„Rossijskaja gazeta“: Idlibský uzel

Ministr zahraničí Ruské federace Sergej Lavrov odpověděl na otázky listu „Rossijskaja gazeta“

V úterý byl hostem „Pracovní snídaně“ – není to poprvé – ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov. Rozhovor se samozřejmě týkal nejrůznějších témat (celá reportáž bude zveřejněna v jednom z nejbližších čísel „RG“). A rozhovor začal nejčerstvějšími, „horkými“ zprávami.

Sergeji Viktoroviči, dnes se každý zajímá o složitou situaci kolem syrské provincie Idlib, kde došlo ke střetům turecké a syrské armády. Může Rusko pomoci snížit napětí tím, že pomůže diplomatickým stykům mezi Damaškem a Ankarou?

Sergej Lavrov: 
Nikdo nemůže pomoci sám. Dokonce i Rusko se svými možnostmi, které se podstatně zvětšily v posledních letech, jedná-li se o syrské urovnání. Od té doby, co legitimní vláda Syrské arabské republiky se na nás obrátila s žádostí o vojenskou pomoc, když před pěti lety kolem Damašku se svíralo obklíčení teroristů a když jsme na tuto žádost z rozhodnutí prezidenta Putina reagovali kladně, situace se radikálně změnila.

Připomenu, že v té době, v létě 2015, nikdo ze západních, ale i dalších našich vnějších partnerů ani nezmiňoval potřebu politického procesu. Všichni čekali na vojenské vítězství nad „Asadovým režimem“, jak se tehdy vyjadřovali.

A když tento „režim“, který ve skutečnosti je legitimní vládou státu, tedy řádného člena OSN, za pomoci především Ruska, ale také Íránu (kam taktéž směřovala odpovídající legitimní prosba), nejen vytrval, ale také navrátil vojenskou cestou převážnou část ztraceného území, – samozřejmě, poté již výzvy k politickému procesu začaly znít stále naléhavěji odtud, kde předtím nikdo na ně ani nemyslel.

Pochopitelně to mění situaci „na zemi“.
Klíčovou roli v tom, aby byl spuštěn nějaký politický proces, připomenu, sehrály Rusko, Turecko a Írán.

Předchozí zmocněnec Generálního tajemníka OSN pro Sýrii pan de Mistura, jenž byl pod kolosálním vlivem západních zemí, brzdil zahájení spravedlivých, rovnoprávných jednání v Ženevě mezi syrským vládou a opozicí, a to ve snaze vyhandlovat pro protivníky Bašára Asada příznivější podmínky.

V roce 2016 se jednání několikrát odkládala. Všechno bylo naplánováno na duben, pak to sklouzlo na květen, pak na srpen, pak na září, pak na říjen. A nakonec se na té „ženevské platformě“ nic nekonalo.

V té situaci na konci roku 2016 Rusko, Turecko a Írán převzaly iniciativu a vytvořily astanský formát. Nejprve byl zaměřen na to, aby za jednací stůl usedly vláda Asada nikoliv se zahraniční opozicí, která nikoho nijak zvlášť nepředstavuje, žije si v hlavních městech zemí regionu a v Evropě jako v bavlnce, ale se zástupci ozbrojené syrské opozice. To znamená, že u jednoho stolu poprvé usedli ti, kteří se na sebe dívají „na zemi“ přes zaměřovače.

A astanský proces se osvědčil už rok po jeho vzniku. Prudce klesla míra násilí v zemi, konal se Kongres syrského národního dialogu v Soči. Na něm byly přijaty dokumenty, které se staly základem politického procesu, který nyní sledujeme, včetně 12 principů urovnání. Právě astanský proces pomohl novému zvláštnímu zmocněnci Generálního tajemníka OSN pro Sýrii pánovi Pedersenovi vytvořit práceschopné struktury z opozice, vládní delegace a delegace občanské společnosti, dohodnout postup jejich práce, procedurální pravidla a tak dále.

Zdůrazňuji, že to vše se dělo za neustálé důsledné podpory Ruska, Turecka a Íránu, navzdory působení západních zemí, které se snažily narušit vznik Ústavního výboru. V důsledku toho jeho práce začala o rok později, než by mohla začít v případě, kdyby titíž naši němečtí a francouzští kolegové plnili dohody dosažené na summitu Ruska, Turecka, Francie a Německa v Istanbulu na podzim roku 2018. Přesto výbor začal pracovat. A paralelně s tím astanský proces, jak víte, odstartoval koncept deeskalačních zón.

Byly dohodnuty čtyři takové zóny, všechny skutečně vznikly. Ve třech bývalých zónách (již nejsou deeskalační) byla obnovena moc legitimní vlády. A ozbrojená opozice se připojila k politickému procesu.

A ti, kteří představují teroristické struktury kvalifikované takto Radou bezpečnosti OSN, se shromáždili v poslední deeskalační zóně Idlib, ale také kolem Aleppa, Hamy a okolních oblastí.

O této zóně existují samostatné dohody mezi prezidenty Ruska a Turecka. Dvakrát se toto téma řešilo v září 2018, pak v říjnu 2019. V obou případech byly přijaty konkrétní dokumenty, obsahující závazky Moskvy a Ankary jako „kurátorů“ tohoto „idlibského“ formátu, především ohledně zajištění bezpečnosti civilistů, dodávek humanitární pomoci, potravin, léků a dalších humanitárních zásilek, zajištění bezpečnosti obecně z hlediska ukončení konfliktu. Byla uzavřena dohoda o tom, že se tam vyhlašuje příměří, zastavení palby – s výhradou, že se na teroristické skupiny, které jsou na seznamů Rady Bezpečnosti OSN, režim zastavení palby nevztahuje a vztahovat nemůže.

Současně bylo dosaženo dohody, že uvnitř této deeskalační zóny vznikne 10ti až 20ti kilometrové demilitarizované pásmo. To bylo provedeno s cílem snížit riziko útoku zevnitř idlibské zóny ze strany radikálních bojovníků na syrské objekty, jak vojenské, tak i civilní, a na ruskou vojenskou leteckou základnu Hmeimim, která se mnohokrát stávala terčem útoků s využitím útočných dronů.

V pondělí jsem opět mluvil se svým kolegou, tureckým ministrem zahraničí Mevlütem Çavuşogluem, naši vojáci jsou v neustálém kontaktu. Turecká strana bohužel v této fázi nedokázala splnit několik klíčových závazků, které měly vyřešit problém Idlibu zásadně.

První závazek – oddělit tu ozbrojenou opozici, která spolupracuje s Turky a je připravena k dialogu s vládou v rámci politického procesu, od teroristů z Džabchat-an-Nusra, která na sebe vzala mimikry v podobě názvu Hayat Tahrír Aš-Šám (obě seskupení jsou zakázány v Rusku. – pozn. „RG“).

Obě tyto organizace jsou zařazeny na teroristické seznamy Rady bezpečnosti OSN, takže ani „nusrovci“, ani jejich nová inkarnace v Idlibu nemají co dělat. Maximum, na čem jsme se dohodli (a to bylo již v roce 2019), je, že režim klidu, pokud bude respektován všemi, musí být dodržován. Ale i po opětovném, třetím varování ze strany Ruska a Turecka na adresu všech, kdo se nachází v idlibské zóně, bandité, o nichž jsem se zmínil, nepřestávali se svými provokačními akcemi.

A tak doslova předevčírem došlo k dalšímu pokusu o útok útočného dronu na naši základnu Hmeimim. Byla potlačena prostředky protivzdušné obrany, které jsou k dispozici na základně. A ostřelování syrských pozic a civilních objektů mimo idlíbskou zónu probíhá pravidelně.

Dalším důvodem této situace je, že toto demilitarizované 10 až 20 kilometrů široké pásmo uvnitř idlibské zóny nebylo vytvořeno, a to jsme také připomněli našim tureckým partnerům. Budeme i nadále usilovat o naplnění všech bodů rozhodnutí, která prezidenti učinili.

Zároveň přicházejí informace o nasazení tureckých vojsk vedle idlibské zóny, že začínají srážky mezi nimi a jednotkami syrské armády. Naši vojáci tuto situaci monitoruji. Podle našich informací, o kterých generální štáb již informoval, turecká armáda se přemísťovala na určité objekty uvnitř idlibské deeskalační zóny, aniž by tyto přesuny oznámila.

Proto jsme nemohli syrskou armádu varovat. Údery byly provedeny, turecká strana hrozí, že podnikne odvetné kroky. To vše je samozřejmě velmi, velmi smutné.
Proto vyzýváme k přísnému plnění dohod o Idlibu z let 2018 a 2019 v Soči.

Druhý aspekt týkající se rizik a hrozeb, které vycházejí z idlibské zóny deeskalace, spočívá v pohybu stovek ozbrojenců, včetně, jak já to chápu, „nusrovců“ a jednotek Hayat Tahrír Aš-Šám z idlibské deeskalační zóny do Libye s cílem stupňovat bojové akce i v této zemi.

Takže znovu zdůrazňuji: Rusko samotné, jak chápete, s přihlédnutím ke všem faktorům, které jsem zmínil, tento problém nemůže vyřešit. Ale může trvat na bezpodmínečném poctivém plnění v plné výši těch dohod, které existují ohledně Idlibu. A o tom mluvíme s našimi tureckými partnery.

Turecký prezident Recep Tayyip Erdogan se nedávno během návštěvy Kyjeva vyjádřil k situaci krymských Tatarů. Jak byste komentoval vyřčené soudy?

Sergej Lavrov: 
Ohledně postoje Turecka vůči krymským Tatarům nezaznělo nic nového. Prezident Erdogan na jednáních s prezidentem Putinem, která se konají pravidelně několikrát do roka, vystupuje stejně. Nám tento přístup Ankary, tyto soudy jsou známy. Kreml už včera záležitost komentoval. Vycházíme z toho, že je třeba se dívat na dění na Krymu vlastníma očima, ne ze strany.

Všichni ti, kteří byli na Krymu (takových je stále více a více), a to nejen osobnosti kultury, které se účastní různých festivalů (např. festivalu jazzu v Koktebelu), humanitních fór, nejen zástupci občanské společnosti a podnikatelé, ale i mnozí politici, kteří přijíždí, včetně těch ze Západní Evropy, z členských zemí NATO, jejich členové parlamentů, okamžitě chápou: vše, co se povídá o porušování lidských práv v souvislosti s krymskými Tatary, je jen do očí bijící lež.

A všechny výzvy k Rusku vpustit zahraniční pozorovatele jsou jen ke škodě, řeči do větru.

Pokud někdo chce přijet, prosím, proboha, žádný problém. Projděte územím Ruské federace po našem krásném mostě. Každý, kdo chtěl, již dávno poloostrov navštívil, dávno všichni vše viděli.

Ale tito kluci zvláště naléhavě vyžadují vpustit pozorovatele jen proto, aby se na Krym dostali z území Ukrajiny.
Tím zdůrazňují zpolitizovaný charakter svého úmyslu. Pravděpodobně právě tito lidé budou podporovat zločinné úmysly Džemileva a dalších vůdců „medžlisu krymsko-tatarského lidu“ (organizace, uznaná jako extremistická organizace a zakázaná v Rusku. – pozn. „RG“), kteří oznámili, že na začátku května půjdou na Krym a nezastaví se před ničím.

Ve skutečnosti západní a obecně zahraniční zastánci tohoto přístupu k problému krymských Tatarů podněcují podobné iniciativy, které mohou velmi špatně skončit. Přinejmenším v žádném případě nedovolíme narušení bezpečnosti Krymčanů.

Prezident Erdogan dostal pozvání k návštěvě Krymu. Neodmítl ho. Pozván byl v souvislosti s blížícím se otevřením největší mešity v Simferopolu. Nikdy se za ukrajinské vlády na Krymu nestavěly mešity a tehdy nikdo vůbec nepřemýšlel o nějakých náboženských právech krymských Tatarů.

Vy víte, že jazyk krymských Tatarů získal status státního spolu s ruštinou a ukrajinštinou až po návratu Krymu k Rusku. A také víte, že politická rehabilitace proběhla až po návratu Krymu do svazku Ruska. Také pozemková amnestie nastala právě teď. Proto ani jediný fakt, že nějaká práva krymských Tatarů nebo jiné národnosti na Krymu jsou porušována, nikdo nikdy nepředložil. Velmi počítám s tím, že naši turečtí sousedé budou sledovat přece jen svou linii ve vztahu k Ukrajině na jedné straně, a vůči Krymu – na straně druhé, objektivně.

Nebudou nahrávat těm nacionalisticky smýšlejícím radikálním politikům, kteří ve skutečnosti plánují tyto pochody na Krym, včetně použití síly. A nebudou stimulovat podobné nálady snahami uchylovat se k banderovské rétorice.

V médiích se objevilo velké množství zpráv o přípravě nejrozsáhlejších amerických vojenských cvičení za poslední čtvrtstoletí v celé řadě zemí východní Evropy. Řeč je o chystaných květnových manévrech „Obránce Evropy 2020“ (Defender Europe 2020). V kontextu poměrně zjevného ochlazení vztahů mezi Ruskem a NATO jsme dnes svědky zrodu nové „studené války“?

Sergej Lavrov: 
V době studené války došlo k velké operaci NATO zaměřené na posilování stavu ozbrojených sil v Evropě, včetně posílení americké přítomnosti. Každoročně probíhala operace „REFORGER“, takzvaný „Návrat vojsk do Německa“, kdy Američané „zabydlovali“ SRN, kde jsou nyní desítky vojenských základen.
Ale je to záležitost NATO.

„Defender“ se překládá jako obránce. Před kým se bránit? Prý se nebudou bránit proti Rusku, ale proti nějakému „srovnatelnému protivníkovi“. Srovnatelnému z hlediska vojenského potenciálu NATO.

Je však těžké najít protivníka odpovídajícího kritériu srovnatelnosti. Jestliže se podíváme na oficiální údaje – nejsou naše, ale zahraniční – na vojenské výdaje a vojenskou techniku, a to prakticky ve všech druzích zbraní (bojové letouny, bitevní vrtulníky, bojová vozidla pěchoty, obrněná vozidla, vojenské lodě, ponorky), tak jen evropští členové NATO, bez započtení amerických stavů, převyšují naše ozbrojené síly asi dvakrát. Je to velmi názorná věc.

Kde tedy našli srovnatelného soupeře, nevím. Rozhodně nejsme dominantní vojenskou silou v Evropě. Takovou silou je NATO. Nehledě na to, že evropský prostor již je přesycen vojenskými objekty a zbraněmi, nehledě na to, že posun NATO na východ již vytvořil poměrně vážné problémy v oblasti strategické stability v Evropě, nehledě na to, že dochází k prorůstání NATO s Evropskou unií, NATO se snaží provádět společná cvičení, přičemž vtahuje do nich pod záminkou členství v EU neutrální státy. Například Finsko a Švédsko.

V rámci spolupráce NATO s EU ve vojenské oblasti vymysleli termín „vojenský Schengen“, který předpokládá modernizaci všech dopravních tepen až na východní hranice NATO takovým způsobem,
aby jakákoli bojová technika, včetně největší, mohla bez překážek proudit na Východ.  

Myslím, že už jediná tato skutečnost je dostatečná k pochopení nebezpečí podobných her.

Samozřejmě na to musíme reagovat. Tyto na duben–květen plánovaná cvičení „Defender 2020“, jejichž příprava začala již dávno, předpokládají přesun více než 30 tisíc kusů americké vojenské techniky navíc k tomu, co už Američané a Evropané zde mají, jako doplnění již existujících vojenských prostředků a aktiv.

A také se předpokládá přesun více než 20 tisíc amerických vojáků. Mimochodem, formálně je cvičení vyhlášeno jako americké, ale s přizváním partnerů z NATO.

Je to zajímavý moment.
Jedním z možných důvodů je to, že pro Američany je mnohem jednodušší vše plánovat a realizovat podle svého, aniž by byli dokonce symbolicky svazováni jakousi natovskou disciplínou.

I když velitel amerických sil v Evropě je zároveň velitelem sil NATO v Evropě. Celkem se cvičení zúčastní přes 40 tisíc vojáků. Samozřejmě budeme reagovat. A samozřejmě budeme reagovat takovým způsobem, který nevytváří žádná zbytečná rizika.

Ale nemůžeme ignorovat procesy, které vyvolávají velmi velké obavy. Naše odvetná opatření jsou nevyhnutelná.

Doufám, že každý normální voják, každý normální politik je si toho vědom.

Pravděpodobně ti, kteří provokují tento druh cvičení, absolutně neopodstatněná, chtějí, aby následovaly odvetné kroky a aby se dále zvýšilo napětí.

Je však třeba zdůraznit významný aspekt:
vše, co děláme v reakci na vytváření hrozeb naší bezpečnosti, děláme výhradně na svém území.

Stejně tak všechny naše jaderné zbraně jsou na našem území, na rozdíl od amerických jaderných zbraní.

Ministr zahraničí Ruské federace Sergej Lavrov 
https://bit.ly/2OKBPpD

sdíletj na

Ohodnotit příspěvek (5 / 1)
Přihlásit: Login
2500
 
smilegrinwinkmrgreenneutraltwistedarrowshockunamusedcooleviloopsrazzrollcryeeklolmadsadexclamationquestionideahmmbegwhewchucklesillyenvyshutmouth
Pojmenování nahrávaného obrázku
 
 
 
Audio and Video soubory
 
 
 
Jiné tipy souborů
 
 
 
1 Komentáře vlákna
6 Odpovědi vlákna
0 Sledování
 
Nejvíce komentované
Nejméně komentované
2 Autoři komentářů

  Souhlas  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na