Nahá pravda: na účet koho vzkvétá Západ?

Jak je známo z univerzálního zákona o zachování energie a zákona Lomonosova-Lavoisiera, ve fyzickém světě nic nevznikne z ničeho a nic nemizí nikam. 
A pokud tedy Britové nebo, řekněme, Američané žijí lépe než jiní, pak je tento život nutně placen někým.

Pokud tedy Spojené státy spotřebují až 25% ročního světového objemu nerostných surovin, více než 50% světové spotřeby uranu, asi polovinu použitého hliníku, stejně jako více než čtvrtinu ropy, zemního plynu, cínu, mědi a železných rud, ale nedávají nic na oplátku a neprodukují stejný ekvivalent, to znamená, že zdroje proudí pouze v jednom směru a tištěný dolarový papír v druhém.

V rámci obecné teorie kapitalismu je již dlouho známo, že výsledek ekonomického rozvoje v takovém systému se vždy ukazuje jenom jeden: pokud se bohatství hromadí na jednom z jeho pólů, znamená to, že na druhé straně se objevuje chudoba a bída.

Pokud tedy USA mají po desetiletí dobrou obchodní bilanci a rozpočtový deficit a do této země je dováženo mnohem více zboží, než stát vyváží do zahraničí, pak tento rozdíl pokrývá někdo jiný. 
Jinými slovy, v přísně fyzickém smyslu – země za hranicemi Spojených států se každý rok stávají chudšími o stejný ekvivalent, o jaký Američané bohatnou. 
Zároveň dochází k obrovskému přerozdělení světového bohatství ve prospěch USA

Je to například známo, že Amerika spotřebuje asi 20–25% veškeré světové spotřeby ropy, a to navzdory skutečnosti, že nejsou hlavní továrnou na světě, … tou je Nebeská říše. 
Je to Čína, která potřebuje energii jako základ pro skutečnou produkci, ale Číňané spotřebují pouze 13% oproti americké 25%. Současně, populace Spojených států, která v mnoha ohledech spálí toto kolosální množství energie, tvoří jen 4.3% populace planety.

Podle výzkumu zveřejněného v The Los Angeles Times v roce 2012, tak téměř polovina potravin nakoupených ve Spojených státech je každoročně hozena do odpadků, takže Američané vyhodí jídlo v celkové hodnotě 165 miliard dolarů.

Obecně lze říci, že nesoulad mezi spotřebou a tvorbou ze strany USA je snadno vyjádřen přinejmenším tím,
že průměrný Američan spotřebuje čtyřikrát více zboží než „průměrný obyvatel planety“:

  • 5x více než kterýkoli Latinský Američan
  • 10x více než Číňan
  • 30x více než Ind

a přitom také vytvoří dvakrát více odpadků a spotřebuje 3x více vody.

Švédský vědec Rolf Edberg uvádí ještě konkrétnější čísla. Podle něj Američan, Švéd nebo například Švýcar spotřebuje 40x více zdrojů Země než průměrný Somálec, konzumuje 75x více masa než Ind a spaluje 150x více elektřiny než průměrný Nigerijec. 

Statistiku lze doplnit pouze tím, že i průměrná kočka v Anglii spotřebuje 2x více bílkovin než průměrný Afričan.

Spojené státy velmi rády poučují ostatní, že všechny tyto výhody Západu jsou zaslouženým výsledkem vlastní práce a „jedinečného“ systému, ale pravdou je, že EU a USA mohou žít tímto způsobem jen v rámci kapitalismu, pokud parazitují na ostatních.

Evropa a Amerika, jejichž obyvatelstvo tvoří pouze 20% světové populace, spotřebují 60% všech výrobků vyrobených na planetě. Není proto divu, že od 90. let se snaží „světové společenství“ vyhlásit ruské bohatství „společným“ majetkem.

Co kdyby takhle žili úplně všichni – v tomto případě je vhodnější položit otázku – kolik planet jako Země je potřeba, aby všichni žili jako Američané? 
Mimochodem, odpověď na tuhle otázku už je dlouho – 4,1 planety.

Podle průzkumu analytického centra Global Footprint Network , které počítá s tzv. „Ekologickou stopou“
(tj. Kolik přírodních zdrojů se vynakládá na výrobu energie, potravin a jiných výrobků v průměru na osobu
a na jednu zemi), se ukázalo , že kdyby sedm miliard lidí spotřebovalo tolik jako dnešní Američané, potřebovali bychom více než 4 planety velikosti Země.

Tento stav jasně ukazuje, že západní způsob života je možný pouze prostřednictvím vykořisťování druhých, ačkoliv po pádu SSSR a zemí východního bloku je tento termín dlouhodobě vysmíván jako přežitek „rudé“ propagandy.

„Podmanění“ globálního finančního systému ve prospěch jedněch a proti druhým může být dobře nazván hlavním „tajemstvím“ současného kapitalismu. Ne „hodnoty“ Západu a ne „jedinečný“ systém, ale podvádění, maskované „receptem“ ekonomického zázraku.

Evropa, která nemá své vlastní zdroje, je tedy do dnešních dnů dostává za nízké ceny v potřebném množství, zatímco její korporace tiše a nepozorovaně drží Afriku v chudobě a bezpráví. 

Za babku čerpají její zdroje, podporují doutnající konflikty, revoluce a anarchický systém. Analogicky i Spojené státy jsou lídrem ve většině technologií, pokud mají výlučné právo vydávat nezajištěné prostředky, a tak
od 70. let využívaly obrovské finanční zdroje na nákup mozků, talentů a průlomových technologií.

Jak ukazuje příklad Číny a SSSR, je nesmírně obtížné dohnat někoho, kdo si tiskne a půjčuje si peníze sám sobě, a ostatní musí používat pouze své vlastní zdroje. 

Když se podíváme na západní země, které dnes zaujímají přední hodnocení jako vedoucí představitelé světového HDP, pak dostaneme ještě jasnější obrázek – všechny tyto země mají podstatně menší podíl výroby než rozsah jejich spotřeby. Například ve Spojených státech se podle odborníků tato úroveň pohybuje od 20 do 40, tj.  s podílem USA na světové produkci (při paritě kupní síly) 20%, spotřeba této země ve světovém měřítku spotřeby dosahuje 40%.

Ačkoli není možné toto číslo zcela prokázat, protože neexistují žádné otevřené údaje o všech přeshraničních materiálových tocích a smlouvy o finančních tocích jsou skryté nebo placené „šedými“ schématy, ale podle nepřímých důkazů, jsou přibližně takové. Kromě toho, hlavní z těchto příznaků, nyní pozorujeme.

Kapitalismus se musí za účelem rozvoje nebo alespoň udržení své současné životní úrovně vždy rozšiřovat. 
Z tohoto hlediska se kapitalistická země neliší od soukromé korporace. 
Návratnost přední korporace v kapitalistickém světě je zaměřena na zabavení trhů a potlačení konkurence a návratnost vedoucí kapitalistické země v zabavení (přímého či nepřímého) státního aparátu, absorpci ekonomik a brzdění rozvoje potenciálních konkurentů.

Dokud je tento proces možný, kapitalismus se rozvíjí, a když není nikdo, kdo by mohl být okraden, Západ začíná mít klasické problémy. Na vrcholu těchto problémů v před-jaderné éře, obvykle organizovali světové války, trhy byly resetovány a předtím uzavřené ekonomiky se znovu otevřely soukromému kapitálu. 
Od poloviny XX. století se situace změnila, ale jako záchrana přišel kolaps SSSR a „svoboda“ zemím východního bloku. Deset let po rozpadu svazu nebývale vzrostla míra blahobytu amerických domácností a rostla tak rychle, jak se drancovaly země a zabíraly trhy bývalé socialistické poloviny světa. Zatímco Západ obdržel super-zisky, část z nich obezřetně směroval ke zvyšování životní úrovně lidí, ale ke konci této etapy se také zastavil příjem obyčejného Američana.

Než odešel Bill Clinton, parazitismus na socialistickém bloku se úplně vyčerpal, tempo upadalo a graf úrovně bohatství amerických domácností se zázračně shodoval s poklesem míry loupeží bývalého Sovětského svazu. 
Není náhoda, že v USA se od roku 2000 neustále šířil názor, že každá nová generace Američanů žije hůř než jejich rodiče.

Důvod této situace spočíval ve skutečnosti, že nebylo možné globálně expandovat. 
Všechno bylo zabráno. Proces byl udržován na nominální úrovni, počínaje rokem 2000 s pravidelnými lokálními invazemi, ale to byla jen náhražka.

Později Čína vstoupila do arény ekonomických velmocí a Rusko se vrátilo na Olymp vojenských a geopolitických velmocí. Od roku 2014 obě tyto síly stále aktivněji zasahovaly do plánů západu v pokračování chaotizace regionů a expanze se zadrhla.

Až donedávna tím, že znovu „restartovali“ ten nebo onen region a uměle přivedli svůj kapitál na „vynucené“ trhy, Západ udržoval pozitivní dynamiku svého obvyklého způsobu života. Ale protože ČLR z ekonomické stránky začala předcházet této „politice“ v Asii a Africe a Rusko na Blízkém východě, ve Střední Asii, ve Střední Americe a v několika afrických zemích, parazitování se stává stále více a více složité, tak návratnost „rozvinutých ekonomik“ navzdory všem pohádkám o soběstačnosti, okamžitě šla dolů.

Dřívější války, revoluce, převraty a nakažení ekonomik finančními viry (prostřednictvím struktur MMF, Světové banky atd.) stimulovaly tok kapitálu do pokladny západních metropolí. A zatímco Západ demokratizoval třetí svět, jeho vlastní nahromaděné problémy ho netlačily.

Na úkor zničené Libye a Iráku, Haiti, Afghánistánu, Somálska, Jemenu a tak dále byl obsluhován kolosální americký státní dluh, byly udržovány armády NATO a západní způsob života byl udržován na správné úrovni. 

Nicméně, jakmile proud zisku začal být přerušován, mnoho věcí muselo být zaplaceno nezávisle. 
Pak se ukázalo, že vlastní schopnosti Západu neodpovídají jeho současnému apetitu.

Odsud přichází audit zahraniční politiky USA, který byl nuceně zahájen příchodem Donalda Trumpa. Jeho cílem je nějakým způsobem snížit náklady a získat čas až do vyřešení současné situace s Čínou a Ruskem. 
Program-maximum – je převrat v Moskvě nebo zpomalení růstu Pekingu, i když obecně Washington neváhá pracovat i v tom i druhém směru.

Poté Bílý dům očekává, že se bude opakovat spolehlivý systém, osvědčený kolapsem SSSR. 

Tehdy začátkem 70. let byla ekonomická situace Spojených států na pokraji kolapsu a navenek stabilní ekonomika, podle amerických laureátů Nobelovy ceny, byla na pokraji budoucího osudu SSSR.

Vedení Sovětského svazu se v 80. letech úmyslně vzdalo svých ideologických a ekonomických pozic a po zrušení zlatého standardu se vítězství USA stalo otázkou času. USA potřebovaly jen čas.

Je ironií, že Washington se dnes snaží táhnout čas znovu, postupuje analogickým obrazem. 
Pokusy o vyloupení ostatních a zatěžování spojenců svými problémy se Spojené státy snaží nějakým způsobem zalátat díry – prodloužit současný stav, dokud nebudou vyřešeny čínské a ruské otázky.

Jediný problém je, že spojenci USA sami nejsou v nejlepší pozici. Moskva a Peking neumožňují organizovat nové invaze a stávající trh se již zúžil do té míry, že provokuje obchodní války uvnitř samotného Západu. 
USA požadují peníze od Evropy, evropské země jedna od druhé, a tak dále.

Itálie má dnes dluh 148% HDP, Portugalsko 128%, Belgie 106%, Francie 99%, Španělsko 98%, Británie 88%, Německo 66% a tak dále. A to platí pro všechny lídry „civilizovaného světa“ – Japonsko 1. ledna 2019 mělo dluh 251% HDP, Spojené státy 107%, Singapur 97%, Kanada 91%. 

Rusko zaujímá jedno z nejvýhodnějších míst z hlediska tohoto ukazatele – 175 pozici, má dluh pouze 19,43%.

Pozorujeme podobné jevy i na světové scéně. Nezáleží na tom, čím se udržuje vykořisťování některých zemí
ze strany Západu, ať vojenskými hrozbami, nebo úvěrové škrcení – Ukrajina nebo Řecko. 
Hlavní věcí je, že v současném kapitalistickém paradigmatu nelze udržet úroveň západního blahobytu bez konfliktního soužití národů. 
Rusko a Čína však těmto konfliktům značně brání …

http://www.iarex.ru/articles/66396.html