Vnucené uctívání

Ohodnotit příspěvek (5 / 1)

Jak na stránce Izborského klubu u příležitosti stého výročí narození Alexandra Solženicyna připomněl Sergej Čerňakovskij v článku Vnucené uctívání, pro dvě třetiny obyvatelstva dnešního Ruska je Solženicyn negativně vnímanou osobou.

Podle sociologického výzkumu totiž přes 60% obyvatel Ruska projevuje lítost nad rozpadem SSSR, přitom
za hlavní zásluhu spisovatele je považován právě jeho boj se sovětským systémem. 
Tento systém dnes zpětně pozitivně hodnotí dvě třetiny občanů, ti nevidí důvod ctít a oslavovat toho, kdo působil jako jejich nepřítel a jehož považují za zrádce.

„Civilizovaný“ Západ má důvod prezentovat tohoto Nobelovou cenou ověnčeného spisovatele jako morální autoritu a bojovníka za společenský pokrok. 
Proč je tomu tak, správně vystihl Anatolij Vasserman ve svém rozhovoru u příležitosti stoletého výročí Solženicyna, který je na internetu pod názvem Iluze o Solženicynovi se dávno rozplynuly.

Jde o to, že po druhé světové válce se obyvatelstvu bývalé Německé demokratické republiky vítězní Sověti snažili vysvětlit, kde se u nich stala chyba, co se stalo a proč se to stalo. 
Z prožitého se mají Němci poučit, jít dál a podobnou chybu neopakovat. 

Okupační moc Západního Německa – Německé spolkové republiky postavila své působení na jiném. 
Došlo zde k takovému stupni „denacifikace“, že výsledkem obrovského tlaku na sebemrskačství lidí za spáchané zlo a vyvolávání pocitu viny všech poválečných generací, je z Němců v podstatě zlomený národ. 
Německý národ takto přišel o ty duchovní síly, které mu v předchozím období pomáhaly vytvářet zázraky.

„Obávám se, že s námi v devadesátých letech chtěli udělat v podstatě totéž“ – poznamenává Vasserman. 
Proto má být Solženicyn hvězdou! 
Proto dostal Nobelovu cenu. 

Sice za literaturu a ne za mír jako například Barak Obama. Jeho přínos ve sféře literární hodnoty jeho díla však nepřevyšuje přínos jmenovaného amerického prezidenta jako mírotvůrce. 

Poté, co byly publikovány výsledky seriózního historického výzkumu v práci Viktora Nikolajeviče Zemskova, padla hvězda Solženicyna i jako autora literatury faktu. 
Konfrontace relevantních historických údajů s obsahem spisků Solženicyna ukázala, že nositel Nobelovy ceny si vymýšlel a lhal, že „morální autoritou“ udávaný počet obětí represivního systému Sovětského svazu je dvojciferným násobkem skutečnosti.

Ve svém památném rozhovoru pro francouzský list Le Monde dne 29.dubna 1999 Václav Havel mimo jiné řekl:

Domnívám se, že během zásahu NATO v Kosovu existuje jeden činitel, který nikdo nemůže popřít:
nálety, bomby, ty nebyly vyvolány ze zištných zájmů. Jejich povaha je výlučně humanitární: ….. to, co je zde ve hře, jsou principy, lidská práva, jimž je dána taková priorita, která překračuje i státní suverenitu.
A to poskytuje útoku na Jugoslávskou federaci legitimitu i bez mandátu Spojených národů.
Ale na základě své osobní zkušenosti jsem stejně silně přesvědčen, že jen čas dovolí objektivně zhodnotit to, co se děje v těchto dnech v Jugoslávii a dopad na NATO.

Václav Havel vstoupil tímto rozhovorem do historie jako autor copyrightu „humanitární bombardování“.

Svůj vlastní copyright, u nás dosud nepoznaný, má i Alexander Solženicyn, který v rozhovoru pro americkou televizi CBS dne 17. června 1974 řekl:

„Amerika vyhrála dvě světové války. Amerika dvakrát pozvedla Evropu z ruin. Právě ona po Druhé světové válce několikrát bránila Evropu před Stalinem. Nepřetržitě 25 let tlumila komunistický tlak v Asii, bránila mnohé státy, které by jinak dnes již byly v otroctví. 
Hle, toto dělaly Spojené státy.

Přitom nikdy nežádaly splacení dluhů, nikdy nevnucovaly podmínky. 
To znamená, že projevovaly výjimečnou štědrost, velkodušnost, nesobeckost. A jak se zachoval svět? Co dostala Amerika na oplátku?
Američany všude hanobí. Je velmi moderní na mnoha místech rozbíjet a podpalovat americké kulturní centra. 
Pokud Amerika utrpí porážku při vážných hlasováních v OSN, představitelé Třetího světa vyskakují a křičí radostí …
Nejméně 30 poválečných let představuje historii z jedné strany nezištné štědrosti Ameriky, z druhé strany nevděku celého světa.“

V současnosti je Solženicyn povinnou četbou v ruských školách a při jeho nedávném stoletém výročí mu
v Moskvě odhalil sochu prezident Ruské federace Vladimir Putin. 

Nad touto skutečností se na svém blogu zamýšlí Alexander Chaldo a my vám přinášíme překlad jeho článku
v plném znění:

Proč Putin odhalil památník Solženicyna

Putin si velmi dobře uvědomuje nízký stupeň popularity Alexandra Solženicyna v současném Rusku. 

Přesto byl této personě odhalen památník a Putin nejen že se zúčastnil odhalení, ale vystoupil také
s projevem. …… Proč to dělá, když ví, že národu se to nebude líbit?

Prezident – to je figura zamotaná do celého klubíčka vzájemných vztahů, kde každé jeho gesto a každý krok znamená poselství pro přesně určené publikum. 
V tomto případě vyslal prezident signál ne národu, dokonce ani ne Západu, nýbrž vlastním vnitřním elitám. 

Pojďme se hlouběji podívat na to, co to je za signál a o čem mluví.

V první řadě je třeba říci, že oslava výročí Solženicyna se v Rusku připravovala už dříve. Ještě v roce 2014 Putin podepsal Nařízení o této akci. Nejde jen o odhalení památníku, ale jedná se i o dalších 80 akcí po celém státě. Netřeba připomínat, že situace v Rusku i ve světě vypadala v momentě podpisu tohoto nařízení jinak než dnes. No i samotné podepsání Nařízení se plánovalo ještě dříve – určitě ještě v letech 2012 – 2013.

Byly to roky sladkých tužeb o možnosti zapůsobit na Západ, ačkoli některé spory již byly zahájeny. 
Vždyť samotná olympiáda v Soči byla odkazem celému světu o tom, že
„My s tebou jsme jedné krve – ty a já!“. 
Utužit tento efekt se plánovalo na Mistrovství světa ve fotbale v roce 2018. Právě ve jménu vstupu na Západ byl naplánován takový drahý „Piar“. Sám o sobě neměl až takovou hodnotu, když nebereme do úvahy cíl integrace ruské elity do globálního západního projektu.

A teď si pojďme představit, co by se stalo, kdyby Putin s ohledem na kontext daného momentu zrušil naplánované oslavy, prostě by se jich neúčastnil. Celý svět a celá naše elita by dostaly jasný signál:
nejvyšší moc změnila svůj úhel pohledu na epochu represí. 

Putin je připraven přejít na pozici antiperestrojky, kde se vše začne dít v opačném směru:
na úvod nastoupí poznání historické pravdy o Solženicynovi jako agentovi CIA a ničiteli SSSR, pak bude následovat rehabilitace gulagu a pak se vrátí i praxe gulagu. 

Elita bude chápat Putinovo odmítnutí vystoupit na oslavách svátku Solženicyna přesně takto. 
Elita pochopí – a následně vyhlásí válku. Se všemi svými majdanovskými důsledky.

Represe – to je téma, na kterém je vůdce zkoušen z věrnosti elitám. 

  • Chruščov byl první, kdo se projevil v souvislosti s tímto tématem. Elitě poslal signál, že s represemi je skončeno navždy. 
  • Brežněv jednoduše odstranil Stalina z historických vzpomínek. 
  • Andropov ujišťoval disidenty, že návrat represí není možný, protože „na počátku stavíme ke stěně my a pak budou stavět nás“. 

Komunistické nebo antikomunistické elity – všem se stahuje hrdlo z možnosti silových řešení odpovědnosti
za své skutky. Žádná elita nestrpí riziko Damoklova meče trestných orgánů nad svou hlavou.

Solženicyn vyslovil nahlas to, co měla elita na mysli, proto se pro ni stal tak potřebný. 
Připomínám:
Tvardovskij publikoval v časopise Nový svět Solženicyna, co bylo svrchu sankcionováno. 
Nezveřejnil však Souostroví Gulag, ale vydal Jeden den Ivana Děnisoviče. 

Solženicyna v SSSR odvrhli ne kvůli tématu represí, ale za publikování Souostroví gulag na Západě, aniž měl souhlas od vedení státu. 
Stejně to bylo s Pasternakem a jeho Doktorem Živago, kde o nějakých represích či antisovětismu nebylo nic. 
Takže obecně Putin dnes hranice názorů sovětské elity na Solženicyna nepřesahuje.

Ze Solženicyna se nyní snaží poslepovat takového bílého přívržence Ruského impéria zabývajícího se tématem uspořádání Ruska. Takového vlastence, který opustil Spojené státy americké a vrátil se do Ruska. 

Nyní je nekorektní připomínat fakt, že v USA byl Solženicyn rozpracovaný konkrétně přes CIA – privatizační elita hledá svoje klasiky a nachází je v Solženicynovi stejně jako ukrajinská nacionalistická elita nachází svého klasika v Tarasovi Ševčenkovi. 

Kdo ve skutečnosti Solženicyn a Ševčenko jsou, není důležité. Podstatné je to, jak jsou hodnoceni oficiální vládnoucí vrstvou, zda od ní dostanou kladné nebo záporné znaménko. 
Vlastně na tom není nic překvapujícího, v SSSR takovými klasiky byly Gorkij a Majakovskij a vlastně celý Svaz sovětských spisovatelů se zabýval udělováním takových znamének. 

Solženicyn – to je znaménko protisovětské epochy. 
Když se tato epocha skončí, jeho památníky budou odstraněny, pokud, pravda, národ sám se toho neujme ještě předtím. Nevím proč, ale jsem přesvědčen, že tuto sochu čeká nešťastný osud. 

Památník Jidášovi totiž nemá v křesťanském světě perspektivu a ani jeho spisky status posvátnosti.

Jako spisovatel není Solženicyn sám o sobě jen jednoduše průměrný, on je výjimečně netalentovaný. 
Antiestetický a prostě nezajímavý – to je pro spisovatele to nejhorší zlo. 
Podle jednoho experimentu, americké děti odmítly číst jeho knihy dokonce i tehdy, když jim za to platili. 

Vydavatelé jeho publikací by byli bez dotací ztrátoví – bez peněz z CIA by ani jedna jeho kniha neměla šanci dostat se ke čtenáři. I v Rusku to vypadá přesně stejně. Není lepší metody jak vyvolat nenávist k Solženicynovi jako zařadit jeho spisky do osnov jako povinné čtení. Neznám jediného dospělého člověka v prostoru SSSR, který dokázal sám sebe se donutit dočíst do konce alespoň jednu jeho knihu.

Pro Putina by odmítnutí jeho vystoupení při odkrytí památníku Solženicyna znamenalo něco podobného, ​​jako vyjít do centra Rudého náměstí a směrem k celé dnešní vládnoucí elitě od Moskvy až po periferii přísahat: „Pohřbíme vás!“. 

Spustil by tím paniku, po níž by další ovládání ruské elity nebylo možné. 
Je možné dát zavřít Uľukajeva i Chodorkovského, možná podivem pokrčit rameny nad tím, proč se oběsil Berezovskij, možné stíhat gubernátory a odvolávat ze svých postů neschopné vedoucí oddělení, možné je dokonce vytlačit za hranice celé skupiny, které se nepřipojily ke „stranické politice“. 
Nikdo se tímto netrápí, protože všichni rozumí tomu, o co tu jde:
jedná se o odstranění těch, kteří překročili hranice. Všechno jsou to v podstatě individuální případy. 
Tak ti, kteří jsou loajální, ti jsou v bezpečí.

Odmítnutí účasti Putina na odhalení sochy Solženicyna by znamenalo odmítnutí dnešního systému a návrat
k systému starému. Takovému, kde žádná loajálnost negarantovala imunitu před represemi. 
Nač je pak taková loajalita? 
Celá elita by se po takové změně okamžitě vrhla do otevřeného objetí amerického Ministerstva zahraničí,
kde by našla svůj bezpečný přístav……. V Rusku by se takto udál palácový převrat na způsob Gorbačov 2,
po kterém by Rusko jako stát přestalo existovat.

Stojíc tedy před touto alternativou, rozhodl se Putin v principu správně – ze dvou zel je třeba vybrat to menší.

Putin se tedy akce zúčastní a na adresu toho Jidáše a grafomana Solženicyna přečte pár obecných vět, protože odmítnut to udělat by vyvolalo efekt výbuch bomby. 
Žádný Peskov by pak nevysvětlil elitám, co to mělo znamenat. 
Ze státu by se v zrychleném tempu valily oligarchové a kapitál, rubl by se propadl, akciový trh by se zhroutil a
v zahraničí by našli způsob jak paniku ještě vygradovat. Započatý domino efekt by skončil naprostou destrukcí.

To se stane, pokud Putin nepůjde a nevystoupí. 
A co bude, když přijde a vystoupí? Několik vlastenců bude na internetu tři dny vrčet. 
Opět konstatují, že Putin je liberál a něco tam sesmolil. Národ na to za tři dny zapomene, za dva týdny se vše uklidní, jako kdyby se ani nic nestalo a další událost, která mohla zničit ruskou státnost je takto šťastně překonána.

V životě politiků bývají bezvýchodné situace, kdy musí dělat věci očividně nepopulární. 
-Lenin potlačil Kronštadskou vzpouru vyvolanou třídně blízkými námořníky za pomoci včerejších dělníků a rolníků, pak uzavřel Brestský mír, po čemž polovina komunistů dokonce vystoupila ze strany. 
Pravda, pak se vrátili zpět. 
-Stalin uzavřel s Hitlerem pakt o neútočení, bránil armádě tvrději reagovat na začátku války, vydával v pořadí 227-ý rozkaz „Ani krok zpět!“, zavíral a částečně propouštěl nevinné, kolektivizoval vesnici, drtil opozici. 
-Chruščov likvidoval autoritu Stalina, položil základy krachu SSSR. 
-Brežněv unavil všechny svojí stagnací, která se pak jevila jako čas rajského klidu a stability.
-Andropov začal boj za disciplínu, což vyvolalo v národě nespokojenost,

Vystoupení na odhalení sochy Solženicyna – to je zanedbatelně nízká cena za možnost zachování klidného života elit před procesem, při kterém jim hrozí přeformátování. 

Pokud beru v úvahu tento moment, stane se pochopitelným, proč Putin na odhalení sochy přišel a co-to řekl
o spisovatelském významu Solženicyna. Vždyť my všichni dobře rozumíme skutečnému významu Solženicyna a tušíme jeho perspektivu v příštím Rusku. 
Máme před sebou hru, hru prezidenta zápasícího na život a smrt se Západem a s elitou vášnivě zamilovanou do Západu a panicky se děsící vyúčtování za ní spáchané rabování a zradu.

V daném případě Putin postupuje jako agent ze zálohy – uspává ostražitost, aby mohl pokračovat ve své práci. Protože kdyby Putin opravdu miloval Solženicyna a považoval ho za hvězdu, jejíž světlo svítí na cestu Rusku, pak by……. Krym zůstal ukrajinský, Jižní Osetie a Abcházie gruzínské, Sýrie by už neexistovala, Anglie, Pobaltské státy a Polsko by byly naši nejlepší přátelé, Chodorkovskij by stál na čele Dumy, předsedou vlády by byl Čubajs dostávající pokyny z velvyslanectví SSA a nikoli z Kremlu.

Reálná politika Kremlu je nejspolehlivějším důkazem Putinových skutečných záměrů a jeho opravdového postoje vůči Solženicynovi. A jménem možnosti pokračovat v tom všem, pokud je to nutné, je třeba jít na odhalení památníku kdesi v odlehlém regionu Moskvy. 
Ačkoli samozřejmě samotná ceremonie je krajně nepříjemná. 
My se od Putina lišíme tím, že si můžeme dovolit tam nechodit. On si to bohužel dovolit nemůže. 
Válka ještě neskončila a vítězství je ještě daleko.

Můžete namítnout:
autor znovu chrání liberála Putina před kritikou. 
Není to tak. Putin je pragmatik a nerad dělá nepopulární věci. Pokud je však dělá, má to svou příčinu. 

Autor vidí skryté příčiny veřejného vystoupení prezidenta. Každý je může vidět. 
Pokud to vidět nechce, pak křičí:
„Putin nás spláchl do záchodové mísy!“. 
Se stejnou logikou lze požadovat, aby Stirlitz zazpíval internacionálu na pochodňovém pochodu esesáků. 
Takový požadavek je sotva možné nazvat rozumným. 
Pokud toto pochopí jeden ze sta, už to je úspěch.

A Solženicyn – ten již našel v Rusku svůj hanebný hrob. 
Jidáše nezachránilo ani třicet nobelovských stříbrných. 

Samotný národ ještě projeví svůj vztah k tomuto památníku. Jsem přesvědčen, že uvidíme ještě množství pokusů polít sochu pomyjemi a poškodit podstavec. 
Odhalení památníku bylo politickou chybou – nyní má národ místo, kde může vůči moci projevit svůj nesouhlas. Máme druhou pamětní desku Karla Gustava Mannerheima, kde vláda prohrála svůj boj o ni. 
Prohraje i zde. Stane se to národním sportem do těch dob, dokud památník nezmizí z očí. 
To se dříve či později i stane.

Překlad z ruštiny: Tibor Korecki
https://www.hlavnespravy.sk/storocnica-alexandra-solzenicyna-v-rusku-pribuda-pamatnikov-ubuda-priaznivcov-v-narode/1651046

Přihlásit: Login
2000
1 Komentáře vlákna
8 Odpovědi vlákna
0 Sledování
 
Nejvíce komentované
Nejméně komentované
3 Autoři komentářů
  Souhlas  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Ohodnotit příspěvek :
     

Kdysi jsem si přečetl Jeden den Ivana Děnisoviče. S překvapením jsem se tam dočetl, že i z gulagu dostal vězeň, aby přivezl harmoniku, aby se v gulagu žilo kulturněji. Samotný fakt že z gulagu vězeň dostal dovolenou a jel si domů pro harmoniku poněkud nekoresponduje se srovnáváním gulagů a nacistických koncentračních táborů. Tehdy jsem z toho byl volaaký zmetený a dodnes jsem. Lhali nám, když se mluvilo o gulazích nebo lhal Solženicin ve svém díle? Lhal-li Solženicin, proč je dnes pomalu svatý?

Když jsem četl ty jeho averzní blufy, vzpomínal jsem na pětasedmdesátý, když už jsme byli mazáci a ráno v mínus desítce jsme v leže na vyhřátých peleších vyhnali na ranní rozcvičku jen bažanty. Na apelplac se ovšem dostavil i posaďák a začlo se počítat. Holubům přikázal vrátit se na rotu a vytáhl si nás. Jak to chodilo, kanady, tepláky a do pasu nazí. Pak nám tak zakouřil, skoro hodinu, v přestávkách jsme buď běhali dokola, anebo skákali kačáky. Pak jsme se plazili zničení a rozehřátí na rotu. Kdyby tam s námi byli Avengers s kapitánem amerikou a k tomu všichni… Číst vice »