Jsme ochotní jít do války kvůli Ukrajině? Rozhodnout se musíme teď

Pokud je Rusko skutečně odhodlané udržet Ukrajinu ve své sféře vlivu, má k tomu teď nejspíš poslední příležitost. Rozsáhlé vojenské manévry u západní hranice napovídají, že si to Moskva uvědomuje. Západní politici si musejí rychle přiznat, jak vážně to s podporou Ukrajiny myslí, a teprve potom ji dávat konkrétní záruky.

„Rusko se nebude rozšiřovat kvůli tomu, že je dobré, ani proto, že je špatné. Bude se rozšiřovat, protože je to fyzikální zákon,“ píše ve svém mystickém textu z poloviny listopadu architekt raného Putinova režimu Vladislav Surkov. Muž, který byl do loňského roku poradcem prezidenta Vladimíra Putina pro záležitosti Ukrajiny, končí svůj text o údajně narůstajícím chaosu ve světě tezí, že je třeba obnovit sféry vlivu kolem hlavních velmocí. A jednou z těchto velmocí je pro něj pochopitelně Rusko.

Zároveň s tím se během chladných nocí na začátku listopadu skrytě přesouvají ruské vojenské jednotky z tisíce kilometrů vzdálených základen do ruského západního vojenského okruhu u hranic s Ukrajinou. Zemi prakticky obkličují ze severu a z východu, kde se ještě v září účastnily rozsáhlého cvičení Zapad 2021 spolu s běloruskou armádou. Po cvičení tu pro ně zůstala částečně připravená technika i infrastruktura.

Další část ruské armády se v listopadu přesouvá z Kavkazu na Krym, kde drží pozice z jihu.

Na ruské červené linie nemusíme přistoupit, ale měli bychom je znát. Kvůli vlastnímu pocitu ohrožení totiž země v posledních letech vyvolala už dvě války.

Nejsou to první letošní ruské manévry kolem ukrajinské hranice – víc než 100 tisíc ruských vojáků kolem ní bylo aktivní už v dubnu. Zatímco po jarním vyostření se vrátili zpět na své základny, nyní se čím dál jasněji ozývají hlasy, že jde o přípravu na potenciální vojenský střet. Ten by podle amerických zpravodajců mohl vypuknout začátkem příštího roku. I když Kreml útočné záměry oficiálně popírá, dává zároveň znát, že je pro něj současný další posun Ukrajiny od Ruska směrem k EU a NATO nepřijatelný. Finální rozhodnutí, co bude s jednotkami dál, zřejmě ještě nepadlo.

Na kritickou situaci poukazuje řada signálů. Jedním je říjnový text bývalého ruského prezidenta a předsedy vlády a momentálního člena bezpečnostní rady země Dmitrije Medveděva v deníku Kommersant. Ten završil rok zhoršujících se diplomatických vztahů mezi oběma zeměmi výčtem pěti důvodů, proč nemá smysl se jakkoli bavit se současnými představiteli Ukrajiny. Prezidenta Zelenského v něm Medveděv vykreslil jako člověka v zajetí ultranacionalické menšiny podporované Spojenými státy a politika židovského původu přirovnal k Židovi, který by vstoupil za druhé světové války do SS.

„Nechce to dělat a hnusí se mu to,“ píše Medveděv o Zelenském v expresivním komentáři, „ale musí, protože ví, že jinak mu rozmažou mozek po stěnách.“ Následně bývalý prezident vysvětluje, že s někým v této pozici nemá smysl jednat. Ukrajinu pak označuje za zemi pod mnohem ostřejším vlivem Spojených států, než jaký měl kdysi na své satelity Sovětský svaz. Cílem Západu je podle něj udělat z Ukrajiny nástroj na zastrašování Ruska a v případě konfliktu jej přeměnit na spálenou zemi.

Tlak ze všech stran

Z roku 2014 si Moskva odnesla gigantický územní zisk v podobě strategicky umístěného poloostrova Krym a také páku na ukrajinskou vládu skrze podporu separatistů na Donbase. Vzniklý status quo pro ni ale nikdy nebyl uspokojivý. Zbytek Ukrajiny se totiž posledních sedm let postupně posouval dál z ruského orbitu směrem k západním strukturám, tedy primárně k Evropské unii a k NATO, které dnes cvičí ukrajinskou armádu. Spojené státy jí pak prodávají zbraně.

Nejpozději od Putinova slavného projevu na mnichovské bezpečnostní konferenci v roce 2007 označuje Rusko sbližování Ukrajiny a NATO za červenou čáru, jejíž překročení by země vnímala jako zásadní ohrožení své bezpečnosti. Na ruské definice červených čar nemusíme přistoupit, ale měli bychom je znát. Minimálně proto, že pocitem ohrožení své bezpečnosti země zdůvodnila už dvě války rozpoutané v posledních 13 letech – poprvé v Gruzii, podruhé právě na Ukrajině.

Jestli ruské aktivity u ukrajinských hranic vyvolávají v posledních měsících obavy Ukrajiny a vedení NATO, pak představitelé Ruska pravděpodobně prožívají z některých kroků vojsk NATO přímo paniku. Odstrašující potenciál ruské armády a jaderných zbraní je v jejich vnímání totiž hlavním důvodem, proč Putin a jeho režim zatím neskončili v lepším případě jako Viktor Janukovič, v horším jako Saddám Hussajn nebo Muammar Kaddáfí.

Deník Washington Post připomíná několik zásadních momentů z loňského roku, které ilustrují, kam až se vojska NATO odhodlala v projevech své podpory Ukrajiny a zastrašování Ruska zajít. Americký torpédoborec například vplul poprvé od konce studené války bez doprovodu ruských lodí do Barentsova moře, kde kotví ruská severní flotila. Přímo u ruských hranic se pak objevil nadzvukový bombardér B-1 Lancer schopný nést jaderné zbraně, který tam trénoval s ukrajinskými stíhačkami. V jiném incidentu zase těžký bombardér B-52 přeletěl, opět spolu s ukrajinskými stíhačkami, v bezprostřední blízkosti Krymu. O něco dříve prodala Trumpova administrativa Kyjevu 210 protitankových střel Javelin, které předcházející kabinet Baracka Obamy odmítal Ukrajině dodat právě v obavě z vyostření napětí s Moskvou.

V posledním půl roce pak nejprve proběhlo společné vojenské cvičení NATO a Ukrajiny v Černém moři. Britský torpédoborec při něm cíleně překročil námořní hranici Ruskem okupovaného Krymu, kterou však kromě Ruska uznává jen pár zemí světa. Že šlo o demonstrativní akt napovídá kromě vyjádření kapitána plavidla i přítomnost reportéra BBC na palubě. Ten celou situaci odvysílal v přímém přenosu.

Ihned po ukončení vojenského cvičení Zapad 2021 proběhlo v září na západní Ukrajině společně s několika zeměmi NATO včetně USA cvičení Rapid Trident. Nutno podotknout, že obě cvičení NATO byla svým rozsahem nesrovnatelně menší než 200tisícový Zapad 2021. V říjnu nakonec Ukrajina zaútočila na pozice proruských separatistů útočným dronem Bayraktar dodaným z Turecka, dalšího členského státu NATO.

Hra na mnoha frontách

Obavy z podobných akcí vyjádřil ve své listopadové řeči před rozšířeným výborem pro zahraniční politiku i Vladimir Putin, když označil cvičení u ruských hranic za provokace, které už „překračují všechny hranice.“ Putin se přímo zmínil o incidentech v Černém moři a zvlášť o zapojení strategických bombardérů, které podle něj nesly na palubě velmi závažné zbraně, kterými zřejmě myslel jaderné bomby. Ty však byly už loni z arsenálu bombardérů B-52 i B-1 Lancer podle sdělení americké armády odstraněny.

Rusko podle Putina opakovaně vyjadřuje své znepokojení nad provokacemi NATO u hranic země. „Samozřejmě chápu, že naši partneři jsou velmi svérázní a jen velmi povrchně vnímají naše obavy a slova o červených liniích,“ vysvětluje ve svém listopadovém projevu a připomíná, že podobné obavy vyjadřoval už v otázkách rozšíření NATO do východní Evropy nebo budování systému protiraketové obrany v Polsku a Rumunsku.

Na rozsah a důvody všech amerických akcí u hranic Ruska se ostatně se stoupajícím napětím v regionu podle zdrojů deníku Washington Post ptal Pentagonu v minulých týdnech i samotný Bílý dům. Podle informací deníku pravděpodobně neměla o amerických akcích v oblasti úplný přehled ani administrativa Joea Bidena.

Bidenův předchůdce Donald Trump podle těchto zdrojů totiž poslal do Pentagonu, na ministerstvo zahraničí i do Národní bezpečnostní rady (NSC) zastánce tvrdé linie. Přestože je Trump spojován spíš se shovívavým postojem k Moskvě, jeho lidé naopak stupňovali vojenské aktivity ve snaze dát Rusku jasně najevo svoje odhodlání bojovat. Zdroj deníku zároveň popisuje, že se během Trumpova prezidentství značně zredukovalo množství informací, které proudily z Pentagonu do Bílého domu a dohled prezidentovy administrativy nad činností armády byl omezený.

O nutnosti neprovokovat Rusko a nedat mu záminku zaútočit, a přitom mu vyslat takovou zprávu, která by jej odradila a demotivovala, mluvil při nedávné návštěvě Washingtonu i ukrajinský ministr zahraničí Dmytro Kuleba.

„Co se dnes děje v Evropě, je velmi komplikovaná hra s mnoha frontami – od energetické krize, přes snahy o propagandu, šíření dezinformací, podnikání kybernetických útoků, šikování vojsk, snahu Ruska pozřít Bělorusko, po [využívání] migrační krize,“ popisuje Kuleba, podle kterého musí Západ zůstat v této hře houževnatý.

Až na hranu konfliktu

Současné dění mezi Ruskem na jedné a Ukrajinou a NATO na druhé straně je opravdu velmi komplikovaná hra. Oběma stranám totiž jde o naprosto protichůdné cíle. Co u jedné vyvolává větší pocit bezpečí, znamená pro druhou naopak stoupající pocit ohrožení. V minulých letech přitom Rusko několikrát ukázalo, že je právě ochranou své bezpečnosti ochotné zdůvodnit vstup do komplikovaných a dlouho trvajících konfliktů.

Dokázat Ukrajinu vymanévrovat z ruského orbitu bez stupňování napětí, které by vedlo až k válce, je v této situaci obtížné. Dá se navíc předpokládat, že to není jen Rusko, kdo je ochotný v této záležitosti přistoupit k různým podobám vojenského, politického, ekonomického i zpravodajského nátlaku. Veřejnost zároveň není nestranným pozorovatelem, ale dalším aktivem, o jehož podporu či lhostejnost obě strany soupeří. V tomto kontextu je třeba vykládat například i přítomnost reportéra BBC na palubě zmíněného vojenského křižníku.

Moskva dnes nicméně zažívá téměř ideální situaci a v rukou drží vysoké karty. Vnitřní opozice po uvěznění Alexeje Navalného a silných vnitřních represích prakticky neexistuje a s ní ani vnitropolitický tlak na Putina. Pozornost Spojených států se zároveň obrací směrem k Číně a po letním setkání Bidena s Putinem se vládní pracovní skupiny v obou zemích pustily do normalizace vzájemných vztahů.

V Evropě si Rusko brzy pojistí hlubší závislost Německa na ruském plynu zprovozněním plynovodu Nord Stream 2. Krátkodobě v ruský prospěch dále hraje, že země už teď dodává na evropské trhy přes 40 procent zemního plynu. To může být zvlášť velká výhoda jednak během blížící se zimy, ale také v kontextu stoupajících cen energií napříč Evropou.

Rusko se v posledních letech navíc finančně vzpamatovalo ze sankcí následujících po anexi Krymu. Momentálně drží rezervy v cizích měnách v hodnotě více než 600 miliard dolarů, což je historický rekord. Sankce zároveň podpořily ekonomickou samostatnost i diverzifikaci importu, takže Rusko zmenšilo svoji závislost na importech z Evropské unie. Přesto Unie zůstává jeho zdaleka největším obchodním partnerem s téměř 40 procenty celkového obratu. Další rozšíření sankcí by tak stále mohlo bolet.

V říjnu Vladimir Putin na setkání Valdajského klubu prohlásil, že i když na formální členství Ukrajiny v NATO nemusí dojít, vojenská příprava jejího území podle něj už teď probíhá. „Tento vývoj představuje reálnou hrozbu pro Ruskou federaci a my to tak vnímáme,“ řekl Putin.

Jak ve své analýze píše časopis Foreign Affairs, Putinem vyjádřené odhodlání nejsou jen prázdná slova. Představitelé Ruska mají pochyby o tom, zda Západ bere jejich obavy vážně, ostatně vzdalování Ukrajiny od Ruska směrem k Západu stále pokračuje. Použití síly proto může Rusko vidět jako jediný prostředek ke zvrácení současného vývoje. Přestože nemusí jít o snadnou ani levnou cestu k udržení Ukrajiny ve své sféře vlivu, může jít pro Rusko o úplně poslední a tím pádem i nejvhodnější příležitost.

Západní spojenci nejednou ukázali, že jsou ochotní zajít v podpoře Ukrajiny až na hranu lokální kolize. Zásadní otázkou teď je, zda by v sobě našli dostatečné odhodlání pomoci zemi i v případě rozsáhlého konfliktu s jadernou mocností, kterou Rusko stále zůstává.

Po nedávném stažení armád NATO z Afghánistánu a při rostoucím vlivu Číny se dá jen těžko očekávat plné nasazení celé aliance. Přestože se ukrajinská armáda dostala od roku 2014 i díky zbraním od svých spojenců z NATO a sedmi letům bojů na Donbase do mnohem lepší kondice, zásadní reformou a bojovým nasazením prošla v posledních letech i armáda Ruské federace. Ta navíc zůstává téměř ve všech ukazatelích zhruba pětkrát větší, od počtu vojáků až po počet děl. Ruské výdaje na obranu zároveň převyšují ty ukrajinské desetkrát.

Přistoupit na ruskou hru, a upírat kvůli ruským obavám o vlastní bezpečnost Ukrajině právo na nezávislý vývoj, by bylo zcela jistě chybným rozhodnutím. Zároveň je však třeba si jasně přiznat vlastní odhodlání účastnit se případné eskalace, a teprve podle toho dávat Ukrajině konkrétní záruky.

Pro zemi, ve které se do omrzení opakuje teze o mnichovském komplexu, tato situace není jednoduchá. Historie totiž říká, že existují situace, ve kterých falešné garance zraňují, stejně tak ale nepomůže ani ponechání země napospas násobně silnějšímu soupeři bez jakékoli podpory. Nejhorší cestou však je vyvolávat neopatrným jednáním pocit ohrožení a následná neochota nést bolestivé následky.

zdroj : www.voxpot.cz

sdíletj na

3 Komentáře
nejstarší
nejnovější nejlépe hodnocené
Inline Zpětná vazba
Zobrazit všechny komentáře
anonym
1. 12. 2021 00:54
Ohodnotit příspěvek :
     

Okazala hra na slepici. Game of chicken. Kdo uhne prvni?

Milan
1. 12. 2021 13:33
Ohodnotit příspěvek :
     

„Právo Ukrajiny na vlastní nezávislý vývoj…“ – a pod tím si autor představuje co? Základny NATO na území Ukrajiny? Jazykový zákon? Fašizmus? Nacionální šovinismus? Co si mám představit po oním „vlastním, nezávislým vývojem“?

TTT
2. 12. 2021 14:35
Ohodnotit příspěvek :
     

Ukrajina hraje vysokou hru. Podobně jako svého času Sakašvili si Zelenský může myslet, že má Západ na své straně a rozpoutat pokus o vojenské řešení situace na Donbasu. Nepochybuji však o tom, že Rusko si nenechá vraždit krajany ukrajinskými nacistickými bojovníky. Pokud Ukrajina zaútočí na Donbas, Moskva vyčká, jak odolávají místní dobrovolnické oddíly a pokud bude jejich situace neuspokojivá, Rusko během několika hodin půjde do protiútoku. Tentokrát to asi neskončí pro Ukrajinu tak jednoduše. Za podpory většiny obyvatelstva, které je na východ od Dněpru víceméně ruskojazyčné, je Rusko schopné během několika dní dojít ke Kijevu a na jihu propojit Donbas přes Krym až po Moldavsko. Ukrajina by tak přišla o moře, ruské menšiny ba se dostaly domů a zvýšily by si životní úroveň a západ Ukrajiny by si nejspíš rozparcelovalo Polsko, Maďarsko a Rumunsko, teoreticky i Slovensko. Zbytek by zůstal jako malý státeček, který by byl zcela závislý na pomoci USA a EU.