Známý scénář: „Maduro musí jít“

Ohodnotit příspěvek (5 / 1)

Trump uznal lídra venezuelské opozice za prezidenta

Americký prezident Donald Trump uznal lídra opozice Juana Guaidóa za prezidenta Venezuely. Guaidó zpochybnil právo prezidenta Nicoláse Madura na druhý mandát ve funkci, volby prý byly zmanipulované.
Sám se následně prohlásil za prezidenta.
Nyní v Caracasu a dalších venezuelských městech demonstrují davy lidí za svržení režimu.
Tolik nesmělé špitnutí tady:
https://www.seznamzpravy.cz/prispevek/trump-uznal-lidra-venezuelske-opozice-za-prezidenta-64825

Tak o čem je řeč.

Známý scénář:
„Maduro musí jít“…. aneb jak Spojené státy zahájily převrat ve Venezuele

Dne 10. ledna po květnových volbách začalo druhé funkční období prezidenta Nicoláse Madura. 
Následně Spojené státy, 12 zemí Latinské Ameriky a samozřejmě Kanada oznámily, že jejich vlády neuznávají výsledky voleb, a tudíž Madurovo vítězství.

Ve skutečnosti  – třetí pokus Bílého domu o to, aby ve Venezuele přivedli proamerické pučisty k moci. 
První se konal na konci zimy roku 2015, kdy venezuelský parlament nezákonně zbavil Nicolase Madura prezidentských pravomocí. 
Druhý v roce 2018 a současný se právě dnes rozbíhá…

Nenávist ke „špatné“ pozici

Geopolitická válka obrů – Ameriky a Ruska v roce 2016 – zasáhla i tento stát. Nicméně, na rozdíl od Ruska, kde v lednu až únoru 2016 činila ropa 26 procent celkového vývozu, 95 procent venezuelského vývozu bylo přesně „černé zlato“. Caracas nemohl unést takovou ránu bez důsledků a tyto problémy USA využily.

Venezuela je země, kterou řídí Chávisté, ideologičtí dědicové Hugo Cháveze, zakladatele moderního „socialismu“. Tento systém zahrnuje konsolidaci vytěženého produktu v rukou státu a následně jeho spravedlivé přerozdělování mezi lidmi. 

Výsledkem toho je, že západní korporace, jejichž zájmy z větší části slouží Spojeným státům, nemohou získat přístup ke státním zdrojům za Madurovy vlády. 
A proto obvyklou cestou pro ně je to, co již bylo provedeno ve strádající Libyi.

Ve skutečnosti vedení Venezuely z velké části opakuje tuto cestu Libye…….. Financuje zdravotní péči, vzdělání, dotuje výrobce zboží a služby, nacionalizuje a odmítá privatizaci státního majetku. 
Bolívarský socialismus poskytuje občanům nejnižší cenu benzínu na světě – 1 cent, ale jak je známo z historie, Spojené státy mají pro boj s takovým režimem připravený osvědčený recept.

Embarga, sankce, sdělovací prostředky, nevládní organizace a další invazivní opatření, která byla na konci roku 2015 aktivně zahájena proti této zemi, rychle vedla k vytvoření rozsáhlého nedostatku. 
Takže pokud občané Venezuely obdrželi od vlády byty, auta, a dokonce i ledničky,….. „džíny“ a „západní žvýkačky“ aktivně opustily pulty země. V takové situaci se lidé chovají nevděčně, a proto klesání cen hlavního exportního zdroje rychle dovolilo Spojeným státům, aby využily situaci.

Zatímco se stát snažil dodržovat standardy v oblasti dobrých životních podmínek stanovenými v rozpočtu,
tiskl peníze a vyvolal inflaci, Západ uspořádal spekulativní akciové hry, čímž se situace země ještě zhoršila. 
Následkem toho klesla kupní síla občanů, rok 2016 USA vůbec nevybraly náhodou, ale kvůli volbám
do státního parlamentu, a tak není divu, že klíčové pozice zákonodární orgánů jsou kontrolovány opozičními vůdci, řízenými z venku.

Už v prosinci 2015 liberálové začali úplně kontrolovat Parlament, a v lednu 2016 podle všech pravidel „barevné revoluce“ vůdce opozice prohlásil, že odstraní Madura od moci během šesti měsíců. 
„Bohužel“ ve Venezuelské ústavě nebyl žádný článek o odvolání prezidenta prostřednictvím impeachmentu a tak  byl  „schválen“ kurz  pro referendum v celé zemi. 
Obecně to vypadalo velmi ironicky, vzhledem k reakci Západu na ruské referendum na Krymu. 
Nejvyšší soud však neschválil shromážděné podpisy a zahájení procedury selhalo. 
Takže vůdce Venezuely odolal prvnímu pokusu a odstranění od moci se nekonalo.

Nový pokus v novém čase

Rok 2016 byl pro Venezuelu nesmírně obtížný, nicméně, když se záměr Američanů nezdařil, dokázal Maduro dosáhnout významného pokroku v ekonomice. Rozpad energetiky byl překonán, politika dotací byla revidována a navzdory nuceným úsporným opatřením bylo dosaženo hlavního cíle – docházelo k zachování systému sociálního zabezpečení v zemi. Byly vytvořeny speciální jednotky k potlačení puče a Venezuela pokračovala v utrácení obrovských částek na potřeby lidí.

Tři čtvrtiny státního rozpočtu vyčleněného na sociální investice, přičemž Washington každý den mluvil o porušování práv lidí. Byla to rána pro  strategii proamerické opozice. 
Nicméně, chybějící šance převzít kontrolu nad výrobou ropy a zabít tuto zemi bylo tehdy nad síly Američanů. 
Navíc Caracas „měl odvahu“ prodat ropu karibským zemím, včetně Kuby a Nikaraguy. 
Toto bylo nazýváno pomocí „spřáteleným zemím“, a Spojené státy to velmi rozdráždilo.

Na konci roku 2017 zástupci venezuelské opozice uspořádali nové velké setkání s tehdejším americkým poradcem pro národní bezpečnost. 
Otázka byla stručná – žádost o pomoc při „řešení politických problémů“. 
Doslova ve stejný den ze strany Spojených státech následovaly osobní sankce proti Madurovi. 
V létě roku 2018 se rozhodlo vůdce země odstranit.

O měsíc dříve rozhodnutím  „Nejvyššího soudu Venezuely v exilu“ byl Maduro odsouzen na 18 let a tři měsíce do vězení. A po této formální „legalizaci“, 4. srpna, opozice zorganizovala atentát na hlavu země. 
Během jeho projevu na vojenské přehlídce v Caracasu bezpilotní letadlo plné výbušnin vybuchlo přímo nad ní………. Nevšimnout si v tom ruku USA bylo dost obtížné. 
Bylo zraněno více než sedm lidí, ale Maduro a jeho manželka přežili.

Pořádání převratu se zúčastnilo mnoho vysoce postavených úředníků: bezpečnostních složek a dokonce i poslanců. Někteří byli zatčeni, někteří utekli ze země. Nový plán amerického Systému se nezdařil a o několik měsíců později se stal známým i tento celý plán.

Bolivijský prezident Evo Morales neočekávaně řekl, že za posledních 12 měsíců se viceprezident Spojených států setkal s osmi prezidenty latinskoamerických zemí, kteří se připravují na vojenskou invazi do Venezuely. 
Podle Moralese to byla hlavní osnova „pro budoucí pokus o státní převrat.“

Důvod americké nenávisti vůči Venezuele se veřejně omezuje na „porušování lidských práv“, „přátelství“ Caracasu s Íránem a „diktátorskou“ formu vlády. 
Avšak prakticky je to objem ropy Venezuely, vypočtený na  25% všech rezerv OPEC, nezávislost na USA
a samozřejmě komunikace s Čínou a Ruskem.

Rosněft, podle názoru Spojených států, si dělá  „u hranic Ameriky“ co se mu chce a Moskva s Pekingem „nezákonně“ brání tomu, aby Bílý dům „demokraticky“ přeměnil Caracas na zbankrotovanou zemi.
Ruská letadla jsou také ve Venezuele jak doma, a Pentagon je extrémně naštvaný. 

Navíc, zatímco USA vyvíjely tlak na „osamělou“ Venezuelu, investovala Čína v této latinskoamerické zemi několik miliard dolarů a náklady na oficiální smlouvy o zbraních v Moskvě překročily 12 miliard dolarů. 
Jednoduše řečeno, koncem roku 2018 se Washingtonu demonstrovalo, že Venezuela není sama.

Avšak vzhledem k nezávislé politice Madura se Spojené státy rozhodly opakovat známý proces. 
A tentokrát nejen tam obnovit svůj vliv, ale také uspořádat příkladný „výprask“ celé zemi. 
Nebylo náhodou, že reakce USA na přílet strategických bombardérů Ruska do Venezuely byla tolik ostrá, nemluvě o tom, jak válečné lodě ruského námořnictva nervují Američany.

Dne 10. ledna 2019 Nicolas Maduro složil přísahu prezidenta země podruhé. 
Národní shromáždění, kontrolované opozicí, okamžitě prohlásilo, že zvolení je nelegitimní. 
Spojené státy uvedly, že neuznávají inauguraci a budou nadále vyvíjet tlak na zemi, zatímco oficiální Washington „vyjádřil plnou podporu“ pro Juana Guaidóa, vůdci neoliberální opozice, kterou podporovali. 
Je zřejmé, že na pozadí obtížné hospodářské situace posledních let ke konsolidaci opozice nedošlo, nicméně jakmile Spojené státy zahájily tento proces, tak tento nikomu neznámý, 35letý představitel Národního shromáždění se v několika dnech změnil v nejznámějšího vůdce opozice a marginální sílu v zemi.

Intrika „neočekávaného objevení“  netrvala dlouho – 15. ledna zástupce Bílého domu objasnil vše. 
Washington uvedl, že „nový vůdce demokraticky zvoleného Národního shromáždění Guaidó má veškeré právo statečně ovládnout zemi a vykonávat její ústavní pravomoci.“ 
Jinými slovy, Amerikou organizovaný scénář oficiálního uznání vedoucího národního shromáždění za legitimního prezidenta země. A podle poradce prezidenta Spojených států – „Amerika plánuje zvýšit sankce a vnější tlak“, aby urychlila změnu režimu.

13. ledna byl Guaidó zjevně zadržen venezuelskými důstojníky zpravodajských služeb a okamžitě propuštěn. 
Jak se ukázalo později, Maduro nedal příkaz k zatčení vůdce opozice a celá situace byla klasickým západním plánem. Nyní se vůdce opozice stal „obětí režimu“ a okamžitě vydal prohlášení, že podle článků 233, 333 a 350 venezuelské ústavy může být moc převedena do jeho rukou.

Ve stejný den vyzval „nejvyšší soud Venezuely v exilu“, jehož místo nasazení nyní je ve Washingtonu, aby Guaidó převzal pravomoci prezidenta. 
A v americkém tisku se okamžitě šíří „úniky“, že Trump je připraven uznat nového vůdce.

Revoluce nebo kontrarevoluce

Naneštěstí rozsáhlé sociální zabezpečení lidí vážně deformovalo myšlení místního obyvatelstva země. Výhody poskytované „režimem“ začaly být vnímány jako každodenní skutečnost, jako samo sebou, zatímco problémy a nedostatky vytvořené Spojenými státy, naopak, byly připisovány jako vina vedení země.

Zatímco dohoda mezi OPEC a Ruskem udržuje vysoké ceny ropy, relativní stabilita je v zemi pozorována. 
Nicméně, jak další věci jdou, tím více je zřejmé, že plány USA zhoršují destabilizaci.

Západní sdělovací prostředky se aktivně připravují na nové sankce, kde je celková démonizace „režimu“ značně rozšířena. V tomto případě je v nich Kolumbie uvedena jako zářný příklad, jako země, kde díky „pomoci“ Spojených států zvítězila demokracie. 
Zároveň se v Británii a Spojených státech vůbec netrápí skutečností, že v Kolumbii je všechno jinak.

Z druhé strany, zatímco Kolumbijci hladovějí na ulicích, regály obchodů jsou opravdu plné. 
Avšak ve státě již není žádné sociální zabezpečení, ale americké korporace privatizovaly kávové plantáže, minerály, výrobu drog, obchod s drogami a celou ekonomiku jako celek. 
Zdá se, že to určuje standardy „demokracie“ podle kritérií Ameriky.

Výsledky

Zničit Venezuelskou státnost je ve Spojených státech nesmírně aktuálním úkolem. 
Jakýkoli vůdce moderního světa, pokud chce pro svou zemi nezávislost, je nepřítelem Ameriky. 
Takže pokud ve Venezuele zvítězí neoliberálové, ve státě začne nový život.

Prvních pár let, posazení Caracasu na vlnu zahraničního úvěrového života, se bude zdát lepší než kdy jindy, ale jakmile skončí privatizace ropného průmyslu, miliony čtverečních kilometrů sociálního bydlení a další položky se stanou anglosaským ziskem, všechno skončí.

Mladá generace „opozice“, stejně jako ostatní mlčící svědci (mlčící většina) pádu země budou cítit plnou chuť skutečných represí. Občanský konflikt, chamtivost nadnárodních korporací, státní korupce a další inflace způsobí tentokrát obrovský růst tarifů země.

Pokud se tlakům nepoddá armáda, svrchovaný režim Madura s pomocí Ruska a ČLR bude i nadále odolávat. 
Avšak opozice Venezuely na to má připravenou odpověď. 
V jednom jsou tito lidé důrazně profesionální a konkrétně v tom, jak prodat svou svrchovanost a suverenitu.
….. také známý scénář.

http://www.iarex.ru/articles/63554.html

nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na