Ropa, islám, USA. Martin Koller shrnuje vše, co potřebujete vědět o Íránu, který dnes řeší celý svět

ROZBOUŘENÝ SVĚT MARTINA KOLLERA K otázce, zda je Írán nebezpečný, je nutné přistupovat z více pohledů a rovin, upozorňuje ve svém komentáři pro ParlamentníListy.cz analytik Martin Koller. Rozdílné je podle jeho slov ohrožení naší republiky, Iráku, nebo Izraele. Rozdílné je rovněž ohrožení z hlediska vojenských prostředků a prostředků terorismu. Navíc je třeba vycházet z historického vývoje a zájmových vazeb, které se vždy a všude promítají do současnosti i budoucnosti. Popírání těchto faktorů, ať už z jakéhokoli důvodu, vede obvykle ke katastrofám.

Především je třeba uvést, že Írán, historicky jeden z nejstarších států světa, do roku 1935 Persie, patří k nejvyspělejším a nejcivilizovanějším islámským zemím. Tento stát, jejž obývají Peršané, nikoli Arabové, by byl vývojově pravděpodobně dál, kdyby po dočasném křesťanském rozkvětu ve středověku nebyl kdysi brutálně islamizován a totéž se opakovalo po pádu šáha Páhlavího a nástupu vlády ortodoxních šíitských ajatolláhů vedených Ruholláhem Chomejním v roce 1978. Na rozdíl od převážné většiny ostatních islámských zemí je Írán obýván méně početnou skupinou muslimů, kteří jsou označováni jako šíité. Dříve byli vnímáni jako agresivnější komunita ve srovnání s početnější druhou skupinou muslimů, která nese označení sunnité. Současná realita je však opačná, především díky podpoře islámského terorismu a ortodoxního islámského primitivismu Saúdskou Arábií, která je centrem sunnitů. Větší šíitské komunity lze nalézt především v Iráku, Jemenu a Sýrii.

Kromě ortodoxního islámu jsou prokletím Íránu velké zásoby kvalitní ropy a zemního plynu, které dlouhodobě přitahovaly zahraniční kolonizátory. Dále se jedná o měď, zinek, chrom, molybden, hliník, uran, kobalt, zlato a lithium. Jako první získala kontrolu nad touto oblastí Velká Británie, a to již před první světovou válkou. V jejím průběhu byla země obsazena nejprve Tureckem a poté britskými a ruskými vojsky. Za druhé světové války byla země okupována armádami Británie, USA a SSSR. Sovětský svaz se zde pokoušel zůstat na základě snah o získání licence k těžbě ropy, ale to se mu nepodařilo. Zasloužil se o to mimo jiné vlastenecký politik a premiér Muhammad Mosaddeh. Jmenovaný navíc provedl roku 1951 zestátnění britsko-íránské ropné společnosti, která stát nestydatě okrádala. To vedlo ke konfliktu s Británií, blokádě a embargu prováděnému britským loďstvem. Do hry v té době vstoupily USA, které označily s velkou nadsázkou Mosaddeha za komunistu, zařídily jeho svržení cestou vojenského puče a uvěznění, a nakonec se zbavily i britské konkurence. Touto pravděpodobně zbytečnou kovbojskou akcí proti oblíbenému vlasteneckému politikovi, která z dlouhodobého hlediska nepřinesla nic dobrého, si USA vytvořily mezi vlasteneckými Íránci mnoho nepřátel.

Íránu v té době vládla dynastie Páhlaví. Jednalo se o kozáckého plukovníka čerkeského původu Rezá Chána, který se roku 1925, po sesazení vládnoucího chána, chopil moci a nechal se prohlásit šáhem, přesněji šáhinšáhem Persie. Roku 1935 byla Persie přejmenována na Írán. Od roku 1941 vládl jeho syn Muhammad Réza Páhlaví, který byl svržen revolucí v roce 1978 a uprchl. V době svojí vlády navštívil rovněž Československo a měl zájem o některé naše zbraně, především raketomety vz. 70. Dynastie trvala velmi krátce a důvodem byl nejen fakt, že se jednalo o cizince, ale rovněž úzká spolupráce šáha s cizími velmocemi, Británií a USA a v neposlední řadě snahy o modernizaci země v rozporu s ideologií islámu. Díky ziskům z ropy nakoupil druhý šáh obrovské množství zbraní z USA, takže Írán se stal dočasně nejmoderněji vyzbrojenou zemí v regionu. Na druhé straně narůstalo rozdělení společnosti, chudoba značné části obyvatel a policejní teror vůči opozici. Výsledkem byla roku 1978 revoluce pod prapory islámu jako jednotící ideologie, mnohdy brutální zúčtování se šáhovými úředníky a policisty a ostrý protiamerický politický kurz nového vedení. Symbolem nové politické orientace se stal ajatolláh Chomejní. Ke zlepšení situace nepřispělo rovněž obsazení americké ambasády v Teheránu islámskými aktivisty, zadržování diplomatů jako rukojmích v rozporu s mezinárodním právem a následný neúspěšný americký vojenský pokus o jejich osvobození z roku 1980, známý jako operace Orlí dráp.

Írán, který dostal v době šáhů všemožnou podporu, a to reaktor z USA a pomoc při vývoji raket z Izraele, se rozhodl za vlády ajatolláhů vybudovat strategické jaderné síly. To vedlo i k ohrožení Izraele, spojence USA, a odchodu části početné židovské komunity, která tam žila už v době křesťanských Zoroastriánů.

V roce 1980 vypukla válka mezi Irákem a Íránem, kterou zahájil Saddám Husein s podporou sunnitských arabských zemí, výzbrojí ze západní Evropy a SSSR a s informační podporou USA. V době jejího ukončení byl výsledkem zhruba milion mrtvých, faktická porážka Iráku, přestože Írán byl znevýhodněn americkým embargem na zbraně a nakonec snaha ropných království vymáhat zpět peníze poskytnuté Iráku na zbraně. To byl oficiální důvod pozdějšího útoku v Iráku na Kuvajt. V době války mezi Irákem a Íránem proběhla takzvaná válka tankerů (1984–1986). V ní si Irák a Írán vzájemně ničily tankery, vlastní i zahraniční, které přepravovaly jejich ropu na zahraniční trhy s cílem způsobit protivníkovi ekonomické problémy. Celkem bylo útoky letectva a námořnictva obou zemí zasaženo 451 tankerů a jiných obchodních lodí. Bylo zabito 116, zraněno 167 a zmizelo 37 členů posádek napadených lodí. Větší počet útoků, celkem 283, provedl Irák.

Spojené státy se pokusily chránit některé lodě, ale roku 1987 byla v Perském zálivu zasažena jejich fregata Stark řízenou střelou Exocet z íránského letounu a byla těžce poškozena. V následujícím roce sestřelil americký křižník Vincennes civilní dopravní letoun společnosti Iran Air při letu 655. Vzhledem k omezenému manévrovacímu prostoru v Perském zálivu a především v jeho Hormuzském průlivu tam USA nenasadily letadlové lodě.

Je třeba připomenout ještě jednu íránskou válečnou avantýru, s níž se tamní režim v současnosti asi moc nechlubí, když potřebuje ruskou pomoc. Je to účast na válce proti sovětské 40. armádě, která působila v letech 1979–1989 v Afghánistánu. V Íránu byly cvičeny teroristické skupiny, vyzbrojovány a vysílány do Afghánistánu a jižních svazových republik tehdejšího SSSR. Írán při tom bez skrupulí spolupracoval se Saúdskou Arábií i americkou CIA. Zde můžeme rovněž připomenout ostudnou aféru z roku 1986, známou jako Írán-Contras, kdy plukovník Oliver North, poradce prezidenta Reagana, zorganizoval dodávku amerických protitankových řízených střel a dalšího vojenského materiálu do Íránu s cílem vyplatit americká rukojmí držená v Libanonu. Z výnosu tohoto obchodu financoval latinskoamerické teroristy v Nicaragui, známé jako Contras.

Nepřátelství mezi Íránem a USA je tedy dlouhodobou záležitostí. Oficiálním nepřítelem je z hlediska Íránu rovněž Izrael, což je zdůvodňováno íránskou ochranou Palestinců. Projevuje se to dlouhodobou íránskou podporou palestinských a libanonských teroristů, kteří se díky tomu v rámci dlouhodobého vývoje výrazně islamizovali. V jimi vedených školách se už malé děti učí, že mají zabíjet Židy. Jedná se především o Islámský džihád v Gaze a Hizballáh v Libanonu. Podporu z Íránu dostávají rovněž al-Kaidá a dlouhodobě od osmdesátých let minulého století Tálibán. Írán a Saúdská Arábie dlouhodobě soupeří z hlediska podpory a ovládnutí hlavních islámských teroristických organizací. Rovněž soupeří z hlediska vlivu v Turecku. Zde nelze přehlédnout rovněž společný boj Turecka a Íránu proti ideji takzvaného Velkého Kurdistánu, který prosazují Kurdové. Tento stát by zabíral značnou část rozlohy jižního Turecka, severozápadního Iráku a severovýchodního Íránu. Po koaliční válce proti Iráku v roce 2003 a obsazení země především americkou armádou podporoval Írán šíitské teroristy v Iráku a vysílal tam ozbrojené jednotky. Zároveň tam pronikaly bandy íránských lupičů. V šíitských oblastech jižního Iráku má Írán dlouhodobě velký vliv, který se opírá především o rodinu islámského teroristy, později iráckého politika Mukhtády Sadra.

Je logické, že Izrael se dlouhodobě cítí těžce ohrožen, jestliže Palestinci dostávají dlouhou dobu všemožnou hospodářskou, ale i vojenskou pomoc z mnoha islámských zemí, především z Íránu, ale rovněž z EU pod záminkou jakéhosi multikulturního boje proti sionismu, za nímž se skrývá obyčejný antisemitský revanšismus, především ze strany Německa. Ukázkou byla nedávná návštěva socialistického ministra současné vlády Petříčka, který v jejím rámci vyjádřil v souladu s ideologií německé EU pomoc a podporu palestinské reprezentaci proti Izraeli z hlediska odmítnutí možnosti umístění naší ambasády v Jeruzalémě, který je nepopiratelným historickým hlavním městem Izraele už tisíce let. Vedení EU se dlouhodobě snaží přehlížet a mediálně bagatelizovat nebezpečí íránského islámského terorismu, stejně jako jeho jaderného programu ohrožujícího jeho sousedy, což logicky vytváří další možnost přímé, či nepřímé destabilizace Evropy.

Ohodnotit příspěvek (5 / 1)
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Ohodnotit příspěvek :
     

Pan Koller je velice dobrý analytik. Dobrý bylo i to „okénko“ do historie. Nevím, ale pokud nějaká země (pomineme Írán) si chce zajistit energetickou bezpečnost výstavbou jaderné elektrárny tak, mi nesedí myšlenka, že to nepotřebuje, protože má jiné zdroje… ropu, plyn,… Touto optikou by ani v Rusku nepotřebovali jaderné elektrárny, když mají ropu a plyn. Nejsem zastánce toho, aby Írán měl jadernou zbraň. Ale kdyby, jenom kdyby… nebyl s Amerikou na kordy, historicky na kordy… měl by jí už, nebo ne? Možná kdyby se ze strany Ameriky nejednalo až o patologickou nenávist, ani Peršané by se takhle nezměnili. Kdo ví?… Číst vice »

Jadernou energii potřebuje Írán proto, aby nespotřebovával doma to, co může výhodně prodávat, totiž plyn a ropu. Jinak, teď v událostech blil Votápek, to je svině svinutá z jeskyně, všech sviní futrál.

Votápek? … to je můj velký oblíbenec. Prošvihla jsem ho. Ten co slovo to perla, ta nenávist z něj až stříká. Předpokládám, že mlel o Rusku. Toho čété vždycky vytáhne jako silný kalibr.

MH17 a Skripal. Přímo to z něj prýštělo. Před tím tam byl filištejn s nějakou čůzou, hádali se o Trumpovo výrok, že když se jim tam nelíbí, ať jsou jinam. Filištej kupodivu mluvil velmi rozumně. Kravokozaovce bučela, mečela a bečela.

chi, chi…. směju se jak si to podal:)) Fištejn je taky rusobijce na entou. Se divím, že měl světlou chvilku. A Liborka Dvořáka… toho tentokrát nepozvali?,,, samé profláklé značky. a furt dokola, a furt dokola… ani nemusíš mít puštěný zvuk a stejně člověk ví co říkají.
Počkej teď jsem si vzpomněla, že jsem četla o těhle různých „expertech“ článek. Najdu ho.

Filištejn pochopitelně je slizoun a had, ale tentokrát mluvil jenom o Trumpově výroku, že komu se v USA nelíbí, tak ať tam prostě není. V tom má docela pravdu.

Kdo má pravdu Trump nebo slizoun?

Trump a slizoun mu to odkejval a handrkoval se s tou babou i s moderátorem, který do Trumpa šili.

Aha, teď už rozumím. Jistěže má pravdu, taky řekl, … parafrázují…. že když jsou ty barevný demokratky chytrý jak rádio, tak proč nejdou pomáhat do svých původních domovin.
Chi, chi,…. to bude zase mediálního řevu.

No to je prakticky v bleděmodrém totéž, co říká Zeman, je nesprávné a nemorální vysávat Evropou lidské zdroje afrických států, které pak logicky, když ti nejlepší a nejschopnější migrují do Evropy, tak to tam pak prostě nikdy pokrok, rozvoj a blahobyt nebude! 😛