Svět hledá cestu ze slepé uličky

Dokonce ani titulek programového vyhlášení francouzského prezidenta Emmanuela Macrona „Pro evropskou renesanci“ nepomohl francouzskému myslitelovi období Twitteru, aby vzbudil u Evropanů zájem o nový projekt budoucnosti……. Jelikož tam není idea.
Nezáleží však na obsahu článku, jako na samotném faktu jeho objevení, jako otevřeného přiznání euroatlantické elity v jak bezvýchodné situaci se nachází Evropa a celý Západ.

Macron začíná prohlášení se slovy:

„….od druhé světové války … Evropa nikdy nebyla v tak velkém nebezpečí“,….

a to není žádné rétorické vyjádření, ale očividná věc. Ale v čem je hlavní příčina?
Není tak snadné ji určit a objevit za kaleidoskopem mediálních událostí.

Možná nekonečný Brexit, který se každým dalším pokusem více podobá frašce? 
Nebo „žluté vesty“, které po sobotách připomínají elitě existenci národa a jeho extrémní nespokojenost,
a to i přes oficiální údaje o malé míře nerovnosti (podle indexu OSN je situace ve Francii příznivá)?
Nebo růst pravicových nacionalistických stran ve všech zemích EU, které se připravují na to, že se stanou významnou silou v Evropském parlamentu, a tím přistoupí k přeformátování Eurodomu zevnitř?

Ne,….. to jsou už další znaky a důsledky.
Ale jsou tak vážné, že ještě nedávno slastně spící euroatlantická elita a bohémové, těšící se „koncem historie“, začali spěchat hledat zdroj problému a jeho řešení. 
Tak známý ideolog neoliberalismu Jacques Attali vidí příčinu krize v «“somalizaci“, která nastává v situaci, kdy trh funguje bez státu», a jeho řešení je v banálním právním státě a ne v nějaké „pozitivní demokracii „
Stejně tak stojí za to omezit trh přísnými zákony a všechno se vrátí na své místo.

Jeho krajan, historik a antropolog Emmanuel Todd v rozhovoru v německém vydání Spiegelu uvedl, že Evropa je rozdělena, lidé nevěří v budoucnost a vládnoucí elity se cítí bezmocní, protože myšlenka Evropské unie nezohlednila rozmanitost kontinentu.

Říká se, že Francouzi, Němci a Rumuni jsou tak odlišní, že je nemožné je sjednotit a EU byla zpočátku odsouzena ke zhroucení jako předtím SSSR.
Ale to spíš vypadá na položení teorie pod realitu – koneckonců po desetiletí ať ten nebo ten svaz úspěšně sjednotil národy, bez ponižování národní identity.
Je zřejmé, že současná neochota k jednotě je způsobena ztrátou toho, co dřív sjednocovalo.

Čeho? Obecné ideje. Projektu velké budoucnosti, schopného provést úskalími a dokonce přesvědčit o nutnosti obětování sobeckých zájmů pro společné dobro.
A mimochodem, autor článku Macron vidí tuto žádost a odpovídá na ni, snaží se dostat pryč od holého ekonomismu a formulovat něco smysluplnějšího, něco hodnotného:

„Evropa není jen trh. To je projekt … Svoboda, bezpečnost, pokrok. 
Na těchto pilířích musíme oživit Evropu. „

Nějaká variace „svobody, rovnosti a bratrství“…. asi.
Ubohý pokus oklamat skutečnost, nahradit řešení problémů ještě větším zhoršením. 
V prohlášení Macrona a Euroatlantistů je 

  • svoboda – stejně jako předtím, jít na ruku, vše dovolit velkému kapitálu v rámci jedné společnosti Evropské unie,
  • bezpečnost – je ochrana těchto korporací a korupce, která v ní narůstá,
  • pokrok – je zabezpečení komfortu všem spojencům a zaměstnancům korporací.

V podstatě jde o pokus vdechnout život do Maastrichtské smlouvy, mírně se vrátit do sociální sféry a zpřísnit strukturu EU.

Ano, ještě před deseti lety taková kosmetická oprava mohla obnovit myšlenku „svobodné a sjednocené Evropy“. Nicméně, nyní takové návrhy jsou schopny oklamat maximálně euroukrajince a pobaltské státy,
ale nikoho jiného. Nebude žádným překvapením, pokud na vyhlášení Macrona, odpoví „žluté vesty“  novým nárůstem masových demonstrací.

A ve Spojených státech, kde navzdory falešnému optimismu Trumpa, nadále roste frustrace a beznaděj (bezprecedentní fenomén pro protestantský pozitivismus), globalistické elity se také snaží najít odpověď
na krizi, přebírají různé triky a ideologické pasti.
A tak nedávno začaly aktivně prosazovat „novou socialistku“, 29letou Alexandrii Ocasio-Cortesovou.

Vycházející hvězda Demokratické strany se stala kongresmankou, v New Yorku vyhrála primární volby díky levo-zelené rétorice a údajně bez finanční pomoci korporací. 
Této velmi čilé lady, která „střílí“ z Twitteru, ne hůř než Trump, napsali program „Nový zelený kurz“, se kterým zřejmě demokratická strana půjde do voleb v roce 2020. 
V něm je namícháno vše – od zabezpečení pracovních míst a bydlení pro všechny občany, bezplatné zdravotnictví, vzdělání, až po kompletní přeměnu amerického průmyslu na zelenou energii.
Navíc boj o práva migrantů, sexuálních menšin a všech netradicionalistů.

Program Ocasio-Cortes byl navržen tak, aby splňoval nejrozmanitější požadavky Američanů a již byl nazván „Americkou Perestrojkou“. Z Ocasio-Cortes vytvořili obraz „politika od lidí“.

V podstatě to však není nic jiného než modernější model americké levice, místo 77letého Bernie Sanderse.
„Demokraté“ nenabízejí a nejsou schopni nabídnout něco zásadně nového a schopného vyvést Spojené státy
z „velké deprese“, neboť jsou nástrojem v rukou globalistů. 
Ale stejně tak i Trump.

Je zábavné, že Čínská lidová republika, tato zdánlivě poslední pevnost socialismu, od níž mnozí očekávají vytvoření alternativy k unipolárnímu světu, je pro globalismus a pro volný obchod.
Typickým příkladem je programový článek velvyslance Čínské lidové republiky v Ruské federaci Li Hui,
kde vysvětluje koncept „společenství s jediným osudem“, který předkládá čínský prezident Si Ťin-pching
ve skutečnosti nový model světového řádu.

V článku čínského velvyslance nelze najít slovo komunismus nebo něco, principiálně odlišného od západního globalismu – neexistuje tam nic takového, kromě běžných překrásných slov, jako například „tato strategie se zaměřuje na vzájemnou pomoc a podporu, společné etické normy a zájmy, společně překonávat potíže, přijetí společného osudu,…“ ….. A hlavním nástrojem pro dosažení blahobytu lidstva je prohlášen otevřený obchod.

Takže socialismus s kapitalistickou tváří. … Čína nebude vytvářet žádnou principiální alternativu k Západu
a ani se nechystá…… Chce prostě zaujmout místo Spojených států jako jediné ekonomické impérium.

Mezitím starý unipolární světový řád směřuje ke krachu, a na počátku roku 2019 je to již tak zřejmé, že se stalo samozřejmostí i na Západě. Pokud dříve, po roce 2008, očekávání „hodiny X“ bylo spojeno s finančním kolapsem a jeho nepřítomnost zdánlivě všechny přesvědčila, že vše je v pořádku, ale teď to není tak důležité.
Dokonce ani mizerný růst světového HDP, narýsovaný MMF, nemůže nikoho oklamat. Nehledě na to,
na posledním fóru v Davosu neskrývali zoufalství z pocitu „slepé uličky“ a „globální krize liberalismu“.

Krize neoliberálního ideologického modelu je širší než ekonomické otázky, nemůže být řešena čerpáním nebo naopak pumpováním peněz, digitalizací nebo novými kabinetními teoriemi.
A není to náhoda, protože neodpovídá na hlavní otázku lidského života – pro co žít. 
Pro chleba, pro fotbal, pro pivo – to už nestačí. Je zapotřebí globální pozitivní myšlenka. 
Ale ta nemůže být vytvořena v rámci neoliberální teorie spotřeby.

Navíc to nemůže být vyřešeno ani všemi sociálně-ekonomickými a politickými nástroji, které má Západ
k dispozici, protože všechny jsou tak nebo onak, ohraničeny dominantním západocentrickým světovým pohledem….. Proto úplný nedostatek pochopení toho, co se děje.

Současná krize je krizí v celé západní civilizaci, která se vydala na cestu technologického pokroku, materiálové akumulace a nesprávně pochopené svobody. 
Prameny této téměř 500leté cesty v odmítání Pravd a vsazení na racionalitu člověka v epochu osvícenství, vedly k nasměrování výhradně na materiální obohacení.

Spotřeba jako princip existence, konzumování všeho a všech – od věcí k pocitům a duším – je logickým výsledkem takové cesty, kterou Západ v posledních desetiletích naordinoval prakticky  celému světu
(s výjimkou KLDR, částečně Iránu). 
Ruský svět se snažil vytvořit alternativu, nejprve ve formě pravoslavného carství, pak v sovětském experimentu, ale po zničení SSSR opustil funkční cestu a vstoupil do „progresivního světa“.

Lidstvo – od Ameriky po Asii – se dostalo k ideologickému úpadku, za jehož hranicí není žádná budoucnost:

  • buď navzájem požerou jeden druhého v hédonistickém vzteku a jako výsledek – poslední válka,
  • nebo kardinální změna cesty.

Nahradit jeden sociálně-politický „“ismus“ jiným nic nepomůže, a právě proto se oligarchát pokouší posunout čím dál více nespokojené obyvatelstvo do nového umělého konstruktu, což by pomohlo vypustit nahromaděnou páru bez zásadních změn.

Národní populismus, který je v módě, není schopen uspokojit žádné potřeby nemocného lidstva, s výjimkou národního egoismu. A ohraničení ideologie mantinely patriotismu ji odsuzuje na obsahovou prázdnotu
a náhražku – koneckonců za patrioty se považovali i hitlerovci, když zabíjeli Židy v koncentračních táborech,
i američtí vojáci, když rozbombardovali Jugoslávii a Libyi.

Mezitím v duchovních rezervách ruského světa jsou obsažena taková bohatství, která mohou pomoci najít cestu ven ze současné bezvýchodné situace. 
Není divu, že německý filozof Oswald Spengler, snad nejempatičtější západní myslitel, který se nespoléhal
jen na racionalismus, věřil, že „Dostojevského křesťanství patří budoucímu tisíciletí …“

Proto je však potřeba postavit takový úkol na úrovni státu, volit pronárodní politiky, upustit od opičího napodobování západu a vykopat tuto myšlenku z podzemí.

http://www.iarex.ru/articles/65044.html