Slavné ráno

Byla noc; však teď již zoře svítí,
z tmy slovanské začíná se dníti,
zvony zvučí ke slavnému ránu,
Slovan vstal, na slávy tluče bránu,
          od Urálu k Šumavě,
          od Balkánu k Vltavě 
jeden hlas zní, jedno slunce svítá:
nové jaro, nový život zkvítá.

Svátek slávy nastal, věnčte skráně,
v mocné odějte se ducha zbraně,
velicíť nám již již dnové planou,
a muži-li ještě nepovstanou,
          žrát-li má rez slávy zbraň, 
          nuže slabá ženo vstaň! 
Nechť okáže ocháblému věku,
z českých žen že zrostou pluky reků.

Nemá-liž, kdo Češkou jesti, vstáti,
slavných umí-li svých matek dbáti?
Vlastu ctíti a tu bohy vzňatou
knežnu Libuši, věštkyni svatou,
          jež všeliké slávy chrám —
          Prahu — vystavěla nám, 
věstným duchem símě činů sila,
požehnáním svým je zasvětila?

Na svém hradě stojí, kolkol zírá
žehnajíc, své rámě rozprostírá:
vidí budoucnosti slavné věky,
králů purpur, ocelové reky,
          vidí v nebes báň se vznést 
          česka kmene ratolest. 
Vidí, jak to ode moře k moři
národové jí se v prachu koří.

Ale ach, co dále zřela,
zmlč má duše, krev bys vyslzela.
Tu strast, krve proudy a požáry;
ach! a národ položen na máry,
          za živa, ach, pochován 
          neboť z tisícerých ran 
vylil hrdinské své krve proudy — —
Ještě živ, a mocny jeho oudy!

Kněžna zvolá: »Zatluč na své hroby
rode statný! vidím slavné doby,
prapor věje, pluky bohatýrů
táhnou v boje svaté, v boje míru;
          žádný požár, žádná krev, 
          přece vstal zas český lev.
Vzhůru! palmou věnči se, mé plémě!
žehnám na věky tvé krásné země!«

Vzhůru ženy! panny! Vždyť duch Páně
v outlou pannu vstoupil v Orleáně;
noste vy teď oryflamy zlaté,
když jdou muži v boje ducha svaté!
          Ženou založena vlast, 
          ženy ať zas hájí vlast. 
Protož vstante v novočeském ránu,
Blaník otevírá již svou bránu!

Božena Němcová (4. února 1820 Vídeň – 21. ledna 1862 Praha)
(V České Včele, 1846)

https://cs.wikisource.org/wiki/Slavn%C3%A9_r%C3%A1no