Noticka o udávání

Poznámka k udávání židů za Protektorátu

To prý jedna paní z vesničky Lidice pronesla před českým protektorátním četníkem-policajtem, že její podnájemnice je nejenom šikovná švadlena, ale navíc je to i židovka. Ta řeč se vedla na ulici, nikoliv na policejní stanici.

No a policajt, jak mu kázala povinnost, zařídil, aby ona švadlenka byla odeslána do Osvětimi-Auschwitzu, kde vyletěla komínem krematoria stejně jako většina ze šesti milionů evropských vyznavačů Tóry a Talmudu.

Jelikož všichni obyvatelé vesničky věděli, že švadlenka je židovka, na dědině takovou věc nelze utajit, a nenahlásili to na úřadech, tož vesnička Lidice byla vybrána k ukázkovému potrestání.

Obec čítající 104 domů a 503 obyvatel byla dne 10. června 1942 vyhlazena. Lidickou tragédii nepřežilo 192 mužů, 60 žen a 88 dětí. Po skončené válce se vrátilo 143 žen a 17 dětí.

Lidice byly vyzmizíkovány z povrchu země české.

Určitě cítíte, že tady něco nepasuje a že Marek Wollner a jakýsi Kyncl, prý historik, sprostě hovadsky nařkli už nežijící paní z toho, že protektorátním úřadům oznámila – udala, že její podnájemnice jest židovkou.

Tož oproti těmto oběma hrubým pomlouvačům musím uvést ono „udávání či udavačství“ na pravou míru.

O co vůbec jde?

Můj děda byl starostou malinké obce velikosti Lidic právě v letech těsně před válkou a také prvních pár let okupace. No a vyprávěl, že hned v prvních týdnech existence protektorátu dostali na obec přípis, aby sepsali seznam obyvatel obce dle následujících charakteristik a urychleně odeslali nadřízenému úřadu:

  1. Lidé štítící se práce

  2. Židé

  3. Cikáni

  4. Komunisté

Děda svolal zastupitelstvo a příkaz splnili. Na malé dědince, kde se všichni navzájem znají a vědí každý o každém všechno, snad i to, co měl kdo dnes k snídani, sepsat takový seznam nebyl žádným problémem.

Takový přípis, vlastně nařízení, dostali starostové všech obcí a samozřejmě seznamy sepisovali i radní všech měst. To chce Marek Wollner z televize tvrdit, že všichni tito zastupitelé jsou udavači?

Však se také mohl zeptat paní Terezie Kaslové, která by určitě potvrdila, že její děda Bienert, tehdejší policejní president a za protektorátu předseda vlády a ministr vnitra, že on sám osobně ten příkaz asi sepsal a určitě ho on vydal k realizaci. Nikdo jiný takovou pravomoc neměl!

Mám takový dojem, ba jsem úplně přesvědčen, že Wollner a Kyncl vědomě a záměrně měli v plánu ublížit nevinným, proto jsem jejich chování také nazval hovadským.

Můj starší učitelský kolega vyprávěl, jak jim, studentům, v oné době v Přerově na gymnasiu měřili rozměry lebky v rámci určování správné rasy – jestli náhodou některý student není polovičním, čtvrtinovým či i osminovým židem. Šestnáctinový žid by se už určoval velice obtížně.

Takže můžeme suše konstatovat, že u nás udávat v tehdejší době, že někdo je žid, bylo naprosto bezpředmět-
né. Každá farnost měla povinnost vést matriky, stačilo zajít za farářem a požádat o nahlédnutí do matriční knihy. Seznamy židů dokonce museli odevzdat i šéfové židovských obcí.

Dle Wollnera tak židé udávali židy. No jo, typická Wollnerova logika.
A není náhodou i Wollner aspoň čtvrtinovým židem?

V naší dědince žila pouze jedna židovská rodina. Přišla k nám z Podkarpatské Rusi nějak brzo po skončení první války. Pronajali si od obce opuštěný domek, kde si zařídili obchod a kořalnu. Za dvacet let jim patřila málem půlka obce. Nějak moc oblíbená rodina to nebyla. My jsme v obchodě „U žida“ kupovali pouze tři věci – sůl, petrolej a kolomaz. Moje máti si občas postěžovala, že babička snad vždycky zanesla husí či kačení játra židovce a nám vlastním dětem tu pochoutku odepřela. No a otec zase občas pronášel, že tyjí z neštěstí jiných.

Na návsi obec nechala postavit pomníček obětem první i druhé války. Bez dotací, pouze za sbírku od obyvatel. Na pomníčku jsou vytesána jména padlých a zavražděných. Za slávu habsburského domu a císaře pána padlo dvacet dva mladých mužů z malinké vesničky. Můj děda se kupodivu z italské fronty vrátil živ a dokonce nezraněn, měl holt štěstí.

Za německé okupace bylo umučeno 21 členů rodiny Kubíkových a tři členové rodiny Reichsfeldovy. Všichni byli povražděni německými okupanty v Osvětimi.

Dva židovské mládence převedl můj otec přes hranice k příbuzným ve Slovenském štátu, a ti zařídili jejich útěk do bezpečí, dostali se až do Brazílie. Po převratu v roce 1992 se oba Reischsfeldové, už starší pánové, ukázali v naší a v jejich bývalé obci a pobesedovali s mým otcem…

PS I: Možná ten rozhovor s četníkem proběhl i takto:

Policajt: Paní XY neznáte nějakého krejčího? Potřebuju ušít kalhoty.
Paní XY: Ale jo, znám. Máme tu v naší vesnici šikovnou švadlenu, bydlí u mne v podnájmu a šije docela lacino a rychle, pokud vám ale nebude vadit, že je židovka…

PS II: Zajímavůstka z doby demokratického panování tatíčka Masaryka:
Práci lidí štítících se práce a lidí zadržených pro potulku se nestyděl využívat slavný podnikatel Baťa. President Zeman ho asi proto obdivuje. Že by chtěl také zavést nucené práce i dnes? Ani rodina feudála Schwarzenberga nepohrdla takovými nucenými pracemi.

PS III: Seznamy komunistů zely tehdy prázdnotou, neb komunistická strana byla zákonem zakázána, takže nebylo možné nikoho nařknout, že jest komunistou.

Jan Kadubec 
https://bit.ly/3d3pW8v

0 0 hlasy
Ohodnotit příspěvek

sdíletj na

0 0 hlasy
Ohodnotit příspěvek
7 Komentáře
nejstarší
nejnovější nejlépe hodnocené
Inline Zpětná vazba
Zobrazit všechny komentáře
Editor
15. 3. 2020 22:44
Ohodnotit příspěvek :
     

Za všechno můžou Židi! A cyklisti! Proč cyklisti? A proč Židi?

Editor
15. 3. 2020 23:32
Odpovědět  Janinna

Povinná literatura na střední škole

Editor
15. 3. 2020 23:48
Odpovědět  Janinna

Černý Obelisk, pro případ totální amnézie Remarque. Scéna v kanceláři, Jindřich Kroll, Jiří Kroll a Ludvík.

Editor
16. 3. 2020 00:55
Odpovědět  Janinna

Za nás bylo něco od něj na výběr v protiválečným románu, kdo to dostal, tak říkal jedině Švejka, byl ofiko v osnovách češtinářka ho nenáviděla a my jsme jí ho citovali jak na Lipnici a nemohla nic dělat. A já k tomu ve třeťáku do referátu zabudoval i Matěje Kuděje „Ve dvou se to lépe táhne“ a strašně jsem jí tím nasral, že mi dala trojku a to jenom proto, protože tam byla ředitelka na inspekci, jinak by mi kráva dala za 5. Neměli jsme se rádi velmi výrazně.