Pol Pot: nepříjemná pravda. Kdo a proč vytváří mýty?

Ohodnotit příspěvek (5 / 1)

„Historie – je pravda, která se stává lží.
Mýtus – je lež, která se stává pravdou.”
(Jean Cocteau)

1. Úvod

Říká se – pokud hvězdy svítí, znamená to, že to někdo potřebuje.

Mimochodem, pokud někdo neví:
na obloze není jediná hvězda viditelného spektra, která by měla jméno v jakémkoli jiném jazyce kromě arabštiny. Tato skutečnost svědčí přinejmenším o starověkých kořenech civilizací na Středním východě,
a také i když někdo kdysi měl své názvy hvězd, znamená to, že národy tohoto regionu měly konečný
a trvalý vliv na celý svět a to do současnosti.

V tomto není ani gram subjektivity, ale jenom konstatování faktu:
Arabové potřebovali hvězdy a oni je rozsvítili. Rozsvítili navždy, a nezanechali ani malinkou šanci milovníkům přepisování historie podle sebe. Mimochodem, toto je vzácný případ, kdy pravidlo „historii píší vítězové“ nefungovalo a už nikdy nebude fungovat.

A tak, jestli hvězdy svítí znamená to, že je někdo potřebuje. A co mýty? Zdá se, že i zde se nabízí železobetonová analogie – je-li vytvořen mýtus znamená to, že ho někdo potřebuje. Jinak to nebývá.

Mýtus narozený náhodně zemře rychle, nepostřehnutelně a snadno.
Aby mýtus žil dlouho musí být poptáván – to je nezbytná a dostatečná podmínka pro dlouhý a někdy téměř věčný život. Zabít takový mýtus vyžaduje minimálně stejné, spíše větší prostředky a zdroje, než které byly vynaloženy na jeho vytvoření.

Po narození je život libovolného mýtu plný nebezpečí, jeho osud není nikdy předem určen a závisí pouze
na dostupnosti velkého počtu lidí, kteří věří, že mýtus není pohádka, ale realita. 
Mnoho bohů zemřelo, když v ně lidé přestali věřit.
Nikdo předem neví, co čeká tento nebo jiný mýtus: rychlé zapomnění nebo dlouhý a jasný život, bolestivý  boj o přežití nebo brilantní skok za horizont budoucnosti.

Mnohé mýty byly podrobeny krutému pronásledování, některé z nich se rychle vzdaly, některé se bránily déle, ale existují i ​​takové, které přežily navzdory všemu. 

Byly mýty umírající i přes podporu všech a všeho, některé odešly potichu, některé „bouchly dveřmi“.

Zde je například jeden z posledních: mýtus o jedinečnosti německo-árijské rasy, jehož „bouchající dveře“ stály lidstvo několik desítek milionů životů. Zdálo by se, že konec tohoto příběhu byl uzavřen navždy, ale spory nepřestávají do dnešního dne, počet „následníků“ roste, koroze postupně rozrušuje historii napsanou krví, oběti se proměňují v darebáky a naopak.

Zdálo by se, že mýty se proto rodí, aby svou existencí způsobily spor a povzbudily strany, aby hledaly pravdu. 
Současně tvůrci mýtů a jejich oponenti téměř vždy bojují za svou vlastní pravdu až do krve, nešetří životy,
tím u lidí přispívají k vytváření pocitu sebezáchovy od nejkrvavějších myšlenek a fantazií.
V každém případě se zdá, že tak by to mělo být.

A co vlastně vidíme? Extrémně dramatický osud zmíněného německo-árijského mýtu by měl navždy odrazovat mocné od takových experimentů, nicméně mýty o exkluzivitě určité rasy nebo komunity provází lidstvo
v průběhu dějin a přežívají do té míry, že i v 21. století začaly získávat další hybnost.

Příklad relativně nových ideí:
a) mýtus o výlučnosti amerického národa
b) a mýtus o existenci „univerzálních hodnot“, které mají být přijaty a asimilovány celým lidstvem,  nositelem těchto hodnot je přirozeně americký národ, což jej činí výjimečným.

Všechno, kruh je zavřený, opona padá, reflektory zhasnou a vpředu je naprosté univerzální štěstí pro všechny s neomezeným počtem hamburgerů a žvýkaček.

A zdá se, že to není nic špatného, ​​ale významná část lidstva nedokázala pochopit, proč hamburgery a žvýkačky jsou dobré, ale národní tradice a zkušenosti, včetně v oblasti budování státu, je špatné.

A co dělat když kazatelé těchto mýtů používají jako argument monopol na hlavní nástroje postindustriální civilizace – informace a informační technologie, a jako pomocný prostředek propagace mýtu – okřídlené rakety a další nejmodernější “přesvědčovací technologie” na podporu mýtu?

Je pravda, ti kdo mají pro přijetí navrhovaných universálních hodnot důvod a vůli, tak nemusí zastavit „mírotvůrce“ všemi silami, nemusí poukazovat na neschopnost jejich fantazie a v případě nedostatku humanitárních nástrojů nemusí postavit svoje křídlaté „vedlejší technologie“.

V druhém případě je snad vše zcela jasné a transparentní – síle se musí postavit stejná, nebo ještě větší síla,
i kdyby jako odstrašující faktor.

S prvním odstavcem je vše mnohem komplikovanější, protože každý mýtus má odvrácenou stranu:
– absolutní absenci potřeby korelovat s pravdou.
To znamená, že životnost mýtu je přímo úměrná nedostatku možností jeho potvrzení či vyvrácení pomocí argumentů a s fakty v ruce. Navíc, čím blíže k současnosti, tím obtížnější je apelovat na zdravý rozum, protože ten je zahlcen proudem lží a žonglování s fakty.

Podíváme se na jeden z největších mýtů, který nemá ani sebemenší šanci na odhalení.

2. Mýty a pravda o Pol Potovi

Kambodža, malý (16 miliónů lidí) nevýbojný stát v jihovýchodní Asii, Lidová republika Kampučea, Království Kambodža, hraničí s Thajskem na severozápadě, Laosem na severu a Vietnamem na východě.

Když se obrátíme k pramenům, největší pozornost v nich je věnována období krvavého komunistického diktátora Pol Pota, který měl mnoho stoupenců, tzv. „Rudých Khmerů“, kteří za pár let zničili miliony svých spoluobčanů jen proto, že nesouhlasili s vládnoucím režimem.

To je ve skutečnosti všechno, co každého napadne, když najednou uslyší slovo Kambodža. Skutečnost je zatím tak daleko od vytvořeného mýtu, že je čas položit otázku – ne „kdo to potřeboval“, ale „proč to bylo potřeba“?

Stručně řečeno, příběh vypadá takto:

Až do roku 1953 byla Kambodža protektorátem Francie, což znamenalo dostupnost pomoci z metropole pro všechny životně důležité otázky: od medicíny po vzdělání, od obchodu až po dosažení ostatních civilizačních úspěchů. Abychom byli spravedliví, je třeba poznamenat, že po mnoho desetiletí se Francouzi ke Khmerům nechovali jako typičtí kolonizátoři, ale jako starostliví starší bratři, na které se mimochodem v zemi vzpomíná jen s vděčností.

Nicméně, v roce 1953, Francie, pod tlakem boje za nezávislost, byla nucena ukončit své působení a odejít. 
Země, vedená králem Sihanukem, se začala rychle proměňovat v průměrnou, důkladně zkorumpovanou
a výhradně agrární provincii.

V roce 1965 vypukla americko-vietnamská válka, která byla ve skutečnosti válkou mezi SSSR a USA za sféry vlivu. Vzhledem k tomu, že hranice byla poměrně průchodná, vietnamští uprchlíci dorazili do Kambodže.
Pro nás je důležitá jiná věc:
v USA byly okamžitě vypuštěny „ověřené“ informace o tom, že Kambodža poskytuje své území vietnamským partyzánům, kteří zde dostávají výbavu, jsou reformováni a deformováni Khmery a s novými silami opět vstupují na bojiště.

Tímto způsobem a naprosto nepravdivě vysvětlil Pentagon Američanům důvod nemožnosti rychlého vítězství nad vzpurným Vietnamem – tím, že v Kongresu demonstroval „nevyvratitelné“ důkazy. 
Poté, aniž by byla vyhlášena válka, začíná systematické krvavé bombardování celého území Kambodže.
Na Kambodžu, přestože jí nikdy nebyla vyhlášena ze strany USA válka, bylo svrženo o 50 % více amerických bomb, než během druhé světové války na Japonsko.
Král Sihanuk se pokusil vzbouřit, ale všechno mu velmi  rychle vysvětlili tím, že uspořádali vojenský převrat
s příchodem generála Lon Nola.

Tato postava, která téměř nezanechala stopy po své činnosti, by se měla stát nejnegativnějším a nejkrvavějším tyranem v dějinách země, ale ukázalo se, že pro záchranu tváře stačí dostávat pravidelně finanční zaoceánskou pomoc, okamžitě ji drancovat, číst veselé bravurní texty o stabilnosti v zemi a bez hluku, rukama svých represivních vojsk, kohokoliv na místě rozstřílet pro nesouhlas s generální linií.

Mimochodem, v té době, se v zemi rychle tvořily mýty, které periodicky budily představivost o bývalé velikosti „Angkorské země“ (pojmenované podle nejslavnějšího starobylého chrámu Angkor) nebo „Khmerské říše“, která se rozprostírala po celé Indočíně, včetně Thajska, Laosu a Vietnamu.

V podání Lon Nola, byl líčen starověký Khmer jako proto-předchůdce celé populace jihovýchodní Asie, proto měl právo na všechna území – kam ho mohla zanést jeho představivost. Je třeba říci, že samotní Khmerové
si nebyli příliš vědomi svého starodávného rodokmenu, nebyli prostě schopni nafouknout svou fantazii, protože se nikdy nezajímali o nic jiného než o svá rýžové pole.

Jediné, co je v té době silně dráždilo, bylo nevyčíslitelné a nezasloužené bohatství vykrmených byrokratů
při obrovské chudobě většiny lidí. Koneckonců, za Lon Nola byla spousta bohatých lidí zastřelena, protože nespokojenost obyvatelstva využívaly různé byrokratické klany, které za americké peníze financovaly
své příznivce, což nakonec vedlo ke krvavé občanské válce.

Kolik lidí zemřelo během vlády proamerického generála (1970-1975) nikdo neví, ale z amerických zdrojů
je známo, že při americkém kobercovém bombardování a zaminování rýžových polí a džungle Kambodže,….. a tady pozor: ….. ani jeden civilista zemřel!!!

Úžasně vyšperkovaná práce, zejména vzhledem k tomu, že na území Kambodže bylo shozeno 3 miliony tun munice, a to je více než všechny spojenecké síly shodily na Německo za celou světovou válku!  

Kromě toho, z letadel byly postříkány příhraniční džungle tisíci tunami neslavně známým „defoliantem Agent Orange“, který zničil celou zelenou vegetaci! 
Tím pádem, ve skutečnosti země ztratila 80% rýžových polí, zničené výbuchy, a 50% vesnic se z agrárního území změnilo na území, kde přežívalo obyvatelstvo, kterému se podařilo uniknout před americkými bombovými útoky, a které nebylo zničeno pro-americkými stoupenci.

Bylo by vhodné, aby byla „vietnamská válka“ přejmenována na „Válka do posledního Kambodžana“, avšak tato stránka historie nedostala žádné slušné pokrytí! ani mediální, ani politické. Nicméně, stejně jako mnoho dalších úžasných “výkonů hrdinského amerického vojáka.”
(Poznámka autora – pro mě osobně to byl objev, že když jsem napsal  článek  „Obyčejný fašismus“ a obracel se k různým zdrojům, nikde jsem se s touto skutečnou americkou genocidou  nesetkal, a proto ve článku ani nezmínil tuto podivnou a nevysvětlenou „ne válku“.)

Ačkoli nelze se divit, protože mezi Spojenými státy a Kambodžou nebyla oficiální válka a bota amerického vojáka nikdy nepřekročila hranici země. Stránka bezprecedentní genocidy celé země nebyla vykázána ani jedinou číslicí statistik a byla prostě navždy překroucena.

Pokračujeme dále.

V roce 1975, když utrpěly fiasko ve Vietnamu, Spojené státy vysvětlily generálovi Lon Nolovi, že už nepotřebují jeho služby a přestanou ho tudíž financovat.

Další cesta této postavy, která okamžitě uprchla ze země do USA, je nudná a nezajímavá, stejně jako osudy tisíce dalších zámořských loutek. Zničená a zpustošená země nevyhnutelně otevřela novou stránku, do které musely vstoupit nové osobnosti.

Když veřejná nespokojenost se státním aparátem vykrmeným americkými penězi dosáhla vrcholu, kontrolu nad situací převzal  inteligentní Saloth Sar, který se již dříve vrátil z Francie, kde studoval. Pomáhali mu jeho spolužáci, kteří se později stali páteří jeho týmu.

Saloth Sar, který měl pseudonym  „politique potentielle“  (Pol Pot je jen zkratka), nakažený ve Francii socialistickými myšlenkami spravedlnosti, okamžitě osedlal téma nespokojenosti a začal obnovovat pořádek. 

Udělal to zvláštním způsobem, v souladu s místními představami o povaze zla a neřestí. 
Protože úředníci ukradli a soustředili kolem sebe všechny finance země, znamená to, že by měli být rychle zbaveni tohoto nástroje vlivu.

Jak?….. Jednání s každým je dlouhé a pracné. Stačí vyhodit do povětří centrální banku a začít finanční historii od nuly. A tak zabil dvě mouchy jednou ranou:
nebyli chudí a bohatí, a ve výsledku byla zastavena občanská válka.
Současně bylo město vyhlášeno ohniskem zla a začal proces násilného přesídlování městského obyvatelstva do zemědělských provincií.

Samozřejmě, všechno neprocházelo hladce, často docházelo k excesům, doprovázené smrtí lidí. 
Tím více, že výkonnou silou byli zpravidla nezletilí chlapci ve věku 14–15 let, kterým se během občanské války do rukou dostaly útočné pušky Kalašnikov, a ještě před Pol Potem, se snažili sami obnovit pořádek.

Právě oni dostali název „Rudí Khmerové“, jejich oblečení bylo kombinací černých šatů a červeného šálu.
Násilné a nečekané přesídlení stálo mnoho životů, to nelze zpochybnit, ale toto období je zbarveno poměrně velkými nesrovnalostmi a neověřenými „fakty“ o milionech obětí teroru, prostě často falzifikace.
Ale o tom později.

Cíle Pol Pota a jeho týmu bylo dosaženo: země byla zcela oproštěna od vnějších vlivů a vrátila se ke svému tradičnímu životnímu stylu a postupně zvyšovala exportní potenciál rýže. V budoucnu již začala rutinní práce při obnově orgánů vlády a základu hospodářství – zemědělství, prostřednictvím Číny od které dostali osivo ve formě komoditního úvěru na úrok.

Poprvé v zemi začali zavádět zavlažovací systémy na vědeckém základě, což umožnilo získat 2-3 úrody rýže ročně. Mnoho z představitelů dokonce obhájilo disertace v oblasti zemědělství.
Za Pol Pota, kambodžská vysoce kvalitní rýže byla dodávána po celém světě.

Ozvěny „vznešenosti starověkých Khmerů“ byly ještě dlouho v některých tvůrčích myslích, ale ve skutečnosti
to nemělo žádný rozhodující význam, ačkoliv ani Pol Pot se nepřinutil, aby na adresu svých sousedů nepronášel válečnické řeči. A nejen na adresu sousedů, ale také na adresu etnických menšin
(20% obyvatelstva), které žily v zemi, pronášel třeba slogany o zákazu jazyků a prohlašoval, že pouze khmerský jazyk je legální.

Politika je politika, ve skutečnosti zdá se bylo mnohé přesně naopak, což přesně vysvětluje četné nesrovnalosti s realitou. Po desetileté válce s Amerikou byla vietnamská armáda nejsilnější v regionu, zejména proto,
že dodávky sovětských zbraní pokračovaly v nepřetržitém proudu.
Ambice Vietnamu se rozrostly natolik, že je bylo třeba urychleně uspokojit.

Proto, s využitím třenic se sousedy, začala invaze do Kambodže, která obecně s nikým nechtěla bojovat. 
Válka trvala 2 týdny, v důsledku čehož se po celé zemi usadily vietnamské posádky se sta tisíci vojáky, což samozřejmě téměř okamžitě vedlo ke svržení režimu. Okupace trvala 18 let do roku 1993.

A zde začínají záhadné nesrovnalosti.
“Tyran” uprchl z hlavního města, ale na rozdíl od Lon Nola, který správně předpokládal, že bude čelit rychlému trestu za zvěrstva,  Pol Pot klidně odešel do své rodné vesnice, kde žil jednoduchý život bez jakékoli ochrany až do roku 1998 a zemřel ve věku 72 let. Mnozí z jeho kamarádů se také dožili zralého stáří, například druhý muž režimu Ieng Sary zemřel v roce 2013.

Nejpřekvapivější je však to, že nyní zemi vládne jako premiér – už více než 30 let jeden z blízkých spolupracovníků Pol Pota – Hun Sen (“velitel Rudých Khmerů”).

Mimochodem, postupně se ukázalo, že „Rudí Khmerové“ dostali své jméno od zcela odlišného charakteristického znaku: „Khmer Khmer” tak vždy nazývali vesničany, kteří přišli do města prodávat rýži,
rýži pokrytou červeným prachem, buď od hlíny, nebo od silnic pokrytých červenými kousky drceného kamene rudé barvy. Do dnešních dnů jsou domy a stromy při cestách pokryty silnou vrstvou červeného prachu.

V hlavním městě země, Phnompenhu, bylo nedávno vytvořeno „muzeum genocidy“, kde není prakticky nic:
…… hodně lebek s otvory po kulkách striktně v centru, pár fotek Rudých Khmerů a několik nových kreseb,
na kterých střílí děti. A žádné dokumenty, vyhlášky ani jiné listiny, nebo dokumentární svědectví.
Mimochodem, toto muzeum téměř nikdo nenavštěvuje, a to nejen kvůli extrémnímu nedostatku exponátů,
ale také kvůli naprostému nedostatku zájmu místního obyvatelstva.

Ve skutečnosti, celá řada významných faktů ze života Pol Pota a jeho role v zemi jsou v přímém rozporu
s oficiální světovou historiografií. Vzpomínka, kterou tato nepochybně protichůdná osoba zanechala
v lidech své země, nekoreluje s mýtem, který vytrvale cirkuluje po celém světě více než 40 let.

V tomto smyslu je Pol Pot výjimečně unikátním příkladem negativní mytologizace, která obecně nevyvolává kontroverze ve světě, což je nesmírně zvláštní.

Tak taková je docela nedávná historie, jejíž stránky jsou nemilosrdně přepisovány ve prospěch zaoceánských historiků, kteří složili mýtus, ve které celé lidstvo nevratně uvěřilo.

Nabízí se jedno vysvětlení: Khmerové byli natolik zdecimováni nejen Američany během vietnamské války,
ale všemi vnitřními rozkoly a občanskými válkami, že ztratili veškerou vůli bránit svůj názor.
Ale protože je to všechno jedno Khmerům, pak zbytku světa tím víc.

3. Co je běžné v mýtech?

Unikátnost mýtu o Pol Potovi je v jeho výjimečném úspěchu, i když historie zná mnoho podobných pokusů
o očernění jedné či druhé osoby. 

Třeba Ivana Hrozný a Stalin jsou nejzářivějšími příklady pokusů o negativní mytologizaci, které však neuspěly, a nyní je nepravděpodobné, že by byly nalezeny další „zvěrstva“. Takže maximum, které „hrozí“ Hroznému
a Stalinovi, je název vysoce kontroverzních postav, stejně jako seznam jejich úspěchů a neúspěchů.

No a neustálé spory o tyto postavy jak v Rusku, tak ve světě, v žádném případě nesvědčí o úspěchu mýtů.

Z dalších – Slobodan Miloševič, Mao Ce-tung, ano a také Josip Broz Tito.

  • V den  narozenin Tita každoročně přicházejí ke hrobu tisíce lidí, což se nedělo mnoho let, dokud nebyla zlikvidována Jugoslávie.
  • Portréty Maa visí všude, počínaje hlavním náměstím a konče všemi úctyhodnými institucemi.
  • Slobodan Miloševič je ctěn jako hrdina, navzdory záplavě lží o neexistujících zločinech.

Nejen jednotlivci, ale i celé národy byly vystaveni negativní mytologizaci.
Nejbližší příklad je zničení Jugoslávie a genocida srbského lidu přesně před 20 lety pod  falešnou a lživou záminkou:—mýtická srbská operace “Podkova”. 

Pak tu byly další kombinace „osobnost-národ“:

  • Saddám Husajn a Irák,
  • Muammar Kaddáfí a Libye,
  • Bašár Asad a …,
  • Kim Čong-un a …,
  • Nicolas Maduro a ……….

“A proč tečky?” 
Velmi jednoduše: čas nepotrestaných genocid samozřejmě končí. Z nějakého důvodu si zaoceánské gangy najednou začaly vylamovat zuby na své vlastní, dříve vítězné strategii vytváření mýtů a pak přepisování historie ve svůj prospěch.

Otázky typu: proč?, jak?, díky čemu, komu?, atd…… Považuji za rétorické.
Odpovědi jsou zřejmé: na rozdíl od Pol Pota, který neměl žádné obránce a mocné spojence, se na světě objevila síla připravená bořit mýtus za mýtem.

A to v reálném čase,….mimochodem.

http://www.iarex.ru/articles/65457.html

Přihlásit: Login
2000
1 Komentáře vlákna
0 Odpovědi vlákna
0 Sledování
 
Nejvíce komentované
Nejméně komentované
1 Autoři komentářů
  Souhlas  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na