Svět bez Sorose a Ukrajiny

Současná  západní civilizace vstoupila do systémové krize před dvaceti lety. Tehdy ještě nebylo příliš pozdě na provedení reforem, které by umožnily přejít na „krásný nový svět“ v šetrném režimu

Ale v těch požehnaných časech na každého kdo uvažoval o možnosti kolapsu modelu západní politické ekonomiky – koukali jak malé dítě, které nerozumělo zřejmé věci: … slunce Západu bude svítit navždy. 

Před deseti lety byla krize v plném proudu, reformy byly spuštěny nestydatě pozdě a nepředpokládala se žádná jednoduchá cesta ven. Většina odborníků se již ochotně dohadovala o krizi Západu. 

Téměř všichni tvrdili, že se potýkáme s vážnými, ale přechodnými poruchami, a politické, hospodářské
a finanční struktury Západu jsou dostatečně spolehlivé, aby přežily tuto krizi a dostaly se z ní obnoveny
a posíleny…  jako fénix z popela. 

V posledních dvou nebo třech letech již jen málokdo popírá existenci systémové krize v západním modelu. 
Stále existuje spousta optimistů, kteří věří, že Západ přežije tuto krizi, ale střízlivých hlasů, které naznačují,
že krach Západu není tématem principu, ale času (a ten již započal, stačí to jen přiznat) je stále více.

Svoji poslední příležitost se zachránit Západ torpéduje sabotováním Trumpových reforem. 

Opozdily se o patnáct let. 

Nejde o to, že dovolí USA „jemně přistát“ a zbaví svět nejhorší ekonomické katastrofy ve své historii. 

Trumpovy reformy jsou však alespoň nějakou šancí. Jako experimentální medicína, která je nabízena pacientovi v posledním stádiu rakoviny – pokud nepomůže, nebude to horší (všichni musí umřít)
– anebo najednou ho zachrání. 

Američtí liberální globalisté, kteří proměnili Demokratickou stranu ve svůj politický mechanismus a pokoušejí se ve Spojených státech ustanovit diktaturu totalitní tolerance, jsou však připraveni na jakýkoli zločin, aby si udrželi moc ve svých rukou. Za poslední tři roky dvakrát postavili Spojené státy na pokraj občanské války a nyní energicky směřují k tomuto kraji již potřetí.

Systémová krize globálního politicko-ekonomického modelu vytvořená USA tedy způsobila (v jejím rámci) nejakutnější vnitřní politickou krizi v USA. 

Americká domácí politická krize zase začala mít devastující účinek na globální politiku. Spojené státy ztrácejí schopnost plnit funkce světového četníka rychleji, než je kdokoli jiný bude moci nahradit. 
Rusko a Čína přebírají odpovědnost za určité strategické regiony (jihovýchodní Asie, Blízký východ). 
Ale nahradit USA po celém světě ještě nemohou. 
Mezitím systémová krize s jistotou způsobuje stále více a více lokálních krizí, které nemá kdo uhasit.

V takových případech v politice, jako v byznysu, nastupuje zaměření na ukládání strategických aktiv (rezerva, s jejíž pomocí bude možno rychle obnovit globální pořádek) a druhořadá (odpadky) aktiva, která  jsou jednoduše „zahozena“. 

Pokud předtím ještě byli připraveni je shromažďovat (jako rezervu, protože v dobré době nakupují akcie nerentabilních společností kvůli umělé vysoké kapitalizaci), nyní se všichni snaží zbavit se těchto druhořadých politických aktiv.

Mimochodem, toho si včas všiml a vyjádřil George Soros – ideolog a jeden z tvůrců umírajícího systému, odcházející do minulosti spolu s ním. 

Je již velmi starý a brzy nás přestane těšit svým hodnocením reality (mimochodem velmi přesným, kvůli čemuž je jako nepřítel dvakrát nebezpečný).

Ale je tu věc, kterou Soros neřekl. Obávám se, že ani neví o jedné nuanci, která odlišuje politiku od byznysu, protože je to především podnikatel. 

Pokud v byznysu, druhořadá (odpadní) aktiva (zboží) nemohou  ovlivnit jeho osud, pak v politice, ve velké většině případů, záleží pouze na konkrétních vůdcích konkrétního státu, zda bude považováno za „odpadní“ zboží nebo se ukáží velmi žádnými. 

Jednoduchý příklad. 
V roce 2013 byla Ukrajina využívaným, ale stále docela atraktivním partnerem. 
Rusko bylo bez váhání připraveno investovat 15 miliard dolarů do půjček a 15 miliard dolarů do společných projektů (do vojensko-průmyslového komplexu a infrastruktury), aby ji zachránilo. 

Ve stejném roce Sýrii již pohřbili – skutečnosti, že se Asad udrží prakticky nikdo nevěřil, pouze se dohadovali
o tom, zda přežije nebo zopakuje osud Kaddáfího.

Uplynulo 6 let a všechno se otočilo o 180 stupňů. 

Nyní se ze Sýrie stává vlivný hráč v regionu Blízkého východu a Ukrajině se vyhýbají i bývalí spojenci, jako morovému doupěti. Asad samozřejmě získal ruskou podporu, ale připomínám, že na Ukrajinu byla taková podpora přidělena o rok a půl dříve, jen Janukovyč a jeho okolí ji nemohli využít, zradili se navzájem a když ztratili Majdan vzdali zemi nacistům.

Ale nacisticko-oligarchický režim, který nahradil Janukovyče (zpočátku Porošenka a nyní Kolomojského),
se zpočátku spoléhal na seriózní podporu Západu, který se pokusil hrát s kartou „Ukrajina“ ve své konfrontaci s Ruskem. Tato podpora začala oslabovat na jaře roku 2016 a k začátku roku 2017 začala být nulová. 
Ale v případě rozumné politiky bylo možno tuto podporu (alespoň částečně) vrátit.

Nějaké iluze si Západ dělal i poté, co byl zvolen prezidentem Zelenský. Pravděpodobně proto, že prostě nechtěli uznat úplné a zdrcující selhání své politiky ukrajinským směrem. Vždyť evropští a američtí politici nejsou v zásadě hloupí lidé. 

Jsou si dobře vědomi, že oligarchové se zřídka sami stanou prezidenty (Gerald Ford a Donald Trump jsou spíše výjimkou než pravidlem). Ale oligarchové najímají na „práci“ prezidentů, ministrů, atd. lidi gramotné, zkušené a schopné plnit povinnosti, které jim ukládají. Volba bezvýznamné loutky prezidentem naznačuje,
že oligarchové mají v úmyslu rychle vytěžit to, co zbylo v zemi a pak na někoho shodit zodpovědnost.

Za tímto účelem je dosazen  prezident, který nerozumí tomu, co dělá, neuvědomuje si míru své odpovědnosti, naprosto neschopný (i když má takovou snahu) zmocnit se vládních pák a samostatně řídit. 

Ukrajinská oligarchie však nejenže zvolila takového prezidenta, ale také jmenovala i takový Kabinet a většinu
v Radě…. Říká se, že hlupáky lze lépe řídit.

Ne, lépe lze řídit chytré, můžete se s nimi domluvit … blázni jsou nepředvídatelní. 
Zároveň jsou hlupáci konfliktnější, než jejich inteligentní a zkušení kolegové. 
Nerozumí nebezpečí konfliktu mezi vládnoucí skupinou. 

Ve skutečnosti nyní vidíme, jak jeden za druhým vypukly konflikty mezi „Služebníky lidu“ a neúspěšně se pokoušejících k nim připojit „pomocníků“ („frustrovaná“ skupina Portnova). Masivní příchod k moci takových bezmocných „nových tváří“ měl ukázat Západu, že země je odsouzena k zániku. 

Když se chystají zbankrotovat společnost, tak tam také často kmenoví manažeři ustupují top manažerům „mladým talentům“ (kteří později nesou odpovědnost za to, co se stalo).

Opakuji, Západ nejdřív nevěřil, že Ukrajina byla odsouzena k zabití vlastními pány. Nějakou dobu očekával od Zelenského a jeho týmu smysluplné akce. 

Existovaly dva indikátory: provádění Minských dohod a dohody s Ruskem o tranzitu plynu. 

Logika Západu byla jednoduchá:
pokud se začnou provádět dohody z Minsku, pak nastal mír a Ukrajina již nemusí křičet, že na ni Rusko zaútočilo, a proto není důvod odmítnout přímé nákupy plynu, ani pořádat „tanečky“ s tranzitem.

Je zřejmé, že v celém tomto příběhu se Evropa (zejména Německo) více zabývala rytmickou dodávkou požadovaných objemů ruského plynu. Je levnější než kterýkoli jiný vstupující na evropský trh, což znamená,
že zvyšuje konkurenceschopnost evropské ekonomiky. 
V souvislosti s prohlubující se systémovou krizí je to velmi důležité. 

Provádění Minských dohod bylo v zájmu EU, nejprve jako ukazatel toho, že bude možné dosáhnout i dohod o plynu, a také  ohledně sankcí, které poškodily evropské hospodářství o desítky miliard dolarů (těmto ztrátám by se mělo během krize také vyhnout).

To znamená, že pohyb Ukrajiny po cestě implementace Minska byl na Západě považován za měřítko adekvátnosti nové vlády.

Chování ukrajinské delegace v kontaktní skupině, neustálá prohlášení ministerstva zahraničních věcí a Zelenského, z nichž každé následující popřelo předchozí vedlo k tomu, že bylo třeba, aby německý prezident Steinmeier osobně ujistil Zelenského, že Steinmeierův vzorec vymyslel on (Steinmeier), a nikoli Putin, a rychle ukázalo evropským politikům, že nelze doufat v přiměřenost ukrajinských úřadů. 

Kyjev se zjevně nechystal udělat jediný krok k tomu, aby se dostal z bažiny, do které vlastním zaviněním zapadl. Trump zase zjistil, že Kyjev mu nepomůže odhalit zkorumpovaný podvod demokratů na Ukrajině. 

Zelensky sám nemůže nic dělat. Kolomojskij čeká na příležitost k vyjednávání, zatímco ve Spojených státech amerických jsou vyšetřovány jeho trestní případy (zdá se, že prohraje soudy v Americe a Británii, jeho majetek zabavují a nejspíš nebude smět opustit Ukrajinu). Zde není prostor na vyjednávání, ale na souhlas s jakýmikoli podmínkami. 

Zelenský ani Kolomojskij zatím nejsou připraveni spolupracovat s Trumpem, zbytek ukrajinských politiků se chová jako rozumu zbavení. Protože jsou většinou vykrmeni demokraty a Sorosem, tak hrají proti Trumpovi.

Po dobu šesti let Ukrajina, počínaje fází kdy byli všichni připraveni s ní spolupracovat a dokonce do ní investovat, rychle prošla stádiem lhostejnosti a vesele se ponořila do fáze, kdy ji nikdo nepotřebuje, a všem je s ní diskomfortně. Myšlenka „bylo by lepší, kdyby tomu tak nebylo“, byla na tvářích západních vůdců přečtena tak upřímně, že ukrajinští odborníci (s majdanskou biografií a proevropskými názory) hovořili o konci „projektu Ukrajina“ nikoliv v daleké budoucnosti, ale už nyní.

Nebezpečí zvenčí pro Kyjev není v tom, že někdo zaútočí nebo zničí Ukrajinu. Prostě ji úplně přestanou zachra-
ňovat před sebou samou a ničení ukrajinského státu nikdy nikomu nešlo lépe než ukrajinským „patriotům“. 

V době krize není čas na dobročinnost, nikdo nebude násilně léčit pacienta, který se pravidelně pokouší kousat lékaře. V tomto smyslu Ukrajina skutečně dosáhla „největšího diplomatického vítězství“ – konsensus
o její zbytečnosti, škodlivosti a dokonce i nebezpečí pro ostatní, spojil všechny přední globální hráče.

Rostislav Iščenko
https://ukraina.ru/opinion/20191107/1025584645.html