Nečekaný obrat: dělá Rusko z Haftara nového Asada?

Není žádným tajemstvím, že ve
vojenských záležitostech je oceňována vytrvalost a v diplomatickém prostředí –
pružnost. V proudu světových událostí má tento fenomén také své místo.

Před dvěma lety šířila světová média zprávu, že libyjský polní maršál Chalífa Haftar, znechucený Západem, nečekaně uspořádal přímá společná jednání s náčelníkem Generálního štábu ruských ozbrojených sil Valerijem Gerasimovim. Na schůzce oficiálně projednali boj proti terorismu, ale neoficiálně se strany na sebe podívaly a jasně zvážily otázku, jakou cestou půjde libyjská občanská válka a jak ji ukončit.
A to při vzájemné prospěšnosti.

Před šesti měsíci, v podání
britského tisku, byl svět zaplaven novými zvěstmi, že v Benghází roste vojenská
přítomnost Ruska – řeč šla o speciálních vojenských „poradcích“ a
řadě méně propagovaných sil.

Před pěti měsíci už tisk obcházely nejen zvěsti, ale také stále více problikávaly fotografie moderních zbraní, které byly v Libyi vidět, a nebyly vyloučeny i obnovené protivzdušné sovětské systémy.

Přibližně ve stejném čase, Haftar poskytl rozhovor mezinárodnímu kanálu “RT”, kde  přímo říkal, že jen jedna země v současném světě drží své slovo a ta země je Rusko. V souvislosti s událostmi, které předcházely tomuto rozhovoru, stejně jako novinky z Libye dnes, se slova Haftara ukázala být víc než pouhá zdvořilost.

O něco později, anglosaská média přišla s další „senzací“ – s informacemi, že místní „očití svědci“ hlásili přítomnost zástupců Ruska v řadách libyjské národní armády.
Souběžně se všemi událostmi popsanými výše začal Haftar demonstrovat vojenské úspěchy.

Koncem loňského roku Haftar opět navštívil Rusko a tentokrát se neřešila otázka nejasných plánů,
ale konkrétních akcí dohodnutých jak v Kremlu, tak v Tobruku. 
Tentokrát byl dialog veden osobně se Sergejem Šojgu.

Je tedy snadné vidět, že Moskva se již v roce 2017 spoléhala na libyjského polního maršála a konkrétněji
to bylo v době, kdy libyjský polní maršál navštívil křižník ruské letadlové lodi poblíž syrského pobřeží.

Začátek současných úspěchů Haftara
se časově shoduje s žádostí jeho tiskového tajemníka na vrcholné ruské vedení,
kde oficiálně požádal Moskvu, aby zasáhla do libyjské krize. 
Převodem do diplomatického jazyka to znamenalo, že pro svou podporu byl Haftar
připraven „zaplatit“ ruské straně vojenskou základnou v Libyi, a Kreml se
zajímal o tuto otázku.

Není těžké určit aktuální pozice světových hráčů na příkladu operace u Tripolisu, která započala 6. dubna. 
Země „Velké sedmičky“ – G7 okamžitě požadovaly, aby Haftar přestal bojovat, a OSN a Bílý dům se k nim připojily. Moskva se však vyjádřila radikálně odlišně a prohlásila, že není nutné „jednostranně jmenovat pachatele“, ale svůj osud by si měli určovat sami Libyjci.

Nicméně lidé obeznámení s biografií Haftara mohou mít logickou otázku: stojí za to věřit jeho slibům?
Na které straně libyjský maršál vlastně bojuje, vzhledem k tomu, že navzdory protizápadnímu postoji
se bez problémů léčí ve Francii, má americké občanství a dvě desetiletí žil ve státě Virginie.
Je možné, že s tímhle vším dodrží Haftar své slovo dané Moskvě?

Mentalita „Středního východu“

Ve starověkém světě existovalo přísloví – nesoudit národ, pokud neznáš jeho zvyky.
Na rozdíl od Američanů i SSSR je dnešní Rusko mnohem citlivější na podobné moudrosti. Díky schopnosti ruské diplomacie podívat se na věci z různých stran, bez ideologických otázek, Moskva v 21. století dokázala udělat něco, co se nikomu dříve nepodařilo – mít dobré vztahy na Blízkém východě doslova s každým
ze zúčasněných stran. A to navzdory skutečnosti, že tyto země jedna druhou zpravidla nenávidí.

Na Blízkovýchodním teritoriu, Libye také není jednoznačná země. Před tím, než se Haftarovi přiřadí nálepka potenciálního zrádce, je důležité pochopit, co přesně je normou pro život daného státu.

Vzhledem k zavedenému protektorátu ze strany třetích zemí je Libye již dlouho zvyklá žít v režimu klanů. 
A věc zde nestojí jenom na tradicích, jako na skutečnosti, že každý nový „majitel“ daného regionu – Turci, Britové, Italové a tak dále – vždy vládli zemi, vykonávali nad ní kontrolu a rozehrávali strunu kmenových ambicí. Výsledkem bylo, že ať ta nebo ta vládnoucí třída mohla být snadno odstavena a naopak do té chvíle neznámý klan kmenů byl přiveden na vrchol do zákulisí „trůnu“.

Kmenové skupiny, které dostaly
moc, se okamžitě začaly mstít starým „pachatelům“ a „metropole“, dávajíce
„domorodcům“ příležitost upustit páru, pokrytecky předstírala, že si ničeho
nevšimla.

V důsledku takové politiky se v regionu vyvinula pro Rusko nesrozumitelná mentalita:
– princip silného a norma zrady.
Zástupci více než 100 kmenů Libye z neustálé výměny věrchušky přešli do tábora bývalého nepřítele, protože jinak by častá změna vedoucích kmenů vedla k úplnému vyhynutí kmenů předchozích.

Když se Haftar narodil, tak v Libyi se změnilo jen málo, až na to, že ke konci druhé světové války se geopolitická aréna zcela změnila. Na Středním východě se objevila zcela nová síla – sovětská země.

Když Haftar vyrostl, SSSR právě pomohl červencové revoluci v Egyptě, přesněji v roce 1952 a sjednotil sousední zemi pod praporem socialismu. Tímto krokem Egypt ukončil věčné rozpory kmenového systému, a to nemohlo nezaujmout jiné národy tohoto regionu, včetně Haftara samého.

Inspirováni příkladem Egypta, důstojníci, studenti a žáci začali vytvářet podzemní skupiny a nejslavnější z nich byl důstojnický svaz vedený charismatickým Muammarem Kaddáfím. 
Tehdy ještě mladý muž, dokázal vytvořit počátky své státní teorie, a právě zde na vojenské vysoké škole
se setkal s podobně smýšlející osobou jménem Haftar.

Zanedlouho SSSR prostřednictvím Egypta pomohl libyjským revolucionářům zkoordinovat se po celé zemi
a provést obsazení klíčových strategických objektů.

Současně Moskva provedla operaci – převod silné skupiny válečných lodí, které Američanům nedovolily,
aby se jejich 6. loďstvo dostalo je břehům Libye.
Symbolem úspěšné revoluce se stal Kaddáfí, ale nejdůležitější operaci – blokování americké vojenské základny v Libyi – tak té velel Haftar.

Po úspěchu převratu, tam byla válka Soudného dne s Izraelem, která se stala pro Egypt a Sýrii ostudnou, ale pro Haftara z pohledu jeho vojenských vítězství – symbolickou. Po zhroucení „arabské koalice“ a útoku na Libyi se Haftar za pomoci sovětských zbraní opět osvědčil  a v roce 1983 obdržel pozvání ke studiu v SSSR.
Po absolvování sovětské vojenské akademie se plukovník vrátil do Libye a to přesně tehdy, když se Kaddáfí rozhodl zahájit válku o uranové doly v Čadu……. A právě v té válce se Haftar poprvé změnil.

V určitém okamžiku se NATO přidalo na stranu Čadu a v důsledku jednoho z náletů byl Haftar zajat. 
Libyjská vojenská základna, na které byl v té době, byla vypálena francouzskými letadly a brzy byla obklopena americkými jednotkami. S ohledem na složitou situaci se vrchní velitel Haftar rozhodl vzdát, ale Kaddáfí považoval jeho čin za ránu do zad.
Celá rodina Haftara, která zůstala v Libyi byla popravena a on sám byl vyhlášen zrádcem.

V zajetí na Haftarovi zapracovaly americké zpravodajské služby a bývalý vrchní velitel Libye se brzy stal nejhorlivějším odpůrcem „režimu“ země. A tak někdejší symbol socialistické revoluce v Libyi – Haftar, se stal novým symbolem „demokratického“ svržení moci.
A po vítězství NATO v roce 2011 se triumfálně vrátil s aurou vítěze.

Triumf však netrval dlouho. 
S enormní prestiží a zkušenostmi byl svědkem toho, že při loutkářském vedení Spojených států a Evropy se Libye opět vracela ke klanovému způsobu života. Do koloniální minulosti, proti které Haftar celý život bojoval.
Osobní pomsta proti Kaddáfímu byla završena a stará idea spojit Libyi byla znovu oživena.

Aby se Libye přeměnila v životaschopnou zemi, „dozorce“ = Spojené státy a Evropu, bylo nutno odsunout,
ale západní korporace, které drancují střeva libyjské země, by nikdy nedovolily, aby k tomu došlo.

V roce 2014 se Haftar stále snažil dosáhnout dohody se svými bývalými spojenci.
Požadoval, aby parlament, který nebyl volen nikým byl rozpuštěn, ale Američané svým typickým způsobem ukázali, že pro ně jsou lidé jako on „odpadní materiál“.
Haftara prohlásili za odpadlíka, nazvali ho zločincem, který chtěl v zemi provést převrat a zároveň byl označen za „agenta Putina“.

Přibližně ve stejné době, na úrovni globální politiky, velké velmoci vedly svoje války a jednou z třecích ploch tohoto konfliktu se stala Sýrie. Rusku, navzdory všem překážkám, se podařilo udržet Damašek a náhle se stalo jedinou silou v regionu schopnou poskytnout ochranu před dlouhými prsty Spojených států. 
Příklad Damašku se stal pro Haftara tím, čím kdysi Egypt pro Kaddáfího.
A tak se rozhodl, že když už spoléhat na alternativu, tak alternativou se může stát pouze Moskva.

Současný náhlý nástup Haftara
na Tripolis je výsledkem této dlouhé historické cesty, stejně jako změn Haftarova
vektoru – od SSSR do USA, a z USA do Ruska. 

A zatímco ve veřejné rétorice libyjský polní maršál vysvětluje ofenzívu potřebou odstranit islamisty od moci, realita jeho úspěchu bude znamenat, že loutkové vedení Spojených států a západní Evropy v Tripolisu také prohraje. Libye je stále pod kontrolou vlády určené OSN, bez jakýchkoli národních voleb, ale v tomto roce
se v zemi bude konat první všenárodní hlasování. Jinými slovy, doba zvolená pro ofenzívu naznačuje, že rukou Haftara, který ovládá východní část země a má obrovský vliv na zemi, Moskva doufá, že vnese do tohoto procesu řadu úprav.

Pokud Libyi úspěšně sjednotí Chalífa, Spojené státy budou poraženy a Rusko, Francie, Spojené arabské emiráty a Egypt se stanou stranami, které z toho získají profit. Přičemž, možná bude přizvána i Čína.

Libye je pro Rusko nejen
vstupní branou do Atlantského oceánu (brána do Středozemního moře – Sýrie), ale
také výhodný opěrný bod. Toto předmostí může spolehlivě pokrýt současnou
expanzi ruského vlivu na africký kontinent, ochránit ruské investice ve středomořském
regionu.

Je však důležité mít na paměti, že v tomto případě jde o otázku mentality Středního východu, což znamená,
že to, co Haftar během kritického období války odsouhlasil, se může s dosažením vítězství změnit.

Na druhou stranu, bez ohledu na to, jak se tato situace bude vyvíjet, Rusko již prokázalo, že odvedlo ohromnou práci při vyhodnocování takových chyb. 
Bere na vědomí všechny negativní kroky a je připraveno na obtížné scénáře a překvapení.

Příklad Sýrie jasně ukázal, že iniciativy Moskvy inspirují.

http://www.iarex.ru/articles/65701.html