Konfiskace zlata v USA

O konfiskaci zlata ve Spojených státech amerických slyšel snad každý. Ne všichni ale vědí, že zákaz soukromě uchovávat zlato na krytí papírových peněz trval bezmála čtyřicet jedna let, až do roku 1974.

Jak se to tenkrát vlastně událo? Prezident Franklin D. Roosevelt roku 1933 zakázal jakýkoliv podíl zlata ve vlastnictví jednotlivců, domácností a soukromých firem.

Dne 1. května vyšel zákon číslo 6102 v platnost a občané měli tři týdny na to, aby státu velmi levně prodali – čili de facto odevzdali, jak se akt častěji definuje – všechno zlato. V případě nerespektování zákona hrozilo odnětí svobody až na deset let, nebo pokuta ve výši 10 000 amerických dolarů.

Když vezmeme v potaz tehdejší hospodářskou situaci a kupní sílu měny, zjistíme, že šlo o částku, která by většinu rodin zruinovala. Přesto si kde kdo – třeba z úcty k tradici rodinných šperků nebo ve snaze nepodvolit se vládě – troufl zlato uchovávat a vymýšlet komplikované úskoky, jak zákon obejít. Nutno také doplnit, že vláda při sledování občanů tehdy neměla k dispozici zdaleka tak kvalitní vybavení, jaké by šlo použít dnes.
I to mělo lví podíl na skutečnosti, že se našlo tolik odvážných.

Proč se zlato zabavovalo?

Abychom mohli odpovědět na otázku proč, musíme se vrátit o pár let zpět, do roku 1930, kdy se už hospodářská krize šířila napříč Spojenými státy. O zboží projevovali kupci jen velmi chabý zájem.
V důsledku toho cena produktů prudce klesala a firmy se ani v případě, že se produkt prodal, nedočkaly adekvátní finanční kompenzace.

Řada podnikatelů – především zemědělců – nebyla schopna prodat své zboží ani za cenu nákladů.
Primárně bylo potřeba zavést úsporná opatření.

Pro podnikatele bylo nejschůdnějším řešením propouštění zaměstnanců.

O masivní tendenci zbavování se pracovních sil pojednává ve své knize „Den, kdy došly prachy“ Milan Vodička. Propuštění lidé potřebovali okamžitě získat peníze, chodili proto do bank, kde vybírali své úspory. Tyto kroky byly tak frekventované, že se banky v regionech s velmi vysokou nezaměstnaností dostaly do obrovských potíží. Takto postiženou oblastí byl například Detroit, kde krize tvrdě dopadla na zdejší automobilový průmysl. Informace o těžké situaci bank se tiskem šířila jako blesk. Milan Vodička uvádí, že si lidé z bank nejvíc vybírali zlaté dolarové mince, které zpravidla ukrývali v bezpečí domova.

Během února 1933 lidé vybrali z bank miliardu dolarů ve zlatě (zdroj archives.chicagotribune.com).

Americká vláda se rozhodla pomoct bankám i churavějící ekonomice finančními injekcemi a investicemi.

Byl tu ale jeden háček: … Platil zlatý standard.

Každý papírový dolar opravňoval jeho držitele k požadování 1,5 gramu zlata (kurs byl 20,67 dolarů za trójskou unci). Jinak řečeno, k vytisknutí každého dolaru bylo potřeba získat uvedené množství zlata
na jeho krytí. Zlata, které najednou nebylo.

Americká vláda v březnu 1933 zavřela banky a začala hledat řešení. Měla vlastně tři možnosti:

  1. Změnit směnný kurs mezi zlatem a dolarem v neprospěch dolaru.
  2. Zrušit zlatý standard.
  3. Zabavit lidem zlato a potom provést první možnost.

Volba první možnosti by zapříčinila, že by se zvýšila hodnota zlata, jež lidi vlastnili oproti papírovým dolarům. Pravděpodobně by se tím nezamezilo výběru zlata z bank. Naopak, lidé by byli stimulováni k ještě intenzivnějšímu hromadění zlata.

Druhá možnost by byla jakousi extrémní variantou možnosti první. Vládě by umožnila zbavit se příslovečné koule na noze a vytisknout libovolné množství peněz.

Nad tím, co by takový čin udělal s dolarem na tehdejších měnových trzích, můžeme jen hloubat. Americký – už tak skomírající – průmysl by mohl skoupit nějaký zahraniční miliardář. Čistě spekulativně to býval mohl být Jan Antonín Baťa. Československá koruna byla v té době relativně silná a navíc krytá zlatem (zdroj historie.cnb.cz). Baťové se navíc od roku 1932 poohlíželi po investicích v zahraničí.

Co následovalo?

Vláda zvolila možnost třetí. Bezprostředně po konfiskaci byl směnný kurs dolaru a zlata zvýšen z 20,67 dolarů na 35 dolarů za trójskou unci, což vzbuzovalo v občanech podezření a snižovalo jejich důvěru ve vládní kroky.

Spojené státy americké pak až do konce platnosti zákonu snižovaly hodnotu dolaru tím, že redukovaly v oběhu peníze kryté zlatem. V roce 1971 byl krytý zlatem pouze jeden dolar z pěti. V tomto roce byly Státy nuceny zlatý standard opustit.

Protesty ostatních států, že konání americké vlády znehodnocuje i jejich dolarová aktiva, totiž překročily únosnou míru. Když bylo soukromé vlastnictví zlata v závěrečném dni roku 1974 opět zákonně umožněno, činila jeho cena 175 dolarů za unci.

Během jednačtyřiceti let byl tak dolar devalvován bezmála o 90 %.

V neposlední řadě by měla zaznít informace, kam se vlastně zabavené zlato ukládalo.

Jestli jste fanouškem Jamese Bonda, jistě znáte film Goldfinger (v pořadí třetí bondovka, 1964).
Tam plní důležitou funkci sklad ve Fort Knoxu zvaný United States Bullion Depository, jenž byl v roce 1936 založen právě jako sklad zkonfiskovaného zlata. Ve sklepních prostorech je uloženo téměř 4 600 tun jak ryzího zlata, tak zlata v podobě mincí. Za druhé světové války tu byly uschovány i zlaté rezervy jiných států. Budovu chrání dokonalá bezpečnostní opatření a nikdo nepověřený sem nemá přístup.

Místo je i přes poměrně krátkou dobu existence obestřeno řadou legend, mýtů a konspiračních teorií.

Určitá skupina teoretiků, patrně nepolíbených informacemi o zabezpečení budovy, například tvrdí, že zlato dávno rozkradla mafie. Kvůli utajení této krádeže byly prý pravé zlaté cihly dovedně – a pro uchlácholení laikova oka hledícího na oficiální fotografie – nahrazeny cihličkami z wolframu.

Michaela Kašičková & Michal Rost
https://bit.ly/2LQwR8X

sdíletj na

Přihlásit: Login
800
 
smilegrinwinkmrgreenneutraltwistedarrowshockunamusedcooleviloopsrazzrollcryeeklolmadsadexclamationquestionideahmmbegwhewchucklesillyenvyshutmouth
Pojmenování nahrávaného obrázku
 
 
 
Audio and Video soubory
 
 
 
Jiné typy souborů
 
 
 
  Souhlas  
Upozornit na