Turkmenistán obnovil dodávky plynu do Ruska. Izolace od něj se mu nevyplatila

Země se čtvrtými největšími zásobami plynu na světě je závislá na Rusku a propadá se do chudoby.

Bez povšimnutí českých médií nedávno světem proběhla zpráva, že Turkmenistán obnovil dodávky plynu do Ruska. Zpráva je to nenápadná a zdánlivě bezvýznamná, ale když se na ni podíváme blíže, uvidíme spoustu souvislostí, týkajících se dokonce i České republiky.

Souvislost první – kde je plyn a ropa, tam jsou zájmy

Kde je plyn a ropa, tam jsou zájmy – aneb za vším hledejme trubky. Oba prezidenti novodobého samostatného Turkmenistánu stavěli svou moc právě na bohatých zásobách ropy a plynu. Za vládnutí prezidenta Berdimuhamedova vzniklo video „Jak se žije v Turkmenistánu“: 

Ještě v roce 2017 přicházely z Turkmenistánu zprávy podobného obsahu: 
„Nové komfortní byty v dnešním Ašchabádě jsou přístupné téměř každému občanovi, protože úvěrová politika státu je velmi vstřícná s 1% úrokem ročně, úvěry na bydlení jsou poskytovány až na 30 let. Každý státní úředník může získat takový byt za 10% jeho ceny. Občané mají zdarma plyn, neplatí za energie, městské telefony. Každý řidič auta má nárok na bezplatných 120 litrů benzinu měsíčně, pokud to nestačí, pak 1 litr benzínu ho přijde na 20 centů. Komunální poplatky za 200 m² luxusní byt jsou symbolických 10 dolarů. Průměrný měsíční výdělek činí 300 dolarů stačí na klidný život.“(zdroj)

Dnes se ukazuje, že izolace od Ruska se Turkmenistánu prostě nevyplatila. Ale nepředbíhejme, pěkně popořádku.

Souvislost druhá – plynovody TAGAZ a TAPI a zájmy Západu

Už v roce 1998 se objevily myšlenky na realizaci plynovodu „Turkmenistán-Afghánistán-Pákistán“ (TAGAZ), nově oživeny však byly až s příchodem nového prezidenta Burdimehademova v roce 2007, a to ze strany USA a Západní Evropy. 

Zájem byl jasný: ovládnout turkmenské energetické zásoby Západem a především je diverzifikovat mimo ruské tranzitní cesty, tzn. zbavit Turkménistán závislosti na Rusku.

Američané a také Evropané doufali, že plynovod TAGAZ se stane nástrojem, jak „politicky modernizovat“ Turkménii. Proto také bylo v komentářích o oživení plánů řečeno, že Západ vkládá do nového vůdce Turkménie velké naděje. Znamenalo to tedy, že by se TAGAZ mohl stát nástrojem dalšího „exportu demokracie“ a způsobem, jak proniknout do Ašchábádu a k jeho nerostnému bohatství. 

Pokud by se tyto naděje naplnily, je jasné, že Rusko by v krátké době ztratilo svůj vliv v Turkménii a to nejen politický, ale s tím i ekonomický. Moskva by totiž ztratila jeden z nástrojů své politiky – monopol na přepravu plynu v tomto teritoriu, kde přitom Turkmenistán má největší zásoby. Více (zde) a (zde).

V zájmu Spojených států už tehdy ale bylo izolovat turkménské zdroje nejen od Ruska, ale i od Číny, proto byl nanejvýš žádoucí další plynovod, plynovod, který by nekončil v Pákistánu, ale pokračoval až do Indie: „Turkmenistán-Áfgánistán-Pákistán-Indie“ (TAPI).

Plynovod TAPI je projekt výstavby z oblasti kolem Kaspického moře, přes Afgánistán a Pákistán do Indie. Náklady tohoto mezinárodního projektu jsou financovány z Asijské rozvojové banky a zastánci projektu jej vidí jako „moderní pokračování Hedvábné stezky“. 

Kořeny tohoto projektu spočívají v zapojení mezinárodních ropných společností v Kazachstánu a Turkmenistánu počátkem 90. let. Vzhledem k tomu, že Rusko které kontrolovalo všechny vývozní plynovody těchto zemí, důsledně odmítalo povolit používání své sítě plynovodů, tyto společnosti potřebovaly nezávislou vývozní trasu, která by se vyhnula Rusku, ale i Íránu.

Původní projekt byl zahájen 15. března 1995, kdy bylo podepsáno inaugurační memorandum o porozumění mezi vládami Turkmenistánu a Pákistánu o projektu plynovodu.

Vzhledem k tomu, že jak plynovod TAGAZ, tak především plynovod TAPI měl projít Afghánistánem, bylo nutné spolupracovat s Talibanem. 

Plynovod TAPI:Turkmenistán- Afgánistán-Pákistán-Indie.Tranzit, kterým se má Turkmenistán zbavit závislosti na vývozu plynu do Ruska a současně tranzit, kde má Západ své zájmy.

Radikální náboženská skupina Tálibán, do té doby Spojenými státy podporovaná, od druhé poloviny roku 1996 začala fakticky přebírat vládu nad Afghánistánem a začala představovat problém pro bezpečí projektu. Spojené státy se proto pokoušely s Tálibanem vyjednávat.

V dubnu 1997 byli nejvyšší představitelé Tálibánu pozváni na americkou půdu aby ve státě Texas o otázce plynovodu debatovali. V lednu 1998 Tálibán podepsal se Spojenými státy smlouvu, ve které přislíbil nenarušit pokračování projektu.

V únoru 1998 byli představitelé americké ropné společnosti Unocal, která je součástí Chevron Corporation pozváni na slyšení v Kongresu Spojených států, ve kterém sdělili, že dokud v Afghánistánu nebude stabilní, ostatními státy uznávaná vláda, je stavba plynovodu a plynovod samotný ohrožen. 

V srpnu téhož roku došlo k bombardování amerických velvyslanectví v Nairobi a v Dar es Sallam a Spojené státy tvrdily, že za těmito útoky stojí Usáma bin Ládin. Veškerá jednání o ropovodech se zastavila, Unocal odstoupil z konsorcia a uzavřel své pobočky v Afghánistánu a Pákistánu.

Během 48 hodin po událostech z 11. září 2001 byl z útoků na území Spojených států obviněn Usáma bin Ládin, přebývající od roku 1996 v Afghánistánu. V říjnu armáda Spojených států zahájila proti členům Tálibánu a Al-Kájdy operaci Trvalá svoboda. Hned v listopadu Spojené státy dosadily do čela přechodné vlády pozdějšího prezidenta Afghánistánu Hamída Karzáího, který dříve pro Unocal pracoval jako konzultant.

Nová dohoda o projektu byla podepsána dne 27. prosince 2002 vůdci Turkmenistánu, Afghánistánu a Pákistánu. V roce 2005 předložila Asijská rozvojová banka konečnou verzi studie proveditelnosti, kterou navrhla britská společnost Penspen. Projekt přinesl silnou podporu USA, protože by umožnil středoasijským republikám exportovat energii na západní trhy, aniž by se spoléhal na ruské trasy. 

V dubnu 2008 podepsaly Pákistán, Indie a Afghánistán rámcovou dohodu o nákupu zemního plynu z Turkmenistánu, mezivládní dohoda o přípravě byla podepsána dne 11. prosince 2010 v Ašchabadu. V květnu 2012 schválil afgánský parlament dohodu o plynovodu a následující den umožnil indický kabinet státem řízeného plynovodu GAIL podepsat smlouvu o prodeji a nákupu plynu se společností Türkmengaz , národní ropnou společností v Turkmenistánu. 

Stavba plynovodu začala v Turkmenistánu 13. prosince 2015, na afghánské straně práce začaly 24. února 2018. Taliban slíbil, že bude spolupracovat a nebude projekt narušovat v oblastech, které kontroluje.

Armáda USA v Afghánistánu zůstává do dnešních dnů, zaměstnána pozemními boji s Tálibánem a poměrně rozsáhlou stavbou vojenských základen, zpravidla v místech plánovaného plynovodu.
Zdroje: (zde), a (zde)(zde)

Realizace projektu pak byla dlouhodobě zastavena kvůli napjaté situaci v Afghánistánu a obtížným vztahům mezi Indií a Pákistánem, na konci roku 2015 však Turkmenistán výstavbu opět zahájil. (zdroj)

V únoru 2018 začala stavba plynovodu i na afgánském území. „Ceremoniálu se zúčastnili prezident Turkmenistánu Gurbanguly Berdimuhamedov, prezident Afghánistánu Mohammad Ashraf Ghani, předseda vlády Pákistánu Shahid Hakan Abbasi a státní ministr zahraničních věcí Indie Mobashar Javed Akbar“. (zdroj)

Souvislost třetí – touha Turkménie po nezávislosti na Rusku a plynovod „Střední Asie – Čína“

V letech 2003–2005 proběhla v Turkmenistánu kampaň, jejímž cílem bylo převést rusky mluvící obyvatele republiky, především Slovany, na turkmenské občanství. 

Důvodem byly obavy úřadů, že v případě možného zhoršení vnitřní politické situace v Turkmenistánu přijme Rusko opatření na ochranu svých občanů s trvalým pobytem v republice. Ti, kteří se nechtěli vzdát ruského občanství, byli zbaveni občanství Turkmenů a vystěhováni ze svých bytů, po nichž byly desítky tisíc Slovanů nuceny se okamžitě přestěhovat do Ruska. 

O turkmenské politice nezávislosti na Rusku (zde) a (zde).

Oba prezidenti samostatného Turkmenistánu prosazovali turkmenský nacionalismus, izolacionismus a nezávislost na Rusku. 

Největší závislost však představovala skutečnost, že od dob Sovětského svazu vedly tranzitní cesty pro bohaté turkménské zdroje plynu pouze do Ruska. Změna přišla v roce 2007, když byla zahájena výstavba plynovodu „Střední Asie-Čína“ a která byla dokončena v roce 2009. Více (zde)

Do roku 2009 dodával Turkmenistán 90 % plynu do Ruska (a 10 % do Íránu – šlo o nízké dodávky na základě smlouvy z roku 1997). (zdroj)

Transkontinentální plynovod Střední Asie – Čína počítal s kapacitou 40 miliard metrů krychlových ročně. Zároveň ale Čína prudce stlačila kupní cenu plynu, ale Ašchabád už nemohl vyjednávat.

Dále Čína ve skutečnosti poskytla Turkmenistánu půjčky v hodnotě desítek miliard dolarů na výstavbu zařízení na zpracování plynu a dopravní infrastrukturu. 

Po podepsání dohod o sdílení výroby investoval Turkmenistán téměř 20 miliard do rozvoje turkmenských plynových polí. Většina z těchto výnosů se ale vrací Číně, a to jako splátky čínským společnostem. Turkmenistán vytvořil dluhy, které jsou nyní spláceny dodávkami plynu. Současně Turkmenistán snižoval dodávky plynu do Ruska – v roce 2009 to bylo ještě 42 miliard, v roce 2010 už jen 10 miliard metrů krychlových zemního plynu.

Souvislost čtvrtá – Gazprom zastavuje dodávky turkmenského plynu do Ruska 

Shrňme si doposud uvedené. V letech 1996 – 1998 se Turkmenistán angažuje ve výstavbě plynovodů TAGAZ a TAPI, a to přes rizikovost obou projektů, představovanou Afgánistánem – Tálibánem a Al-Kájdou. 

V roce 1997 uzavírá smlouvu o dodávkách plynu do Íránu, ta představuje jen 10% snížení dodávek do Ruska. V roce 2009 začíná dodávat plyn do Číny a smlouvu musí dodržet, byť podmínky se ukázaly jako nevýhodné. I přes trvající neklidnou a nejasnou situaci v Afgánistánu v prosinci 2015 zahajuje výstavbu plynovodu TAPI na svém území. 

Rok 2015 je rokem, kdy se v rámci antiruských sankcí za připojení Krymu k Rusku ceny ropy právě v prosinci propadají o asi 50%. Izolace Ruska se z hlediska Západu stává celosvětovou záležitostí.

A přesně ve stejné době turkmenský prezident zahajuje výstavbu plynovodu TAPI – nástroj, kterým má být Turkmenistán od Ruska zcela izolován.

Byla to nakonec ale právě cenová politika energozdrojů, namířena proti Rusku, kvůli které přestal ruský Gazprom hned v lednu 2016 od Turkmenistánu plyn zcela odebírat.

„Před globální ekonomickou krizí v roce 2008 bylo Rusko hlavním odběratelem turkmenského zemního plynu. Turkmenistán tehdy dodal Rusku ročně zhruba 50 miliard m3 zemního plynu. Krize tyto objemy snížila na 10 miliard m3 ročně a v roce 2015 už jen na 4 miliardy m3.“ (zdroj)

To se stalo v lednu 2016 a za rok, v lednu 2017, Turkmenistán z ekonomických a geopolitických důvodů zastavil i svých 10% dodávek plynu do Íránu. Od roku 2016-17 tak jediné, co Turkmenistánu zbylo, je 35 miliard kubických metrů plynu, vyváženého do Číny (a to ještě za velmi nevýhodných podmínek)

Souvislost čtvrtá – pokračování:
Turkmenistán upadá do chudoby, do největší chudoby od postsovětské éry, bez Ruska je zle

Země bohatá na energetické zdroje si zákonitě přeje žít z těchto zdrojů. Jedna věc ale je zdroje vlastnit, druhá pak možnost je prodat. Izolací od Ruska si Turkmenistán tyto dveře zavřel. 

A úpadek dnešní Turkmenistánu potvrzuje fakt, že v roce 2018 se jeho hlavní město Ašchabád stalo nejdražším k žití na světě, přičemž ještě o rok dříve, v roce 2017, bylo na 146. místě.

A to pociťují nejen cizinci, ale i domácí obyvatelstvo – nedostatek zboží a trvalý nárůst cen negativně ovlivňuje životní úroveň v celém Turkmenistánu: 
(zdroj)

Nelze se divit, že Turkmenistán hledá další zdroje finančních příjmů do rozpočtu – v jeho případě prodejem plynu – a současně to vysvětluje, proč koncem loňského roku začal Turkmenistán jednat o obnovení dodávek plynu do Ruska.

A nelze se také divit, že se nedávno objevila zpráva, která v našich médiích proběhla bez pozornosti, která je o tom, že Turkmenistán opět začal dodávat plyn do Ruska (zdroj)

Souvislost pátá – píše se rok 2019 a všechno už je jinak, hlavním hráčem v Číně a Indii je Rusko a jeho zdroje

Obnovení turkmenských dodávek plynu do Ruska vyhovuje oběma stranám, mezitím se ale stala spousta věcí. 

V prosinci 2019 bude dokončen plynovod Síla Sibiře.

Podle dostupných údajů jsou potenciálními dovozci plynovodem Síla Sibiře Čína, Japonsko, Jižní Korea, Tchaj-wan, Indie a řada dalších zemí východní a jižní Asie.

Pokud jde o objemy exportu Síla Sibiře, pak podle smlouvy ze dne 21. května 2014, mezi Gazpromem a čínskou CNPC, bude touto cestou ročně po dobu 30 let zásobováno 38 miliard kubických metrů plynu. Smluvní částka je 400 miliard dolarů. Podle odborníků ze Státní rady Čínské lidové republiky (2017), tato tepna může poskytnout od čtvrt do třetiny roční poptávky po zemním plynu v Číně v blízké a dlouhodobé perspektivě. (zdroj)(zdroj)

Hned v srpnu 2014, po zavedení antiruských sankcí za Krym, Rusko uzavřelo předběžnou dohodu o dodávkách plynu i do Indie. Premiér Narenda Modi tehdy řekl, že jde o největší energetický projekt Indie v historii. Plánovaný plynovod by měl být propojený s Čínsko-Ruským pruduktovodem a investice se předpokládají ve výši 40 mld. dolarů.

A v červnu 2018 přišla zpráva: 
Indie dostane nejlevnější LNG, protože ruský Gazprom dodávky zahájil. (zdroj)

V souvislosti s Čínou a Indií vyplývají pro Turkmenistán dvě nemilé zprávy. První je ta, že jak Čína tak Indie, i přes snahy Turkmenistánu o izolaci Ruska (a ruského plynu), s ruským plynem počítají tak, že na turkmenskou cestu nejsou odkázány. 

A druhá je, že za této situace Rusko už nemá zapotřebí platit Turkmenistánu za dodávky plynu více, než mu platí Čína, ba dokonce že vůbec nemá zapotřebí turkmenský plyn odebírat (a tím udržovat patřičný finanční rozpočet, tzn. pomáhat mu v udržování životní úrovně jeho obyvatel). 

Nenápadná zpráva z úvodu článku o tom, že Turkmenistán po třech letech začal opět dodávat plyn do Ruska, je ve skutečnosti o tom, že Rusko je veliký globální hráč, a že snahy o izolaci od Ruska (obzvláště pod vlivem USA a Západu) se nevyplácejí – a to ani zemi se čtvrtými největšími zásobami plynu na světě.

Souvislost šestá – Střední Asie a její plyn pro Evropu místo ruského (opět ta izolace Ruska)

Už zpráva z roku 2009 jasně říkala: „Turkmenistán prohlašuje, že je připraven dodávat zemní plyn pro plynovod Nabucco, který zajišťuje dodávky plynu do Evropy a obchází Rusko.“ (zdroj)

Plynovod Nabucco, to je veliký, dosud nezrealizovaný sen z roku 2002 o tom, jak bude Rusko izolováno, na obrázku výše lze vidět, jak se v něm počítá m.j. právě i s Turkmenistánem. Jenže tam je v cestě Kaspické moře, o kterém Putin v srpnu 2018 prosadil epochální dohodu (zdroj)(zdroj)

Souvislost závěrečná – souvislost s Českem: Afghánistán

A tady je zpráva z dubna letošního roku: „Afghánistán vyzval Rusko, aby pomohlo přizvat Taliban ke společnému jednacímu stolu. Rusko může využít svého vlivu na podporu zahájení přímých jednání mezi Talibanem a Kábulem, řekl Abdullah Abdullah, šéf výkonné pobočky Afghánistánu, pro agenturu RIA Novosti.

Dříve bylo hlášeno, že afghánské úřady doufají, že v blízké budoucnosti povedou přímé rozhovory s Talibanem a uvítají pomoc jiných zemí při organizaci setkání. (zdroj)

V Afgánistánu jsou ve službách NATO i čeští vojáci. Na obrázku je k vidění, kolik dalších zemí v zájmech NATO v Afgánistánu slouží.

Jestli se tak děje ku prospěchu afgánské země, či v zájmech Západu, spojených tentokrát se středoasijskými energetickými zdroji (vliv nad plynovodem TAPI), to ponechme pro komentáře.

Návrat Turkmenistánu a jeho plynu na ruský trh po třech letech jeho izolace od Ruska – je nenápadná zpráva, která ale má spoustu souvislostí. Přičemž ta zásadní informace zní, že s Ruskem nelze nepočítat. 

A ještě něco na závěr: 

Vysvětlení všech souvislostí lze asi nejlépe shrnout slovy Dmitrije Peskova, mluvčího ruského prezidenta, která v dokumentu „Světový řád podle Putina“, ve videu starém dva roky řekl: 

“Když začali mluvit o Velkém Blízkém východě, což bylo asi koncem minulého století, kdy tuto terminologii začali odborníci používat a když také začala znít z úst politických lídrů, tak to dokonce chvíli vypadalo jako něco akademického, protože se nezdálo, že by to našlo nějaké praktické uplatnění. 

A až teď, ve zpětném pohledu, je možné s velkou mírou přesvědčení prohlásit, že ten řetězec barevných revolucí, které se na začátku měly omezit na řízený chaos, proběhl právě v tom prostoru, který předtím nazývali Velkým Blízkým východem” – Írán, Irák, Lýbie …“

A dále říká:
“K té klasifikaci celé řady států do jednoho typizovaného celku pod jeden název dochází i dnes a z úst oficiálních představitelů jsme zcela nedávno mohli slyšet takovou definici, jako Velká Střední Asie.
A nad tím je dobré se zamyslet, co to má znamenat”. 

Součástí Velké Střední Asie je především pět postsovětských republik: Kazachstán, Uzbekistán, Kyrgyzstán, Tádžikistán a -Turkmenistán. 

Turkmenistán přitom je nanejvýš strategickým územím, a to jak obrovskými zásobami plynu, tak geografickou polohou – Kaspické moře na západní straně (cesta plynu do Evropy mimo Rusko) a Afganistán jako spojnice s Pákistánem a Indií na jihovýchodní straně (cesta plynu do Indie mimo Rusko).

Nakolik se Turkmenistánu tento příklon k nadnárodním zájmům, spojeným s izolací Ruska, vyplatil, o tom svědčí právě ta skutečnost, že Turkmenistán začal opět dodávat plyn do Ruska. 

A když aktuálně srovnáme článek v Zakon vremeni z 15.5.2019 („Ruské ministerstvo zahraničí vyjádřilo znepokojení nad situací na tádžicko-afgánské hranici“)
Peskov tehdy moc dobře věděl, co měl ve videodokumentu na mysli.

Připravila Ludmila Orieško
http://www.irucz.ru/cz/zpravy/1/130000000000-turkmenistan/000-/130000606000-aschabad%E2%80%93hl-mesto/213-analyzy-rozbory/34866-turkmenistan-obnovil-dodavky-plynu-do/

0 0 hlasy
Ohodnotit příspěvek