Ahoj parde. Jak jsem práskal..

Jak jsem práskal…

No, když už jsi to nastínil parde, tak povim, jak já práskal.

To jednou, kdysi dávno a není podstatné kdy, si povídam…Kurwa, nikam nás soudruzi nechtěj pusti, nikam nesmime, pojedu tedy na velkej na Slovač, kde mám spolužáky. Tak sem dal slovo a sešlo se nás jak na mariáš a mohli vyrazit. Vlak nás dovláčel do Žiliny a my vpadli do tamní noci na nádráží. Vykodrcaný z vlaku ani se nám nechtělo spát na vechtru a vydali sme se nocí do neznáma. Šli a šli a míjeli vesnici za vesnicí a postupně se vytrácela civilizace, až sme došli na místo, kde Dan se sesul k zemi, že tady mu je dobře, že dál už netáhne. Tak sme ho tedy nechali vosudu, že se ráno najdem a vypravili jsme se na oblídku do potemnělého stavení s vidinou slamníku stodoly, což se naplnilo a my padli, jak sejmutý. Ráno nás jako první načapal kohout, čumně na nás z trámu a jak by tím svým křaplákem hulákal „a ty si kdóóó’ó. Tak sme skočili ze sena a vystrčili rypáky ze stodoly do nádvoří, abychom zjistili jakej je cvrkot. Všude byl klídek a tak jsme vyrazili. Když jsme míjeli stavení za stodolou s malinkejma okenkénky, neušlo mé pozornosti, že za voknem stojí křižující se ženština s vytřetštěnýma vočima a opakovaně vraví „Banderovci sú tu, banederovci“. Tak to nebylo dobré znamení, ale asi při pohledu na nás nebylo se čemu divit. Vylezli sme ze stavení a stanuli hned na návsi, jíž protejkal potok, u kterýho pochrupoval na husincích Dan a podál se křižující baby s husama a metlama opakujíc „Tetka, tetka pozrite tých ancikristou“, a nepřestávaly házet kříže rukama. Vše vypadalo, že jsme se probudili do historické doby a aby jsme nenarušili idylku a vzpomínku na Banderovce, vyrazili sme na cestu směr Orava. Po několika zastávkách a dnech dorazili sme do vysněnýho cíle. Malebná prťatá vesnička, kde se kdysi zastavil čas a kde nás místní zdravili „pozdraven buď Ježíš Krystus“ a taky házeli kříže, jsme stanuli v této zapomenuté vesničce, kde děti vykaly rodičům. Nám se dostalo ubytování na statku a bylo dobře. Jednou povídám kamarádce Gábice, která byla naším cílem..“Hele, potřeboval bych tam k nám, abych se blejsknul, taký parádný kožuch na vander, čo povieš?“ A druhý den, jak mávnutí proutkem jsem měl v komoře na stole krásný, vyšívaný kožuch. Jednou jsem zase našel v maštali bič, který mi hned pad do voka a protože všichni byli na poli, říkám vyzkouším a šel jsem na dvůr, ale dvůr neby pro tak velký bič, byl dle rčení „velký bič a malý dvůr“, a tak jsem jej šel vyzkoušet na cestu. Netrvalo dlouho a po pár bolestivej jau, jau a uštědřenejch jelitech jsem získával na umu. Prásání se mi dařilo a já vomámenej úspěchem najednou pozoruji, že se kolem mě něco děje….Kouknu napravo, krávy. Kouknu nalevo, krávy. Krávy všude kam sem kouk a tak jsem šel s tím bičem cestou dolu tou zapomenutou malebnou vesnicí a práskal a práskal, až sem uviděl, že proti mně si to šine stejnej pošuk a práská taky bičem. Nakonec ten pošuk byl místní pasák. „A ty si kto?“ pítá sa, když sme na sebe narazili a já mu osvětlil, že nitkto, že si jen tak práskám. On se votočil a práskal si tu svou a všechny ty krávy jej následovaly. Mají dva pasáky, horního a dolního a když je čas, pasák vezme bič a práská a naučené krávy jdou za tím pasákem co práská na pastvu.

A tak jsem práskal a nejen na Slovači odkud jsem si přivez vysněný bič, ale i doma.  A kožich? Ten mi padnul, nejedno oko zavistí se lesklo a zuby v křeči, ale že jsem si toho daru považoval, uzanal jsem za nutný jej i udržovat a kožich vypral. A tak jsem přišel o kožich a zůstal mi bič a já práskal jako jiní, ale bez stb.

sdílet na