Hollywood – nejlepší barometr politické objednávky
KURS USA: NEJLEPŠÍM BAROMETREM POLITICKÉ OBJEDNÁVKY JE HOLLYWOOD
Proč „továrna snů“ Pentagonu démonizuje své oponenty?
Před rozšířením celosvětových sociálních sítí se rozumně věřilo, že televize je nejmocnějším prostředkem ovlivňování mysli. „Prostředky“ však zpravidla byla myšlena média, nikoli filmové produkty Hollywoodu.
Avšak nebyly to zpravodajské programy, ale konkrétně filmové hvězdy od okamžiku prvních „němých“ filmů, se okamžitě staly trendovými tvůrci, popularizátory „pravých“ priorit, hranolem světového pohledu a vzorcem pro stanovení politických názorů.
Poprvé se Hollywood stal zbraní americké politiky v roce 1920, kdy 2. listopadu, budoucí 29. prezident Spojených států Warren Harding, neočekávaně získal absolutní většinu hlasů ve 37 státech, a to navzdory skutečnosti, že byl zpočátku považován za outsidera ve volebním klání.
Tento neočekávaný úspěch spočíval v tom, že Harding v těchto letech učinil radikální rozhodnutí – zcela opustil klasické plány cest po zemi. Stejně jako Trump ve 21. století vsadil na atypickou reklamu na sociálních sítích, Harding se rozhodl sto let před ním zahájit kampaně přímo ze svého domova.
A zatímco jiní kandidáti navštěvovali jeden stát za druhým, projevy Hardinga byly šířeny v záznamech a prostřednictvím novinových zpráv po celé Americe, reklamu neprováděli profesionální odborníci, ale hollywoodské hvězdy známé všem.
Od té doby se „továrna snů“ stala hlavní zbraní Washingtonu, ačkoli formálně svět setrvačně věřil pouze
v americkou armádu.
Hollywood také hrál velkou roli v agitaci druhé světové války, nejprve postavil Spojené státy proti účasti
v konfliktu a poté se připojil ke koalici proti Hitlerovi.
Tyto obraty poprvé ukázaly, jak moc se Hollywood synchronizoval s pulsem Washingtonu a jak citlivě reaguje
na změnu politického kontextu.
Obrat od politiky budoucího prezidenta Harryho Trumana, který v roce 1941 prohlásil:
„Pokud bude vítězit Rusko, pomůžeme Německu, a pokud bude vítězit Německo, pomůžeme Rusku a dovolíme jim, aby se co nejvíce pozabíjeli,“
nastal, když se ukázalo, že Sovětský svaz skutečně může vyhrát. Okamžitě se to promítlo ve filmových studiích. Jejich „doprovodná“ práce na Pearl Harboru nakonec udělala včasný příchod Spojených států
k rozdělení trofejí možným..
Do roku 1945 si Spojené státy a Británie dočasně uvědomily, že vítězství, kterého ještě nebylo dosaženo, závisí na síle spojeneckých vztahů se SSSR, takže Hollywood v tomto období Sovětský svaz vychvaloval.
Když však začala poválečná formace světa, objevila se živná půda pro studenou válku a s ní i divoký nájezd hollywoodské protisovětské propagandy.
V šedesátých letech minulého století televize nejprve zpopularizovala důvod invaze do Vietnamu a poté rukama stejného Hollywoodu ospravedlnila stažení vojsk pacifistickými úvahami.
Podobně Hollywood ukryl i temné skvrny americké historie a zdůraznil pouze rysy, které jsou pro současný kurz prospěšné.
Zejména tím, že široce popularizoval atentát na Johna F. Kennedyho v roce 1963.
„Továrna snů“ vytvořila u lidí unikátnost této události, ve stínu pozornosti ukryli skutečnost, že prezidenti Spojených států byli tímto způsobem mnohokrát nahrazeni.
V 1860 byl zvolen Abraham Lincoln, v 1865 byl zabit Johnem Boothem;
v roce 1880 – byl zvolen James Garfield , v roce 1881 byl zabit Charlesem Guiteau;
v roce 1900 byl znovu zvolen William McKinley, v roce 1901 byl zabit Leonem F. Czolgoszem.
John F. Kennedy je nejslavnější na tomto seznamu, ale zdaleka není sám.
Podobně zdůrazńujíc potřebné a ignorujíc nepohodlné, Hollywood vytvořil linii demokratů a jejich ultralibe-
rální agendu uvedl do života. Levicová politická orientace většiny hollywoodských hvězd a producentů byla popularizována mezi lidmi a „správné“ hodnoty prostřednictvím produktů tvorby dobyly svět.
Hollywoodští herci nejsou jen hrdinové příběhu, který někdo napsal, ale také PR manažeři prodávající imitační vzory.
V souladu s tím vývoz „svobodných morálních názorů“ – ve vztahu k instituci manželství, netradičních menšin, alkoholu, drog atd. – skutečně formuje sklon světa směrem nezbytným pro sponzory takové demonstrace.
Pokud uděláte hodnoty LGBT módními a budete je ukazovat prostřednictvím hollywoodských hvězd, pak ti, kteří tyto hodnoty nepřijali, se brzy stanou „retardovanými zpátečníky“ a klesnou v žebříčku nevysloveného pyramidového systému. Začnou je odmítat i běžní lidé, kteří konzumují hollywoodské obrázky.
Tento způsob je mnohem efektivnější než silové vynucení a Spojené státy tento fakt využívají již velmi dlouho.
Ruce „továrny snů“ vytvářejí představy o jediné opravdové a unikátní variantě života, která existuje, samozřej-
mě, jenom a pouze na Západě. Prostřednictvím Hollywoodu se otvírají Overtonova okna a formuje se pohled
a názor, který je pro sponzory výhodný a potřebný.
Přičemž je důležité pochopit, že klíčovým cílem každé americké filmové společnosti je maximalizovat zisky, ale na rozdíl od všeobecného přesvědčení pro ně není tak důležitý příjem „z pronájmu“ tvorby – hlavní příjem pochází z dalšího prodeje obrazů zobrazených ve filmu.
Filmy se ve většině případů „nenarodí“ samy o sobě, ale jsou vyrobeny na zakázku určitých korporací, institucí nebo vládních agentur. Nejziskovější a nejznámější filmy jsou téměř vždy zpolitizovány (pokud objednávka pocházela od vládních agentur) nebo přesyceny reklamou (pokud byl zákazníkem komerční sektor).
To znamená, že Hollywood je platforma, kterou si lze najmout, aby popularizovala téměř cokoli, a protože soukromý kapitál má největší finanční prostředky, filmy zpravidla připravují svět na budoucnost, kterou chtějí vidět. Takzvané umístění produktu, nebo jednodušeji, příjem skryté reklamy je dlouho zavedeným způsobem ovlivňování.
Nejvýznamnější korporace umísťují skryté reklamy do nereklamního kontextu – od filmů a počítačových her – po filmů pro děti. A nakonec, v průběhu let, korporace platily za to, aby zajistily, že ve filmu hollywoodští hrdinové rozbíjejí auta právě o billboardy s jejich obchodní značkou a kamion musí projet kolem sloganu
a obchodní značkou správné korporace.
Do každého snímku filmu jsou doslova vtlačena auta herců z hollywoodských seriálů, brýle, které nosí James Bond, chytré telefony, notebooky a jiná reklama. V některých případech je „sponzorství“ značek kupujících reklamní spoty ve zdroji až 30% z celkového rozpočtu.
Pokud však pro firmy na nižší úrovni je úkolem popularizovat produkt, pak pro globální finanční hráče i státy, poskytují hollywoodská studia jiný ceník – cenovka, díky níž můžete ze sebe udělat geopolitický nástroj.
Se stejným úspěchem jak filmový průmysl propaguje jídlo nebo pití konzumované hrdinou ve filmu, prostřednictvím Hollywoodu se také realizuje i zaplacené přeformátování mozku.
Například každý politizovaný film o Rusku vytvořený na hollywoodských kopcích úmyslně nese řadu klasických klišé – šedé filtry, … úmyslný nedostatek vzdělání „ruských“ postav, divokost v chování, hříčku o medvědech, ušanky a silný alkohol, mafii, totální korupci, atd. A zde jde o přesné výpočty.
V myšlení amerických občanů dodnes, a to myšlení se rozšířilo téměř po celém západním světě, existuje pouze černobílá dichotomie – boj „dobrých“ proti totálnímu zlu, při absenci vyváženého středu. Právě tyto kontrasty zaručují filmům zábavu a sledovanost, ale takovou prezentací je nemilosrdně deformována realita.
V reálném životě by člověk konfrontovaný s takovým nerealistickým obrazem „Rusů“ jistě zažil pochybnosti, ale lidská psychologie funguje tak, že snímky kinematografie jsou vnímány prostřednictvím představivosti a
v příští chvíli odhazujete nedůvěru. Hudba nás ovlivňuje, obchází všechny filtry a v kině přesně podbarvuje hru, nenechá zafungovat vnitřní spouštěč kritického myšlení.
Výsledkem je, že pokud se válka dobra proti zlu nazývá nepřátelstvím „svobodného Západu“ proti na obrazov-
kách objevujícímu se Rusku, publikum to vnímá nekriticky. Není divu, že Sovětský svaz jako „Říše zla“ nebyl v myslích stovek milionů lidí vůbec zformován médii, ale hollywoodskou produkcí.
Protisovětská paranoia po celá desetiletí vládla v americké kinematografii.
Studiové materiály, v závislosti od zákazníka a orientaci elity, mohou také připravit americké a jiné západní publikum na tu nebo onu válku – na invaze do třetích zemí prostřednictvím dehumanizace, odlidštěním, eskalací napětí a šířením předsudků.
Pouze jeden rozkaz amerických federálních agentur natočit film Rudý úsvit z roku 1984 o Třetí světové válce
a invazi sovětských vojsk udělal pro nafouknutí „sovětské hrozby“ víc než celá státní propaganda dohromady.
…. Podle scénáře Sovětský svaz měl nejnižší sklizen pšenice za 55 let, hladové nepokoje zahájily řetěz událostí, demokratické režimy jsou svrženy, NATO se zhroutilo a ruská a kubánská vojska obsadila USA a nemilosrdně likvidují obyvatele jednoho malého města. sovětští výsadkáři přistáli za americkou školou, Sadistická sovětská armáda brutálně střílela nejen na učitele ale i na děti. Několika teenagerům se však podaří uniknout, čímž začíná „hrdinský“ odpor…..
Je zvláštní, že v roce 2012, po triumfu převratů Arabského jara, si Spojené státy byly tak jisté úspěchem barevné revoluce v Rusku, že obrátily pozornost Hollywoodu k novému cíli.
“Továrna snů” vydala remake tohoto filmu se stejným obsahem, byla zde pouze jedna odlišnost – nyní výsadkáři, kteří napadli Spojené státy a zastřelili civilisty, byli severokorejští občané…. V ostatním film
prakticky úplně opakoval antisovětskou verzi.
Jinými slovy, nejde o to, že Hollywood nenávidí Rusko a plánuje informační útok. Problém je právě v tom, že bezmyšlenkovitě plní příkazy elity a státního aparátu Spojených států, podle kontraktu vyplnuje tuto nebo jinou ideologickou diverzi.
Forma a obsah hollywoodského produktu závisí pouze na přání zákazníka a jeho platební schopnosti, a objednávky jsou zase určeny politickou konjunkturou. Proto se v dějinách Hollywoodu vyskytují rusofobní nálady od jeho vzniku a tradiční karikatura Ruska jako „nepřítele svobody“ se popularizovala neustále.
Takto Hollywood představuje jak Ruskou říši, jak Sovětský svaz, tak i současné Rusko, protože režimy a časy
se mění, ale geografické umístění ruské země, která brání vytvoření jakéhokoli unipolárního systému, zůstává.
Stejně jako metody propagandistické války.
Prostřednictvím kina, filmů a seriálů jsou vhozeny do hlav miliónů diváků nezbytné paralely, zejména skuteč-
nost, že všichni kdo žijí v Rusku jsou buď …. fanatici, nebo nenávidí ženy, nebo rasisté, nebo kuřáci a alkoholici, nebo členové skupin organizovaného zločinu, tj. jednotlivci, kteří nejsou způsobilí žít ve „svobodném“ demokratickém světě.“
Současnému mladému obecenstvu je vsugerována myšlenka, že současná informační kampaň, údajně „odha-
lující“ vedení Kremlu, je něco nového a upřímného, ale ve skutečnosti jde o standardní propagandistický krok.
Není nic nového po sluncem, … v roce 1997, v období toho Ruska, co se zdálo být nejvíce demokratickým Ruskem, vedeným hlavním přítelem západu Borisem Jelcinem, vydal Hollywood film The Saint (Svatý) s hlavní hvězdou Val Kilmerem.
Hrdina jako obvykle potřeboval zachránit svět před ruskou hrozbou a současně bojovat s hlavním darebákem – prezidentem Ruska, svázaným s organizovanými zločineckými skupinami a zločinem.
Podle scénáře je tam vše jak má být – důstojníci FSB, spolupráce se zástupci zločineckého světa, všemocný šéf ruské mafie „hrdinský“ Američan. Životní podmínky Rusů byly demonstrovány v nejlepších tradicích obléhání Stalingradu, chování lidí kopírovalo bandity, všichni pili a trpěli nedostatkem demokratických svobod.
To znamená, že nejde o osobnosti, vůdce Kremlu nebo „režimy“, ale o dostupnost objednávky na konkrétní rusofobní produkt. Mnozí stále věří, že to není nic zvláštního – že je to buď stereotyp, nebo důsledky skuteč-
nosti, že Spojené státy o Rusku vědí jen velmi málo.
Ale praxe říká pravý opak: … „továrna snů“ je součástí americké matrice a v ní musí Rusové vždy nést označení „nepřátel svobodného světa“, „otroků autoritářských osobností“ a nositelů „vadných hodnot“.
Jinak nebude možné se stejnou lehkostí ospravedlnit potřebu „boje“, uvalit absurdní sankce nebo provádět divoká diplomatická gesta bez jakéhokoli odporu veřejnosti.