Proč se západní média bojí Juliana Assange

Londýn, 1. února 2023 (HSP/braveneweurope/Photo:TASR/AP-Matt Dunham)

Projev Jonathana Cooka na akci v Londýně o médiích a demokracii

Zakladatel WikiLeaks Julian Assange na snímku

V jednom rozhovoru v roce 2011 Julian Assange trefně poznamenal, jakou roli hrají ve společnosti “domnělé morální instituce”, jako jsou liberální média:

To, co pohání noviny jako Guardian nebo New York Times, nejsou jejich vnitřní morální hodnoty. Jde o to, že prostě mají trh. Ve Spojeném království existuje trh, kterému se říká “vzdělaní liberálové”. Vzdělaní liberálové chtějí kupovat noviny jako Guardian, a proto vzniká instituce, která tento trh živí. … To, co je v novinách, není odrazem hodnot lidí v této instituci, ale odrazem poptávky trhu.

Assange tento poznatek získal pravděpodobně poté, co v předchozím roce úzce spolupracoval s oběma novinami na válečných denících z Afghánistánu a Iráku.

Jedním z omylů, které se obvykle objevují v souvislosti s takzvanými “mainstreamovými médii”, je představa, že se jejich produkce vyvíjela postupným procesem zdola nahoru. To nás vybízí k tomu, abychom předpokládali, že ve způsobu, jakým jsou mediální publikace utvářeny, existuje přinejmenším prvek dobrovolného sdružování.

Nejjednodušeji si představíme, že novináři s liberálními nebo levicovými názory se stahují k dalším novinářům s podobnými názory a společně vytvářejí liberálně-levicové noviny. Někdy si představujeme, že něco podobného se děje mezi pravicovými novináři a pravicovými novinami.

To vše vyžaduje ignorování slona v místnosti: miliardářských vlastníků. I když o těchto majitelích přemýšlíme – a obecně nás od toho odrazují -, máme tendenci předpokládat, že jejich úloha spočívá především v poskytování finančních prostředků na tato bezplatná cvičení v novinářské spolupráci.

Z tohoto důvodu jsme dospěli k závěru, že média reprezentují společnost: nabízejí trh myšlenek a vyjádření, v němž se myšlenky a názory shodují s tím, co cítí naprostá většina lidí. Média zkrátka odrážejí spektrum přijatelných myšlenek, místo aby toto spektrum určovala a vnucovala.

Nebezpečné myšlenky

Když se nad tím zamyslíme, jsou tyto předpoklady samozřejmě směšné. Média jsou tvořena médii, která vlastní miliardáři a velké korporace a která slouží jejich zájmům, nebo v případě BBC jde o vysílací společnost, která je zcela závislá na státní štědrosti.

Téměř všechna korporátní média navíc potřebují příjmy z reklamy od jiných velkých korporací, aby jim nedošly peníze. Na tomto uspořádání není nic zdola nahoru. Je to zcela shora dolů.

Novináři pracují v rámci ideologických parametrů, které přísně určuje majitel jejich média. Média neodrážejí společnost. Odrážejí zájmy úzké elity a státu národní bezpečnosti, který zájmy této elity prosazuje a chrání.

Tyto parametry jsou dostatečně široké, aby umožnily určitý nesouhlas – právě tak, aby západní média vypadala demokraticky. Tyto parametry jsou však natolik úzké, že omezují zpravodajství, analýzy a názory, takže nebezpečné myšlenky – nebezpečné pro moc korporací a státu – se téměř nikdy nedostanou do popředí. Zjednodušeně řečeno, mediální pluralismus je spektrum přípustných myšlenek mezi mocenskou elitou.

Pokud se vám to nezdá zřejmé, možná vám pomůže představit si média spíše jako jakoukoli jinou velkou společnost – například jako řetězec supermarketů.

Supermarkety jsou velké skladové prostory, ve kterých se nachází široký sortiment zboží, podobný sortimentu ve všech řetězcích, ale liší se jemnými rozdíly v cenách a značkách.

Navzdory této základní podobnosti se každý řetězec supermarketů na trhu radikálně liší od svých konkurentů. Je snadné tomuto sloganu podlehnout, a většina z nás to dělá: natolik, že se ztotožníme s jedním supermarketem na úkor ostatních a věříme, že sdílí naše hodnoty, ztělesňuje naše ideály a usiluje o věci, které jsou nám drahé.

Všichni víme, že je rozdíl mezi Waitrose a Tesco ve Velké Británii nebo mezi Whole Foods a Walmartem v USA. Pokud se však pokusíme určit, v čem tento rozdíl spočívá, je obtížné ho zjistit – kromě konkurenčních marketingových strategií a zaměření na různé nákupní skupiny.

Všechny supermarkety sdílejí základní kapitalistickou ideologii. Všichni jsou patologicky vedeni potřebou dosahovat zisku. Všechny se snaží podporovat dravý konzum mezi svými zákazníky. Všechny vytvářejí nadměrnou poptávku a plýtvání. Všechny přenášejí své náklady na širší společnost.

Zapojte čtenáře

Podobně jsou na tom i mediální publikace. Jejich cíl je v podstatě stejný, ale svou podobnost mohou zpeněžit pouze tím, že ji prezentují – marketingově – jako odlišnost. Jejich značka se liší ne proto, že by byla jiná, ale proto, že aby byla efektivní (i když ne vždy zisková), musí oslovit a zaujmout jiné demografické skupiny.

Supermarkety to dělají prostřednictvím různých důrazů: je to Coca-Cola nebo víno, které slouží jako lídr ztráty? Měl by být kladen větší důraz na ekologické certifikáty a dobré životní podmínky zvířat než na poměr ceny a kvality? Nejinak je tomu v případě médií: média jsou označována za liberální nebo konzervativní, na straně střední třídy nebo nekvalifikovaných dělníků, za vyzyvatele mocných nebo za jejich respektovatele.

Hlavním úkolem supermarketu je vytvořit loajalitu části kupující veřejnosti, aby tito zákazníci neodcházeli do jiných řetězců. Podobně média posilují předpokládaný soubor sdílených hodnot mezi určitou demografickou skupinou, aby čtenáři nehledali zprávy, analýzy a komentáře jinde.

Cílem korporátních médií není odhalovat pravdu. Neslouží k monitorování mocenských center. Je to proto, abyste získali čtenáře. Pokud médium monitoruje moc, říká tvrdé pravdy, je to proto, že je to jeho značka, že to od něj jeho publikum očekává.

“Správní” novináři

Jak to souvisí s dnešním tématem?

V neposlední řadě pomáhá objasnit něco, co mnohé z nás mate. Proč novináři houfně nepodpořili Juliana Assange – zejména poté, co Švédsko ukončilo nejdelší předběžné vyšetřování ve své historii a ukázalo se, že Assangeovo pronásledování, jak vždy varoval, připravuje půdu pro jeho vydání do USA za odhalení jejich válečných zločinů?

Pravdou je, že deníky Guardian a New York Times se dožadovaly Assangeovy svobody;

kdyby vyšetřili zjevné mezery ve švédském případu, jak to udělal zvláštní zpravodaj OSN pro mučení Nils Melzer;

kdyby křičeli o nebezpečí, které hrozí, když USA dovolí, aby základní úkol žurnalistiky byl definován jako velezrada podle drakonického, sto let starého zákona o špionáži;

zda využili své značné moci a zdrojů k podání žádostí o informace o svobodném přístupu k informacím, jak to učinila Stefania Maurizi na vlastní náklady;

ať už poukazovali na nekonečné zneužívání práva při zacházení s Assangem ze strany Spojeného království;

zda informovali o skutečnostech, které vyšly najevo během jednání o vydání v Londýně, a zda je ignorovali;

kdyby zkrátka pokračovali v pronásledování Assange, byl by už na svobodě.

Snahy různých zúčastněných států o jeho postupný zánik v posledních deseti letech by se staly marnými, ba dokonce sebezničujícími.

Novináři to na určité úrovni chápou. Proto se snaží sebe i vás přesvědčit, že Assange není “správný” novinář. Proto si říkají, že nemusí projevovat solidaritu s kolegou novinářem – nebo ještě hůř, proč je v pořádku posilovat démonizační kampaň státu.

Ignorováním Assange, ignorováním jeho jinakosti, se mohou vyhnout přemýšlení o rozdílech mezi tím, co udělal on, a tím, co dělají oni. Novináři se mohou vyhnout zkoumání své vlastní role jako zajatých služebníků korporátní moci.

Mediální revoluce

Assangeovi hrozí 175 let ve vězení s maximální ostrahou, nikoli však za špionáž, ale za novinářskou činnost. Žurnalistika nevyžaduje zvláštní odbornou kvalifikaci jako mozková chirurgie nebo dopravní služby. Nezávisí na přesných a sofistikovaných znalostech lidské fyziologie nebo právních postupů.

V nejlepším případě je žurnalistika prostě shromažďování a zveřejňování informací, které slouží “veřejnému zájmu”. Veřejný: tedy slouží vám i mně. Nevyžaduje to titul. Nepotřebuje velkou budovu ani bohatého majitele. Pošeptejte si: novinařinu může dělat každý z nás. A když to děláme, měli bychom být chráněni novinářskou ochranou.

Assange vynikl v žurnalistice jako nikdo před ním, protože vymyslel nový model, jak učinit vlády transparentnějšími a státní úředníky čestnějšími. Proto chce elita, která má v rukou tajnou moc, zničit jeho i tento model.

Kdyby byla liberální média skutečně organizována zdola nahoru, a nikoli shora dolů, byli by novináři pobouřeni – a zděšeni -, že státy mučí jednoho z nich. Skutečně by se obávali, že by se mohli stát terčem dalšího útoku.

Protože napadána je čistá novinářská praxe, nikoli jeden novinář.

Korporátní novináři to tak ale nevidí. A upřímně řečeno, to, že Assangeho opustili – jejich nesolidárnost – je vysvětlitelné. Novináři se nechovají zcela iracionálně.

Korporátní média, zejména jejich liberální vydavatelé a sloužící novináři, chápou, že Assangeova mediální revoluce – ztělesněná Wikileaks – je pro ně mnohem větší hrozbou než národní bezpečnost.

Těžké domácí pravdy

WikiLeaks nabízí nový druh platformy pro demokratickou žurnalistiku, v níž je mnohem těžší kontrolovat tajnou moc a její korupci a zločiny. Korporátní novináři tak museli čelit některým tvrdým domácím pravdám, kterým se až do příchodu WikiLeaks vyhýbali.

Zaprvé, mediální revoluce Wikileaks hrozí podkopat roli a privilegia korporátních novinářů. Čtenáři se již nemusí spoléhat na tyto dobře placené “arbitry pravdy”. Poprvé mají čtenáři přímý přístup k původním pramenům, k nezprostředkovaným dokumentům.

Čtenáři již nemusí být pasivními konzumenty zpráv. Mohou se informovat. Nejenže se mohou zbavit prostředníka – korporátních médií – ale mohou konečně posoudit, zda s nimi tento prostředník jednal zcela na rovinu.

To je velmi špatná zpráva pro jednotlivé firemní novináře. V nejlepším případě je to zbavuje aury autority a prestiže. V nejhorším případě zajistí, že profese, která je již tak málo vážená, bude považována za ještě méně důvěryhodnou.

Je to však také velmi špatná zpráva pro majitele médií. Už nemají kontrolu nad zpravodajskou agendou. Nemohou již sloužit jako institucionální strážci. Nemohou již určovat hranice přijatelných myšlenek a názorů.

Přístup k žurnalistice

Za druhé, revoluce Wikileaks vrhá nelichotivé světlo na tradiční model žurnalistiky. Ukazuje, že je ze své podstaty závislá na tajných silách, a proto je s nimi spřízněná.

Základem modelu Wikileaks je whistleblower, který riskuje vše, aby se dostal k informacím veřejného zájmu, které chtějí vládnoucí strany utajit, protože odhalují korupci, zneužívání nebo porušování zákonů. Vzpomeňte si na Chelsea Manningovou a Edwarda Snowdena.

Naproti tomu životodárnou silou firemní žurnalistiky je přístup. Korporátní novináři uzavírají implicitní transakci: zasvěcená osoba poskytuje novináři vybrané střípky informací, které mohou, ale nemusí být pravdivé, a které vždy slouží zájmům neviditelných sil v mocenských koridorech.

Pro obě strany závisí přístupový vztah na tom, zda si neznepřátelí moc tím, že odhalí její hluboká tajemství.

Zasvěcený člověk je pro novináře užitečný jen do té doby, dokud má přístup k moci. To znamená, že zasvěcená osoba jen zřídkakdy nabídne informace, které by tuto moc skutečně ohrožovaly. Kdyby to udělal, brzy by přišel o práci.

Aby však byl zasvěcený člověk považován za užitečného, musí novináři nabídnout informace, které se zdají být objevné a které novináři slibují kariérní postup a odměny.

Obě strany hrají roli ve hře šarád, která slouží společným zájmům korporátních médií a politické elity.

V nejlepším případě tento přístup nabízí novinářům pohled na mocenské hry mezi soupeřícími elitními skupinami s protichůdnými programy – mezi liberálnějšími prvky mocenské elity a jestřábími prvky.

Veřejnému zájmu je vždy slouženo jen okrajově: získáme částečný obraz o rozporech uvnitř administrativy nebo byrokracie, ale jen velmi zřídka se dozvíme o celém rozsahu toho, co se děje.

Liberální odnože korporátních médií na krátkou dobu změnily svůj historický přístup a připojily se k Wikileaks v jejich revoluci transparentnosti. Rychle však pochopili nebezpečí cesty, na kterou se vydali – jak jasně ukazuje citát Assange, kterým jsme začali.

Mysl a svaly

Bylo by velkou chybou domnívat se, že se korporátní média cítí být ohrožena Wikileaks jen proto, že Wikileaks se mnohem lépe než korporátní média snaží získat odpovědnost od těch, kteří jsou u moci. Nejde o závist. Jde o strach. Ve skutečnosti Wikileaks dělá přesně to, co korporátní média nechtějí.

Novináři v konečném důsledku slouží zájmům vlastníků médií a inzerentů. Tyto korporace jsou skrytou mocí, která řídí naši společnost. Kromě toho, že vlastní média, financují politiky a think-tanky, které tak často diktují zprávy a politickou agendu. Naše vlády prohlašují tyto společnosti, zejména ty, které ovládají finanční sektor, za příliš velké na to, aby mohly padnout. Protože moc v naší společnosti je mocí korporací.

Pilíři, které tento systém tajné moci elit udržují – ti, kteří ji maskují a chrání -, jsou média a bezpečnostní služby: rozum a svaly. Mediální korporace mají za úkol chránit moc korporací prostřednictvím psychologické a emocionální manipulace, stejně jako ji mají chránit bezpečnostní služby prostřednictvím invazivního sledování a fyzického nátlaku.

Wikileaks tento útulný vztah narušuje z obou stran. Hrozí, že korporátní média přestanou fungovat jako zprostředkovatel oficiálních informací a místo toho nabídnou veřejnosti přímý přístup k úředním tajemstvím. Přitom se odvažuje odhalovat praktiky bezpečnostních složek při porušování a zneužívání zákona, čímž na ně uvaluje nežádoucí kontrolu a omezení.

Ohrožením demokratické odpovědnosti médií a bezpečnostních služeb a odhalením jejich dlouhodobého spolčení otevírá Wikileaks okno, které ukazuje, jak falešné jsou naše demokracie.

Společným přáním bezpečnostních služeb a korporátních médií je, aby Assange zmizel v naději, že jeho revoluční model žurnalistiky bude opuštěn nebo nadobro zapomenut.

To se nestane. Tato technologie nezmizí. A my musíme světu neustále připomínat, čeho Assange dosáhl a jakou strašlivou cenu za svůj úspěch zaplatil.

Zdroj : Hlavné Správy

sdíletj na