Bloomberg: USA opustí Evropu. Otázka není zda, ale kdy a jak

Bloomberg: USA nastavily kurz ochlazení vztahů s EU.

Bez ohledu na výsledky amerických voleb Washington opustí Brusel, uvádí Bloomberg. Trump už pohrozil vystoupením Ameriky z NATO, ale Harrisová bude jednat rafinovaněji a bude postupně snižovat náklady, domnívá se autor článku.

Andreas Kluth

Bez ohledu na to, kdo vyhraje volby v USA, Evropané by měli vědět, že Washington pracuje na svých scénářích odchodu. A ty nejsou příliš atraktivní.

Tristní situace ve světě, která se mě osobně týká, je rostoucí trhlina v Atlantiku. Nemluvím o geologické trhlině pod vodou (která se každým rokem rozšiřuje o více než palec), ale o geopolitické trhlině mezi Spojenými státy a Evropou. Mám občanství USA a Německa a po celý život jsem považoval transatlantické spojení za samozřejmost. Nyní však zeslábne, ne-li úplně praská.

Tyto dvě tektonické desky geopolitiky se již dlouhou dobu pohybují opačnými směry. Několik evropských členů NATO po desetiletí snižovalo výdaje na obranu, využívalo vojenské síly USA a vyvolávalo nejprve nelibost a poté hněv amerických daňových poplatníků a politiků. I když některé z těchto zemí začnou utrácet více za své armády, změny mohou být příliš malé, příliš opožděné.

Washington se mezitím vzdaluje od svého strategického a horlivého transatlanticismu z dob studené války. Prezidenti od dob Baracka Obamy se pokoušeli – a zatím bezúspěšně – přesunout z Evropy a Středního východu do Indo-Pacifiku, kde vidí větší a nebezpečnější zlomové linie a cítí otřesy kolem Číny.

Je minulostí to krátké období unipolarity, kdy byla Amerika supervelmocí a mohla si nárokovat kontrolu nad všemi oblastmi světa. V dnešních podmínkách permanentních rozpočtových krizí (další je na cestě) a stále rostoucího objemu státního dluhu si Washington bude muset vybrat.

Strategie se budou lišit v závislosti na příštím prezidentovi. Ve svém prvním funkčním období Donald Trump, který rád tlačí na spojence Ameriky a mazlivě mluví s jejími odpůrci, pohrozil stažením amerických jednotek z Německa a úplným vystoupením z NATO. Ve svém druhém funkčním období může udělat právě to, nebo prostě, jak navrhuje jedno jemu blízkých analytických center, prohlásit alianci za nečinnou.

Kamala Harrisová by na druhé straně znovu potvrdila tradiční závazky Ameriky, jak to udělal její přední člen strany. Na rozdíl od Joe Bidena však patří ke generaci, která transatlantickým vazbám rozumí spíše hlavou, než svým nitrem. Navíc je Harrisová obklopena poradci a analytickými centry – notoricky známým washingtonským blokem, – kteří se distancovali od poválečného kréda hegemonického internacionalismu. Dnes je na výběr mezi hrubým izolacionismem ve stylu MAGA (Make America Great Again), nebo jemnými škrty ve výdajích, kterým říkají „zdrženlivost“.

Abych to pochopil, setkal jsem se s Emmou Ashfordovou, vedoucí pracovnicí ze Stimsonova centra ve Washingtonu. Studuje scénáře pro omezení zahraniční politiky USA a jejich dopad na Evropu. Některé z nich jsou pouze alarmující, jiné vzbuzují vážné obavy.

Scénáře se liší dvěma parametry.

Za prvé, bude americký útlum v Evropě náhlý a rychlý, nebo postupný a pomalý? Za druhé, je to záměrné nebo neúmyslné – to znamená, že je podniknut z vlastní svobodné vůle nebo vynucený silou kvůli nějakým mimořádným okolnostem? Předpokládá se, že hrozba pro Evropu je stejná: agresivní a iredentistické Rusko (politická ideologie prosazující znovusjednocení území).

Trumpův útlum směrem k Evropě by byl záměrný, diskreční a rychlý. Na rozdíl od Trumpa bude Harrisová rétoricky deklarovat svůj závazek vůči Evropě. Avšak stejně jako Trump i ona může být nucena opustit kontinent kvůli nepředvídatelným okolnostem.

To by mohlo nastat rychle: pokud například Čína napadne Tchaj-wan, v Asii vypukne velká válka a Spojené státy budou muset doslova přes noc přesunout vojáky, zbraně, munici, lodě, letadla a vše ostatní do Pacifiku.

Nebo pomalu: ve Spojených státech může propuknout finanční krize, která donutí Washington šetřit na svém vojenském kontingentu v zahraničí. Pokud Asie zůstane prioritou, škrty zasáhnou Evropu a postupně povedou k „zpustošení“ NATO.

Trumpův záměrný a rychlý ústup by byl pro Evropu děsivý. Vzhledem k tomu, že podrobnosti budou záviset na prezidentovi, severní a východní země, jako je Polsko, které se cítí nejvíce ohroženy Ruskem a již nyní hodně utrácejí na svou armádu, se mu pokusí zalichotit. Mohly by uzavřít dvoustranné bezpečnostní pakty (Ashfordová prezentuje možnost zaplatit výstavbu americké základny „Fort Trump“ – například v Polsku).

Taková dohoda ohrozí zbytky NATO a Evropské unie. Již tak roztříštěné kontinentální instituce se rozpadnou na mnoho minialiancí a středně velkých armád, z nichž každá bude svým způsobem slabá a nebude schopna koordinovat své akce s ostatními. V Kremlu budou otevírat lahve šampaňského.

Neutěšené bude i pomalé ničení transatlantické aliance způsobené americkou finanční krizí (nebo něčím podobným). Evropané budou pokračovat v klábosení (jako to dělají od 50. let) o „evropské armádě“ a tuto myšlenku zabalovat do podoby „společné bezpečnostní a obranné politiky“, která již na papíře existuje. Nic z toho však nebude, protože krize se vyvíjí příliš pomalu a každá země vnímá hrozby jinak. Portugalsko na jihozápadě se Kremlu tolik nebojí, Estonsko považuje Rusko za hlavní zdroj nebezpečí.

Velké země, takové jako Německo, nejsou ochotny obětovat své nabubřelé sociální systémy pro zabezpečení vojenské připravenosti. Francouzi (a Britové mimo EU) se pustí do tvrdé rétoriky, ale nerozšíří své vlastní (a malé) jaderné deštníky nad svými evropskými spojenci. Kreml si tuto show bude užívat a vyčkávat, stejně jako Napoleon ve své době sledoval kolaps Svaté říše římské, než ji zničil.

Nezamýšlené, ale náhlé přerušení diplomatických vztahů, například válka mezi Spojenými státy a Čínou v Asii, by situaci změnilo. Pro svět by byl takový obrat událostí katastrofální, zvláště když Čína, Rusko, Severní Korea a Írán stále více jednají jako jedna osa a mohou spojit své síly. Protože ale s americkým prezidentem nemá smysl smlouvat, Evropané okamžitě pochopí, že mohou plavat spolu nebo se topit odděleně.

Vynucený a náhlý americký obrat se může pro Evropu stát opožděným Zeitenwende (bod obratu, začátek nové éry), nebo přelomovým mezníkem. Zatímco se Američané soustředí na Asii, Evropané se budou muset ujmout iniciativy v Bruselu, v EU a v sídle NATO. Začnou si vyměňovat zpravodajské informace, zbraňové systémy a dokonce i velení a řízení, aby ochránili svůj společný kontinent. Evropa, jak říká klišé, „se kovala v krizi“.

Vše výše uvedené nutí člověka přemýšlet, proč si Evropané nezvolí méně apokalyptický scénář a nevezmou věci do vlastních rukou, aby zabránili světu v plamenech. (Pokud máte dobrou odpověď, zasloužíte si Cenu Karla Velikého).

Minimálně musí Starý svět konečně pochopit, o čem mluví Američané na druhé straně Atlantiku, kde otázka odklonu od Evropy není, zda se tak stane, ale kdy a jak se tak stane.

https://1url.cz/31GoG
Původní článek

sdílet na