Nemožnost srovnávat..

….když není času na VAŘENÍ (…WA!!), a ček musí oblítat nákupy stavebnin, součástek pro vodovod, do auta, na opravy havlizmem zmršených svítilen, zástrček, přístrojů a vercajků, když se příjemné flákání po chlapských kvelbech promění v lenoru, pak se rozhodne, že se dnes nebude vařit u ohniště, ani v remosce, ale zajde se do bufetu s tácky na nějaký oběd. Kolikrát jsem se tam už „spálil“. Ale lenora a hlad jsou silnější.
Čučím s táckem v ruce na seznam jídel za pultem a kombinuju v myšlenkách na co mám asi chuť. Co si jako dám. Kolikrát jsem už tam vykřikl, že tady už nikdy nezajdu, ikdybych měl chcípnout hlady. Většina jídel tam je vázaná na kysané zelí. Tady vaří určitě nějaký robot, zřejmě bývalý sochař, nebo absolvent nějakých sociálních věd. Zelí svou chutí prozrazuje, jak asi „kuchař“ postupuje. Sáček se zelím zřejmě vcelku vrazí do mikrovlnky a po zapnutí čeká, až vybouchne. Pak to seškrábe na váš talíř, přidá protitankové knedlíky a opatrně, když se nikdo nedívá, tam naloží pár miligramů hužvy z prasete. No a vysune to přes malé okýnko do prostoru jídelny. Jiný robot, pohlavím tlusté ženské, bývalé prodavačky v NARPĚ, ho znuděně uchopí, palec vnoří do zelí a zahučí mezi hladové: „..jeden moravský vrabec!!“
Dal jsem si smažený řízek s bramborem a máslo s pažitkou navrch. Párkrát se jim to tady povedlo.
Sednu a láduju do hlavy.
Fronta u pultu se nezmenšuje, protože je čas oběda a čisté tácky a příbory jenom lomozí. Ti v řadě pozorně sledují ty, kteří už sedí a jedí. Pak v řadě zakládají kominternu a radí se, co si dají. No a pak se baví. Jsou to většinou sluníčkáři, kteří v okolních horách budou chránit africké jedovaté hady, mouchy tse-tse, kultúry beri beri a jinou faunu, nezbytnou pro Beskydy. Moje Beskydy!!
Jejich řeč je mi celkem povědomá. Asi čeština. Ta čeština, kterou tady zmíňoval onehda Josh v komentářích k článku se Zemanem.

Ti, kdo páchají největší zločiny, mluví spisovnou češtinou.

Je mi Putna, když někdo mluví v nařečích československé kotliny, naopak jsem tomu rád, že to furt je. Ale to co jsem vlastně zanedbal postupnou nekomunikaci s okolím, to je na mě moc.
Když už seděli a bezmyšlenkovitě jedli, nikdo se nepozastavoval chutí. Proč by taky? Nikdy nejedli jídlo. JÍÍÍDLO!!
A jak se tak společně bavili, postupně všechno sežrali. Tak pro tyto lidi se dneska v jídelnách vaří.
My totiž můžeme srovnávat. Naše babky, tátové i mámy nám vařili s láskou a učili nás, co je to chuť k jídlu.

Ale to mluvíme o jídle. Jen o jídle.
Ale co taková možnost oprav pokažených věcí, jako je sekačka, kosa, srp,…a KLADIVO …WA?!!
A co takový zeměpis, dějepis, přírodopis?
O politice ani nemluvím, protože stačí se podívat na narkomany ve sněmovně všech bordelů světa.

A tak jsem Vás přišel pozdravit ze závějí spadaného listí a větrem ve „vlasech“ a s láskou ke všemu, co miluju.
Sm*

P.S. jestli to jde, hoďte mi sem někdo „hvězdičky“ a nějaký obrázek nad článkem. Hurááá!!
P.S. díky.

sdíletj na

9 Komentáře
nejstarší
nejnovější nejlépe hodnocené
Inline Zpětná vazba
Zobrazit všechny komentáře
Administrátor
27. 10. 2018 18:30

Visitor Rating: 5 Stars

Anonymní jméno komentáře
27. 10. 2018 18:36

Visitor Rating: 5 Stars

Editor
27. 10. 2018 18:54

Visitor Rating: 5 Stars

Editor
27. 10. 2018 19:00

Už máš hvězdiček jak mákumail Ahoj:) jak se pořád máš? …. apetit je koukám v pořádkucool

A obrázek jsi zvládl sám:), chtěla jsem ti tam dát třebaindecision …tenhle:

Editor
27. 10. 2018 19:24
Odpovědět  Janinna

No jo, klasika knedlo vepřo zelo, nikdy nepohrdnu a sklenička piva nesmí chybět. A jak píšeš o řízku, tak na ten se chystám zítra – takovou malou generálku na Vánocecool

A k tomu co píšeš. To víš, ti co jsou odchovaní mekáčem, mají chuťové buňky poškozené. A ti co jsou odchovaní novodobým školstvím, mají mozkové buňky poškozené, ……. atd.

Administrátor
27. 10. 2018 19:57
Odpovědět  Janinna

Ahoj parde. Dík, že jsi nám dal o sobě vědět i když to vypadá z popisu, že ses vrátil do 19th century, tedy podle tohoho výkresu toho pajzlu a shánění nemožného a tedy, jak bys vpadnul do nějaké nádržní nebo červenho kříže jídelny. Hned se mi také tak vybavily ty nádržní pajzly, fronty u pultu a za pultama upocený 120kg baby, vyřvávající „vepřovááááááá“ a vzápětí, jak na jméno slyšící objemný ženský křičíc „tadýýý“ a prchající si pro svoji dávku před omdlením z hladu, než přisupí jejich vlak do domoviny. Ty hospody, jídelny i ty pajzly doby měly svá kouzla stejně, jako jejich kastování na cenové skupiny. U nás na hlavní třídě, kdysi býval pajzl na stojáka v „V – páté“ cenové skupiny a na věku, zde bylo jedno. Jednou, když mi bylo ještě …náct a otevíral oči, mně tam nějaký dobrák zatáhl a ani nevím proč. V tý hospodě byl také odpovídající záchod, tedy „hajzl“ a to doslova a do písmene, takovej ten asfaltovej hajzl. Vyasfaltovaná zeď, džlábek a na zemi dřevěná rohož, to abys sebou nefláknul. Na ten hajzl, jsem bohužel musel také i já. Jak tam tak postávám, tak periferně po pravici vidím něco, jako paranormální jev. K zemi se co si sune, padá a já samo tím směrem dolu otáčím hlavu….ne, nikdo neomdlévá, žádný opilec nepadá, ale jen zdejší obyčej (V) páte skupiny. Na rohož, rozhodíc suknice, usedá do podřepu ženština s cigárem v koutku, aby provedla stejnej bohulibej úkon,…no, to se nadalo zapomenoutmail