K čertu s vysokou přidanou hodnotou!
500 nebezpečných slov o národním hospodářství
Ekonomika založená na vysoké přidané hodnotě je mantra sluníčkářské ekonomie. Je to přístup, který by se dal shrnout přibližně následovně. Je skvělé, že máme právo být zapojeni do globálního systému, kde zisky směřují k horním pěti procentům a ostatním se daří hůře a hůře. Když ale budeme sloužit horlivěji a budeme globálnímu panstvu o něco užitečnější než ostatní, dostaneme se na čas do horní části pyramidy, takže ostatní národy budou zničeny o něco dříve. Není to skvělé?
Zvláště, když je takový koncept podáván se spoustou cizích slov, specialisty v drahém obleku a s mnoha tituly. Je vlastně jasné, že nic lepšího nemůže existovat.
Jenže ono to má spoustu háčků.
Za prvé. Dříve či později nám někdo vyčte, že tím vlastně neseme vinu na vykořisťování jiných národů. Budeme pokládáni za nečisté a různí šejdíři nás přinutí platit jakési odškodnění. Budou to prosazovat ti stejní lidé, co dnes volají po ekonomice s vysokou přidanou hodnotou.
Neexistuje žádná míra zisku, kdy by korporátní centrála oznámila: tohle už stačí, víc nepotřebujeme.
Za druhé. Celé národy se tak zapojují do soutěže, ve které z principu není možné vyhrát. Je to jen zoufalý závod o to, jestli ostatní klesnou dolů dříve (budou vytvářet nižší přidanou hodnotu). Asi jako, když medvěd grizzly honí skupinu turistů. Jste zachráněn ve chvíli, kdy grizzly chytí vašeho pomalejšího kamaráda a začíná ho požírat. Jenže tady máme grizzlyho, který se nenasytí nikdy. Neexistuje žádná míra zisku, kdy by korporátní centrála oznámila: tohle už stačí, víc nepotřebujeme.
Za třetí. Není možné, aby každý pracoval v laboratoři. Někdo je „jenom“ dobrý soustružník nebo řemeslník. V ekonomice s vysokou přidanou hodnotou se s nimi jaksi nepočítá. A pokud ano, tak jako s podřadnými bytostmi nižší kategorie. Tudíž sociální problémy a vnitřní pnutí uvnitř společnosti. Opravdu to chceme?
…a najednou zjistíme, že když si neumíme sami vypěstovat brambory, můžeme si nanovlákna strčit..
Za čtvrté. Čím složitější a speciálnější věc děláte, tím bezbrannější jste vůči jakémukoliv výkyvu globálního trhu. Jakýkoliv problém, vzdálená válka, epidemie, přírodní katastrofa… a najednou zjistíme, že když si neumíme sami vypěstovat brambory, můžeme si nanovlákna strčit..
Za páté. Ono se to téměř pokaždé ukáže jako podvod. Peníze daňových poplatníků na podporu nových projektů tečou plnými proudy. A občas se opravdu vynoří firma se zajímavým produktem. Globální korporace ji sice nepustí na velké trhy, ale nějaký prostor si najde. Třeba dosáhne obratu pár desítek milionů korun a vytvoří pár desítek pracovních míst. Daňové poplatníky vyjde podpora takových projektů na desítky miliard, ale kdo by to počítal, když jde o budování ekonomiky s vysokou přidanou hodnotou, že. A pokud to někoho nepřesvědčí, stačí přidat další magickou formuli – průmysl 4.0.
Ve skutečnosti potřebujeme něco úplně jiného.
Potřebujeme, aby české firmy vyráběly pro české zákazníky. Aby byly chráněny před korporátní konkurencí, a aby malé byly chráněny před velkými. A potřebujeme toho dosáhnout – pokud možno – s minimálně dopadem na státní rozpočet a minimálním počtem zásahů a omezení.
Potřebujeme, aby české firmy vyráběly pro české zákazníky. Aby byly chráněny před korporátní konkurencí,,,
Vedle toho potřebujeme udržovat kontinuitu. Nechat zavřít fabriky se 150letou tradicí, která nám dává nepřekonatelnou výhodu, a potom stavět na zelené louce nová odvětví, kde mají naopak výhodu jiní, to může prosazovat jenom dement. Nebo člověk se špičkovým ekonomickým vzděláním.
K čertu s vysokou přidanou hodnotou!
Petr Hampl
https://bit.ly/30b4GrP
Jj, všichni globální kapitalisté skončí v Bangladéši.
Pořád se stěhují za nejnižšími mzdovými náklady.
Např. textilní výroba v Číně je dnes už “moc drahá”, tak se fast fashion řetězce H&M přestěhovaly do Bangladéše, Kambodže, Barmy.
Polovodiče Američané vyráběli v 80. letech v Singapuru a když se jim mzdy v Singapuru zdály moc vysoké, přesunuli se začátkem 90. let do džungle do Malajsie (film “Skandální odhalení” s Demi Mooreovou a Michaelem Douglasem, 1994), pak do Číny a tak dále.
Hezky napsané, ale problém vznikne, když půjde o to, kdo má vzestup “malých českých podnikatelů” zaplatit. Zjednodušeně řečeno: česká společnost je rovnostářská, a když se malý místní zbohatlík chová jako oligarcha a honorace, kdo může, raději nakoupí ve zlém, anonymním supermarketu ještě zlejšího řetězce. Za kterým sice stojí ještě větší “kapitalisté” a oligarchové ze zahraničí, ale nejsou tak na očích. Dokud česká společnost nepřijme místní “kapitalisty” a “kulaky” za své, nepřestane je brát jako někoho, kdo obyčejné lidi především okrádá, což záleží i na nich samých, ani ochranářská politika státu nic nevyřeší.
Podnikatelů znám osobně několik, ale poctivého jsem ještě neviděl. Každý nadává na stát a uvažuje, jak se vyhnout daním a maximalizovat zisk. A samozřejmě tyto své báječné názory šíří v okruhu svých známých, takže jsou všichni v obraze. V rámci systému by pomohlo snad jedině dodržování určité rozumné míry a z toho vyplývající a postupně rostoucí vzájemná důvěra.