Rostislav Iščenko: Politika nemá být zrcadlová, ale efektivní

Je třeba vše dělat v pravou chvíli …

Rostislav Iščenko

Žijeme-li ve v jednom prostoru, je pochopitelné, že vzájemná obvinění bývají povětšině stejná. Politika ale nemůže být zrcadlová, zrcadlová bývá diplomatická činnost – a to ještě ne vždycky.

Vy jste nám vypověděli 5 lidí – my vám také. Ačkoli dnes jim vypovídáme víc, existuje v podstatě princip parity. Ve všem ostatním nemá být politika zrcadlová, ale efektivní. Mnozí, nejen u nás, myslí zrcadlově: vy jste nás včera urazili – my vám říkáme, že blbci jste vy… V politice, pokud vám ukřivdí, nejdříve analyzujete příčiny, hledáte protivníkovu zranitelnost a pak, v pravou chvíli – třeba za tři roky, protože v politice pozdě nebývá – hlavně v pravou chvíli. 

V.I.Lenin také neorganizoval převrat a převzetí moci ani v únoru nebo červnu 1917, ale právě v říjnu, protože byla ta pravá chvíle, kdy moc ležela na ulici a stačilo ji zvednout. Kdyby to zkusil dříve, klepli by ho přes prsty a dlouhá léta by musel strávit v seníku v Razlivu… – a to v tom lepším případě, protože jinak by také nemusel přežít. Takže pečlivě proanalyzujete situaci a najdete slabá místa protivníka, pak přijdete s velkým klackem a zatlučete ho po klobouk do asfaltu… – a tím se zabývá během posledních 20 let ruské vedení, a to je ta efektivní politika.

Politická činnost je i činnost tajných služeb a ministerstva obrany, a nelze ji předem ocenit – teprve post factum. V době, kdy ta činnost probíhá, probíhá skrytě, nikdo neskládá účty ze svých plánů, záměrů, etap oné činnosti atd. Je to v podstatě válka a žádný štáb nikdy nezveřejňuje svoje plány a mapy svému obyvatelstvu, aby tomu tleskalo. 

Takže teprve po letech můžeme zhodnotit činnost vedení země, které dostalo do rukou zabitou zemi – nebyla to polomrtvola, ale fakticky mrtvola Ruska. Bylo nutné provádět reanimační akce, a to bez zvláštní naděje na úspěch. 

A teď máme jedno: – už ne druhou, ale jedinou supervelmoc na světě – bez ohledu na vlastnictví jaderných zbraní. Dříve nám Američané říkali, že sice máme jaderné zbraně, ale už nejsme supervelmocí, protože sice můžeme všecky pozabíjet, ale ze všeho ostatního na nás nezáleží nic.

Teď se v té pozici nacházejí Američané. Nikoli zabití, ale rozvoj závisí dnes na Rusku. Šlo se k tomu během 20 let, naprosto nepozorovaně pro všechny Rusy, a prakticky bez napětí… Nebyla kolektivizace, industrializace, kulturní revoluce ani další „radosti“, které sice dříve přivedly SSSR na vrchol potravního řetězce, společně s USA, ale stály miliony životů a pár generací prakticky zničené životní úrovně, kdy lidé přežívali v naději, že příští generace budou žít lépe. Tady k tomu nedošlo, tady to bylo provedeno mírně a relativně bezbolestně, kdy se ve vnitřní a zahraniční politice nevybíraly nejkrásnější, аle efektivní metody – nesekaly se na náměstích hlavy protivníků, což lid miluje. 

Vzpomínám si, jak jsem říkal v Kyjevě svým tehdy blízkým přátelům a kolegům, kteří našimi přáteli už vůbec nejsou, kteří se tenkrát rozčilovali nad tím, že se Rusko nestará o jejich, ale výhradně o svoje zájmy, a dosud nevyslalo svoje vojska, aby je osvobodila – protože život ubíhá…

Říkal jsem jim, že politika se neměří lidský rozvoj rámcem jednoho lidského života a chápu, že je to mrzuté, takto utrácet svůj život s vědomím, že vítězství přijde – ale později, kdy si už nedokážeme vychutnat jeho plody. Měli bychom si užít vědomí, že vítězství přijde někdy potom. Ale rozumná politika se také tak dělá. 

Často uvádím jako příklad, že nárok na návrat všech ruských území jako první veřejně vyhlásil už Ivan III. – ale podařilo se to až Kateřině II., ale i té jen díky příznivým okolnostem. Mezitím uběhlo 300 let a zemřely celé generace, aniž spatřily světélko na konci tunelu a ruské prapory pod svými okny.

Nicméně, jako magistrální cíl ruské politiky to existuje i dnes. Ovšem úspěch a vítězství jsou pěkné, ačkoli kdyby se to provádělo uspěchaně, bez vyhodnocení rizik, jak to provedl Gorbačov s perestrojkami, který na rozdíl od mnohých lidí ze svého okolí, nebyl zrádcem, ale jen člověkem nedostatečně kvalifikovaným pro svoji funkci, příliš ambiciózním, který chtěl vstoupit do historie jako významný reformátor. Ne snad proto, aby ho uložili do Mauzolea vedle Lenina, ale aby ho aspoň stejně hodnotili…Do historie ale vstoupil jako likvidátor státu, člověk, jehož nenávidí a opovrhují jím už generace těch, kteří se narodili poté. Stalo se tak proto, že pracoval spíš na vnější efekt, aniž by propočítal, co jednotlivé jeho kroky vyvolají. Ačkoli plány byly dokonce pozitivní, vedlo to ke zhoubným následkům. 

Takže magistrální rozhodnutí byla správná – SSSR potřeboval reformovat. I Čína potřebovala reformy a úspěšně je realizovala. Říkali nám: – proč jste nešli čínskou cestou? Ale tam pobíhali místní troubové s výkřiky: – proč mám jen jednu misku rýže, ale tamten má dvě? A v sousední vesnici si dokonce koupili koloběžky, zatímco u nás nemáme vůbec nic! Představte si, že v zemi dochází tak hroznému rozvrstvení a korupci, a když se objevili miliardáři, byla to hrůza… – a to probíhalo po desetiletí a životní úroveň průměrného Číňana dosud nedosáhla úrovně průměrného Rusa, ačkoli pro Čínu je to otázka přežití.

U nás snížení/zvýšení životní úrovně je otázkou jisté stability, ale vcelku příliš ekonomicky neuškodí, a při správném informačním chování státní moci nemusí snížení životní úrovně z objektivních příčin, vést k vážnému propadu autority této moci. Ale v Číně je životní úroveň dost těsně spojena se stabilitou ekonomiky a dnes její propad, s přihlédnutím k tomu, že ČLR se důsledně v poslední dekádě pokouší vybudovat vlastní vnitřní spotřebitelský trh, který už vyrostl na pár set milionů. Pokud ale životní úroveň prudce klesne – třeba o polovinu z oněch dvou set milionů, kteří odejdou ze střední třídy a přestanou být spotřebiteli, tak to povede k silné destabilizaci čínské ekonomiky. K tomu ještě jsou Číňané spořiví a stát se snaží naopak svou střední třídu motivovat k významně většímu nakupování – protože to stimuluje výrobu. Je to pro ně velký problém, protože čínská ekonomika je značně křehčí než ruská.

V politice je dobře vše dělat v pravý čas a ne zrcadlově. To v podmínkách unipolárního světa bylo možné říci: – ano USA jsou hegemon, takže tento rámec určují oni. V podmínkách bipolárního pak ten rámec stanovovali ve dvou. Protože pokud USA a SSSR došly ke stejnému názoru, tak se ostatních ptát bylo zbytečné.

Ale dnes varianta „neptat se“ není… Dnes, dokonce, i když se USA, Rusko a Čína sjednotí na nějakém názoru, neznamená to, že všichni ostatní se bez reptání podřídí. Dokonce i při sjednocení vojenské síly Ruska a hospodářské síly ČLR, tyto nejsou soběstačným organizmem, který by mohl diktovat svoje podmínky. Slabým článkem, dle mého mínění, je křehkost čínské ekonomiky a její závislost na zahraničních trzích, s její závislostí na koupěschopné zahraniční poptávce, pokud ne na USA, kde nuceně stahuje svoje pozice, ale určitě na Evropě. Právě z tohoto hlediska dokonce EU, třebaže není silným útvarem s hlediska vojensko-politického, je naprosto schopna, díky svým vyspělým financím a ekonomice, bránit svoje geopolitické zájmy.

Takže rámec určuje sbor – vzájemný poměr hlasů a sil, které se stále mění. Teď prožíváme nejsložitější, ale s hlediska historického a politického nejzajímavější moment, jaké ve světové historii bývají velmi zřídka. Nejsou tu jedna, dvě, tři dominující mocnosti, ale situace se neustále mění a je třeba ji sledovat v reálném čase. Jsou sice metody, kdy jsou určité tendence a vektory podle nichž lze spočítat nějaké konečné body, ale není jasné, kdy těch bodů bude dosaženo, a za druhé: – nemůžete zaručit, že tendence a vektory zůstanou beze změny, protože vše probíhá a mění se doslova před našima očima. 

Jistě. Říkáme, že za nějakou dobu možná Rusko a Čína, společně s EU uskuteční projekt Velké Euroazie – a pak budeme mít mechanizmus, který stanoví geopolitický rámec. Tehdy proti této Velké Euroazii, integrované ekonomicky a politicky se sbližující, nedokáže nikdo vystoupit.

Zatím jsme toho ale nedosáhli a USA mají ještě možnost nám v tom zamezit, a pokoušejí se změnit situaci ve svůj prospěch – mj. i organizací konkrétních vojenských provokací. Úplně vyhrát už nedokáží, ale zremizovat a poté se znovu o obnovení své hegemonie pokusit, to ano.

Analýzy samých Američanů hovoří o tom, že čelit Rusku a Číně dokáží tak 3-4 roky a později už ne. Takže lze hovořit o tom, že v takové variantě, při normálním vývoji situace, budeme potřebovat tak k deseti letům, abych strukturovali ekonomicky a politicky onu Velkou Euroazii, přesvědčit EU, aby tam vyměnili politiky, aby mohla být provedena tato velmi složitá jednání, což je pochopitelné vzhledem k množství souhlasných i nesouhlasných zájmů atd. My ale přece nemůžeme být přesvědčeni, že oněch 10 let máme a že se pozítří situace kriticky nezmění …

Překlad: st.hroch  
Bavorovy poznámky
https://bit.ly/3m1gLvJ

sdíletj na