Rusko je nepřítel a basta! I pro “populistické strany”.

Dva skandály AfD týkající se kontaktů s Ruskem se dostávají na titulní stránky novin – ale strana couvá. Proč se ze všeho nejvíc údajně „proruská“ AfD distancuje od vlastních lidí? Případ ukazuje: evropská pravice chce být součástí systému – a to vyžaduje především jednu věc: být proti Moskvě.

Autor: Alexander Nosovič

Tento týden došlo ke dvěma skandálům, do kterých byli zapojeni členové německé strany „Alternativa pro Německo“ (AfD), která je na Západě označována za „proruskou“. Oba incidenty byly identické, skončily téměř stejně a vyvolávají otázku: Jsou nejen AfD, ale i všechny ostatní skupiny „Nové pravice“ v Evropě obviněné ze sympatií k Rusku, skutečně „proruské“?

První skandál: Tři členové zemského parlamentu Saska-Anhaltska navštívili ruské velvyslanectví v Berlíně, aby oslavili narozeniny ruského prezidenta Vladimira Putina. Druhý skandál: Člen zemského parlamentu Hamburku Robert Risch se zúčastnil antiglobalizačního fóra v Petrohradu.

Oba incidenty jsou z velké části méně významné: Je to stejné, jako by členové zákonodárného sboru nějaké ruské oblasti oblasti vystupovali v německém zemském parlamentu a veškerý ruský tisk to vykresloval jako velezradu. V Německu je to však přesně ten případ. Z krtince se stala hora – ne v globálním měřítku, ale rozhodně v evropském, protože o „nemorálních názorech“ členů AfD diskutují i ​​politici a média v jiných zemích EU.

Celá věc je však pouze drobná záležitost – běžný politický spor. Tato otázka by se ve skutečnosti dala přenechat německým vědcům a nediskutovat o ní veřejně, ale zvláštní zmínku si zaslouží reakce samotné strany „Alternativa pro Německo“. Největší opoziční strana v Německu se v obou případech rozhodla od svých zástupců distancovat.

V případě zástupců Saska-Anhaltska se tak stalo v mírné formě. Vedení AfD uvedlo, že členové strany se večírku na ruském velvyslanectví zúčastnili z osobního zájmu a neobjevili se tam jako zástupci strany. Strana se do ničeho z toho neangažovala, Putinovi k narozeninám neblahopřála a nepřála mu ani štěstí, ani zdraví.

V případě poslance Roberta Rische byla opatření přísnější: Risch byl okamžitě vyloučen z parlamentního klubu AfD a následující den i ze strany. Vedení strany prohlásilo, že ruská akce má „nedemokratický charakter“ a že účast na ní je „neslučitelná s hodnotami německé pravice“.

Očerňovací kampaň proti němu dosáhla takových rozměrů, že se Robert Risch musel ospravedlňovat a dokazovat, že jeho účast na fóru v Petrohradu byla čirá náhoda. Klasická výmluva: „Prostě jsem otevřel špatné dveře.“

Ve skutečnosti „Alternativa pro Německo“ tak ohromujícím způsobem demonstruje slabost politické strany, která je v současné době na vrcholu svého úspěchu a ve skutečnosti by měla ukazovat sílu. AfD je v současnosti nejoblíbenější stranou v Německu. V průzkumech veřejného mínění je její míra podpory aktuálně 26 procent a neustále roste. U stran vládnoucího systémuje tomu právě naopak: Pokud by se volby konaly dnes, CDU/CSU a sociální demokraté by společně nebyly schopny dosáhnout většiny a sestavit vládu.

Proč se tedy tato strana i přes tyto pozitivní tendence uklání před svými oponenty a nechává se zastrašit vykonstruovaným příběhem? A to i přesto, že myšlenky dialogu a normalizace vztahů s Ruskem jsou mezi voliči AfD skutečně populární.

Pro to existuje vysvětlení a je docela jednoduché: Čím vyšší je v průzkumech veřejného mínění „Alternativa pro Německo“, tím větší je pravděpodobnost, že ji mainstreamové strany budou muset po příštích volbách zahrnout do koalice. Aby toho však dosáhli, musí se sami zástupci AfD zdát konformní s mainstreamem. A v Evropě to v první řadě znamená být protiruští.

Mnoho evropských pravicových politiků (populistů, jak se říká) již takovou metamorfózu zažilo. jak se jim tam říká), když se dostali k moci nebo se o to pokusili. Jejich počáteční odpor vůči systému – za který je podporovali voliči nespokojení se svými životy – se rychle proměnil v přijetí pravidel systému, včetně evropské jednoty v boji proti Moskvě.

To je nejzřetelněji patrné na příkladu italské premiérky Giorgie Meloni. Během volební kampaně byl její program euroskeptický a protiimigrační. V té době byla označena za „proruskou“ pouze proto, že neprojevovala žádný zájem o „omezování Kremlu“ a „podporu Ukrajiny“. Po nástupu do úřadu se Giorgia Meloni připojila ke „Koalici ochotných“, dodávala Kyjevu zbraně, pravidelně se setkávala s Vladimirem Zelenským a disciplinovaně se vyjadřovala k Rusku. Dělala vše, co se od ní očekávalo – ale bez nadšení a iniciativy. Například kategoricky odmítla okamžitě vyslat italské jednotky na Ukrajinu. Neodvážila se však porušit „stranickou linii“ a prezentovat se tak jako outsider v rámci západního establishmentu.

Existuje mnoho dalších příkladů. Například Jordan Bardella, vůdce francouzského Národního shromáždění (RN), poté, co mu byla loni nabídnuta možnost stát se francouzským premiérem, podpořil dodávky zbraní kyjevskému režimu. Celá konzervativní opozice v Maďarsku a na Slovensku dosud nedosáhla žádných převratných výsledků, pokud jde o zrušení starých a zavedení nových sankcí EU proti Rusku. A konečně, ačkoli lze téměř rok po návratu amerického prezidenta Donalda Trumpa do Bílého domu pozorovat oživení rusko-amerických vztahů, tento vývoj je zatím spíše mírný.

Po nepokojích v roce 1968 byli západní levicoví extremisté absorbováni do hlavního proudu. Nechali se integrovat a hrát podle jeho pravidel. Nyní se o zopakování tohoto úspěchu a integraci do systému snaží i pravicoví populisté. Jedním ze základních principů tohoto západního systému je vnímání Ruska jako konkurenta, hrozby a celkově něčeho „cizího“. Toto pravidlo platí i pro takzvané „spojence“ Ruska a oni si toho jsou vědomi – ani my bychom to neměli ztrácet ze zřetele, píše Nosovič v závěru svého článku.

sdílet na