzájem a rychle šíří virus ve svém „světě“ a snadno jej přenášejí přes hranice.

Jednoduchý příklad. Pokud jdeme ulicemi našeho rodného města, naše šance se infikovat je relativně malá, pokud celkový počet infikovaných lidí je poměrně malé procento. 

Například v milionovém městě, pokud počet pacientů se měří ve stovkách, šance na setkání s nositelem viru je relativně malá. Pokud se však někdo nakazí v úzkém týmu (na televizním kanálu, rozhlasové stanici, továrně, instituci), šance na onemocnění se prudce zvyšuje pro všechny zaměstnance této organizace.

Když se nakazil první „partygoer“, šance na to, aby se zabránilo infekci mezi elitou, se začala blížit k nule. 

Jeho život se odehrává na večírcích. Nemůže se neúčastnit. To je jeho způsob života a toto je jeho práce. 
Nebudeš se účastnit, budeš zapomenut. 

A tyto večírky jsou mezinárodní a zahrnují politiky, slavné vědce, část odborné komunity, všichni tito lidé se okamžitě dostali do rizikové skupiny.

Do rizikové zóny se dostala celá evropsko-americká politická, ekonomická, kulturní, vědecká elita a jí blízké vrstvy postsovětských států. 

Byt v Monaku, dům v Nice, letní apartmán v Itálii, zámek ve Španělsku … status blahobytu se okamžitě stal zdrojem nebezpečí. Toto nebezpečí se ukázalo být o to závažnější, že nebylo zdaleka okamžitě rozpoznáno
a zdaleka ne každý si to uvědomil.

Musíme však vzít v úvahu skutečnost, že současná společnost dostala jedinečnou šanci ke sjednocení a překonat rozdělení na „plebs“ a „elitu“. 

Je to, jako by nám samotný Pán ukázal, jak křehké je blaho těch, kdo věří, že ho pevně drží v hrsti.

Každý, kdo si myslel, že je globální elitou nebo se snažil vstoupit do tohoto kruhu. Každý, kdo věřil, že jejich blahobyt nezávisí na vlastním státě, ale pouze na umístění mezinárodní skupiny lidí „jejich kruhu“, najednou zjistil, že léčit se (a někteří umírat) budou stejně, bez jakýchkoli privilegií, protože morový dům je jeden pro všechny. Možná … něco pochopí?

Zkráceno
Rostislav Iščenko
https://bit.ly/2wJiwqQ

0 0 hlasy
Ohodnotit příspěvek

sdíletj na